John Wesley: O svědomí

Kázání č. 105

O svědomí

„Neboť radost¹ naše tato je: svědectví svědomí našeho.“

2Kor 1:12

1. Jak málo slov je ve světě tak běžných jako toto: Svědomí! Je v ústech téměř každého. A člověk by tak byl nakloněn závěru, že nelze najít žádné slovo, které by bylo všeobecněji srozumitelné. O tom, zda tomu tak je, či nikoli, lze však pochybovat, ačkoli o něm byla napsána mnohá pojednání. Je totiž zřejmé, že velká část těchto pisatelů tuto záležitost spíše zamlžila, než objasnila; že obvykle „zatemňovali radu, pronášejíce slova bez porozumění“.²

2. Nejlepší pojednání na toto téma, které si pamatuji, že jsem viděl, bylo přeloženo z francouzštiny od Mons. Placetta a popisuje jasným a rozumným způsobem povahu a funkce svědomí. Ale i když bylo vydáno před více než sto lety, stále se dostalo jen do málo rukou; a vskutku velká část těch, kdo je četli, si stěžovala na jeho délku. Bylo pravděpodobné, že se spis o několika stech stránkách v osmerkovém formátu³ na takto prosté téma ukáže být zkouškou trpělivosti většiny chápavých lidí. Zdá se tedy, že stále schází krátké a zároveň jasné pojednání o tomto tématu. S Boží pomocí se ho pokusím poskytnout tím, že ukáži: Za prvé, povahu svědomí; a následně několik jeho druhů; po čemž uzavřu [pojednání] několika důležitými pokyny.

John Wesley

I. 1. Nejprve ukáži povahu svědomí. Tu jeden velmi zbožný muž⁴ v minulém století (ve svém kázání na téma Univerzální svědomitost) popisuje následujícím způsobem: -- „Toto slovo, které doslova značí ‚vědění s někým‘, výborně vyjadřuje jeho biblické použití. Tak Job: (16:19:) ‚Můj svědek je v nebi.‘ A tak i Apoštol: (Řím 9:1): ‚Pravdu pravím; svědomí mé také svědectví vydává v Duchu svatém.‘ Na obou místech jako by říkali: ‚Bůh svědčí s mým svědomím. Svědomí je vprostřed, pod Bohem a nad člověkem. Je určitým tichým usuzováním mysli, jímž jsou ty věci, které jsou posouzeny jako správné, schvalovány s potěšením; ale ty, které jsou posouzeny jako zlé, jsou odsuzovány s nepokojem.‘“ Je to soudní dvůr v hrudi člověka, který obviňuje hříšníky a zprošťuje ty, kdo činí dobře.

2. Abychom to nahlédli v poněkud odlišném světle: Svědomí,⁵ stejně jako latinské slovo, ze kterého je přejaté, a řecké slovo συνείδησις, nutně zahrnuje vědomí dvou či více věcí najednou: Předpokládejme poznání našich slov a činů a zároveň jejich dobroty či špatnosti; pokud to není spíše schopnost, kterou známe zároveň naše činy i jejich kvalitu.

3. Svědomí je pak schopností, kterou jsme si zároveň (s)vědomi⁶ našich vlastních myšlenek, slov a činů; a jejich hodnosti či nehodnosti, zda jsou dobré či špatné; a následně, zda zasluhují chválu či výtku. A určité potěšení obecně doprovází ten první výnos; určitý nepokoj ten druhý. Toto se však ve značném rozsahu liší, v závislosti na vzdělání a tisíci dalších okolnostech.

4. Může [snad] být popřeno, že něco takovéhoto lze nalézt v každém člověku narozeném na tento svět? A neobjevuje se to hned, jak přichází porozumění, jak přichází rozbřesk rozumu? Neví snad tehdy každý, že existuje rozdíl mezi dobrem a zlem; jakkoli nedokonalé různé spojitosti tohoto smyslu pro dobré a zlé mohou být? Neví snad například každý člověk, pokud není oslepen předpojatostí vzdělání, (jako obyvatelé mysu Dobré naděje,) že je dobré ctít své rodiče? Nepřipouští všichni lidé, jakkoli nevzdělaní či barbarští, že je správné vůči druhým jednat tak, jak bychom sami chtěli, aby jednali vůči nám? A nejsou všichni, kdo toto znají, odsuzováni ve své vlastní mysli, když udělají něco, co je vůči tomu v rozporu, a na druhou stranu, když podle toho jednají, tak mají schválení svým vlastním svědomím?

