Martin Luther: Křesťanské šlechtě národa německého o zlepšení stavu křesťanstva - Církev Nový Život
Pro zlepšení vzhledu použijte prosím prohlížeč s podporou CSS.

Martin Luther: Křesťanské šlechtě národa německého o zlepšení stavu křesťanstva

31.10.2017

Upozorňujeme, že uvedený text nemusí vyjadřovat učení Církve Nový Život.

Úryvek z připravovaného překladu jednoho z klíčových Lutherových spisů. Spis byl sepsán v červnu roku 1520 a adresován říšským stavům. Luther se v něm staví proti přednosti kléru před světskými stavy, proti tomu, že by Písmo směl vykládat (v důsledku) jen papež, resp. jemu podřízená hierarchie, a proti tomu, že by koncil měl právo svolat pouze papež. Naopak ve spise předkládá své reformní návrhy.

 

Spis je připravován k vydání Lutherovou společností na přelomu roku. 

 

 

 

Římané s velikou obratností kolem sebe postavili tři zdi, jimiž se dosud chránili, takže je nikdo nemohl reformovat, a proto celé křesťanstvo strašlivě upadlo. Za prvé, když byli utlačováni světskou mocí, zasedli a řekli, že světská moc nad nimi nemá pravomoc, nýbrž naopak duchovní [moc] je nad světskou. Za další, když je někdo chtěl kárat svatým Písmem, stanovili proti tomu, že Písmo nenáleží vykládat nikomu jinému než papeži. Za třetí, když se jim hrozí koncilem, tak si vymýšlí, že koncil nemůže svolat nikdo jiný než papež. Tedy nám pokoutně ukradli tři metly, aby mohli zůstat nepotrestáni a usadili se za jisté opevnění těchto tří zdí ke konání všech darebností a zlostí, které právě vidíme. A kdyby už museli svolat koncil, již dopředu jej oslabili tím, že se knížata před koncilem zavážou přísahami, že je ponechají, jak jsou. K tomu dávají papeži plnou moc nade vším pořádkem na koncilu, tedy vyjde nastejno, zda je mnoho koncilů, nebo žádný – až na to, že nás klamou maskami a odlesky. Tak strašlivě se bojí o vlastní kůži před opravdu svobodným koncilem! A krále a knížata zastrašili tím, že je [přiměli u]věřit, že by to bylo proti Bohu, kdyby je někdo ve všech takových zlomyslných, lstivých klamech neposlouchal.

 

Nyní nám pomáhej Bůh a dej nám trubky, se kterými byly zbořeny zdi Jericha,1 abychom tyto slaměné a papírové zdi také sfoukli a osvobodili křesťanské metly k trestání hříchu, k přivedení ďáblovy lsti a klamu na světlo, k tomu, abychom se skrze trest napravovali a získali opět Jeho2 náklonnost.

 

 

Nejprve ztečme první zeď!

Lidé si vymysleli, že papež, biskup, kněz a mniši3 se budou nazývat „duchovním stavem“, knížata, páni, řemeslníci a rolníci „světským stavem“. To je vskutku pěkný výmysl a klam. Přesto by kvůli tomu neměl být nikdo ostýchavý, a to z tohoto důvodu: všichni křesťané jsou totiž vpravdě duchovním stavem a není mezi nimi žádný rozdíl, vyjma samotného úřadu. Jak říká Pavel v 1. Korintským 12[:12],  že my všichni dohromady jsme jedno tělo, [a] přece má každý úd svou úlohu, kterou slouží druhým: To vše činí, protože máme jeden křest, jedno evangelium, jednu víru a jsme shodně křesťany, neboť křest, evangelium a víra, pouze ty činí duchovním a [pouze těmi je tvořen] křesťanský lid. Ale že papež nebo biskup pomazává, propůjčuje tonsuru, ordinuje, konsekruje, předepisuje oděv odlišný než [nosí] laici, [to] může vytvořit pokrytce a tupé figuríny, nikdy však ne křesťana nebo „duchovního“ člověka. Tedy, my všichni jsme tak posvěceni na kněze skrze křest, jak říká svatý Petr v 1. Petrově 2[:9] „vy jste královské kněžstvo a kněžské království“ a [kniha] Zj[evení 5:10] „svojí krví jsi z nás učinil kněží a krále“. Kdyby v nás tudíž nebylo vysoké posvěcení, které dává papež nebo biskup, tak by už nikdy nebyl učiněn žádný kněz skrze papežovo nebo biskupovo svěcení, ani by nikdo nemohl vysluhovat mši, ani kázat, ani udílet rozhřešení.

