Husova latinská předloha kázání, prosloveného posléze v Betlémské kapli v jazyce českém. Patří mezi tzv. Betlémská kázání a bylo Husem vyřčeno v roce 1410/1411.
Řím 13:13
„Jakožto ve dne poctivě choďme, ne v hodování ani v opilství, ne v smilstvích a v chlípnostech, ne v sváru a v závisti.”
 |
|
| Jan Hus zdroj: wikimedia.org |
Sluší vědět, že opilství má svůj původ ve vůli a odtud se stává skutkem, což lze říci o kterémkoli hříchu. Dále je si třeba všimnout, že nezřízenost má dvě stránky: totiž nezřízené požívání jednak pokrmu, jednak nápoje. Totéž platí o opaku: neboť střídmost (střédmý, skrovný)1 znamená vystříhat se nemírnosti v pití i v jídle. Výstrahou před první stránkou nestřídmosti jsou slova „ne v hodování“. Někteří lidé totiž – takoví žrouti – jsou horší než šelmy: neboť šelmy žerou jen podle potřeby své přirozenosti, dokud se jim chce, ale člověk jí a pije i proti své přirozenosti.
Druhou stránku Písmo zapovídá, když praví „ani v opilství“. Pijáctví vězí ve vůli a v skutku, vzhledem k účinku. A takoví, nebudou-li konat pokání, neobdrží království nebeského. Pijáctví je nezřízená touha po pití, nikoli podle potřeby. Proto praví Tomáš:2 pije-li člověk silný nápoj, neznaje přitom jeho síly, že ho totiž může zbavit rozumu (jako např. kdybych chtěl pít romanii3 a nevěděl, že to je silný nápoj), a jestliže by se opil, ten nehřeší smrtelně. Požívá-li však člověk nějaký nápoj, znaje jeho sílu, ale nechce pít přes míru, nýbrž chce vždy zůstat na střední cestě, pak hřeší lehce. Když však je si vědom, že ten nápoj je silný a že rychle opíjí, a přece pije úmyslně nad svou potřebu a zvolí raději propadnout opilství, než aby zůstal střízlivý, ten hřeší smrtelně. Tak především hřeší ti, kdož nutí někoho pít přes míru svatého dle Jana: Ej, na, pí,4 že vyleji duši z tebe jako sysla z dúpě.5 Však hledí-li si kdo ctihodného hosta a pobiezie jeho k piti, to není hřích.
Je však otázka, opíjí-li jeden druhého, zdali hřeší smrtelně? Nechť přihlíží jeden každý přitom k úmyslu: dá-li totiž někdo chudému napít pro Boha a ten se opije, tu onen nehřeší. Ovšem, když někdo živí chudé, nemá jim dávat nezvyklé lahůdky, jako silný nápoj apod. Ví-li však kdo, že se druhý rychle opije, že je známý opilec, a přece ho nutí častým pobízením k pití pobiezěje jeho a dává mu nalévat proto, aby onen jeho bližní se zpil, ten hřeší smrtelně. Někteří lidé trpí slabostí hlavy, jako např. ti, kdo se mnoho namáhali při studiu nebo při některém jiném díle; jestliže by se jim stalo, že by se opili, pak to není smrtelný hřích, avšak břicháčóm, kteří ustavičně pijí, těm to je smrtelný hřích, ježto vynakládají všechnu péči na drahé jídlo a pití.
