John Wesley: O předurčení

Kázání č. 58 Johna Wesleyho (1703-1791), ukazující, jak se tento metodistický kazatel nepříliš úspěšně snažil vypořádat s „odvěkým“ tématem předzvědění a předurčení.  

Kázání č. 58

O předurčení

„Které předzvěděl, ty i předurčil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, aby tak On byl prvorozený mezi mnohými bratřími; které pak předurčil, ty i povolal, a které povolal, ty i ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty i oslavil.“

Řím 8:29-30

1. „Náš milý bratr Pavel“, říká svatý Petr, „vám psal podle sobě dané moudrosti, jako i ve všech svých epištolách, mluvě v nich o těch věcech. Mezi kterými jsou některé náročné k porozumění, které neučení a nestálí překrucují, jako i jiná Písma, ke svému vlastnímu zničení.“ (2Pt 3:15-16).

2. Není nepravděpodobné, že mezi náročné věci k porozumění vyřčené apoštolem Pavlem mohl apoštol Petr řadit to, co k našemu tématu [Pavel] sdělil v 8. a 9. kapitole své epištoly Římanům. A je jisté, že nejen neučení, ale i mnozí velmi vzdělaní na světě, nejen ti „nestálí“, ale po mnoho staletí i mnozí, kteří se zdáli být pevně zakořeněni v pravdách evangelia, „překrucovali“ tyto pasáže „ke svému vlastnímu zničení“.

John Wesley

3. Když vezmeme v potaz, jak se ti nejchápavější lidé, posílení všemi výhodami vzdělání, bez ustání rozcházeli v názoru na tyto věci, můžeme klidně přiznat, že jde o věci „náročné k porozumění“. Člověk by se domníval, že právě existence tak širokých neshod i mezi nejvzdělanějšími, nejrozumnějšími a nejzbožnějšími, způsobí zvýšenou ostražitost a rezervovanost u těch, kteří se nyní k tématu vyjadřují. Nevím, čím to je, avšak v celém křesťanském světě lze pozorovat přesný opak. Žádní pisatelé na světě se nechovají tak jistě jako ti, kteří píší o tomto složitém tématu. Ba dokonce i ti, kteří, když píšou o jiných tématech, jsou pozoruhodně skromní a pokorní, jakmile přijdou k tomuto tématu, odloží veškeré pochybnosti o sobě

a mluví neomylně ex cathedra.

Tento fakt můžeme pozorovat zvláště u všech těch, kteří prosazují absolutní nařízení. Ale jistě je možné se tomu vyvarovat: Cokoli předkládáme, může být předloženo se skromností a s úctou k těm moudrým a dobrým jedincům, kteří zastávají protichůdné stanovisko; a to tím spíše, že již ke každé části této problematiky bylo tolik řečeno, tolik svazků již bylo napsáno, že je již takřka nemožné sdělit cokoli, co ještě nebylo vyřčeno. Vše, co nyní nabídnu – ne milovníkům svárů, ale lidem zbožným a upřímným – je pouze pár drobných náznaků, které by snad mohly trochu osvětlit výše citovaný text.

4. Čím častěji a opatrněji jsem toto téma promýšlel, tím více jsem nakloněn tomu, že zde apoštol nepopisuje (jak mnozí předpokládají) řetěz příčin a následků, (což mu zřejmě vůbec nepřišlo na mysl,) ale prostě odhaluje způsob, jakým Bůh jedná; uspořádání neustálé vzájemné následnosti početných součástí spasení. Došel jsem k tomu, že toto bude zřejmé každému vážně a nezaujatě se tážícímu, ať již bude zkoumat Boží jednání směrem kupředu či směrem dozadu – ať již od počátku do konce nebo od konce k počátku.

