John Wesley: O trpělivosti

Překlad kázání Johna Wesleyho na citát z Jakubovy epištoly „O trpělivosti“ (č. 83).

Kázání č. 83

O trpělivosti

„Trpělivost pak ať má dokonalý skutek, abyste byli dokonalí a celí, v ničem nemajíce nedostatku.“

Jakub 1:4

1.  „Bratři moji,“ říká Apoštol v předcházejícím verši, „za největší radost mějte, kdykoli v rozličná pokušení upadáte.“¹ Na první pohled se to může zdát jako zvláštní pokyn, vzhledem k tomu, že o většině pokušení platí, že „když přítomné jest, nezdá se býti potěšené, ale smutné.“² Nicméně ze své vlastní zkušenosti víte, že „zkouška víry vaší působí trpělivost,“³ a jestliže „trpělivost má dokonalý skutek, tak budete dokonalí a celí, v ničem nemajíce nedostatku.“⁴

2.  Apoštol nedává tento pokyn konkrétnímu jednotlivci či církvi, ale všem, kteří jsou účastníky drahé víry a kteří hledají to běžné spasení. Protože dokud je kdokoli z nás na zemi, nacházíme se v místě pokušení. Ten, jenž přišel na tento svět, aby svůj lid zachránil z jeho hříchů, ho nepřišel zachránit od pokušení. On sám, „kterýž hříchu nepoznal,“⁵ ještě když byl v tomto pozemském životě, „trpěl, pokoušín byv,“⁶ a zde „nám pozůstaviv příklad, abychom chodili v šlépějích jeho.“⁷ My všichni jsme vystaveni tisícovce pokušení, která skrze porušitelné tělo různě ovlivňují duši. Duše sama, obklíčena slabostmi, nás vystavuje deseti tisícům dalších. A jak mnoho je pokušení, se kterými se setkáme i od dobrých lidí (která jsou přinejmenším z části v jejich obecné povaze), se kterými jsme povoláni hovořit dennodenně! A co jsou tato pokušení ve srovnání s těmi, se kterými můžeme očekávat, že se setkáme ve zlém světě? Jelikož my všichni ve skutečnosti „přebýváme v Mešech, a máme příbytky v salaších Cedarských.“⁸ K tomu dodejme, že naši nejnebezpečnější nepřátelé nejsou ti, kteří na nás útočí zjevně. Ne:

Našim krokům brání andělé,

co stále v síle nad námi ční:

skrytí, zapřisáhlí, věční naši nepřátelé,

nespočetní, neviditelní!⁹

Není (snad) náš „protivník ďábel, který jako lev řvoucí obchází,“¹⁰ se všemi svými ďábelskými legiemi, stále v pohybu, „hledaje, koho by sežral?“¹¹ Toto je případ všech synů člověka, ano, i všech Božích dětí, po celou dobu, co jsou pohostinu v této cizí zemi. A proto, i když se do pokušení svéhlavě a lehkomyslně nevřítíme, stejně bezpochyby „upadáme v rozličná pokušení,“¹² v pokušení nespočetná jako hvězdy na nebi a rozličná a komplikovaná na tisíc způsobů. Ale místo toho, abyste to počítali za ztrátu, jak by to udělali nevěřící, „mějte to za největší radost, vědouce, že zkouška vaší víry,“¹³ dokonce i když se „v ohni zkušuje,“¹⁴ „působí trpělivost“¹⁵. Ale „trpělivost pak ať má dokonalý skutek, abyste byli dokonalí a celí, v ničem nemajíce nedostatku.“