5. Tato schopnost se zdá být tím, co je obvykle míněno těmi, kdo mluví o přirozeném svědomí; což je výraz často užívaný některými z našich nejlepších autorů, ale není zcela přesný. Protože na jednu stranu se může nazývat přirozené, protože ho lze nalézt u všech lidí; přesto, správně řečeno, není přirozené, ale je Božím nadpřirozeným darem, nad všechna jeho přirozená obdarování. Ne; není to přirozenost, ale Boží Syn, který je tím „pravým světlem, které osvěcuje každého člověka, který přichází na svět.“ Tak abychom mohli říct každému lidskému stvoření: „On,“ ne přirozenost, „ti ukázal, člověče, co je správné.“ A je to jeho Duch, který ti dává vnitřní kontrolu, který způsobuje, že se cítíš znepokojeně, když v čemkoli jednáš jakkoli v rozporu vůči světle, které ti on dal.

6. Obzvláštní sílu oné krásné pasáži může dodat to, když uvážíme kým a při jaké příležitosti byla tato slova pronesena. Osoby, které hovoří, jsou Balák, král Moábský; a Balám, tehdy pod božským působením, (zdá se, tehdy „ne daleko od království Božího“, ačkoli se následně tak odporně vzbouřil): Pravděpodobně i Balák, v té době, prožil něco z obdobného vlivu. To způsobilo to, že se radil s Balámem, respektive žádal jeho radu – předložil otázku, na kterou Balám dává tak plnou odpověď: (Micheáš 6:5n:) „Lide můj,“ říká prorok Božím jménem, „rozpomeň se nyní, jakou radu skládal Balák král Moábský“ (zdá se, že z celého srdce) „a co jemu odpovídal Balám syn Beorův. S čím,“ říká on, „předstoupím před Hospodina a skloním se před Bohem nejvyšším? Předstoupím před Něj s ročními volky? Zalíbí-li sobě Hospodin v tisících skopců nebo v desíti tisících potoků oleje? Mám dát svého prvorozeného za své přestoupení, plod života svého za hřích duše své?“ (Toto Moábští králové skutečně činili, v čase hluboké bídy; pozoruhodný popis čehož je zaznamenán ve 3. kapitole Druhé knihy Královské.)⁷ Na to Balám dává ušlechtilou odpověď (nepochybně byv vyučen od Boha:): „Oznámil ti, ó člověče, co je dobré i čeho Hospodin vyhledává od tebe, jediné, abys činil soud a miloval milosrdenství a pokorně chodil s Bohem svým.“

7. Abych se podívali na svědomí jasněji: zdá se, že má trojí funkci: Za prvé, je to svědek – svědčí, co jsme udělali, v myšlence, slově či skutku. Za druhé, je to soudce – vydává rozsudek ohledně toho, co jsme udělali, že je to dobré, či zlé. A za třetí, do jisté míry vykonává rozsudek tím, že stanovuje stupeň potěšení tomu, kdo činí dobře, a stupeň nepokoje tomu, kdo činí zle.

8. Zesnulý profesor Hutcheson z Glasgow staví svědomí do jiného světla. Ve své Eseji o tužbách⁸ pozoruje, že máme několik smyslů či přirozených cest potěšení a bolesti, mimo pěti vnějších smyslů. Jeden z nich označuje jako veřejný smysl – jímž přirozeně trpíme z utrpení dalšího stvoření a těší nás, když je ho zproštěn. A říká, že každý člověk má morální smysl, kterým schvaluje dobrodiní a odsuzuje krutost. Ano, má nepokoj, když sám učinil krutý skutek, a potěšen, když učinil něco šlechetného.