Pijáctví působí mnoho zlého. Především Bohu tě hyzdí. Proto dí Lukáš 21[:34]: „Pilni buďte, aby snad nebyla srdce vaše obtížena obžerstvím a opilstvím a pečováním o tento život a náhle nezastihl vás ten den," vidúce častokrát, anť opilec náhlú smrtí zdechne. Za druhé, že plodí nesvornost, proto zde dodává apoštol „hádky“. Sírach[ovec] 31[:30]: „Víno příliš pité vyvolává hněv a pády mnohé,“ rozvrací národy; a tak silný nápoj a také pivo rozvrací naše okolí. Třetí jest, že chystá věčnou smrt, jak praví Izaiáš 5[:11]: „Běda vám, kteříž ráno vstávajíce chodíte po nápoji opojném,“ totiž že požité víno, vnikajíc do útrob, kalí mysl, a tak vede k záhubě. Hubení lidé jsou totiž déle živi, než oni břicháči, ješto sobě velikým a silným pitím vrtají břichy, anoť jim sakrózy6 nalévá a traňky.7 Augustin praví v Knize svatým pannám: „U obojího pohlaví všechno zlo tropí a hříchy páchá opilství,“ a jak praví Apoštol (1Kor 6[:10]), odpírá těm, kteří se mu oddávají, království nebeské. Opilství je sladký ďábel, sladký jed, který umrtví, příjemný hřích. Ten, kdo je opilství oddán, není mocen sám sebe; kdo mu propadá, netoliko propadá hříchu, nýbrž je samo ztělesnění hříchu. Kdokoli je náchylný k pití, nebo při hodech jiné nutí, dle svatého Jana zaklíná: Ej, zaklínám tě, aby pil, svatého dle Jana – za sebe i za ně bude na soudě odsouzen. Podobně praví Ambrož: „Piják, když požierá víno, je sám vínem požírán, u Boha ohaven bývá, bude zhrzěn anděly, posmíván od lidí, opuštěn ctnostmi, zničen ďábly a ode všech v prach zašlapán.“ Týž praví: „Piják ničí svou přirozenost, ztrácí milost, pozbývá slávy, spěchá do věčného zatracení.“ Proto Galienus praví, že obžerství spíše zabíjí než meč. Podobně mluví i Seneka.
Kdo se má především vyhýbat pijáctví? Odpovídám: především kněží, vládci, starci, ženy, studenti (kteří se tak nazývají podle lat. studeo „učím se“, tj. podle píle v učení). U kněží je to samozřejmé, neboť mají vládnúti rozumem, vystříhat se zhýralosti a ukazovat jiným dobrou cestu, jak je povinností všech kněží. Proto praví Apoštol (Tit 1[:7]), že biskup nemá být pijan vína, a dále (1Tim 3:8),8 že jáhnové musí být střídmí. Proto stojí psáno, že kdyby byl biskup piják vína, má být sesazen a jáhen potrestán aneb sesazen z kněžství. O knížatech praví Sírach[ovec]:9 „Nedávejte králům víno,“ neboť mají rozumem vládnúti a rozsuzovati mezi dobrem a zlem, dobro velebiti a zlo zavrhovati. – O starcích platí, že mají slabý rozum a rychleji se opíjejí. O ženách se praví (Sírach[ovec] 26[:8]): „Veliký hněv vzbuzuje žena opilá,“ poněvadž ženy nemají takový rozum jako muži a víc touží po smilství, jak praví Filosof:10 „Jako látka touží po formě, tak i žena touží po muži.“ Aby tudíž nebyla přitahována ještě více k smilství, má se žena vyhýbat pití. A dodává „nezakryje své hanby“. Proto Římané vůbec bránili ženám pít víno a drželi je v střízlivosti. – O studentech platí totéž: neboť mají býti pokorní, čistí, střídmí, jestliže chtějí, aby jejich rozum stál upřiemo. Rozum má být broušen stále víc a více; jestliže se však člověk opíjí, rozum hyne. Vždyť se pije také svídnické, jakož i lepší a silnější vína. A tak se v nich rozum zatemňuje, hyne a mizí.
1. V lat. originále jsou slova zde psaná kurzívou zmíněna v češtině.
2. Tj. Tomáš Akvinský, Theol. summa II, 2, otázka 150, 1-14.
3. Tj. silné víno z italského kraje Romagna.
4. Pijácký zvyk odvozený od tradičního vyprávění o apoštolu Janovi, jenž měl na vyzvání pohanského kněze vypít jed.
5. Pijácké rčení.
6. Sakróza, staročeské označení alkoholického nápoje z třtinového cukru.
7. Traňk, staročesky „zapití, doušek; pití, pitka“, zde označení silného alkoholického nápoje.
8. V orig. uvedeno 2Tim 4, kde se však o diákonech ani o opilství či střídmosti nepíše.
9. Snad míněno Přís 31:4.
10. Tj. Aristotelés.