5. Nejprve se podívejme směrem vpřed na celé Boží jednání při spáse lidí a zvažme ho od začátku, prvního momentu, až po dovršení ve slávě. Prvním bodem je Boží předzvědění. Bůh předzvěděl v každém národě od počátku světa až po naplnění všech věcí ty, kteří budou věřit. Pro osvětlení této složité otázky bychom si měli uvědomit, že když mluvíme o Božím předzvědění, nemluvíme způsobem odpovídajícím podstatě věcí, ale způsobem lidským. Neboť, správně řečeno, v Bohu není nic takového jako před-zvědění ani po-zvědění. Veškerý čas, nebo spíše celá věčnost (z pohledu lidí), je pro Boha přítomná najednou, nevidí [tudíž] od věků až navěky žádnou skutečnost jen z jediného úhlu pohledu: Jelikož veškerý čas, se vším, co v jeho průběhu existuje, je pro něj přítomný najednou, tak vše vidí najednou – cokoli, co bylo, je nebo bude, až do konce časů. Ale všimni si: Nesmíme si myslet, že to vše je, protože on to ví. Nikoli: on ví, protože to je. Stejně jako já (pokud si člověk může dovolit porovnávat lidské záležitosti s hlubokými záležitostmi Božími) nyní vím, že Slunce svítí: Slunce ale nesvítí proto, že to vím, naopak, já to vím, protože ono svítí. Má známost předpokládá, že Slunce svítí, ale ničím to nezapříčiňuje. Podobně Bůh ví, že člověk hřeší, neboť ví vše; my však nehřešíme proto, že to ví, naopak, on to ví proto, že my hřešíme. A jeho známost předpokládá, že hřešíme, ale ničím to nezapříčiňuje. Stručně řečeno, Bůh – hledíc na všechny věky, od stvoření až po dovršení, jako na jediný okamžik a vida najednou cokoli, co se nachází v srdci všech lidí – ví o každém, kdo věří, i o každém, kdo nevěří, v každém věku i národu. Přesto však: to, co ví – ať už víru nebo nevíru – není nijak zapříčiněno jeho známostí. Lidé jsou v tom, zda budou věřit, či nevěřit, tak svobodní, jako kdyby to Bůh vůbec nevěděl.

6. Vskutku, pokud by člověk nebyl svobodný, nemohl by být zodpovědný ani za své myšlenky či slova, ani za své činy. Kdyby nebyl svobodný, nebyl by způsobilý ani k odměně, ani k trestu; byl by neschopný jak ctnosti, tak neřesti, neschopný být morálně dobrý i špatný. Pokud by neměl o nic více svobody než Slunce, Měsíc nebo hvězdy, nebyl by o nic více zodpovědný. Za předpokladu, že by neměl o nic více svobody, byly by kameny na Zemi stejně způsobilé k odměně a stejně náchylné k trestu jako člověk: jedno by bylo stejně zodpovědné jako druhé. Ano, a bylo by stejně absurdní připisovat mu ctnost nebo neřest, jako je připisovat hromadě dřeva.

7. Ale abychom pokročili: „Které předzvěděl, ty předurčil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna.“ To je druhý krok (řečeno lidským způsobem, neboť u Boha ve skutečnosti není nic před nebo po): Jinými slovy, Bůh nařizuje – od věků až navěky – že každý, kdo věří Synu jeho lásky, bude připodobněn jeho obrazu; bude zachráněn z veškerého vnitřního i vnějšího hříchu do vnitřní i vnější svatosti. V souladu s tím je jednoduchým a nesporným faktem, že všichni, kdo skutečně věří ve jméno Syna Božího, „dochází konce své víry, spasení svých duší“¹, a to na základě nezměnitelného, nezvratitelného a neodvratného Božího nařízení – „kdo uvěří, bude spasen; kdo neuvěří, bude zatracen“².

