„Milování buď bez pokrytství; v ošklivosti mějte zlé, připojeni jsouce k dobrému. Láskou bratrskou jedni k druhým nakloněni jsouce, uctivostí se vespolek předcházejte.“ (Řím 12:9-10)
Apoštol až potud1 předkládal zcela obecné zásady a principy křesťanské morálky. Započal všezahrnující myšlenkou sebeobětování – jako samotného základu veškerého dobrého [jednání] –,2 [dále psal] o proměně – jako jeho metodě3 – a o jasném poznání některých našich zmocnění4 a jejich věrné správě – jako jeho podmínkách.5 Zde pokračuje sérií specifičtějších pobídek, které se [spolu] na první pohled nezdají souviset, ale lze mezi nimi rozeznat [vzájemnou] provázanost.
[Jednotlivé] výroky našeho textu [tj. Řím 12:9-10] se na první pohled zdají [být] podivně nesouvisející. První a poslední [z nich] se týkají stejného předmětu, ale prostřední výrok připadne nepozornému čtenáři jako vytržený z kontextu a nesourodý. Myslím, že uvidíme, že tomu tak není. Pro tuto chvíli si však jen povšimněme tří zde přítomných souborů zásad, které ukládají: za prvé, upřímnou lásku; za další, zdravé odhodlání proti zlému a pro dobré; a nakonec, bratrskou náklonnost a vzájemný respekt.
I. Láska ať je upřímná
 |
|
Alexander MacLaren
|
Láska stojí v čele, je zdrojem, z nějž prýští všechny jednotlivé, dílčí povinnosti. Pavel zde ani tolik lásku nenařizuje, jako spíše popisuje, jaký druh lásky má za opravdový. A hlavním bodem, na němž trvá, je upřímnost. [Termín] „dissimulation“, [užitý v anglickém překladu Bible] Authorised Version, zahrnuje jen polovinu významu. Vyjadřuje skrývání toho, čím člověk je. Existuje ale [také opačná] přetvářka,6 resp. [to, že] člověk předstírá, že je něčím, čím [ve skutečnosti] není. Existují slova lásky, jež jsou na povrchu jak duhová pěna zahalující temné hlubiny tůně [plné] nenávisti. Žalmista si stěžuje, že musí přicházet do styku s lidmi, jejichž slova jsou „hladší než máslo“, ale jejichž skutečné city jsou „jako vytasený meč“.7 Všichni musíme pochopit, že [dokonce i když jsme] prosti takovéto vědomě lživé lásky, existuje nás všechny obklopující skutečné nebezpečí – a zvláště ty z nás, kteří přirozeně inklinují k laskavým vztahům s našimi blízkými. [Nebezpečí, které představuje] tendence užívat jazyk byť jen mírně přesahující naše city. Rukavice je mírně vytahaná a velikost ruky v ní není úplně dostatečná na její zaplnění. Vyskytuje se cosi – [ani] v křesťanských kruzích ne zcela neznámého – jako „laskavost“,8 jež spočívá zejména v prázdných frázích a ve vyjádřeních všeobecné lásky,9 jež nevyjadřují žádný odpovídající cit. Takováto překypující láska se vylévá do slov a nejobvykleji je známkou silné sebestřednosti. Kdokoli, kdo usiluje o to, aby jeho slova věrně ilustrovala jeho emoce, si musí být vědom, že bylo ustanoveno jen málo obtížnějších pravidel než toto Apoštolovo stručné: „Milování buď bez pokrytectví.“
Ale umístění [v kontextu], na němž se toto pobídnutí v Apoštolově sledu [myšlenek] nachází, nám může ukázat ukázněnost, pomocí které je možné mu dostát. Jen mála lze dosáhnout přímým stupňováním vřelosti lásky či [stupňováním] upřímnosti jejího vyjádření. Správnou metodou pro zajištění obojího je: být stále více proměňováni „obnovením našich myslí“10 a stále více přinášet celé naše staré já pod tavící a obměkčující vliv „Božích milosrdenství“.11 „Smýšlet o sobě více, než se smýšlet sluší“12 je zduřelá sebeláska, jež zabraňuje toku lásky k druhým. A to, že druhé začneme milovat zcela upřímně a čistě, se uděje [jen] v takové míře, v níž do našich myslí přijímáme „mysl, která byla při Kristu Ježíši“13 a [v níž] hledíme na lidi [tak] jako On. [Teprve] když jsme zbaveni obludného útisku a tyranie svého já, máme srdce schopná vůči všem lidem lásky podobné té Kristově a [zároveň lásky] předávající Krista. A jen ti, kdo očistili svá srdce sjednocením se s Ním a tím, že do sebe přijali očišťující vliv Jeho vlastního Ducha, budou schopni milovat bez pokrytectví.
