Alexander MacLaren: Kristus odsuzující hřích

„Neboť čeho Zákon nebyl schopen, byv mdlý pro tělo, Bůh poslav Syna svého v podobnosti těla hříchu, a to příčinou hříchu, odsoudil hřích na těle.“ Řím 8:3

Alexander MacLaren

V prvních verších této kapitoly jsme četli, že „není žádného odsouzení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši“¹. Důvodem toho je to, že jsou osvobozeni z hrozivé souslednosti příčiny a následků, jež utváří „zákon hříchu a smrti“;² důvodem toho, proč jsou osvobozeni z oné hrozné souslednosti Kristovou mocí je to, že On „odsoudil hřích na těle“. Výskyt těch dvou slov „odsouzení“ (v.1) a „odsoudil“ (v.3) stojí za povšimnutí. Hřích je personifikován jako přebývající v těle, [přičemž] tento výraz zde neznamená pouze [fyzické] tělo, ale neobnovenou lidskou přirozenost. Učinil si [v ní] svou pevnost a celé jí vládne. Ten silný oděnec chrání svůj dům a jeho majetek je v bezpečí.³ Vysmívá se [až] do opovržení pokusům zákonů a morálních [řádů] všech druhů o jeho svržení. Jeho dominiem je smrt lidské přirozenosti, nad kterou [uplatňuje] krutovládu. Odsouzení lidí, nad kterými vládne, je nevyhnutelné. Oni, nebo on musí zahynout. Pokud on vyvázne, zemřou oni. Pokud by mohl být zabit on, pak by mohli žít. Kristus přichází, odsuzuje onoho krutovládce, a vyhání ho pryč. Tedy, když on je odsouzen, my jsme osvobozeni; a když on je zabit, tak pro nás není smrt. Zkusme osvětlit o něco dále tuto velikou metaforu tím, že [budeme] přemítat o oněch dvou bodech, které v ní vystupují – Hřích tyransky vládnoucí nad lidskou přirozeností a vzdorující všem pokusům o své poražení a Kristovo odsouzení a svržení krutovládce.

I. Hřích tyransky vládne lidské přirozenosti a vzdoruje všem pokusům ho přemoci.

Pavel zobecňuje svou vlastní zkušenost, když mluví o odsouzení cizí nepřátelské síly, která drží porušenou lidskou přirozenost v područí. Píše stranu své vlastní autobiografie a je si jist, že všichni ostatní z nás mají v těch svých obdobné stránky. Odpovídá srdci jako v zrcadle. Pokud je každý člověk jednotným [celkem], pak musí jed projít všemi jeho žílami a postihnout celou jeho přirozenost. Vůle, pochopení, srdce, vše a každá [část] dle svého vlastního způsobu musí být postiženo narušitelem; a pokud jsou lidé kolektivním celkem, pak zkušenost každého člověka se opakuje ve [zkušenosti] jeho bratra.

Apoštol stejně tak zachycuje svou vlastní zkušenost, když v textu smutně přiznává bezvýslednost všech snah o otřesení nadvlády hříchu. Ve svém vlastním případě shledal, že i to nejvelebnější zjevení Mojžíšova zákona naprosto selhává při pokusu o odsouzení hříchu. Toto je pravda nejen co se týče Mojžíšova zákona, ale [také] co se týče zákona svědomí, a morálních učení jakéhokoli druhu. Je zjevné, že všechny takové zákony odsuzují hřích ve smyslu, že v tom jasně stanovují Boží soud a Jeho rozsudek k tomu; ale ve smyslu skutečného odsouzení či vyvržení a zbavení hříchu jeho moci jsou bezmocné. Zákon může odradit od zjevných činů či vést k jednotlivým činům poslušnosti; může vyvolat odpor vůči tyranii hříchu, ale poté už není nic více, co by zmohl. Nemůže dát čistotu, kterou prohlašuje za nezbytnou, ani nemůže utvořit poslušnost, kterou nařizuje. Jeho hromy burácí děsem a nenásleduje žádný vydatný déšť, který by obměkčil vyprahlou zem. Vždy tam zůstává nepřemostěná propast mezi člověkem a zákonem.

