Dvacet čtyři tezí, v nichž Philip Schaff (1819—1893) shrnuje své chápání reformace a protestantismu. Jedná se o část z (celkem 112) tezí, v nichž Schaff shrnuje své poznatky a názory vyjádřené obsáhle a detailně v knize Princip protestantismu vztažený k současnému stavu církve z roku 1845.
1. Protestantismus se line celými dějinami církve a neustane, dokud [církev] nebude zcela očištěna od všech bezbožných prvků. Tak například Pavel protestoval proti židovskému zákonictví a pohanské zhýralosti, které tak záludně působily v prvokřesťanských společenstvích, katolická církev prvních staletí proti herezím a schismatům ebionitství, gnosticismu, montanismu, arianismu, pelagianismu, donatismu apod.
2. Nejvelkolepější a nejšíře vlivný projev protestantismu je nám předkládán v podobě ustanovení zvláštní církve během reformace v 16. století, vzniklé a ve své nejhlubší, nejniternější a vpravdě apoštolské podobě prováděné a naplněné národem německým.
3. Chápat [reformaci] pouze jako obnovu původního stavu církve a augustinianismu proti pelagiánskému systému, jímž byl vytlačen, je prostoduchým a omezeným pojetím této události.
4. Takový pohled vychází ze zásadně chybného předpokladu, že zbožný život – zjevený primárně v osobě Krista a odvozeně od něj na jeho apoštolech – byl také od počátku plně uskutečněn v obecné mase církve.1
5. Reformace by měla být chápána raději jako skutečný posun [kupředu, k lepšímu] zbožného života a uvědomění církve – prostřednictvím hlubšího porozumění Božímu slovu – přesahující všechny předchozí úspěchy křesťanstva.
6. Reformace by měla být pramálo považována za revoluční oddělení od katolické církve, [jelikož] je spojena tak maximálně s některými odštěpenými středověkými sektami,2 a jen tím[to spojením] a k tomu pomocí jistých zoufalých historických skoků sahá zpět k období apoštolů.3
7. Tento zúžený pohled na protestantismus je nejen veskrze ahistorický a necírkevní, ale je zároveň vědomou či nevědomou zradou zaslíbení Páně, že svou církev postaví na skále a že ji brány pekel nepřemohou, stejně jako jeho závazku: „Hle, jsem stále s vámi až do skonání světa“4 a apoštolských slov „církev je oporou a základem pravdy“5.
8. Reformace je spíše nejvelkolepějším činem samotné katolické církve, plně zralým ovocem jejích lepších tendencí, obzvláště hlubokých duchovních sporů středověkého období, jež představovaly kantora protestantskému učení o ospravedlnění.
9. Oddělení bylo způsobeno nikoli z vůle reformátorů, ale zatvrzelým papežstvím, jež (jako judaismus v době Kristově – ztotožňující se tělesně s myšlenkou úplné církve –) odmítlo přijmout tento pohyb kupředu.
10. Takto chápaný protestantismus má stejně veliký zájem na rozsáhlých historických pokladech předchozího období, jako může po právu prohlašovat církev římská. Argumenty zastánců Říma z této oblasti, a zejména ze středověku, skutečné kolébky reformace, tudíž nemají žádné využití6 proti našemu postoji.
11. Shodně chybný je konečně i pohled, ať již populární, či filosofický, podle kterého reformace spočívá v úplném osamostatnění křesťanského života (subjektivně bráno) od veškeré církevní autority a ve vyzdvižení osobního úsudku na papežský trůn.7
12. Tento pohled si plete reformaci s nežádoucími prvky, které se spolu s ní objevily na počátku, a s jednostranností jejího vývoje od té doby.8
13. Z dějin je naopak vcelku zřejmé, že reformátoři usilovali pouze o takovou svobodu víry a svědomí a o takovou nezávislost osobního úsudku, jaké by mělo obnášet pokorné poddání se přirozené vůle, jíž považovali za neschopnou jakéhokoli dobra, Boží milosti a lidského rozumu Božímu slovu. Vskutku, samotný jejich odpor k římským tradicím byl založen na přesvědčení, že ty jsou výtvorem takovéhoto rozumu, odděleného od božského slova.
14. Hmotným9 [principem], resp. principem [, na němž je v] protestantismu [založen] život, je učení o ospravedlnění pouhou milostí,10 zásluhou Ježíše Krista, prostřednictvím živé víry; to je osobní přivlastnění si Krista v plnosti vnitřního člověka.
15. Tímto nejsou zavrženy11 dobré skutky; spíše je k nim náležitě vybízeno a jsou jedině takto umožněny;12 nicméně se závislostí na víře – jakožto její nutné ovoce, subjektivní napodobení Kristova života –, proti pelagianismu, jenž klade skutky naroveň víře, či dokonce nad ní.
16. Formálním principem, resp. principem [, na němž je v] protestantismu [založené] poznání, je dostatečnost a neomylná jistota svatých Písem jakožto jediné normy13 všeho spásného vědění.
