John Wesley: O víře

Překlad kázání Johna Wesleyho (1703-1791) na citát z Židům 11:6: "O Víře" (kázání č. 106)

Kázání č. 106

O víře

„Bez víry pak nemožné jest líbiti se jemu.“

Žd 11:6.

1. Ale co je to víra? Je to božský „důkaz a přesvědčení o věcech neviděných;“¹ o věcech, které nyní nejsou vidět, ať už jsou viditelné nebo neviditelné ve své podstatě. V zásadě, je to božský důkaz a přesvědčení o Bohu a o Božích věcech. Toto je ta nejobsažnější definice víry, která kdy byla nebo může být dána; zahrnující celé spektrum víry od té nejnižší až po tu nejvyšší. A přesto si nepamatuji, že by nějaký významný pisatel, mezi těmi všemi mnohomluvnými a zdlouhavými pojednáními, která byla na toto téma vydána, dal plný a jasný výčet těch několika druhů víry.

John Wesley

2. Něco tomu jistě podobného bylo napsáno velikým a dobrým člověkem, panem Fletcherem,² v jeho Pojednání o rozličných [stupních] udělení³ Boží milosti. V něm pozoruje, že existují čtyři udělení, které jsou od sebe vzájemně rozlišitelné stupněm světla, který Bůh uděluje těm, kteří pod ně patří. Malý stupeň světla je dán těm, kteří jsou pod pohanským udělením. Tito obvykle věřili, že „Bůh je a těm, kteří ho pilně hledají, že dává odplatu“.⁴ Mnohem značnější stupeň světla byl udělen židovskému národu, a to v takové míře, že jim „byl svěřen“ zásadní prostředek světla, [totiž] „Boží výpovědi“.⁵ Mnozí z nich měli tudíž jasné a vyšší pohledy na Boží přirozenost a vlastnosti, na své závazky vůči Bohu a člověku, a dokonce i na velké zaslíbení učiněné našim prvním rodičům, které se od nich přenesla na jejich potomstvo, že „Semeno ženy potře hadu hlavu“.⁶

3. Ale jak nad pohanským, tak nad židovským udělením, bylo to, které měl Jan Křtitel. Jemu bylo dáno ještě jasnější světlo, a on sám byl „svíce hořící a svítící“.⁷ Jemu bylo dáno, aby spatřil „Beránka Božího, který snímá hřích světa.“⁸ Sám náš Pán shodně dokládá, že „mezi syny ženskými“ do té doby nepovstal „větší prorok než Jan Křtitel“.⁹ Nicméně nám však sděluje, že „kdo je [nej]menší v království Božím,“ – v udělení křesťanském – „je větší než on“.¹⁰ Tím, kdo je pod křesťanským udělením, pan Fletcher rozumí toho, kdo dostal Ducha synovství, kdo má Božího Ducha, který osvědčuje „jeho duchu, že je Božím dítětem“.¹¹

Abych toto vysvětlil ještě více, vynasnažím se, s Boží pomocí nejprve poukázat na několik druhů víry; a za druhé, nastínit některé praktické důsledky.

I. V první řadě, vynasnažím se poukázat na několik druhů víry. Bylo by snadné jak jejich počet snížit, tak je rozdělit do většího počtu. Ale nezdá se, že by to posloužilo jakémukoli hodnotnému účelu.

1. Nejnižším druhem víry, pokud to vůbec víra je, je víra materialisty, člověka, který – podobně jako zesnulý Lord Kames¹² – věří, že ve vesmíru neexistuje nic než hmota. Já tvrdím – pokud to vůbec víra je – protože, správně řečeno, to víra není. Není to „důkaz nebo přesvědčení o Bohu“, protože oni nevěří, že nějaký je; také to není „přesvědčení o věcech neviditelných“, protože existenci takových věcí odmítají. Nebo pokud – kvůli slušnosti – připustí, že Bůh je, tak předpokládají, že i On je hmotný. Jedno z jejich rčení totiž je „Jupiter est quodcunque vides“.¹³ „Cokoli vidíš, je Bůh.“ Cokoli vidíš! Viditelný, hmotný bůh! Skvělé božství! Mimořádný nesmysl!

