Pasáž z obecného úvodu k dílu Historie křesťanské církve. Jeho autor, Philip Schaff (1819—1893), byl významný protestantský církevní historik a teolog, narozený ve Švýcarsku (Chur), vzdělaný v Německu (Tübingen, Halle a Berlín) a aktivně působící zejména ve Spojených státech. Kromě zásadních historických děl Historie apoštolské církve a Historie křesťanské církve se např. podstatně podílel na anglickém biblickém překladu ASV. V této krátké kapitole se Schaff věnuje prospěšnosti a důležitosti církevní historie pro křesťany.
Církevní historie je nejrozsáhlejší a – zahrnujíc posvátnou historii Starého a Nového zákona – nejdůležitější obor teologie. Je páteří teologie či [tím,] co ji podpírá, a skladem, z něhož [teologie] čerpá své zásoby. Je nejlepším komentářem k samotnému křesťanství – ve všech jeho aspektech a všech jeho způsobech. Plnost tohoto proudu je slávou pramene,1 z něhož prýští.
 |
|
Philip Schaff
|
Církevní historie je předně celkově zajímavá pro každou kultivovanou mysl, [jelikož] ukazuje morální a náboženský vývoj našeho druhu2 a postupné uskutečňování božského plánu vykoupení.
Obzvláštní hodnotu má pro teologa a služebníka evangelia, jakožto klíč k současnému stavu křesťanstva a návod k úspěšné práci v jeho zájmu. Současné je ovocem minulého a zárodkem budoucího. Žádné dílo nemůže obstát, pokud nevyrůstá ze skutečných potřeb doby a nezapustí pevné kořeny v půdě dějin. Nikdo, kdo pošlapává práva předchozí generace, si nemůže nárokovat její potomstvo. Církevní dějiny nejsou pouhým obchůdkem s kuriozitami. Jejich fakta nejsou vyschlé kosti, ztělesňují živoucí skutečnosti, všeobecná pravidla a zákony pro naše vedení a konání. Kdo studuje církevní dějiny, studuje samotné křesťanství ve všech jeho stadiích a lidskou přirozenost pod vlivem křesťanství, jaká je nyní a bude až do konce času.
Církevní dějiny mají konečně praktickou hodnotu pro každého křesťana – jakožto zásobárna varování i povzbuzení, útěchy i rady. Jsou filosofií fakt, křesťanstvím v živých příkladech. Pokud je historie obecně, jak ji popisuje Cicero, „testis temporum, lux veritatis et magistra vitae“3 či, jak ji nazývá Diodorus, „služka prozřetelnosti, kněžka pravdy a matka moudrosti“, [pak] historie království nebeského je tím vším v nejvyšší míře. Vyjma svatých Písem, jež jsou samy dějinami a úschovnou božského zjevení, neexistuje pádnější důkaz trvalé Kristovy přítomnosti v jeho lidu, důkladnější obhajoba křesťanství, bohatší zdroj duchovní moudrosti a zkušenosti, hlubší popud k ctnosti a zbožnosti než historie Kristova království. Každá éra má poselství od Boha lidem, jehož porozumění je pro člověka nanejvýš důležité.
Epištola Židům popisuje se strhující výřečností oblak svědků starého zřízení4 pro povzbuzení křesťanů. Proč by neměl být pro stejný účel držen [v paměti ještě] větší oblak apoštolů, evangelistů, mučedníků, vyznavačů, otců, reformátorů a svatých každého období a jazyka po Kristově příchodu? Jednalo se o hrdiny křesťanské víry a lásky, živoucí Kristovy epištoly, sůl země, dobrodince a slávu našeho druhu;5 a není možné náležitě zkoumat jejich myšlenky a činy, jejich životy a smrti, aniž by byl [člověk] pozvednut, poučen, potěšen a povzbuzen k následování jejich svatého příkladu – abychom byli nakonec díky Boží milosti přijati do jejich obecenství [a abychom] s nimi strávili blaženou věčnost chválou a radostí ze stejného Boha a Spasitele.
1. V originále „fontány“.
2. V originále „rasy“, myšleno „lidské rasy“, tento termín však ve 20. století získal příliš nevhodné konotace, proto jej raději nahrazujeme.
3. „Historie je svědkem času, světlem pravdy a učitelkou života.“ Cicero, De Oratore II, 36.
4. Tj. z období Starého zákona, viz Žd 11.
5. Viz pozn. 2.