17. To nezavrhuje myšlenku církevní tradice; jen ji prostě činí závislou na psaném slově (jako je potok [závislý] na prameni), nezbytném, stále se prohlubujícím, kupředu směřujícím proudu smyslu samotného Písma neseného vpřed ve vědomí křesťanského světa; na rozdíl od římského dogmatu, jímž je tradice, jakožto nositel zcela odlišných obsahů, učiněna souřadnou s Biblí,14 či dokonce povýšena nad ní.
18. Správně pochopené tyto dva principy tvoří jen odlišné, vzájemně se doplňující strany jednoho a téhož principu a jejich živé vzájemné prolínání tvoří kritérium ortodoxního protestantismu.
19. Odporování římskokatolickému extrému, dle obecného zákona historického pokroku, vedlo reformátory k položení nejsilnějšího důrazu na ospravedlnění a víru, Písmo a kázání; odkud možnost jednostranného vývoje, v němž svatost a láska, tradice a svátost, nemusí dostat prostor k plnému uplatnění.
20. Úcta k reformaci jakožto božskému dílu v žádném případě nezakazuje připustit, že zahrnovala [i] určitou směsici omylu a hříchu; vždyť tam, kde Bůh buduje církev, ďábel vztyčuje po jejím boku [svou] kapli.15
21. Reformace musí být nadto každopádně považována za nedokončenou. Ještě stále potřebuje svůj akt završení: spojení toho, co se rozpadlo na kusy, smíření subjektivního s objektivním.
22. Puritanismus může být považován za jakousi druhou reformaci, která byla přivolána znovuobjevením se romanizujících16 prvků v anglikánské církvi. Jako takový tvoří základ valné části amerického protestantismu, obzvláště v Nové Anglii.17
23. Jeho hlavní doporučení, jež jasně nese pečeť božského autorství,18 spočívá v jeho hluboké [a] praktické upřímnosti s jakou oceňuje pobožnost a v jeho horlivosti pro osobní zbožnost; kteroužto byl snad na určitý čas úspěšnější než jakákoli jiná část církve v díle záchrany duší jednotlivců.
24. Na druhou stranu, svou revoluční, ahistorickou a v důsledku necírkevní povahou, spadá daleko za německou reformaci a nenese v sobě vůbec žádnou ochranu před nekonečným dalším štěpením církve na oddělené, drobné sekty. Tím, že nemá vůbec žádné povědomí o dějinném vývoji křesťanství, a svým negativním přístupem [spočívajícím ve] slepé iracionální horlivosti vůči minulosti, z níž sám vychází, své děti – dá se říci – ozbrojil stejným právem i sklonem k tomu, aby k jeho vlastní autoritě přistupovaly se shodnou nezávislostí i opovržením.
1. Tj. že (zjednodušeně řečeno) v prvotní církvi všichni věřící žili zbožně jako apoštolové a Kristus. K dokázání chybnosti takového pohledu postačí prolistování např. 1Kor.
2. Např. s valdenskými.
3. Tj. historicky nepřesnou snahou dokazovat domnělou přímou a nepřerušenou návaznost mezi prvotní církví a reformací, kterou Schaff označuje za „zoufalé historické skoky“.Schaff zde jinými slovy odmítá zavržení celého období mezi prvotní církví a reformací, naopak nastiňuje své – a historicky správné – přesvědčení, že reformace vyvěrá z předchozího církevního vývoje (středověkého) a je mu mnohým zavázána (viz teze č. 7 a 8).
4. Mt 28:20.
5. 1Tim 3:15.
6. Tj. nejsou relevantním argumentem.
7. Reformace tedy podle Schaffa nespočívá v nadřazení subjektivního názoru a postoje nad církevní autority.
8. Subjektivismus, mnohdy charakteristický pro pozdější protestantismus, tedy Schaff nechápe jako výdobytek a charakteristický prvek reformace, ale jako nežádoucí prvek, který se objevil již na jejím počátku, který ale nebyl podstatou reformace – a následný vývoj protestantismu je tak z Schaffova pohledu v tomto ohledu nepochopením či odchýlením se od reformace, nikoli rozvinutím jejího důrazu.
9. Dosl. „látkovým“, jelikož jde o pojem (spolu s úvodem 16. teze) vypůjčený z aristotelské filosofie.
10. „Sola gratia“.
11. Dosl. svrženy, tj. zpochybněna jejich důležitost.
12. Tj. ospravedlnění pouhou milostí nejde proti dobrým skutkům, ale naopak je umožňuje.
13. „Sola scriptura“.
14. Tj. nezávislou na Bibli a stejně normativní jako Bible.
15. Parafráze Lutherova výroku ze spisu O koncilech a církvi: „Když tedy ďábel uviděl, že Bůh buduje takovou svatou církev, neustrnul, ale buduje vedle své kaple, větší než Boží církev. A tak učinil. Uviděl, že Bůh vzal na pomoc vnější věci (jako křest, svátosti, klíče atd.), jimiž svou církev posvětil. Jako vždy se opičí po Bohu a chce ve všech věcech Boha napodobovat a opravovat…“ (WA 50, 644).
16. Tj. katolicizujících.
17. Tj. oblast šesti současných států USA (Connecticut, Rhode Island, Massachusetts, Vermont, New Hampshire a Maine), kterou osídlili puritáni, kteří připluli z Británie. Puritánství zde proto bylo dlouho hluboce zakořeněno.
18. Dosl. nese božský podpis.