8. „Které předurčil, ty i povolal.“ To je třetí krok (majíce na paměti, že mluvíme lidským způsobem): Abychom to vysvětlili trochu obšírněji: Podle svého neměnného nařízení, že věřící budou spaseni, ty, které jako takové předzvěděl, povolává zvnějšku i vnitřně. Z vnějšku slovem své milosti a vnitřně svým Duchem. Toto vnitřní vložení jeho slova do srdce se zdá odpovídat pojmu „účinné osloven퓳 a zahrnuje v sobě jejich nazvání Božími dětmi, přijetí jich „v Milovaném“⁴ a ospravedlnění jich „zadarmo jeho milostí skrze vykoupení v Ježíši Kristu“.⁵

9. „Které povolal, ty i ospravedlnil.“ To je čtvrtý krok. Je všeobecně přijímáno, že slovo „ospravedlnil“ je zde užito ve zvláštním významu: znamená, že je učinil spravedlivými. Vykonal své nařízení „připodobnit je k obrazu svého Syna“ či – jak to běžně nazýváme – je posvětil.

10. Zbývá „které ospravedlnil, ty i oslavil“. To je poslední krok. Když je učinil „hodné být účastny podílu svatých ve světle“,⁶ dal jim „království připravené pro ně již před ustanovením světa“.⁷ To je pořádek „podle rady jeho vůle“,⁸ plán, jenž připravil ve věčnosti, podle něhož spasí ty, které předzvěděl: pravé věřící na jakémkoli místě a v jakékoli generaci.

11. To samé úžasné dílo spasení vírou podle předzvědění a nařízení Božího se může objevit v ještě jasnějším světle, pokud se na ně podíváme směrem zpět, od konce k začátku. Předpokládejte, že stojíte s „velkým zástupem, jež nikdo nemůže spočítat, ze všech národů a jazyků a příbuznosti a lidí“,⁹ který „vzdává chválu sedícímu na trůnu a Beránkovi na věky věků“.¹⁰ Nenalezli byste v něm ani jednoho, kdo by vstoupil do slávy, aniž by byl svědkem té veliké pravdy, že „bez svatosti nikdo neuzří Boha“,¹¹ ani jednoho z celého tohoto nespočitatelného shromáždění, kdo by nebyl před oslavením posvěcen. Svatostí byl připraven pro slávu podle neproměnné vůle Páně, že koruna,¹² zajištěná krví jeho Syna, nebude dána nikomu než těm, kteří jsou obnoveni jeho Duchem. Stal se „původcem spasení“ pouze „těm, kteří jej poslouchají“,¹³ kteří jsou mu poslušní vnitřně i navenek, kteří jsou svatí v srdci a svatí v celém způsobu jednání.

12. A kdybys mohl vidět všechny na světě, kteří jsou posvěceni,¹⁴ zjistil bys, že nikdo z nich nebyl posvěcen dříve, než byl povolán. Nejprve byl povolán: nejen vnějším oslovením Božím slovem a jeho posly, ale také vnitřním oslovením jeho Duchem užívajícím jeho slovo, aby takovému člověku umožnil věřit v jednorozeného Syna Božího, a přinášejícím svědectví jeho [lidskému] duchu, že je Božím dítětem. A právě tímto způsobem byli všichni posvěceni, skrze vnímání Boží lásky rozprostřené ve vlastním srdci bylo každému z nich umožněno milovat Boha. Milujíc Boha, miluje svého bližního jako sebe samého a má sílu bezúhonně dodržovat všechna Boží přikázání. V tomto pravidle neexistuje žádná výjimka. Bůh zve hříšníka svým vlastním (tedy jej ospravedlňuje) dříve, než jej posvěcuje. A právě tímto, tím vědomím jeho přízně, v něm vytváří tu vděčnou a synovskou náklonnost, ze které vyvěrá vše dobré v jeho charakteru, každé dobré slovo i každý dobrý skutek.