II. Láska ať má v ošklivosti zlé a lne k dobrému
Pokud pečlivě zvážíme toto zdánlivě nepodstatné přerušení sledu apoštolových pobídnutí, hned – myslím – uvidíme, že [ona] nepodstatnost je [skutečně] jen zdánlivá a že zdravé odhodlání proti zlému a odhodlané lnutí k dobrému jsou pro nejušlechtilejší formy křesťanské lásky stejně zásadní jako upřímnost, nakázaná v předchozí části. Nenávidět jedno i pevně se přidržet druhého je nezbytné pro čistotu a hloubku naší lásky. Zlo se nám má hnusit a k dobru máme tíhnout [jak] ve vlastním morálním jednání, [tak] i kdekoli je vidíme. Tyto dvě zásady nejsou jen pouhou tautologií, druhá z nich je [totiž] základem té první. Síla našeho odtažení se od zlého bude měřena tím, jak pevně se držíme dobrého. Přesto, i když [jsou] neoddělitelně spojené, jeden [z těchto příkazů] bývá snadněji naplnitelný než ten druhý. Existují typy křesťanů, pro které je přirozenější mít v ošklivosti zlé než lnout k dobrému; a vyskytují se [i] osobnostní typy, u kterých je pravdou opak. Často vídáme lidi velmi svědomité a zcela upřímné, co se týče jejich nenávisti vůči nečestnosti a podlosti, ale velmi vlažné v jejich zalíbení v dobrém. Nenávidět je, naneštěstí, s běžnou povahou slučitelnější než milovat; a je snazší shlížet [s opovržením] na špatnost než vzhlížet k dobrému.
Vždy – a [snad ještě] nikdy [dříve ne] více než v této době neopodstatněné schovívavosti a tolerance bez zásad – je však potřeba trvat na tom, že zdravá nenávist vůči morálnímu zlu a hříchu – [ať už] nalezenému kdekoli a vypadajícímu jakkoli – by měla být souvislým doprovodným jevem veškerého rázného a zmužilého lnutí k dobrému. Pokud se od kontaktu se zlem ve vlastních životech s chvěním neodvrátíme a [pokud] neodmítneme [snahy o] „pokřesťanštění“ zla zavádějícími eufemizmy, když se s ním setkáváme ve společenském a občanském životě, pak můžeme to, co je dobré, uchopit jen chabě a držet [jen] nejistě. Takováto energie morálního odvrácení se od zlého je dokonale konzistentní s upřímnou láskou, protože to, co máme nenávidět, jsou věci, nikoli lidé; a je [nejen konzistentní, ale navíc i] potřebná jako dovršení a jako ochrana lásky samotné. Vždy existuje nebezpečí, že láska oslabí odsouzení zlého, a moderní liberálnost – jak v oblasti názorů, tak co se týče praktického života – zlo doposud přehlíží do takové míry, že upustila [i] od svého držení se dobrého. Zločinec je spíše litován, než viněn, a velké množství [úředních] orgánů je tak zaneprázdněno pozvedáním provinilců, že přestávají vidět potřebu trestu.
Tento trend nezpůsobuje škodu jen ve vztahu ke společnosti. [Jeho] dopad se opulentně projevuje v líbivých představách o Bohu a Jeho charakteru. Existují celé školy názorů, které ze svého ideálu Božské přirozenosti prakticky vyškrtávají [Boží] odpor ke zlu, a tím, ač si to neuvědomují, svůj ideál Boha fatálně ochuzují, a znemožňují tak pochopení Jeho vlády nad světem. I v této otázce, jako [ostatně] vždy, lze spolehlivé zjevení Božské přirozenosti a dokonalý vzor pro lidi nalézt v Ježíši Kristu. Vzpomínáme [například] na ten úžasný moment, kdy na své poslední cestě do Jeruzaléma, když po úbočí obcházel Olivetskou horu, spatřil město zářící napříč údolím v ranním slunečním svitu a nehledě na vlastní trápení prolil slzy nad jeho nadcházejícím zpustošením, které i přesto neochvějně oznámil. Jeho nenávist ke zlému byla bytostná a absolutní a stejně intenzivní a úplná jako jeho lnutí k tomu, co je dobré. V obou [těchto postojích] a v souladu mezi nimi činí Boha známým a předepisuje, předkládá a vykládá lidem ideál dokonalého lidství.