9. Toto vše je, v určitém smyslu, nepochybně pravda. Ale není pravda, že je ať už veřejný, či morální smysl (kteréžto jsou oba zahrnuty v pojmu svědomí) člověku přirozený. Jakkoli to mohlo být z počátku, když byl člověk ve stavu nevinnosti, nyní je však jeden i druhý součástí onoho nadpřirozeného Božího daru, který obvykle nazýváme „zamezující milostí“. S tímto ale profesor vůbec nesouhlasí. Staví Boha zcela mimo otázku. Bůh nemá nic do činění s jeho schématem ctnosti, od počátku až do konce. Takže jeho schéma ctnosti je narovinu úplný ateismus. To je vskutku vytříbenost! Mnozí vyčlenili Boha ze světa: On Jej vyčleňuje dokonce z náboženství!

10. Ale nemáme o něm nesprávné mínění? Bereme jeho pojetí správně? Aby to bylo dostatečně prosté, aby se o něm nikdo nemohl splést, nabízí následující otázku: „A co když člověk vykonává ctný, tj. šlechetný, čin pomoci blízkému člověku a hledí při tom na Boha, ať už jako na toho, kdo rozkazuje, nebo jako na toho, kdo dává odplatu? Potom,“ tvrdí, „pokud hledí na Boha, je ctnost samotného činu ztracena. Jakékoli činy, které vycházejí z hledění na odměnění odplatou, nemají v sobě žádnou ctnost, žádnou morální dobrotu.“ Běda! Nazýval se tento muž křesťan? Jak neprávem byl takovým tvrzením očerněn!⁹ Dokonce i dr. Taylor, ačkoli nepřipouští, že by Kristus byl Bohem, neváhá ho nazývat „člověkem dokonalé ctnosti“. Ale profesor mu nepřiznává vůbec žádnou ctnost!

11. Ale abych se vrátil. Co je svědomí v křesťanském smyslu? Je to schopnost duše, která s pomocí Boží milosti najednou a ve stejnou chvíli vidí: (1) Naše rozpoložení a životy, -- skutečnou povahu a kvalitu našich myšlení, slov a činů; (2) řád, kterým bychom se měli řídit; (3) soulad, či nesoulad s ním. Abych toto vyjádřil o něco obšírněji: Svědomí zahrnuje, zaprvé, schopnost člověka znát sám sebe; rozlišovat, obecně i v konkrétních [věcech], své rozpoložení, myšlenky, slova a činy. Ale to pro něj není možné bez pomoci Božího Ducha. Jinak ho sebeláska, a vskutku, jakákoli jiná neřádná tužba, zastře a zcela skryje před sebou samým. Nese s sebou, zadruhé, znalost pravidla, kterým by se měl řídit v každé konkrétnosti; jímž není nic jiného než psané slovo Boží. Ze svědomí vyplývá, zatřetí, vědomí, že všechny jeho myšlenky a slova a skutky jsou v souladu s tímto pravidlem. Ve všech funkcích, které svědomí má, je nepostradatelně nutné „pomazání Toho Svatého“.¹⁰ Bez toho nemůžeme ani jasně rozeznat naše životy či rozpoložení; ani nemůžeme posuzovat, dle jakých pravidel se máme řídit, ani zda jsme s nimi v souladu či nesouladu.

12. Toto je popis dobrého svědomí, které by šlo jinými slovy vyjádřit jako: Božské uvědomění o tom, zda ve všech věcech chodíme dle psaného Božího slova. Zdá se, vskutku, že nemůže být žádné svědomí, které se neohlíží na Boha. Pokud říkáte: „Ano, jistě může být vědomí vykonání dobrého či zlého, bez jakéhokoli vztahu k Němu;“ já odpovím: Toto nemohu připustit: Uvažuji, zda už ta samotná slova správné či špatné, dle křesťanského systému, neznamenají ve své skutečném pojetí, shodu či neshodu s vůlí a slovem Božím. Pokud ano, pak neexistuje nic takového jako svědomí křesťana, pokud ponecháme Boha mimo otázku.