	John Wesley zdroj: wikimedia.org

3.  Ale co je to Trpělivost? Teď nemluvíme o pohanské ctnosti, ani o přirozené nečinnosti, ale o vlídné povaze, vypůsobené v srdci věřícího mocí Ducha svatého. Je to připravenost snášet vše, co se líbí Bohu, takovým způsobem a tak dlouho, jak se to Jemu bude líbit. Tím se udržujeme na střední cestě – nejsme ani „ὀλιγώρουντες“,¹⁶ [čili] pohrdající našimi trápeními, bagatelizující je, lehce je přecházející, jako by byly dílem náhody či jiné příčiny; ale ani, na druhou stranu, nejsme „ἐκλυόμενοι“¹⁷ – příliš afektovaní, vynervovaní, rozložení, hroutící se pod nimi. Můžeme pozorovat, že vlastním předmětem trpělivosti je utrpení, buď na těle, nebo na mysli. Trpělivost neznamená ho nepociťovat: Není to apatie či necitelnost. Je nanejvýš vzdálená stoické nemoudrosti, ano, a stejně vzdálená i rozmrzelosti nebo sklíčenosti. Trpělivý věřící je chráněn před upadnutím do některých z těchto extrémů tím, že uvažuje: (1) Kdo je Původcem všeho jeho utrpení? Přece Bůh, jeho Otec. (2) Jaký je Jeho motiv, že nás nechává trpět? Ne tak docela Jeho spravedlnost, spíše Jeho láska. (3) A co je účelem? Náš „prospěch, abychom byli účastníci Jeho svatosti.“¹⁸

4.  Ve velmi blízkém vztahu s trpělivostí je mírnost, pokud není spíše jejím druhem. Nemohla by být tedy definována jako trpělivost v újmách; zejména v urážkách, výčitkách nebo nespravedlivých výtkách? Učí nás neoplácet zlé zlým či zlořečenství zlořečenstvím,¹⁹ ale oplatit požehnáním. Náš svatý Pán tomuto charakteru zjevně dává kromobyčejný význam. Takto kromobyčejně nás povolává, abychom se od něj naučili najít pokoj pro naše duše.

5.  Ale co máme rozumět tím skutkem trpělivosti? „Trpělivost pak ať má dokonalý skutek.“ Zdá se, že to znamená nechat ji nést plné ovoce nebo účinek. A co je to za ovoce, které Duch svatý plodí v srdci věřícího? Jedno bezprostřední ovoce trpělivosti je pokoj: příjemný pokoj mysli, vyrovnanost ducha, které nemohou být nalezeny nikde než tam, kde panuje trpělivost. A tento pokoj často přerůstá do potěšení. Ti, kdo jsou uschopněni „v trpělivosti vládnout svým duším“, mohou být svědectvím nejen o pokoji ducha, ale [i] o triumfu a vítězství – dokonce i uprostřed všelijakých pokušení. Toto obojí:

cesty hrbolaté srovná povahy podrážděné,

trochu nebe otevírá v hrudi každé jediné.

6.  Jak živé je znázornění, které dává apoštol Petr – nejen klidu a potěšení, ale [také] naděje a lásky, které Bůh působí v těchto trpělivých trpících: „kteří mocí Boží ostříháni bývají skrze víru ke spasení!“²⁰ Vlastně to vypadá, že má na zřeteli pasáž ze sv. Jakuba: „zkormouceni jsouce v rozličných pokušeních“²¹ (pojem ποικίλοις πειρασμοῖς),²² „aby zkušení víry vaší“²³ (ten samý výraz, který je použit sv. Jakubem) „nalezeno bylo vám k chvále a ke cti i k slávě při zjevení Ježíše Krista. Kteréhož neviděvše, milujete: kteréhož nyní nevidouce, a však v něho věříce, veselíte se radostí nevýmluvnou a oslavenou.“²⁴ Zde vidíte onen pokoj, radost a lásku, které jsou prostřednictvím mocné Boží síly ovocem²⁵ či „skutkem trpělivosti“.

