Pro zlepšení vzhledu použijte prosím prohlížeč s podporou CSS.

Jan Amos Komenský: O mocnosti a pronikavosti kázání

03.04.2017

Upozorňujeme, že uvedený text nemusí vyjadřovat učení Církve Nový Život.

Pasáž o tom, jak by si kazatelé měli počínat, aby jejich kázání zasáhla a oslovila jejich posluchače, ze spisu Zpráva a naučení o kazatelství z roku 1651 od Jana Amose Komenského (1592-1670), teologa, filosofa a biskupa Jednoty bratrské.

 

Mocnost kázání v tom jest, aby kázané slovo hluboce vázlo v srdcích posluchačů a jimi, kam řečník Boží naměřil, hýbalo. Kdo sic hledá, aby věci pěkné přednášel světle a libě, tím samým nemálo mysli posluchačů dosahuje. Avšak zvláštní pozůstávají ještě regule, jak se tím hlouběji může pronikati k srdci. Protož i nyní musí šetřiti kazatel, chce-li zúmyslně něčeho v úřadě svém nezanedbávati, jelikož Boží nástroj jest, ostatek pak poroučeti Bohu.

 

Naměřovati pak má všemi svými kázáními kazatel jako služebník Kristův k tomu, aby posluchačům posloužil:

  1. K plnému Boha a jeho čisté pocty milování.
  2. K nenávidění satana a jeho klamu a svodu i všelijakého při Božích věcech mudrování a všetečných nebezpečných úmyslů lidských.
  3. K známosti vlastních hříchů a všudy se nalézající bídné nedokonalosti a z toho k nelíbení se sobě, pýření se před Bohem a ustavičného pokání.
  4. K bázni Boží a pomst Jeho a skrze to k opatrnému chození v povolání svém.
  5. K společné lásce a milování všech bližních a konání při nich jak spravedlnosti v neškození jim žádným vymyšleným způsobem, tak milosrdenství (v napomáhání jim, čím může, a tak k lítosti a necitedlnosti bídě jejich skutečné).
  6. Ku potěšení v Bohu a k veselé ve všech příčinách naději milostí Boží zde věčné.

Což vše chce-li posluchačům mocně do srdce vkládati, toho sedmerého silně šetřiti musí:

  1. Aby mluvil písemně.
  2. Aby mluvil vážně.
  3. Aby mluvil směle, jako z místa Božího.
  4. Aby po místech k bedlivosti napomáhal.
  5. Aby potřebnější věci dobře zaostřil.
  6. Aby z pravdy a vlastní citedlnosti mluvil.
  7. Aby Boha tytýž na pomoc vzýval.

 

1. První prostředek ku pohybování srdcí, mluviti písemně. Předně tedy, pokud nejvýš možné, ať myslí kazatel, aby kázání jeho vynášena byla slovy a frázemi samých Písem svatých i příklady a historiemi týchž Písem, a to pro příčiny dvě:

 

Jan Amos Komenský

1) Že tak poroučí Duch Boží; a Pán Bůh, posílaje Ezechiele k lidu, řekl: „Jdi a mluv jim slovy mými“,1 a k Jeremiášovi podobně: „Aj, vložil jsem slova má v ústa tvá.“2 Ukázáno to též figurně3 onou mastí a kadidlem, kteréž Pán Bůh dal přistrojiti k mazání stánku svého a kněží a ke kadění před Hospodinem.4 Kdež jim i recept vypsal Pán Bůh, které věci k tomu a v jaké míře a váze bráti se měly, se zápovědí, aby v svatyni jiného kadidla neužívali; a naproti toho ne k jinému než k posvátným potřebám pod vyhlazením. Čímž co jiného ukázáno, než že mast mazání srdcí lidských a kadidlo zaněcování zápalů chutných Bohu ne odjinud než z apatéky Boží Písem svatých bráno a ne k jinému také slov Písem než k tomu samému užíváno býti má. Protož ne svými, ne Ciceronovými,5 ne dvorskými nějakými slovy, než Ducha svatého mluviti má, kdož z místa Božího mluviti chce. (Ut jureconsultus sine lege, sic legatus sine authoritate loqui erubescat; multo autem magis theologus sine Scriptura.)6

