Bohuslav Tablic: Život po časné smrti

Bohuslav Tablic (1769-1832) byl slovenský evangelický kněz a básník. Báseň se nachází v prvním díle jeho čtyřsvazkové sbírky Poezye. Ponecháváme zachovaný původní pravopis veršů.

 

Můžli to být, aby člověk po smrti na věky zhynul,

Jemužto všemohoucý Bůh do chřípě života vdechl,¹

V hrudě² když vyobrazyl sebe samého nejřemeslněji,³

Do truple⁴ nevtisklli y božskou nesmrtedlnost?

Či snad rozumu nejvyššího zmařeno má být

Dílo mistrovské, jenž div jest moudrosti samé?

Snéstili může se to⁵ y s láskou y s moudrostí boží?

Jeholi spravedlivost můž zničiti člověka ctného?

Nikoli! moudrosti, spravedlnosti y dobrotě věčné

Nelze jest člověka stvořeného oumyslem dobrým

Setřeti bez rozmyslu, by na světě paměti jeho

Nepozůstalo, co stát bude veškeren okršlek světa.

 

Natoli velikodušný kunstýř⁶ vytěsal živě

Venuše z Medycys⁷ v červeném párižském mramoři obraz,

Kterak čistonitá ven z lázně, chtíc sebe oblect,

Vycházý, aby mistrovský kus roztroskotán byl?

Bylaby zlořečená ruka, ještoby nejsvětějšího

Lidského rozumu ostatku naskrze nelitovala

Zkazyti nešlechetně, a mělaby zaživa býti

Od těla upálená všem potomkům k výstraze věčné.

 

Bohuslav Tablic

Kdyby pak vážného Peruna⁸ vtipný Fidyáš⁹ chtěl sám

Zahubit, zdaliby mu y hlupec neřekl: blázne!

Nebylo třeba ti rýti obrazu, chtěllis ho zkazyt,

Svrchovaný ten nejumělejší nad všecky kunstýř¹⁰

Člověka k dokonalé své vlastní podobě stvořil,

Z bídné hrudy jen, do kteréž předivně života vdechl,

Anjelů menšího jej učinil na zemi pánem,¹¹

Dav mu y rozum, y vtip, y pamět, y svědomí k tomu,

Sám se mu v přirození y v písmích zjeviti ráčil,

Na křídlách sám rozumu může k oblakům létat,

Lásku, y božskou moc, y moudrost chápati velkou,

Zpytovat všeliký tvor svým rozumem, skoumati nebe,

Toholi moudrý Bůh má zničiti navěky smrtí,

Když jeho krátký věk tu na zemi postačil sotva

K poznání sebe samého, svrchovaného pak teprv

Lásky y veliké moudrosti začal šlepějí stihat,

Tvorce¹²li všemohoucý chce na věky před stvořením svým

Krýti se, pak sebe zkázou člověka zblažiti věčně.

 

Máť syc hrnčíř moc y s krásným činiti hrncem,

Co se mu líbí, může ho, chceli, zpraštiti rázem,¹³

Kdož ale za to mu dá kdy moudrosti nejmenší chválu,

Jestliže s pilností svým hlubokým sformoval kunštem

Nádobu roztomilou, až mílo jest hleděti na ní;

Teď ale nemaje příčiny na jednou mrštil ji k zemi?

Nikoli! moudrý nesformoval Bůh člověka k zkáze,

Tvoru utěšeného a největší ozdoby světa.

Dílo roztomilé jest všelijak zblažiti moudrost,

Zkazyti, což sy udělal, schválně nemoudrost velká.

Můželi nemoudrý být Vševědoucýho rozum,

Světloli s temností můž snésti se, studenost s ohněm?

 

Natoli svrchovaná ruka hluboce do srdce mého

Vštípila přenesmírné toužení po bytu lepším,¹⁴

Mne aby mučila ustavně žádost nenasycená,

Otecli laskavý ukáže hladnému dítěti pokrm,

Zlobivě zpečuje se ho nasytit, jakžkoli pláče,

Dáli mu raději zcepenět hladem nemilosrdně,

Aneb sámli mu krev snad vycedí ukrutně z těla,

By živ raději nebyl, než aby ho sytiti musyl?