7.  A stejně tak jako pokoj, naděje, radost a láska jsou ovocem trpělivosti jednak tím, že z ní vyvěrají, jednak tím, že jsou jí také potvrzovány, [stejně] tak je jím také racionální, opravdová odvaha, která jistě nemůže bez trpělivosti přežít. Krutá odvaha, nebo raději zuřivost, lvu podobná, může pramenit spíše z netrpělivosti; ale pravá statečnost, odvaha člověka, vyvěrá z přesně opačného charakteru. Křesťanská horlivost je rovněž potvrzena a budována trpělivostí, a stejně tak konání v každé dobré práci. Ten samý Duch nás vybízí, abychom:   

trpělivě zlé snášeli

a dobré činili

a činí nás stejně tak ochotné konat a snášet celou Boží vůli.

8.  Ale co je dokonalý skutek trpělivosti? Je to snad něco menšího než „dokonalá Boží láska,“ která nás nutí milovat každou živou duši, „tak jak Ježíš miloval nás?“²⁶ Není to celá zbožnost, celá „mysl, která byla také v Kristu Ježíši?“²⁷ Není to „obnova našich myslí k obrazu Božímu, k obrazu toho, který nás stvořil?“²⁸ Není to ovoce naší neustálé vydanosti, tělem i duší, Bohu – kompletní odevzdání všeho, co jsme, všeho, co máme, a všeho, co milujeme, jako svatou oběť, Bohu libou, skrze Jeho milovaného Syna? Toto je „dokonalý skutek trpělivosti,“ vypůsobený zkouškou naší víry.

9. Ale jak se tento skutek liší od onoho libého skutku, který je vypůsoben v každém věřícím, když poprvé najde vykoupení skrze krev Ježíše i odpuštění svých hříchů? Mnoho lidí, kteří jsou nejen upřímného srdce, ale kteří se bojí a milují Boha, o tomto tématu nehovoří obezřetně, ani ve shodě s Božími proroky. Mluví o skutku posvěcení, používají plný význam toho slova, jako kdyby bylo nějakého jiného druhu, jako kdyby znamenalo něco naprosto jiného než to, co je obsaženo v ospravedlnění. To je ale veliká a nebezpečná chyba a má přirozený sklon v nás vyvolávat [to, že začneme] podceňovat ten slavný Boží skutek, který v nás byl vykonán, když jsme byli ospravedlněni. V tu chvíli, kdy jsme darmo ospravedlněni jeho milostí, kdy jsme přijati skrze toho Milovaného, jsme znovu narozeni, narozeni shůry, narozeni z Ducha. Když jsme narozeni z Ducha, tak je stejně velká změna vypůsobená v našich duších, jako byla vypůsobena v našich tělech, když jsme byli narozeni ze ženy. V tu hodinu dochází k celkové proměně z niterní hříšnosti do niterní svatosti. Láska ve stvoření je proměněna v lásku ve Stvořitele; láska ke světu v lásku k Bohu. Světské žádosti, žádosti těla, žádosti očí a pýcha života²⁹jsou v ten moment změněny mocnou Boží silou v nebeské žádosti. Rozvířený vichr naší vůle je zastaven uprostřed svého letu a poddává se vůli Boží. Pýcha a domýšlivost odezní v pokoru srdce; tak jako zlost se všemi rozbouřenými a divokými žádostmi v klidnost, tichost a mírnost. Jednoduše řečeno, světská, tělesná, ďábelská mysl je nahrazena „myslí, která byla při Kristu Ježíši.“³⁰

10. „Dobře, ale co více než toto může být obsaženo v celém posvěcení?“ Neobsahuje to žádný nový druh svatosti; to ať si nikdo nemyslí. Od té chvíle, kdy jsme ospravedlněni, dokud nevydáme naše duše Bohu, je láska naplněním zákona; celého zákona evangelií, který nahradil zákon Adamův, kdy bylo dáno první zaslíbení o „semeni ženy“.³¹Láska je podstata křesťanského posvěcení; je to ten druh svatosti, který se vyskytuje, byť v různé míře, ve věřících, jež sv. Jan rozlišuje na „dítky, mládence a otce.“³² Rozdíl mezi jedním a druhým ve skutečnosti tkví v úrovni lásky. A zde je stejně velký duchovní rozdíl jako v přirozené rovině mezi otci, mládenci a dítkami.