 

2) Že žádného mistrovnějšího a mocnějšího řečnování není nad řeč Ducha svatého v Písmích a býti nemůže. Nechť sobě, kdo chce, chutná Ciceronů neboli Demosthenů7 styl, ani jejich však, ani žádného člověka řeč tak hluboko a ostře jako řeč Boží nepronikne na věky (Žd 4:12). Žádný pěknější gramatiky a ozdobnější rétoriky, mocnější dialektiky neudělá nad Ducha svatého na věky. Chce-li kdo sličnými lidskými frázemi a připovídkami mluviti, řečnování to v jeho uších se bude stavovati, k srdci neprostoupí; protože srdce lidské, ač se v něčem kochá, jímati se však žádnému nedá kromě svému všemohoucímu Stvořiteli, zkušeno jest.

 

Ale proti tomu by někdo říci mohl:

 

A. Slova a fráze Písma jsou tvrdá, srozumitedlněji jest posluchačům našimi zvyklými slovy mluviti.

 

Odpověd:

 

a) A čí jest vina, nejsou-li písemná mluvení posluchačům obvyklá, než kazatelova, kterýž neměl jiného dělati než posluchačům biblí svatou jak ve věcech, tak v slovích v známost uvoditi.

 

b) Není to pravé, aby nesvětlá byla písemná mluvení, kdyby se jich případně a kde potřebí, maličkým vysvětleníčkem užívalo, nic nad ně světlejšího, nic mocnějšího není.

 

B. Říci by někdo mohl: Tak by ani povědění učitelů církve přivoditi neslušelo, ježto často pěkná jsou; nýbrž mnoho jest i mudrců pohanských pěkných povědění, též historií rozličných, které se za příčinami lidem pro poučení neb výstraha připomínati mohou.

 

Odpověd:

 

a) Odkázáni jsme k Zákonu a svědectví (Is 8:20). Tu dosti je povědění a historií příkladů předivných pravý sklad. Ten rozbírati a posluchačům ukazovati nejvzdělávatedlněji jest. Co lid prostý ví, kdo byl Cicero neb Seneca?8

 

b) Může se pak něco i z Otců i z pohanských knih přiváděti v dvojí příčině:

 

1) Jedno, když jsou posluchači učení, věcem takovým rozumějící.

 

2) Druhé, když jsou potřebující potvrzení v pravdě anebo zahanbení. Poslouchá-li zajisté papeženec aneb nedávno obrácený, z Otců může se něco užitečně připomenouti, pro ukázání naší s nimi v učení jednomyslnosti. Pakli poslouchá někdo zarytý v hříších, může se něco od nectností pohanských z pohanských knih připomenouti a říci: To, hle, pohané smyslili neb činili. Zastyďmež se, my křesťané. Tak citovati pohany učí sám Kristus (Mt 6:7; 12:42; Sk 17:28; Tit 1:12).

 

2. Druhý prostředek ku pohybování srdcí, mluviti vážně. Totiž kazatel musí mluviti vážně, uctivě, s bázní a s třesením, protože velikého pána legacii velikou spravuje. Nebo počíná-li sobě kdo v kázání drze a bujně, potřásá-li kadeře a vynáší-li vášně své, mluví-li duchem panským neb rychtářským, jako by na robotu rozkazoval, tuchne ihned v posluchačích nábožnost, a tím samým, co vzdělati měl při nich, kazí uctivost k Bohu a slovu jeho: co pak kaziti měl, vzdělává, zatvrdilost srdce a zhrdání Bohem a jeho napomínáním. Dobře onen, když tázán byl, která by nejpřednější ctnost teologa byla, odpověděl: Pokora. Co druhého? Pokora. Co třetího? Pokora předce. Nynější teolog by snad odpověděl: Pěkně se má frizírovati, a bujně kráčeje, po údech se obzírati, jak na něm šaty stojí. Že je to prý mores pěknou paruku míti. Kristus ale snad neměl, hanba kněžím, poněvadž jsou náměstkové jeho. Snad by to lépe masopustníkům přistalo aneb činohráčům. Ale: Pokorný zajisté a tichý duch Kristův vládne lidskými srdci. Pýcha a drzost jen plaché lidi činí. Protož kazatel dověrnost k slovům svým při posluchačích vzdělávati musí, což spraví, jestliže se přičiní, aby tomu posluchači rozuměl, že on při všem všudy šetří obojího pravidla, i víry, i lásky. Víry ne jiní, než přednášeje to, v čem jest neproměnitedlná a jistá vůle Boží, lásky ne k jinému cíli než k jejich spasení všem všudy směřuje. Tomu porozumí-li posluchač, nebude moci tak snadno vyhnouti, ale dá se jíti ku poslušenství. Co jináče vypadne, to kazatel Bohu poroučeti musí.