2. Druhým druhem víry, pokud připustíte, že materialista nějakou má, je víra deisty. Míním toho, kdo věří, že Bůh je, že existuje mimo hmotu, ale nevěří v Bibli. Z těchto můžeme pozorovat dva druhy. Jeden druh jsou pouhé šelmy v lidské podobě, zcela pod mocí nejprostších pudů a mající „naprosté zalíbení se rochnit v blátě“.¹⁴ Jiní deisté jsou ve většině ohledů rozumné bytosti, ač nešťastně předpojaté proti křesťanství – většina z nich věří v Boží existenci a znaky, věří, že Bůh stvořil svět a vládne mu a že duše neumírá s tělem, ale zůstává na věčnost ve stavu štěstí nebo utrpení.

3. Dalším druhem víry je víra pohanů, ke které připojuji víru mohamedánů. Nemohu ji než upřednostnit před vírou deistů, protože ačkoli obsahuje téměř stejné prvky, přesto tito by měli být spíše litováni než obviňováni pro omezenost jejich víry. A jejich nevíra v celou pravdu, není kvůli nedostatku upřímnosti, ale jen z nedostatku světla. Když se jeden člověk zeptal starého indiánského náčelníka Chicali: „proč toho vy rudí lidé nevíte tolik jako my, bílí lidé?“, tak on pohotově odpověděl: „protože vy máte to veliké slovo a my ne“.

4. Nelze mít pochyb, že tato námitka je platná pro miliony moderních pohanů. Jelikož je jim málo dáno, málo bude od nich vyžadováno. Pokud jde o starověké pohany, miliony z nich byli taktéž divoši. Proto se od nich nebude očekávat nic víc, než aby žili dle toho světla, které měli. Ale o mnohých z nich, obzvláště v civilizovaných národech, máme velký důvod doufat, že ačkoli žili mezi pohany, přesto byli docela jiného ducha, učeni od Boha, jeho vnitřním hlasem, o celých základech pravé zbožnosti. Ano, stejně tak to bylo s tím mohamedánem a Arabem, který před sto či dvěma sty lety napsal Život Hai Ebn Yokdana.¹⁵ Zdá se to být fiktivní příběh, ale obsahuje principy čistého a neposkvrněného náboženství.¹⁶

5. Obecně však můžeme před víru pohana či mohamedána jistě postavit víru žida. Židovskou vírou míním víru těch, kteří žili mezi vydáním Zákona a příchodem Krista. Totiž těch, kteří mezi nimi byli opravdoví a upřímní, věřili všemu, co je psáno ve Starém zákoně. Konkrétně, věřili tomu, že v plnosti časů¹⁷ se objeví Mesiáš, „aby ukončil převrácenost, učinil konec hříchům a přivedl věčnou spravedlnost.“¹⁸

6. Ohledně víry našich moderních židů není snadné vynést jakýkoli soud. Je to prosté, „závoj je stále na jejich srdcích“, když je čten Mojžíš a Proroci.¹⁹ Bůh tohoto světa stále zatvrzuje jejich srdce, a stále oslepuje jejich oči, „aby se jim nezasvítilo světlo evangelia“.²⁰ Takže můžeme o tomto lidu říct totéž, co Duch svatý řekl jejich předkům: „Zhrublo srdce lidu tohoto a ušima těžce slyšeli a oči své zamhouřili, aby snad neviděli očima a ušima neslyšeli a srdcem nerozuměli a neobrátili se, abych jich neuzdravil.“²¹ Nicméně, není naší úlohou nad nimi vynášet soud, to nechme na jejich vlastním Pánu.