Každý, kdo je narozen z Boha, ačkoliv je zatím „maličký v Kristu,“³³ má v srdci Boží lásku, lásku ke svým bližním spolu s pokorou, mírností a odevzdaností. Ale toto vše je v tu chvíli [jen] v malé míře, úměrné míře jeho víry. Víra maličkých v Kristu je slabá, obvykle smíšená s pochybami a strachy. S pochybami, zda sám sebe neoklamal, a se strachem, že nevytrvá do konce. A pokud ve snaze předejít těmto matoucím pochybnostem nebo [ve snaze] odstranit tyto trýznící obavy nabude domněnky, že upřímný věřící nemůže ztroskotat ve víře, zkušenosti mu dříve nebo později ukážou, že je to pouze nalomený rákos, který jej vůbec nepodepře, ale pronikne jeho ruku a probodne ji. Ale zpět: stejně tak jako roste ve víře, roste ve svatosti, rozhojňuje se v lásce, v pokoře, mírnosti, v každé oblasti k obrazu Božímu, [až] dokud to není Bohu libé – po tom, co je plně přesvědčen o dědičnosti hříchu, o celkové porušenosti jeho charakteru, aby to vše odstranil, aby očistil své srdce a odstranil z něj všelikou nepravost, aby naplnil slib, který byl dán Jeho dávnému lidu a skrze něj Izraeli, v Bohu na věky: „Já obřežu srdce tvé a srdce semene tvého, abys miloval Hospodina Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své.“³⁴

Není jednoduché vystihnout rozdíl mezi tím, co pociťuje nyní, a tím, co pociťoval předtím. Dokud tato všeho dotýkající se změna nebyla vypůsobena v jeho duši, veškerá jeho svatost byla smíšená; byl pokorný, ale ne plně, jeho pokora byla smíšena s pýchou, byl tichý, ale jeho tichost byla pravidelně narušována zlostí nebo tísnivou a neklidnou vášní. Jeho láska k Bohu byla pravidelně tlumena láskou k nějakému stvoření; láska k bližnímu zlými tušeními nebo nějakou myšlenkou, pokud ne [snad] vznětlivou povahou, opakem lásky. Jeho vůle nebyla plně podrobena Boží vůli: a ačkoli v podstatě mohl říci: „Přišel jsem ne, abych činil vůli svou, ale vůli toho, který mne poslal,“³⁵ zde se jeho povaha však vzepřela a nemohl jasně říci: „Avšak ne jak já chci, ale jak ty.“³⁶ Celá jeho duše je nyní v souladu s ním samotným, není v ní žádné kontrastující vlákno. Veškerý jeho zápal je nyní v jednom proudu, který nepřetržitě plyne k Bohu. Tomu, který vstoupil do tohoto odpočinutí, můžeš pravdivě říci:

Ty ve svém nitru jsi tichý tak,

klidný, nevzrušený, ne jinak!³⁷

Není tam [už] míchanice protichůdných zalíbení, vše je pak harmonie a mír. Když je naplněn láskou, nic jiného ji už nenarušuje, kromě bušení jeho srdce. A neustálá láska přináší trvalé potěšení v Pánu a ještě více se rozradostňuje. Neustále hovoří s Bohem, kterého miluje a kterému za vše děkuje. A tak, jak nyní miluje Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a vší svou silou, tak Ježíš sám vládne jeho srdci, je tam pánem všech pohnutek.