 

3. Třetí prostředek k hýbání srdci lidskými mluviti směle. Totiž kazatel mluviti musí, ne jako u lidí sobě něco jednaje, ale směle a jako z místa Božího, dekrety a úsudky Jeho vyhlašuje. Následovník zajisté má býti Kristův, kterýž mocně konal poselství své a učil cestě Boží, nepatře na osobu člověka (Mt 22:16). Čehož na apoštolích a prorocích příklad: a to slove parrhesia,9 kteréž naprosto užívati musí, kdo dílo kazatele konati chce. Sic kdo choulostivý jest a lidských převrácených soudů neb potracení přízní se bojí, ten nechť sobě to slyší, co Jeremiášovi řekl Bůh: „Mluv k nim, cokoli já přikazuji tobě, a nelekej se jich, abych tě nesetřel před obličejem jejich“.10 Takhle chce Bůh udatné míti posly své, a ne bez příčiny. Nebo jak se mluví, tak se posluchačů chytá, mocně-li mocně, mdle-li mdle. Nebo mluví-li kazatel, jako by sám tomu nedověřoval, nedověřuje i posluchač, a jaký byl, tak zůstane. Pakli sobě kazatel mocně počíná v Bohu, podvrací tím všelikou vysokost vzpínající se proti umění Božímu a jímá všelikou mysl v poddanost Kristu. Protože tím povolné v povolnosti utvrzuje, neustavným rozpakováním vyráží, zarputilé pak urputností zahanbuje. Avšak ta smělost své meze a cíle míti musí, v oznamování lidem výstupků jejích a pohrůžek musí býti smělý, v napomínání pak a žehrání krotký a lítostivý býti musí, sumou z místa Božího všecko poručiti musí. Od osoby pak své všecko pokorně dělati a lidí skrze tichost a dobrotivost Kristovu prositi mají, aby se smířili s Bohem (2Kor 5:20).

 

4. Čtvrtý prostředek k hýbání srdcí lidskými, kde potřeba, k bedlivosti napomáhati. Když kazatel na něco užitečného přijde, což by chtěl, aby buď všickni, neb někteří posluchači dobře k srdci pustili, dobře jest na tom se pozastaviti a jak k bedlivosti, tak k upamatování napomenouti. Nebo když se hodinu mluví, nemůže posluchač všeho ani upamatovati, ani co potřebnějšího sobě vybrati. Nebo i pobožnému posluchači někdy mysl jinam zaběhne, že se čistého leccos přeslechne, protož kazatel povědom jsa, když na něco jádrného11 přichází, má dělati:

 

NB.12 Selah. To pak děje se takto:

  1. Umlknutím, až by posluchači, proberouce se, očí i očí nastavili. Protož kazatel šetřiti musí, aby ne leckdež, třebas uprostřed řeči, zatna se, mlčel, jakž bývá, když neví, co mluviti, a tím ne pozdvihování, než skloňování hlav působí. Ale kde řeč jíti má, aby šla, umlknutí pak místo NB. bylo posluchačům.
  2. Oznámením, že něco pilného jest před rukama, k čemuž formule mohou býti tyto: Tuto znamenejte. Dejte pozor na tato slova. Rozvažte, prosím, co praví Duch svatý. A přepěkného slova nakloňte uší (k slyšení). Kristus užíval té formule: „Kdo má uši k slyšení, slyš!13 U Isaiáše: „Slyšte, nebesa“.14 Pátá kniha Mojžíšova: „Slyšte to, všickni národové“.15 První kniha Královská: „Slyšte, všickni lidé“.16
  3. Zopětováním po druhé i po třetí slova neb povědění, kteréž by rád posluchačům do srdce vpravil. Příklad Gal 1:8n; Is 28:10 a 13; Ž 92:10; Ž 124:1 a 7.
  4. Schvalováním slov posluchačům tímto neb jiným způsobem: Tato slova napište sobě na srdce! Povědění toto dobře sobě zapamatujte k hodině pokušení neb smrti. Povědění toto místo latinky s sebou vezměte domů a učte jemu dnes dítky své i čeládku svou. Složte to, prosím, na poklad a opětujte je sobě několikrát.