III. Ať se upřímná a diskriminující láska koncentruje na křesťany
V závěrečném vybídnutí našeho textu se – namísto rozptýlenější a obecnější lásky předložené v první části – vyskytuje ‚milování bratří‘. Výraz „(vřele) nakloněni jsouce“14 je přenesením velmi výmluvného slova [použitého] v originále,15 ve kterém je jako příklad, jak si mají křesťané utvářet vztahy vůči sobě navzájem, dávána láska matky k dítěti nebo zvláštní [a] tajemné vazby sjednocující členy rodiny dohromady, nehledě na rozdíly v [jejich] charakteru a temperamentu. Láska bez pokrytectví se má rozprostírat na všechny strany, zároveň [však] má být shromážděna a soustředěna se zvláštní energií na všechny, kdo „vzývají Ježíše Krista jako Pána, jejich i našeho“.16 Nařízení obecnější i specifičtější jsou [spolu] v dokonalém souladu, jakkoli je naše lidská slabost občas zaměňuje. Je zřejmé, že toto závěrečné nařízení našeho textu bude přímým výsledkem oněch dvou předcházejících. Protože láska, která se naučila být morální, nenávidět zlo a lnout k dobrému (jak je to potřebné), se rozechvěje s vědomím hlubokého tajemného pouta sjednocení a rozkvete v úplnou bratrskou lásku a vřelou náklonnost, když je nasměrována na držitele stejné, vzácné víry. Ti, kdo jsou stejní v hloubce svého morálního života, kdo jsou hnuti obdobnými touhami po podobných svatých věcech a kdo se s obdobným odporem instinktivně odvracejí od podobných ohavností, ti budou nutně pociťovat touhu po mnohem hlubší a posvátnější jednotě, než [jakou nabízí] jakákoli povrchní podobnost rasová, podobnost okolností nebo názorů. Dva lidé, kteří – i když nedokonale – sdílí Kristova Ducha, jsou si – co se týče jejich přirozenosti – blíže (ačkoli se mohou lišit na povrchu), než je kterýkoli z nich vůči jinému, kdo není účastníkem Kristova života (jakkoli by se zdál být jemu podobný).
Tato instinktivní křesťanská láska ([stejně] jako veškerá pravdivá a čistá láska) se má manifestovat tím, že „se poctivostí vespolek předcházíte“; neboli, jak lze toto slovo [také] vyložit, „upřednostňujete jedni druhé“. Nemáme čekat na to, až budeme mít přidělené naše místo, abychom [teprve poté] dali našemu bratru [to] jeho. [Tam,] kde bratrská láska uspořádává hosty, nebude žádné hašteření o přední místa v synagoze nebo o nejvyšší pokoje při svátku. Lék na malichernou žárlivost a ubohé boje o uznání, k účasti na nichž jsme všichni sváděni, spočívá v srdci naplněném milováním bratří kvůli jeho [tj. srdce] lásce vůči Staršímu Bratru jich všech a k Otci, který je Jeho Otcem – stejně jako naším. Jaký kontrast mezi křesťanskou praxí a Pavlovými vybídnutími je [zde] ukázán! Můžeme se klidně sklonit v zahanbení a kajícnosti, když čteme tyto jasně psané řádky, ukazující, jací bychom měli být, a vedle nich [pro porovnání] umístit zastřený a pošpiněný obraz toho, jací jsme. Jde o bolestivý, ale užitečný úkol – poměřit sami sebe s Pavlovým ideálem Kristova nařízení; užitečné to však bude, pouze pokud nás to přiměje pamatovat na to, že Kristus dává dříve, než nařizuje, a že soulad s JEHO ideálem musí začít nikoli v detailech chování nebo v emocích (jakkoli ryzích), ale tím, že se podvolíme Bohu, který námi hýbe svými milosrdenstvími, a budeme se „proměňovat obnovením svých myslí“17 a tím, že „ve svých srdcích vírou [necháme] přebývat Krista“.
1. Míněno v Řím 12:1-8. Kázání je součástí MacLarenova delšího komentáře ke knize Římanům, viz http://www.studylight.org/commentaries/mac/view.cgi?bk=ro&ch=12.
2. Řím 12:1.
3. Řím 12:2.
4. Dosl. „mocí“. MacLaren míní příklady zmocnění, „obdarování“, o nichž je řeč v Řím 12:6-8.
5. Řím 12:3-8.
6. „Simulation” (jakožto protipól k „dis-simulation“). Oba termíny bychom do češtiny překládali jako přetvářku, předstírání, pokrytectví. Významový rozdíl slov v anglickém jazyce vysvětlen v samotném textu kázání.
7. Ž 55:22.
8. Uvozovky přidány překl. pro názornost negativního významu, který zde MacLaren termínu přikládá.
9. Doslova „slova obvyklé lásky“. MacLaren míní obvykle užívaná slova a fráze, jež by – pokud chápána doslovně – znamenala vyjádření lásky, reálně se jich však užívá jako určitých zažitých projevů slušnosti, jako příjemně znějících frází bez reálného obsahu apod.
10. Řím 12:2.
11. Řím 12:1.
12. Řím 12:3.
13. Srov. Fil 2:5.
14. V anglickém originále kázání „kindly affectioned“ (tak dle KJV), tedy doslova „vřele naklonění“. V kralickém překladu použito spojení „nakloněni jsouce“.
15. V originále užito řecké slovo φιλόστοργος.
16. 1Kor 1:2 („jejich i našeho“ je v kralickém překladu vztaženo vůči místu, nikoli ke slovu Pán, obě možnosti jsou možné; pozn. překl.).
17. Řím 12:2.
18. Ef 3:17.