11. Ale mohla by zaznít otázka, jak Bůh způsobí tuto celou, všezahrnující změnu v duši věřícího – tento zvláštní skutek, kterému mnozí neuvěří, ačkoli jim ho budeme hlásat? Způsobí to postupně, po malých krůčcích, nebo okamžitě, v onu chvíli? Kolik jen se vede o tomto tématu polemik, dokonce i mezi Božími dětmi! A tak tomu bude vždy; i přes to, co všechno o tom bylo řečeno nebo kdy řečeno být může. Protože mnozí budou stále říkat s tím slavným Židem „Non persuadebis, etiamsi persuaseris,“ což znamená: „Nepřesvědčíš mě, i kdybys mě přesvědčil.“ A budou o to více rozhodní, protože Písmo o tomto tématu mlčí; protože ten okamžik není dán, alespoň ne výslovně, v žádné části Božího proroctví. Každý člověk proto může mít vlastní porozumění – za předpokladu, že umožní stejnou svobodu svým bližním, že nebude rozčilený na ty, kteří nesdílejí jeho názor, ani vůči nim nebude zaujímat nepřátelské myšlenky. A dovolte mi dodat ještě jednu věc: Ať [už] je změna okamžitá, nebo postupná, hleď, abys nikdy nepřestal, dokud nebude vypůsobena ve tvé vlastní duši, jestliže toužíš po přebývání v Boží slávě.

12. S vědomím toho, co již bylo zmíněno, abych na tuto zajímavou otázku, jak jen mohu, vrhl co nejvíce světla, jednoduše uvedu, co jsem v průběhu mnoha let osobně zpozoroval. Před čtyřiceti čtyřmi nebo pěti lety, když jsem neměl jasný pohled na to, k čemu nás vyzývají apoštolové: „Protož opustíce řeč počátku Kristova, k dokonalosti se nesme,“³⁸ mi dva nebo tři lidé v Londýně, o kterých jsem věděl, že jsou opravdu upřímní, toužili vyložit své zkušenosti. Jevilo se mi to nadmíru zvláštně, lišilo se to od toho, co jsem kdy [před tím] slyšel, ale bylo to naprosto podobné výše zmíněnému pojetí celkového očištění. Další rok ke mně několikrát přišli dva nebo tři lidé z Bristolu a dva nebo tři lidé z Kingswoodu a popsali naprosto stejným způsobem svou zkušenost. Po několika letech jsem zatoužil po tom, aby všichni v Londýně, kteří učinili stejné vyznání, přijeli společně do Slévárny; abych tak byl naprosto uspokojen. Přál jsem si, aby se tam s námi setkal Boží muž, Thomas Walsh. Když jsme se potkali, položili jsme jim jeden po druhém ty nejzáludnější otázky, které jsme jen mohli vymyslet. Každý z nich odpovídal bez váhání a naprosto jednoduše, takže jsme byli plně přesvědčeni, že sami sebe neklamou. V letech 1759, 1760, 1761 a 1762 jejich počet mimořádně vzrostl – nejen v Londýně a Bristolu, ale v nejrůznějších částech Irska a Anglie. Jelikož jsem nevěřil svědectví druhých, většinu z nich jsem prověřil osobně; a v Londýně samotném jsem našel šest set padesát dva členů naší společnosti, kteří měli mimořádné jasno v tom, co prožili, a v jejichž svědectví nebyl důvod k pochybám. Věřím, že od té chvíle neminul rok, kdy by Bůh nevypůsobil to samé v mnoha dalších; byť někdy v jedné části Anglie nebo Irska, jindy v jiné, ve smyslu: „Vítr, kam chce, věje.“³⁹ A  každý z nich (po nejpečlivějším dotazování jsem nenašel ani jednu výjimku, ani ve Velké Británii ani v Irsku) potvrdil, že jeho vykoupení z hříchů bylo okamžité, že změna se stala v jednu chvíli. Pokud by polovina, třetina či jeden z dvaceti potvrdili, že se jim to stalo postupně, mohl bych tomu kvůli nim věřit a myslet si, že někteří jsou posvěceni postupně a někteří okamžitě. Ale jelikož jsem, za celou dlouhou dobu, nenašel jedinou osobu, která by takto mluvila, zatímco všichni, kteří věří, že jsou spaseni, potvrzují jednohlasně, že změna nastala v jednu chvíli, nemohu než věřit, že posvěcení je obvykle, jestliže ne vždy, okamžité.