7. O víře Jana Křtitele nemusím rozsáhle pojednávat, stejně tak jako o udělení, pod kterým byl. Protože, jak je pan Fletcher dobře popisuje, byly specifické pro něj. Když jeho ponecháme stranou, pak se nad vírou dávných židů obecně jeví být víra římských katolíků. Je-li většina z nich ve víře dobrovolně, ač věří ve víc, než co Bůh zjevil, nelze jim upřít, že věří všemu, co Bůh zjevil, že je potřebné ke spasení. V tomto se za ně radujeme: Jsme rádi, že žádný z oněch nových Článků, které přidali na Tridentském koncilu „k víře, která jednou byla dána svatým“,²² tak hmotně neodporuje žádným z pradávných Článků, vlastně je nijak neovlivňují.

8. Víra protestantů, obecně, pojímá za potřebné ke spasení jen ty pravdy, které jsou jasně zjevené v Božích výpovědích. Cokoli je jasně prohlášeno ve Starém a v Novém zákoně je předmětem jejich víry. Oni nevěří ve víc ani v méně, než co je ve Svatých Písmech evidentně obsažené, a co je jimi dokazatelné. Boží slovo je „svící jejich nohám a světlem jejich stezek“.²³ Pro žádnou záminku si netroufají se od něj odchýlit napravo ani nalevo. Psané slovo je celým a jediným pravidlem jejich víry a též i praxí. Oni věří ve vše, co Bůh prohlásil, a zavázali se dělat vše, co On přikázal. Toto je řádná víra protestantů: tímto se budou řídit a ničím jiným.

9. Až dosud byla víra považována hlavně za důkaz nebo přesvědčení o těch či oněch pravdách. A to v tom směru, v jakém je dnes brána ve všech částech křesťanského světa. Nicméně, stojí přitom za pečlivé povšimnutí – neboť na tom závisí věčnost – že ani víra římského katolíka, ani víra protestanta, pokud nezahrnuje víc než toto, nic víc než jen pojímání těch či oněch pravd, nebude platná před Bohem o nic víc než víra mohamedána či pohana, ba ani deisty či materialisty. Může ho totiž tato „víra zachránit“? Může zachránit kohokoli, ať už z hříchu, nebo z pekla? O nic víc, než mohla zachránit Jidáše Iškariotského; o nic víc než mohla zachránit ďábla a jeho anděly – z nichž všichni jsou přesvědčeni, že každý oddíl Svatých Písem je pravda.

10. Ale co je ta víra, která je skutečně zachraňující? Která přináší věčné spasení všem těm, kteří se jí drží až do konce? Je to takové božské přesvědčení o Bohu a o Božích věcech, které už i ve svém dětském stavu, umožňuje každému, kdo ho má, aby se „Boha bál a činil spravedlnost“.²⁴ A kdokoli, v každém národu, takto věří, tak apoštol prohlašuje, že je „jím přijat“.²⁵ Vlastně hned v ten okamžik je ve stavu přijetí. Ale je v této chvíli jen Božím služebníkem, ne synem, jak by náleželo. Přitom, lze pozorovat, že „Boží hněv“ už „na něm nezůstává“.²⁶

11. Vskutku, před skoro padesáti lety, když kazatelé, obvykle nazývaní jako metodisté, začali kázat o onom zásadním učení Písem, spasení z víry, tak nedávali patřičnou vážnost rozdílu mezi Božím služebníkem a dítětem. Zcela nerozuměli tomu, že i ten, kdo „se Boha bojí a činí spravedlnost, je Bohem přijat“.²⁷ Důsledkem toho bylo, že měli sklon zarmucovat srdce těch, které Bůh nezarmucoval. Často se ptali těch, kteří se Boha báli: „Víte, že máte odpuštěné hříchy?“ A když jim odpověděli: „Ne“, tak okamžitě odvětili: „Pak jsi časným dítětem ďábla.“ Ne: toto takto není. Dalo se říci – a to je také vše, co se dá náležitě říci: „Dosud jsi jen služebníkem, nejsi Božím dítětem. Už nyní máš veliký důvod Boha chválit, že tě povolal do své ctné služby. Neboj se. Dál k němu volej a ‚větší věci nad tyto uzříš.‘²⁸“