 

Proto není biskupovo svěcení nic jiného, než že na místě a jako zosobnění celého shromáždění vezme jednoho z davu, kde mají všichni stejnou moc, a poručí mu tutéž moc vykonávat pro ostatní. Podobně jako kdyby deset bratrů, královských dětí, rovnocenných dědiců, vybralo jednoho, který za ně bude spravovat dědictví: všichni by byli králi a [měli] stejnou moc, a přece by [jen] jednomu bylo svěřeno vládnout. A abych to vyjádřil ještě názorněji: kdyby byla zajata a na poušť umístěna skupinka zbožných křesťanů-laiků, jež by při sobě neměla kněze posvěceného biskupem, a všichni by tam byli za jedno v tom vybrat jednoho z nich, ať už by byl ženatý, či nikoli, a svěřili by mu úřad křtít, vysluhovat mši, udílet rozhřešení a kázat, [tak] by byl skutečně knězem, jako kdyby ho posvětili všichni biskupové a papežové. Z toho vyplývá, že v nouzi může křtít a udílet rozhřešení každý, což by nebylo možné, kdybychom nebyli kněžími všichni. Tuto velikou milost a moc křtu a křesťanského stavu nám pomocí kanonického práva téměř vzali a zatajili. Tímto způsobem vybírali odedávna křesťané ze zástupu své biskupy a kněží, kteří poté byli potvrzeni ostatními biskupy, [a to] beze vší pompy, která nyní panuje. Tak se stali biskupy svatý Augustin, Ambrož [i] Cyprián.

 

Jelikož je tedy nyní světská moc pokřtěna stejně jako my [a] má stejnou víru i evangelium, musíme ji nechat být kněžími a biskupy a brát její úřad jako úřad, který nyní patří ke křesťanskému společenství a je [pro něj] potřebný. Proto: co vzešlo z [vody] křtu, to se může chlubit, že již je posvěceným knězem, biskupem a papežem, třebaže nepřísluší každému, aby takový úřad vykonával. Poněvadž jsme tedy všichni stejní kněží, nikdo se sám nesmí zviditelňovat a sám sebe zatěžovat [a] konat bez našeho schválení a vyvolení to, k čemu všichni máme stejnou moc. Neboť co je společné, to na sebe nikdo nemůže brát bez společné vůle a pověření. A kdyby se stalo, že by někdo byl k takovému úřadu vyvolen a kvůli zneužívání své [moci] byl sesazen, tak by byl stejný jako předtím. Proto by kněžský stav v křesťanstvu neměl být ničím jiným než držitelem úřadu: protože je v úřadě, vede; jestliže je sesazen, je rolníkem či měšťanem jako ostatní. Tedy ve skutečnosti kněz už není nikdy knězem, pokud je sesazen. Ale nyní si vybájeli character indelebilis4 a žvaní [něco] o tom, že sesazený kněz je přesto čímsi jiným než mizerný laik. Ano, vysnili si, že kněz už se nikdy nestane nikým jiným než knězem nebo [že už se nikdy nestane] laikem: to všechno jsou lidmi vymyšlené řeči a zákony.

 

Z tohoto tedy vyplývá, že laici, kněží, knížata, biskupové a jak říkají duchovní a světská [moc] nemají ve skutečnosti v základu žádnou jinou odlišnost než v úřadu nebo činnosti, a nikoli ve stavu. Všichni jsou tedy stejného stavu, praví knězi, biskupové a papežové, ale ne jednostejného díla, stejně tak jako mezi kněžími a mnichy nemá každý stejnou činnost. A to je [to, co napsal] svatý Pavel v Římanům 12[:4] a 1. Korintským 12[:12]a Petr v 1. Petrově 2[:9], jak jsem řekl výše, že jsme všichni jedno tělo hlavy Ježíše Krista, jeden každý úd druhých. Kristus nemá dvě ani dvojí způsob těla, jedno světské [a] druhé duchovní. Je jednou hlavou a má jedno tělo.



1. Joz 6:20.
2. Tj. Boží.
3. Dosl. „klášterní lid“.
4. Tj. nesmazatelný charakter či nesmazatelný „otisk“.
Zasílání bulletinu informující o aktuálním dění na webu Církve Nový Život

Pokud si přejete, aby na Vaši e-mailovou adresu byl jednou měsíčně zasílán Bulletin Církve Nový Život s aktuálními články, vyplňte prosím svou e-mailovou adresu do pole níže. Vyplněním adresy poskytujete Církvi Nový Život souhlas se zasíláním pravidelných e-mailových sdělení na níže uvedenou adresu. Zasílání můžete kdykoli zrušit.

© Církev Nový Život, všechna práva vyhrazena. Všechny publikované materiály jsou chráněné autorským právem a jejich vnější užití je možné jen s písemným svolením autora.