13. A kým jiným jsou ti takto Bohem povolaní než těmi, které již předtím předurčil, resp. o kterých nařídil, aby „byli připodobněni obrazu jeho Syna“? Toto nařízení (mluvíme stále lidským způsobem) předchází každé povolání: Každý věřící byl předurčen předtím, než byl povolán, neboť Bůh nepovolal nikoho jinak než „podle rady své vůle“, než podle tohoto záměru¹⁵ či plánu jednání, jenž určil již před ustanovením světa.¹⁶

14. A opět: Tak, jako všichni povolaní byli předurčeni, byli všichni předurčení předzvěděni. On věděl – viděl je jako věřící, a jako takové je předurčil ke spasení podle svého věčného nařízení, že „ten, kdo věří, bude spasen“. Vidíme tak celý postup Božího jednání od konce k počátku. Kteří jsou oslaveni? Jedině ti, kteří byli nejprve posvěceni. Kteří jsou posvěceni? Jedině ti, kteří byli nejprve ospravedlněni. Kteří jsou ospravedlněni? Jedině ti, kteří byli nejprve předurčeni. Kteří jsou předurčeni? Jedině ti, které Bůh předzvěděl jako věřící. Boží záměr a Boží slovo tak stojí neotřeseny jako nebeské pilíře: „Ten, kdo věří, bude spasen; ten, kdo nevěří, bude zatracen.“ A Bůh je tak čist od krve všech lidí, neboť kdokoli hyne, hyne kvůli vlastním činům a vlastnímu jednání. „Nepřijdou ke mne,“¹⁷ říká Spasitel, a „v nikom jiném není spasen퓹⁸. „Neuvěř퓹⁹ a žádná jiná cesta k přítomnému ani věčnému spasení neexistuje. Jejich krev padá proto na jejich vlastní hlavu²⁰ a Boží výrok, podle kterého „chce, aby všichni lidé byli spaseni a přišli k známosti pravdy“,²¹ je potvrzen.

15. Souhrn všeho je: všemohoucí, vševědoucí Bůh vidí a ví od věků až navěky vše, co je, bylo a co bude v jediném věčném nyní. Nic pro něj není ani minulostí, ani budoucností, vše je zároveň současné. Nemá proto – pokud mluvíme podle toho, jak se věci skutečně mají – ani předzvědění, ani po-zvědění, jež by byly v nesouladu s Apoštolovými slovy: „u něhož není žádné proměny ani náznak změny“²²; a s popisem, který o sobě sděluje skrze proroka: „já Hospodin se neměním“²³. Přesto, když promlouvá k nám, vědom si, z čeho jsme stvořeni i nedostatečnosti našeho porozumění, snižuje se na naší úroveň chápání a mluví o sobě lidským způsobem. Blahosklonně k naší slabosti tak mluví o svém vlastním záměru, radě, plánu, předzvědění – ne, že by Bůh potřeboval se předem radit, rozmýšlet či plánovat své dílo. Buďme dalecí od přičítání takových věcí Nejvyššímu, od poměřování jej námi! Mluví takto o sobě – jakoby přezvěděl věci na nebi i na zemi a předurčil či předzřídil je – pouze ze soucitu k nám. Můžeme se snad domnívat, že by tato vyjádření měla být chápána doslova? Toho, kdo by byl takto zatvrzelý v porozumění, by se mohl zeptat: „To sis myslel, že jsem stejný jako ty?“²⁴ Není tomu tak: Stejně, jako je nebe vyšší než země, jsou mé cesty vyšší než tvé. Vím, nařizuji, pracuji takovým způsobem, že si to neumíš představit – ale abych ti dal chabý záblesk porozumění mým cestám, používám lidský jazyk a přizpůsobuji se tvému porozumění v tomto tvém dětinském stavu bytí.

16. Co se z celého tohoto popisu můžeme poučit? Toto a nic více: (1) Bůh zná všechny věřící; (2) chce, aby byli spaseni od hříchu; (3) kvůli tomu je ospravedlňuje; (4) oslavuje a (5) přijímá do slávy.

Kéž by lidé oslavovali Boha za tuto jeho dobrotivost a spokojili se s tímto prostým popisem a neusilovali proniknout do těchto tajemství, která jsou příliš hluboká k pochopení i pro anděly.