5. Pátý prostředek k hýbání srdci, zaostřovati, kde potřeba. Zaostřování to obzvláštně se k tomu vztahuje, když kazatel příklad nějaký, co se s kým sběhlo, připomíná, buď že z přítomného textu jest, neb odjinud, aby užíval hypotyposi,17 apostrophe,18 prosopopoeias.19 Nebo čím více k přítomné věci proniká, tím více k tomu, co odtud vyvésti strojí, srdcí nahýbá. O hypotyposi při třetím dílu povědmo, že jest živé malování něčeho, co se dálo. Kdo tedy podobného co činil neb trpěl, před oči jej posluchačům jako živého stavěti sluší a potom říci: To, hle, tehdáž činil neb mluvil Bůh, neb tento a tento, nyní to též mně, tobě a jiným praví. Ty jsi ten David, Manasses, tebe také trestati bude, nepřestaneš-li toho. To též skrze apostrophen býti může: Pouč nás milý svatý Davide, Jobe příkladem svým, cos ty v úzkostech činil? Tys se odevzdal Bohu a jemus poručil cesty své. Item, může býti per prosopopeiam: Jak kdyby nyní živ byl Abraham, David, Petr, Job, co by řekl, jistě trestal by tvrdost naši. „Já jsem se v pokušení takto choval“, řekl by Abraham; „Já takto“, řekl by David; Job: „Ač jsem padl, však jsem hned zase povstal.“ Sumou, všady může živý kazatel prosopopoeiam dělati, i osobám, i věcem, jak by samy tu stojíc kázaly, napomínaly, vystříhaly, prosily, těšily, přivlastňuje Bohu Otci, Kristu, Davidovi, Absolonovi, Jidášovi, hluchému neb slepému uzdravenému: Mne, mne za příklad mějte, ó smrtedlní lidé, co se stalo se mnou, téhož na sebe čekejte! Item stromům, kamením, vodám, jako: Tento strom (Mt 21:18-22) vystříhá nás příkladem svým, chceme-li prokletí ujíti, abychom bez ovoce nikdy nebývali, neb kdo ví, kdy Pán přijde, aby přihlédl a ovoce požádal. Tak od hříchů vystříhaje, aby se jich ani v skrytě žádný nedopouštěl, mohl by říci: Půda pod námi, stěny okolo nás praví: „Nehřeš, člověče!“ Vidíme. Suk z dřeva praví: „Já na pomstu volati budu.“ Kámen ze zdi praví: „Já toho potvrzovati budu.“

 

Užitečná jest také věc, aby sobě kazatel z Písem zhlédal řeči lidí kořících se, prosících od Boha milosti, děkujících, trpících a též v osobách jejich aby užíval. Ku příkladu: Když k modlitbám přistupuješ, říkej s Abrahamem: „Prach jsem a popel, avšak se pokouším s Pánem svým mluviti.20 Stíhá-li tě svědomí tvé, neříkej s Kainem: „Větší jest hřích můj“,21 ale s publikánem „Bože, buď milostiv!22 Chtěl-li by někomu k trpělivosti v kříži posloužiti, rci: „Hospodin jest, nechť učiní, co se vidí jemu.23 K vděčnosti napomínaje, rci: „Nuže, pozdvihněme s Davidem hlasu i srdce a rceme ,Ej duše má, oslavuj Pána svého.24

 