13. Pro samou existenci dobrého svědomí, a také, aby přetrvalo, je zcela nezbytný soustavný vliv Božího Ducha. Apoštol Jan v souladu s tím říká věřícím bez ohledu na věk: „Vy pak máte pomazání od Svatého a znáte všecko.“¹¹ Všechny věci, které jsou potřebné k tomu, abyste měli „svědomí bez úrazu před Bohem i lidmi“.¹² A tak dodává: „aniž potřebujete, aby vás kdo učil,“ než že „vás učí to pomazání.“¹³ Toto pomazání nás jasně vyučuje o těchto třech věcech, -- zaprvé, o pravém smyslu Božího slova; zadruhé, o našich činech, k upamatování; a zatřetí, o souladu všech jich s Božími přikázáními.

14. Nyní pokročme, abychom zvážili, zadruhé, různé druhy svědomí. O dobrém svědomí jsme již hovořili. Toto vyjadřuje sv. Pavel různými způsoby. Na jednom místě to jednoduše označuje jako „dobré svědomí vůči Bohu;“ na jiném „svědomí bez úrazu vůči Bohu i lidem“.¹⁴ Ale ještě obšírněji mluví v textu: „Radost naše tato je: svědectví svědomí našeho, že jsme v sprostnosti,“ s jediným zaměřením,¹⁵ „a zbožné upřímnosti obcovali na tomto světě“.¹⁶ A přitom zmiňuje, že toto bylo činěno „ne v moudrosti tělesné,“ – obecně nazývané prozíravostí, -- (ta nikdy nepůsobila, ani nikdy nemůže vypůsobit takovýto výsledek,) „ale v milosti Boží,“ která jediná je schopna v některém ze synů lidských toto vykonat. 

15. S tím úzce spjato (pokud to není jen totéž z jiného úhlu či dílčí součást téhož) je citlivé svědomí. Ten, kdo má citlivé svědomí, dokáže přesně vnímat jakékoli odchýlení se od Božího slova – ať už v myšlence, ve slově či ve skutku; a hned pociťuje výčitky a sebe-odsouzení za něj. A stálým voláním jeho duše je:

Ó ať ulétne jen ta moje duše křehká
z opovrhovaného hned zla přiblížení,
sama tak vnímavá jak zřítelnice oka
nejmenšího doteku hřícha k ucítění.¹⁷

16. Ale někdy je tato výtečná kvalita, jemnost svědomí, dovedena do extrému. Nalézáme takové [jedince], kteří se bojí tam, kde není čeho se bát; kteří se neustále odsuzují bez příčiny; různé věci považují za hříšné, které Písmo nikde neodsuzuje; a myslí si, že jiné věci jsou jejich povinností, které Písmo nikde nepředkládá. Toto lze vhodně označit jako úzkostlivé svědomí – a to je sžíravé zlo. Je navýsost doporučeníhodné se tomuto podvolit co nejméně, jak jen je to možné; raději ať je předmětem upřímné modlitby, abyste byli z tohoto sžíravého zla vysvobozeni a mohli obnovit zdravý rozum; k čemuž nic nemůže pomoci více než rozmluva se zbožným a rozvážným přítelem.

17. Ale extrém, který je vůči tomuto v protikladu, je mnohem nebezpečnější. Zatvrzelé svědomí je tisíckrát nebezpečnější než to úzkostlivé: To dokáže porušit prostý Boží příkaz bez jakéhokoli sebe-odsouzení; ať už tím, že udělá něco, co Bůh výslovně zakázal, nebo zanedbá něco, co výslovně přikázal; a přesto, bez jakýchkoli výčitek, ano, snad [i] s jásáním v zatvrzelosti svého srdce! S mnohými případy této žalostné hlouposti se setkáváme v tento den; a i mezi lidmi, kteří si o sobě myslí, že mají nemalý podíl na zbožnosti. Člověk dělá něco, co Písmo zjevně zakazuje. Zeptáte se: „Jak si to můžeš dovolit“? a dostanete odpověď s dokonalou lhostejností: „No, mé srdce mne neodsuzuje.“ Odvětím: „O to hůře. Volal¹⁸ bych k Bohu, aby odsuzovalo! Byl bys v mnohem bezpečnějším stavu, než jsi teď. Je strašlivá věc být odsuzován Božím slovem a nebýt odsuzován svým vlastním srdcem!“ Pokud porušíme to nejmenší ze známých Božích příkazů, bez jakéhokoli sebe-odsouzení, je zjevné, že bůh tohoto světa zatvrdil naše srdce.¹⁹ Pokud se z tohoto brzy nedostaneme, budeme „bez cítění [studu]“²⁰ a naše svědomí budou (jak říká sv. Pavel) „ocejchovaná rozžhaveným železem“²¹.