13.  Ať už je otázka, jestli je posvěcení v plném slova smyslu postupné, nebo okamžité, rozhodnuta jakkoliv, jak jej (tj. posvěcení) dosáhneme? „Co budeme činiti,“⁴⁰ řekli židé našemu Pánu, „abychom dělali dílo Boží?“⁴¹ Jeho odpověď bude zapadat těm, kteří se ptají: Co máme dělat, aby se dílo Boží v nás mohlo uskutečnit? „Toto jest to dílo Boží, abyste věřili v toho, kteréhož on poslal.“⁴² – na tomto jednom skutku všechny ostatní závisí. Věř Pánu Ježíši Kristu a všechna jeho moudrost, síla a věrnost bude s tebou. V tomto, [stejně] jako ve všech ostatních případech, „jste spaseni milostí skrze víru.“⁴³ Ani posvěcení není „ze skutků, aby se někdo nechlubil.“⁴⁴ „Dar jest to Boží“⁴⁵ a získává se prostou, jednoduchou vírou. Předpokládám, že se namáháte, abyste „se varovali od všeliké zlé tvárnosti,“⁴⁶ [abyste byli] „horlivě následovní dobrých skutků,“⁴⁷ a chodíte svědomitě a opatrně ve všech Božích nařízeních; pak zbývá už jen jedna věc: Boží hlas k vaší duši je, „Věř a budeš spasen.“⁴⁸ Za prvé: věř, že Bůh zaslíbil, že tě zachrání od všeho hříchu a že tě naplní vší svatostí. Za druhé: věř, že on tudíž „dokonale spasiti může ty, kteří přistupují skrze něho k Bohu.“⁴⁹ Za třetí: věř, že on je ochotný, stejně jako schopný, tě spasit dokonale; očistit tě od všeho hříchu a naplnit celé tvé srdce láskou. Věř, za čtvrté, že on je nejen schopný, ale i ochotný to udělat teď. Ne až budeš umírat, ani ve vzdáleném čase, ani zítra, ale dnes. Potom tě  zmocní k tomu, že uvěříš, že se to stalo, v souladu s jeho slovem: „trpělivost pak ať má dokonalý skutek, abyste byli dokonalí a celí, v ničemž nemajíce nedostatku.“

14. Potom byste měli být dokonalí. Apoštol zřejmě tímto výrazem – τέλειοι⁵⁰ – míní, že byste měli být plně oproštěni od veškerých zlých skutků, od všech zlých slov, od každé hříšné myšlenky, ano, od každé zlé touhy, vášně, vznětlivosti, od veškerého zděděného porušení, od všeho, co zůstává v tělesné mysli, od hříšného těla – a měli byste být obnovení v duchu vaší mysli v každém správném rozpoložení podle obrazu toho, který vás stvořil, ve spravedlnosti a v pravé svatosti. Měli byste být naprosto ὁλόκληροι⁵¹ (to stejné slovo používá Apoštol ke křesťanům v Tesalonice).⁵² Zdá se, jako by se to vztahovalo ne tak k druhu, ale spíše k míře svatosti; jako kdyby řekl, „Měli byste mít takovou míru svatosti, která odpovídá vašemu současnému stavu putování“ – a neměli byste mít nedostatku. Pán je vaším Pastýřem, vaším Otcem, vaším Vykupitelem, vaším Posvětitelem, vaším Bohem a vaším vším. Bude vás sytit nebeským chlebem a dá vám i dostatek masa. Dovede vás k vodám útěchy a po celou dobu vás bude chránit. Proto Ho budete milovat z celého svého srdce (což je shrnutí celkové dokonalosti) a budete se „vždycky radovat, bez přestání se modlit, ze všeho díky činit,“⁵³ až dokud vám nebude „hojné způsobeno vjití k věčnému království!“⁵⁴