6. Šestý prostředek k hýbání srdcí, z pravdy a z vlastní citedlnosti mluviti. Platné a nevyhnutedlné toto jest: K čemu kdo jiných nakloniti chce, že sám prvé v tom býti musí, tak aby z pravdy a vlastní citedlnosti mluvil. Chce-li nakloniti k milování Boha, aby prvé láskou k němu sám zazžen byl: pakli k ošklivení hřícha některého, lakomství, opilství, ošemetnosti, aby sám v sobě prvé a u sebe dobře jej zošklivený měl. Chce-li rozveseliti, sám musí vesel býti; pakli rozkvíliti, sám bolest míti musí. To zajisté přirozené jest, že kdo něčím hnouti chce, sebou prvé hnouti musí; kdo někoho něčemu chce naučiti, jemu to více příklady než slovy ukazovati musí. Tak Kristus Pán sám začal nejprv činiti, potom jiné učiti (Sk 1:1) a svatý Pavel Tita napomenul, aby sebe samého ve všem dával za příklad (Tit 2:7). Protož Nazianzenus25 dobře řekl, že kněz nečině tak, jakž učí, levou rukou staví a pravou boří. Nebo zkušené jest, že kněz více příkladem než slovy vzdělává. Protož není-li kazatel sám v sobě živý a rozhorlený, živé a horlivé věci jak bude mluviti? Nebo co komu není v srdci a ze srdce, nemůže než neplatné býti, a byť i jakkoliv křiklavě řečňovati chtěl, ba i řečňoval; nevidí-li se toho v pravdě při něm, nebude se to nic posluchačů chytati, nýbrž k horšímu to poslouží, totiž aby kazatele za člověka lehkého poznávali a k zhrdání řečmi Božími příčinu sobě brali. Protož toho povážiti má kazatel, chce-li mocně kázati, aby příkladný byl ve všem a bez úhony; chce-li kázáním posluchače rozhorliti, aby sám nejprv horlivostí srdce naplnil; chce-li těšiti, aby potěšení plný byl; chce-li v zármutku vésti, aby sám v srdci bolest měl; chce-li na hříchy žehrati, aby se sám sobě nejprv nelíbil. K čemuž cesta tato jediná jest, aby kázati se stroje, sám sobě nejprve kázal, a k čemu jiným posloužiti chce, sobě nejprv posloužil; tak od srdce k srdci slovo Boží snadno procházeti bude.

 

7. Sedmý prostředek pohybování srdcí vzývati tytýž Boha. Jímá se i tak lidských srdcí slovo tím hlouběji, když se kazatel tytýž k Bohu obrací, od něho mluvenému slovu moci a požehnání žádaje, a to bývá takto:

 

a) Hned při počátku řeči před exordium,26 jakž známěj.

 

b) Po proposicii27 buď vždycky, jakž někteří kazatelé mají obyčej, anebo toliko když nesnadný artikul k vykládání přichází, aneb se věc, na níž mnoho záleží, přednášeti má, tu se votum, totiž vinš aneb vzývání Boha, platně přidává.

 

Formule k tomu tyto a těm podobné jsou: Pán Bůh, k jehož slávě tyto věci se mluviti budou, nastrojiž srdce, uši i jazyk náš, abychom i mluviti, i přijímati to mohli, což se k Jeho slávě a nám k spasení mluviti bude. O lásce kázati maje, říci mohu: Bůh, kterýž láska jest, vylejž nyní svou lásku v srdce naše, abychom jí zazženi jsouce, láskou naplněná srdce odsud domu odnésti mohli! Amen.

 

c) V aplikaci leckdes jako při naučení: Dej Bůh, abychom při této pravdě stálí byli do smrti! Při výstraze: Pán Bůh rač dáti, abychom se tohoto i jiných hříchů vystříhati mohli! Při napomínání: Dejž, Bože, abychom tomu mohli zadosti činiti! Příkladové toho v prorockých a apoštolských kázaních jsou hojní.

 

d) V zavírce buď obyčejné: K čemuž nám dopomáhej! Nebo: Já jsem kázal, ty, ó Duchu svatý, zapečeť slova svá v srdcích všech nás! Amen.