18. Nyní už jen dodám několik důležitých pokynů. Prvním význačným bodem je toto: Pokud máme citlivé svědomí, jak ho uchováme? Věřím, že existuje jen jeden způsob, jak to zajistit, a to poslouchat ho. Každý čin neposlušnosti vede k jeho oslepení a umrtvení; k zastření jeho očí, aby nevidělo dobrou a libou Boží vůli;²² a k umrtvení srdce, aby necítilo sebe-obvinění, když jednáme proti němu. A naopak, každý čin poslušnosti dává svědomí ostřejší a silnější pohled a citlivější vnímání toho, co uráží slavný Boží majestát. Proto, pokud chcete mít svá svědomí vždy pohotová k rozlišení a věrná v tom, aby vás obviňovala či omlouvala, pokud je [chcete] zachovat, aby byla vždy rozumná a citlivá, ujistěte se, že ho v každou chvíli posloucháte; soustavně naslouchejte jeho varováním a vytrvale je zachovávejte. K čemukoli vás vede, abyste učinili, podle Božího slova, to učiňte; [ať je to] jakkoli bolestivé pro tělo a krev. Cokoli zakáže, tak pokud je zákaz založený na Božím slově, tak hleďte, abyste to nečinili; [ať] by to mohlo být jakkoli líbivé tělu a krvi. Jedno i druhé se může často stávat. Co Bůh zakazuje, může být líbivé pro naši zlou přirozenost: V tom jste vybízeni, abyste zapřeli sami sebe, jinak zapřete svého Pána. To, co on přikazuje, může být bolestivé pro přirozenost: V tom vezměte svůj kříž. Tak pravdivá jsou slova našeho Pána: „Pokud někdo nezapře sám sebe, a nebere svůj kříž každý den, nemůže být mým učedníkem.“²³

19. Nemohu uzavřít tento pojednání lépe, než výňatkem z kázání dr. Annesleye na téma „Univerzální svědomitost“:
(Dr. Annesley [otec mé matky] byl farářem opatství v Cripplegate.)

„Přiměj se, abys činil následující pokyny, a tvé svědomí se bude [dál] ubírat správným [směrem]: --

1. Měj se na pozoru před jakýmkoli hříchem; žádný hřích neměj za malý; a poslouchej každé nařízení [tak nejlépe,] jak jsi schopen. Střež se od prvních kvasnic hříchu a drž se od jeho hranic. Od všeliké zlé tvárnosti se varuj.²⁴ Nezahrávej si s pokušením či s příležitostmi k hříchu.

2. Přemýšlej o sobě tak, že žiješ pod Božím zrakem: Žij jako ve vnímatelné přítomnosti žárlivého Boha. Pamatuj, že všechny věci jsou před Ním nahé a odkryté! Jeho nemůžeš oklamat, vždyť On je věčná moudrost; nemůžeš od Něj uprchnout, vždyť On je všude; nemůžeš Jej podplatit, protože On je sama spravedlnost! Mluv s vědomím, že Bůh tě slyší; choď s vědomím, že Bůh tě obléhá ze všech stran. Hospodin je s tebou, když ty jsi s Ním; tj. Jeho laskavou přítomnost budeš zakoušet, když žiješ v Jeho strašlivé přítomnosti.

3. Buď upřímný a soustavný v přezkoumávání svého srdce a života. Existují určité funkce, jako v částech těla, jejichž potřebu může zajistit jiná část, ale tuto potřebu žádná jiná část zajistit nemůže.²⁵ Každý večer přezkoumej své počínání v průběhu dne; co jsi dělal, co sis myslel, že bylo nenáležící tvému charakteru; zda tvé srdce bylo pohotové vůči zbožnosti a lhostejné vůči světu. Obzvláštní péči věnuj dvěma úsekům času: totiž ránu a večeru; ránu, abys rozvážil, co máš dělat; a večeru, abys prověřil, zda jsi dělal to, co jsi měl.