12. A vskutku, pokud se Boží služebníci na cestě nezastaví, tak obdrží přijetí za syny. Obdrží víru Božích dětí tím, že jim do srdcí zjeví svého jednorozeného Syna. Tedy, víra dítěte je oprávněným a bezprostředním božským přesvědčením, díky kterému může dosvědčit: „Život, který nyní žiji, žiji ve víře v Božího Syna, který mne miloval a dal sebe samého za mne.“ A kdokoli toto má, Boží Duch dosvědčuje jeho duchu, že je Božím dítětem. Tak Apoštol píše Galatským: „A že jste synové, protož poslal Bůh Ducha Syna svého v srdce vaše, volajícího: Abba, totiž Otče,“²⁹ což znamená, že vám dal podobné ujištění v sebe, jako mají děti, spolu s milou náklonností k němu. Toto pak je to (pokud Svatý Pavel byl vyučen od Boha a napsal toto pod vedením Ducha Svatého), co určuje oprávněný rozdíl mezi služebníkem Božím a Božím dítětem. „Ten, který věří“, jako Boží dítě, „má svědectví sám v sobě“.³⁰ Toto služebník nemá. Přesto nenechte nikoho, aby ho odrazoval; raději, v lásce ho vybízejte, aby na to každý okamžik očekával.

13. Lze si snadno povšimnout, že každý z druhů víry, na který můžeme pomyslet, se dá zjednodušit na jeden z výše uvedených. Buďme však žádostiví těch nejlepších darů a následujme tu nejlepší cestu. Není žádný jiný důvod, proč by ses měl spokojit s vírou materialisty, pohana či deisty; a ani té služebníka. Nevím o tom, že by Bůh něco takového od tebe chtěl. Vskutku, pokud jsi toto obdržel, tak bys to neměl odvrhovat; stejně tak bys to neměl zlehčovat, ale měl bys být za to opravdu vděčný. Přesto, při tom hleď, jak nalézt spočinutí: Naléhej, dokud neobdržíš Ducha přijetí za syna: Nepolevuj, dokud Duch jasně tvému duchu nedosvědčí, že jsi Božím dítětem.

II. Pokračuji k druhému bodu, abych z předešlých pozorování vyvodil několik důsledků.

1. A nejprve bych vyvodil, v jak strašlivém stavu – pokud Bůh je – je materialista, který odmítá nejen, že „ho Pán vykoupil“, ale i to, že ho Pán učinil. „Bez víry není možnost se líbit Bohu.“ Ale pro něj je nemožné jakoukoli víru mít – jakékoli přesvědčení o jakémkoli neviditelném světě, protože on věří, že žádná taková věc není – žádné přesvědčení, že Bůh je, protože hmotný Bůh [vlastně] vůbec žádný Bůh není. Není totiž možné považovat slunce či nebe za Boha, o nic víc než lze za něj považovat dřevo či kámen. A dále, kdokoli věří, že všechny věci jsou pouhou hmotou, musí, samozřejmě, věřit, že všechny věci jsou spravovány zoufalou nutností – nutností, která je tak neúprosná jako větry, tak nelítostivá jako skály, tak nemilosrdná jako vlny, které se o ně rozbíjejí, či ti bídní ztroskotaní námořníci! Kdo ti pak pomůže, ty bídný bezútěšný zatracenče, když pomoc nejvíc potřebuješ? Větry, a moře, a skály, a bouře! To jsou nejlepší pomocníci, kterých se materialisté mohou nadít!