Kat, a ne otec by byl ten, jenžtoby zmordoval syna,

Jemužto drahého života zadržet moh, ale nechtěl.

Daleko nerozumný pták létá, svým aby mladým

Vyhledal pokrmu potřebného, by nezahynuli.

Snášeje mořícý hlad raději, ano y sám prv

Umře, nežliby svého milého zanedbal plodu,

Přirozením jen řídě se plod svůj miluje věrně,

Často ho brání naproti zhoubcy nešlechetnému,

Vlastního života, ač mu jest drahý, se opovažuje,

Sámliby zapřít lásky Bůh moh nejlaskavější,

Krutěby nelitoval sám hladem umořit syna,

Nepřeje živobití¹⁵ mu na věky znivočil¹⁶by ho?

K čemuže dobrotivý jsa stvořil smrtedlného,

Jestli ho věčnému snu chce oddati v ukrutnou loupež?

Nikoli! neznivočí¹⁷ mne bytnost nejlaskavější,

Dítěti věčného života toužebně žádostivému

Dobrotivý otec daruje věčnou nesmrtedlnost.

 

Natoli spravedlivý Bůh bídníka sformoval ctného,

Trápení vlnobytím aby zmítan byl oubohý časně,

Pak aby vystav nečesti kruté zahynul věčně?

Viz tam spravedlivého, an v ukrutných bolestech vzdychá,

Po všecky života dny jen upěním bídně ho trávě,

Tráplivý nedostatek vždy snášeje v chaloupce nízké,

Nemaje oubohý čím sebe sytiti ani svých dítek,

Nah jsa y s manželkou y s maličkým, outličkým plodem,

Každý den své tvrdé lože slzama ctnýma

Kropí, u něho slyšeti hořké kvílení dítek,

Dobrému otcy se puká téměř cytedlné srdce,

Ssoužený se všech stran, a předce se Boha nespustí,

Nemaje milejšího nic na světě nad jeho službu,

Denně se na kolenou koře se svými před stvořitelem,

Nemoha dělati v vroucých modlitbách kochá se vždycky,

Toholi Bůh má trestati věčnou smrtedlností?

Anebo daruje snad mu k odplatě nesmrtedlnost?

Ovšem do lepšího jej uvede po smrti světa,

S tváři uplakané jeho perlové slzy mu setře,¹⁸

Z kalicha rozkoší dá pít mu blaženost věčnou.

 

Tam již viz, jak bezbožnost v šarlátě vykračuje sy,

Odvracujíc své vyzáblé oči od pobožného,

Aneb nemůželi mu vyhnout, zatvrdile naň

Patří, bid jeho v zlobivém srdcy svém necýtě nikdý,

Aniž mu pomáhá v jeho kříži nemilosrdný,

Přečasto posměšník sobě strojí žerty jen z něho,

Svět žeby veškeren pro něho stvořen byl domnívaje se,

Nic sobě člověčenství v svém bratru neváží nuzném,

Kůži mu zdírá oubohému nemilosrdně,

Z krvavé loupeže své sy nádherné obědy strojí,

Kvase denně a v svodných rozkošech ustavně sedě,

U něho líbezný hluk muzyky slyšeti věčně,

Na Boha nevzpomínaje nikdý tělu jen slouží.

Tentoli pro zlobivost svou nebude na věky trestán,

Alebrž zničený ujde trestu zasloužilému?

Nikoli! jestliže nebesa ctnosti neodměněné

Nenechají, ale spravedlivě ji odplatit musý,

Bez pomsty nenechají ani hanebné mrzkosti lidské,

Kteráž nevinu potlačuje a nasycuje se

Krví vyceděnou jeho přemilým na zemi dítkám.

Míru naměří touž, jíž měřila sama y bratřím,

Pokutu odloženou jí naloží v nešťastném místě,

Tam kdež nešlechetné bude na věky svědomí zlého,

Mučícýho je ukrutně, páliti zžíravý plamen,

Tam červ jedovatý, jenž srdce jich žrát bude zlostné,

Nikdý neumře nového života dostana denně.¹⁹

Lup tedy bezbožníče a zdírej chudobě kůži,

Y ty se před soud spravedlivého postavit musýš,

Jenž tobě z důstojnosti své trůnu strašlivý ortel

Vyřkne a odsoudí tebe lupiče v bezednou propast.