A toto je to, na co Pavel poukazuje, když říká, že [Zákon] „byl mdlý pro tělo“. Je dobrý [sám] v sobě, ale nijak nepůsobí na hříšnou přirozenost. Jediné síly, na které může působit, jsou ty, které jsou již ve vzpouře. Svržený král, jehož jedinými silami k podmanění jemu vzbouřivších se stran jsou povstalci samotní, nejspíš nikdy neobnoví svou vládu. Protože zákon nepřináší žádný nový prvek do našeho lidství, jeho působení na naše lidství má [jen] o něco větší vliv, než když je v [hradní] bráně slyšet hvízdání větru. Působí to na svědomí a rozum jen prostým prohlášením o tom, co je správné; na vůli a porozumění projevením své autority; na strach a opatrnost prostým předložením následků. Ale co udělat s lidmi, kteří vědí, co je správné, ale nemají v sobě přání to dělat, kteří věří, že by [něco] měli, ale nechtějí [to], kteří znají následky, ale „zvolí si raději časné potěšení hříchu“⁴ a budoucnost ze svých myslí zcela odvrhnou? To je základní slabinou každého zákona. A krutovládce se nebojí, dokud jeho vládu neohrožuje nikdo než jen neozbrojený posel svrženého krále. Jeho tvrz se nevzdá pod náporem [zvuku] trumpety troubící ze Sinaje.

II. Kristovo odsouzení a svržení krutovládce.

Apoštol ukazuje na trojí odsouzení.

„V podobnosti hříšného těla“, Ježíš odsuzuje hřích svým dokonalým životem. Ona fráze, „v podobnosti hříšného těla“, vyjadřuje skutečné lidství Ježíše a Jeho dokonalou bezhříšnost; a ukazuje na první způsob, jakým On odsuzuje hřích na těle. Ve svém životě opakuje zákon ve vyšším stylu. To, co ten první⁵ říkal slovy, ten druhý naplnil v „nádheře dokonalých činů“;⁶ a všichni lidé [musí] uznat, že tímto příkladem je nejmocnější kazatel spravedlnosti a že veškeré účinné dobro k sobě přitahuje úctu [k němu] a vybízí lidi k [jeho] napodobování. Ale onen život prožitý v lidské přirozenosti dává také novou naději možností oné přirozenosti v nás. Sen dokonalé nádhery „v těle“ byl naplněn. To, co byl Člověk Kristus Ježíš. On byl to, čím se [i] my můžeme stát. V tom samém těle, v jakém vládne ten krutovládce, Ježíš ukazuje možnost a nádheru svatého života.

Ale toto, jakkoli je to mnoho, není vše. Existuje další způsob, jakým Kristus odsuzuje hřích na těle, a to svou dokonalou obětí. Na toto také Pavel poukazuje souslovím „tělo hříchu“. Příklad, o kterém jsme mluvili, je cenný, ale je slabý ze stejného důvodu, z jakého je slabý zákon – že pracuje jen skrze naši přirozenost tak, jak je; a to není dostatečné. Hřích drží člověka dvojím způsobem – jednak, že zvrhává jeho vztah k Bohu, a jednak že porušuje jeho přirozenost. Tedy, je v něm ve smyslu oddělenosti od Boha a ve smyslu viny. Obojí nejen, že vede do bídného [stavu], ale [také] nutně způsobuje posílení nadvlády hříchu. Vůdce vzbouřenců je udržuje věrné vůči sobě tím, že jim připomíná, že zákony [týkající se] vzpoury bez milosrdenství ukládají smrt. Vina, která je pociťována, může způsobovat zoufalství a beznadějné pokračování ve zlém. Zvolání: „Jsem tak zkažený, že [už] nemá cenu se snažit být lepším“, je slyšet často. Vina rozmazaná nějakým lehkým procesem zpovědi může vést k dalšímu hříchu. Podobně oddělenost od Boha je kořenem všeho zla a myšlenky o Něm jako o přísném a o nepříteli vždy vedou k hříchu. Tedy, pokud musí být moc hříchu minulosti zneplatněna, cítění viny musí být sejmuto a hradba oddělení člověka a Boha svržena. Jakou odpověď na tuto potřebu může dát zákon? Mlčí; může říct jen: „Co je psáno, je psáno.“ A nemá žádné slovo k vyřčení, které zaslibuje „smazání proti nám čelícího zápisu“;⁷ a v jeho mlčení je možné slyšet pošklebný smích krutovládce, který si drží svůj palác.