4. Ať každý skutek odráží celý tvůj život a nejen jeho část. Ať všechny tvé nižší cíle jsou ve shodě s tím zásadním cílem tvého života. „Cvič se ve zbožnosti.“²⁶ Buď tak svědomitý ve zbožnosti, jako bys chtěl, aby tvé děti, které chodí do školy, byly v učení. Ať je celý život přípravou na nebe jako příprava zápasníků na boj.

5. Nezahrávej si s hříchem, protože ti Kristus vykoupil milost; to je tím nejhorším zneužitím Krista. Z tohoto důvodu nebyla pod zákonem žádná oběť pro jakýkoli záměrný hřích; aby si lidé nemysleli, že znají cenu hříchů, jako ti, kteří obchodují s papežskými odpustky.

6. Buď ničím ve svých vlastních očích: Protože co je to – běda! – na co bychom mohli být pyšni? Naše vlastní početí bylo hříšné, naše narození bolestivé, náš život lopotný a co naše smrt, netušíme! Ale toto vše není ničím ve srovnání se stavem naší duše. Když toto víme, jakou máme omluvu pro pýchu?

7. Řiď se povinností, nikoli událostí.²⁷ Nemáme dělat nic jiného než se starat o své povinnosti. Veškeré dohady, které nevedou ke svatosti, jsou mezi vámi v přebytku; ale předtuchy toho, co vás může potkat při vykonávání vaší povinnosti, lze připočítat mezi vaše hříchy; a zahrávat si s hříchem, aby se člověk vyhnul nebezpečí, je jako potápět loď kvůli strachu z pirátů. Ó jak pokojné, a též svaté by naše životy byly, kdybychom se naučili té jediné lekci, -- abychom o nic nepečovali, jen vykonávali naší povinnost a všechny následky nechali na Bohu! Jaké je to šílenství, aby pošetilý prach diktoval nekonečné moudrosti! abychom nechali svou práci být a vměšovali se do té Boží! On spravoval záležitosti světa a každého jednotlivce na něm, aniž by komukoli dával příčinu ke stížnostem, již po více než pět tisíc let. A potřebuje nyní tvojí radu? Ne, tvojí starostí je, abys dbal o svou vlastní povinnost.

8. Radu, kterou bys dal druhému, si vezmi sám: Nejhorší lidé mají sklon klást [takovou] zátěž na druhé, kterou kdyby sami vzali na sebe, byli by výjimečnými křesťany.

9. Nedělej nic, u čeho by ses nemohl modlit o požehnání. Každý čin křesťana, který je dobrý, je posvěcený skrze slovo a modlitbu.²⁸ Není pro křesťana nic tak všedního, aby se za to nemohl modlit. A pokud by pronesl upřímný výrok²⁹ u každého nastávajícího činu, takováto modlitba by odstranila všechno hříšné a podnítila vše pravé.

10. Přemýšlej a mluv a konej tak, jak jsi přesvědčen, že by Kristus sám jednal na tvém místě, kdyby byl na zemi. Má to být pro křesťana, [či] spíše pro všechny, příkladem, který byl a je a vždy bude naším absolutním vzorem. Ó, křesťané, jak se Kristus modlil a vykupoval čas pro modlitbu! Jak Kristus kázal, z jehož úst nevyšlo nic jiného než tolik milostivých slov? Kolik času strávil Kristus v nemístných rozmluvách? Jak zvládal skloubit to, aby činil dobré lidem, a to, co bylo libé Bohu? Nejmilejší, svěřuji vám tyto čtyři [věci] k zapamatování: (1) Dbej na svou povinnost; (2) Co je povinností jiného ve tvé situaci, je tvou vlastní; (3) nepleť se do ničeho, pokud nemůžeš říct: Ať je na tom požehnání Páně; (4) především, raději zapomeň své křestní jméno, než bys zapomněl hledět na Krista! Ať už se setkáš s jakýmkoli jednáním ze strany světa, pamatuj na něj, následuj jeho kroky, „kterýžto nezhřešil a nebylo nalezeno viny v jeho ústech; kterému když zlořečili, nezlořečil zase; když trpěl, nehrozil, ale poroučel se tomu, jenž spravedlivě soudí.“³⁰