2. Téměř stejně bezútěšný je, jak už víme, případ ubohého deisty; ano, nehledě na to, jak je morální. Obdobně, ačkoli to tak třeba netvrdíš, jsi totiž skutečně „bez Boha na světě“. Podívej se na své náboženství, The Religion of Nature Delineated (Náboženství přírody vymezeno) důmyslného pana Wollastona,³¹ kterého si pamatuji, že jsem viděl, když jsem byl na škole, jak navštěvuje veřejnou bohoslužbu v kapli Charterhouse. Zakládá své náboženství na Bohu? Na ničem menším. Zakládá ho na pravdě, na abstraktní pravdě. Ale míní on tím pojmenováním Boha? Ne, staví ho zcela mimo otázku a buduje nádherný hrad ve vzduchu, bez jakékoli závislosti na Něm či na Jeho slově. Podívej se na svého uhlazeného řečníka z Glasgow, jednoho z nejlíbivějších pisatelů doby!³² Má toho s Bohem víc do činění, ve svém systému, než pan Wollaston. Vyvozuje svou „ideu ctnosti“ od Něj, jakožto od Otce světel,³³ zdroje všeho dobrého? Přesně naopak. Nejen že plánuje celou svou teorii bez jediné zmínky o Bohu, ale v jejím závěru předkládá onu otázku: „Když při nějakém činu hledíme na Boha, dodává to vyšší ctnosti tomu činu?“ Odpovídá: „Ne, je to od toho tak daleko, že pokud dělání nějakého ctného – tudíž dobrovolného – činu člověk promísí s touhou zalíbit se Bohu, tak čím víc je tam této touhy, tím méně ctný daný čin je.“ Nikdy předtím jsem nepotkal ani žida, Turka či pohana, který by tak zpříma odmítal Boha, jako tento vyznavač křesťanství!

3. Ohledně pohanů, mohamedánů a židů však v současnosti není nic, co bychom s nimi měli mít do činění, snad jen si přejeme, aby jejich životy nezahanbovaly mnohé z nás, kteří jsme nazýváni křesťany. Není toho o moc víc, ani co se týče členů církve římské. Nemůžeme ale pochybovat, že mnozí z nich, jako znamenitý arcibiskup z Cambrai, stále drží (ač s mnohými chybami) „víru skrze lásku dělající“.³⁴ A kolik z protestantů se tomuto těší, ať už členů anglikánské církve či jiných kongregací? Máme důvod věřit, že značný počet, jak z té jedné, tak z jiných (a díky Bohu, ve vzrůstajícím počtu) v každé části země.

4. Ještě jednou, vybízím vás, kteří se bojíte Boha a činíte spravedlnost, vás, kteří jste Boží služebníci, abyste:

V první řadě utíkali od všeho hříchu, jako od tváře hada, a byli:

-       vnímaví jak zřítelnice oka na ucítění nejnepatrnějšího doteku hříchu

-       a činili spravedlnost, v nejvyšší možné moci, kterou nyní máte k hojnému činění jak skutků zbožnosti, tak milosrdenství

A v druhé řadě, abyste nepřetržitě volali k Bohu, aby vám zjevil svého Syna do vašich srdcí, s tím záměrem, abyste nebyli již služebníci, ale synové: mající jeho lásku linoucí se z vašich srdcí a chodící ve „svobodě slávy synů Božích“.³⁵

5. Na závěr, vybízím vás, kdo již pociťujete, že Boží duch dosvědčuje vašemu duchu, že jste synové Boží, následujte Apoštolovy rady: Choďte ve všech dobrých skutcích, ke kterým jste stvořeni v Kristu Ježíši.³⁶ A pak, „opustíce řeč počátku Kristova, ne opět zakládajíce gruntu pokání ze skutků mrtvých, a víry v Boha,“³⁷ neste se k dokonalosti. A když jste již dosáhli míry dokonalé lásky, když Bůh obřezal vaše srdce a uschopnil vás ho milovat celým vaším srdcem a celou vaší duší, nepřemýšlejte, že na tom spočinete. To není možné. Nelze zůstat stát – buď musíte stoupat, nebo padat; stoupat výše, nebo se propadat hlouběji. Proto Boží hlas k dětem Izraele a k Božím dětem je: „Jděte dál!“ „Na ty věci, kteréž jsou za vámi, zapomínajíce, k těm pak, kteréž jsou před vámi, úsilně chvátajíce, k cíli běžte, k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši!“³⁸