Ale Kristus přišel „příčinou hříchu“; tedy lze říct, že Jeho vtělení a smrt měly vztažnost k lidskému hříchu a měly za svůj cíl ho odstranit. Přichází, aby smazal zlo a přinesl Boží omilostnění. Uznání Jeho oběti dodává náležitou motivaci pro napodobování Jeho příkladu a ti, kteří vidí v Jeho smrti Boží oběť za hřích člověka, nemohou než se mu poddat a v poslušnosti nalézat [své] potěšení. Láska vzplanuvší k Jeho lásce zpodobňuje a přetváří vnější zákon do vnitřního [zákona] „Ducha života v Kristu Ježíši“.⁸

Ještě na další způsob, jakým Bůh „odsuzuje hřích na těle“, poukazuje zbývající úsek našeho textu: „poslav Syna svého“. Na začátku této epištoly je o Ježíši řečeno, že byl „prokázán býti Synem Božím mocně, podle Ducha posvěcení“;⁹ a to musíme propojit s tím, co je řečeno v našem textu, a tedy přemýšlet o Kristově udělení Jeho dokonalého daru lidstvu – [daru] Ducha, který posvěcuje – jako součást Jeho odsouzení hříchu na těle. Na stejném území, kde vládne krutovládce, sdílí Boží Syn novou přirozenost, která ustanovuje skutečnou novou moc. Duch působí na všechny naše součásti a vysvobozuje je z poddanství porušení. Všechny studny v zemi jsou otrávené; ale je otevřena nová, průzračná a čistá. Vstupem Ducha posvěcení do lidského ducha je uzurpátor vyhnán z ústřední pevnosti: a i když může skomírat v částech opevnění a pokračovat guerillovou válkou, tak to je už vše, co zmůže. A nikdy skutečně nepochopíme Kristův dar člověku, dokud nevezmeme na vědomí, že On nejen „zemřel za naše hříchy“, ale žije, aby vštěpoval princip svatosti v daru svého Ducha. A nadvláda tohoto vštěpovaného Ducha je postupná a vzrůstající. Kananejští mohou stále být v zemi, ale rostoucí moc, pracující v nás a skrze nás, vede válku proti všemu v nás, co stále hlásí věrnost oné nepřátelské moci, a nebude konce vítěznému bojování, dokud celé tělo, duše, a duch¹⁰ nebude zcela pod vlivem Ducha, který v nás přebývá,¹¹ a nic neuškodí ani nebude ničit v tom, co tehdy bude vší Boží svatou horou.¹²

Takto je, v nejobecnějším pojetí, vyjádřeno to, co Kristus udělal „pro nás“; a otázkou se stává ta nejdůležitější pro každého: „Nechám ho, aby to pro mne udělal?“ Pamatuj na tu druhou možnost. Musí být buď odsouzení pro nás, nebo pro hřích, který v nás přebývá. Není odsouzení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši, protože je odsouzení pro hřích, který v nich přebývá. Musí být zabit, nebo zabije nás. Musí být vyvržen, nebo nás vyvrhne od Boha. Musí být od nás oddělen, nebo nás oddělí od Něj. Nemusíme být odsouzeni, ale pokud [hřích] odsouzen nebude, pak budeme my.