 


1. Eze 3:4.
2. Jer 1:9.
3. Tj. obrazně.
4. Ex 30:7-9 a 22-38.
5. Marcus Tullius Cicero (106-43 př. Kr.), římský řečník, filosof a politik. Jeho latina a jeho sloh byly již od starověku považovány za vzorové.
6. Jako se stydí mluvit právní poradce bez zákona [a] stejně tak legát bez pověření, mnohem spíše však teolog bez Písma.
7. Démosthenés (384-322 př. Kr.), athénský politik a řečník. Pro osvojení si dokonalého projevu při řečnění intenzivně studoval a cvičil: dával velký důraz na gestikulaci, mimiku, tón hlasu apod., pro nabytí dokonalé výslovnosti mluvil s kamínky v ústech, sílu hlasu trénoval např. přeřváváním příboje.
8. Lucius Annaeus Seneca (4 př. Kr. – 65 po Kr.), římský filosof, dramatik a politik.
9. Tj. smělá řeč, srov. Sk 4:13.
10. Jer 1:17.
11. Tj. klíčového, zásadního (odvozeno od slova „jádro“).
12. Tj. nota bene, tj. dobře zaznamenej.
13. Např. Mt 11:15.
14. Is 1:2.
15. Dt 3:21.
16. 1Kr 22:28.
17. Hypotyposis jest cirkumštancií jádrné vyčítání, aby se posluchači zdálo, ne že poslouchá, ale že se dívá na věci. Tak vypsal David Boha strojícího se na bezbožné v Žalm. 7, 13, 14, tak svatý Pavel triumf Kristův, Kolos. 2, 14, 12, tak Izaiáš 44, 4, Baruch 6 modly vypsali. (Komenského vysvětlení pojmu).
18. Apostrophe, obrácení řeči jinám, jest, když od posluchačů řeč odvrátě, k Bohu, aneb k anjelům, neb k někomu nepřítomnému, neb věcem bezdušným ji obrací kazatel. Příkladové toho Žalm 109, 20. 21; Žalm 2, 9. 10; Žalm 6, 9; Žalm 17, 14; Žalm 42, 6; Žalm 114, 5; Izai. 8, 9. 10; Jer. 47, 6; Řím. 2, 17; k. 9, 20. (Komenského vysvětlení pojmu).
19. Prosopopoeia, v osobě jiného mluvení, jest, když jako jinou osobu na sebe béřeme a na jejím místě mluvíme. Tak se v knize Moudrosti, k. 5 zatracenců bolesti pěknou prosopopoeií vypisují. Tak prosopopoeia jest Žalm 2, 3, 6, 7; Žalm 35, 20. 21; Izai. 22, 13; k. 56, 12; Abak. 2, 11; Soud. 9, 7; 2 Král. 14, 9; Řím. 9, 20; k. 12, 6; Zj. 6, 15. (Komenského vysvětlení pojmu).
20. Gn 18:27.
21. Gn 4:13.
22. Lk 18:13.
23. 1Sam 3:18.
24. Ž 103:1.
25. Řehoř Naziánský (329-389), jen z tzv. kapadockých otců, významný církevní Otec. Obhajoval např. učení o Trojici dle nikajského vyznání víry.
26. Exordium jest začátek kázaní, kterýž by posluchači k bedlivosti nástrojem byl. (Komenského vysvětlení pojmu).
27. Propositio jest krátké a sumovní oznámení, co se z přítomnébo textu mluviti bude. Slové věc, kterouž, chce-li sobě předložiti kazatel, musí dobře povážiti cíle textu, kam směřuje a co se v něm dělá. Poučuje-li tu Duch boží, či dovodí něčeho, či napomíná, či radí, či vystříhá, či poroučí, či hrozí, či schvaluje, či haní, či jen vypravuje něco atd. (Komenského vysvětlení pojmu).
Zasílání bulletinu informující o aktuálním dění na webu Církve Nový Život

Pokud si přejete, aby na Vaši e-mailovou adresu byl jednou měsíčně zasílán Bulletin Církve Nový Život s aktuálními články, vyplňte prosím svou e-mailovou adresu do pole níže. Vyplněním adresy poskytujete Církvi Nový Život souhlas se zasíláním pravidelných e-mailových sdělení na níže uvedenou adresu. Zasílání můžete kdykoli zrušit.

© Církev Nový Život, všechna práva vyhrazena. Všechny publikované materiály jsou chráněné autorským právem a jejich vnější užití je možné jen s písemným svolením autora.