Kázání Johna Wesleyho ze dne 22. dubna 1788 (kázání č. 108).
„Snázeť jest velbloudu skrze ucho jehly projíti, nežli bohatému vjíti do království Božího.“ Matouš 19:24.
 |
1. V předcházejících verších máme popis mladého muže, který přiběhl za naším Pánem a poklekl, nikoli v pokrytectví, ale s hlubokou upřímností duše, a řekl mu: „Mistře dobrý, co dobrého budu činiti, abych měl život věčný?“1 „Všechna přikázání,“ říká, „ostříhal jsem od své mladosti. Čeho se mi ještě nedostává?“2 Pravděpodobně v doslovném smyslu zachovával přikázání, přesto však stále miloval svět. A Ten, který věděl, co je v člověku, věděl, že v tomto konkrétním případě (protože se v žádném případě nejedná o obecné pravidlo), nemůže být z této zoufalé nemoci uzdraven jinak než radikální léčbou. Proto odpověděl: „Jdi a prodej statek svůj, a rozdej chudým; […] a pojď a následuj mne“. „Uslyšev pak mládenec tu řeč, odšel, smuten jsa, neboť měl statku mnoho.“3 Všechny krásné květy tedy uvadly, protože za poklad v nebi nechtěl zaplatit tak vysokou cenu! Ježíš, který to pozoroval, „pohleděv vůkol, dí učedlníkům svým“ (Mk 10:23): „Jak nesnadně ti, kteříž statky mají, vejdou do království Božího! Snáze jest velbloudu skrze jehelní ucho projíti, nežli bohatému vjíti do království Božího! Oni pak více se děsili, řkouce mezi sebou: I kdož může spasen býti?“ – když je to tak těžké pro bohaté lidi, kteří mají tak mnoho a tak velkých předností, kteří jsou osvobozeni od starostí tohoto světa a tisíců potíží, kterým neustále čelí chudí lidé?
2. Má se vskutku za to, že to, co řekl o obtížnosti spasení boháče, bere částečně zpět tím, co je dodáno v 10. kapitole Markova evangelia. Protože poté řekl (verš 23): „Jak nesnadně ti, kteříž statky mají, vejdou do království Božího!“, když „učedlníci užasli se nad těmi řečmi jeho. Ježíš pak zase odpověděv, dí jim: kterak nesnadné jest doufajícím v statek do království Božího vjíti“ (verš 24). Ale pozorujte: (1.) Náš Pán zde nemínil vzít zpět, co řekl předtím. Naopak to potvrzuje tím strašným prohlášením: „Snáze jest velbloudu skrze jehelní ucho projíti, nežli bohatému vjíti do království Božího.“ Pozorujte (2.), že obě tyto věty, jedna jako druhá, tvrdí to samé. Neboť je jednodušší, aby velbloud prošel uchem jehly, než aby ti, kdo mají bohatství, na něj nespoléhali.
3. Vnímaje jejich údiv nad těmito tvrdými slovy „na ně Ježíš pohleděl“ (nepochybně s dávkou nevyjádřitelné něhy, aby zabránil tomu, aby si mysleli, že bohatí jsou bez naděje), „dí: U lidíť jest nemožné, ale ne u Boha; nebo u Boha všecko možné jest.“4
4. Mám za to, že bohatým mužem je zde míněn nejen takový člověk, který má nesmírné poklady, takový, který si nahrabal zlata jako prachu a stříbra jako mořského písku, ale kdokoli, kdo má více než to, co je k životu nezbytné a potřebné. Ten, kdo má dostatek jídla a oblečení pro sebe a svoji rodinu a ještě něco navíc, je bohatý. Královstvím Božím nebo nebeským (zcela rovnocenné pojmy) je, věřím, míněno nikoli království slávy (i když to bude, nepochybně, následovat), ale království nebeské, to jest pravé náboženství, na zemi. Význam výroku našeho Pána je proto tento: je absolutně nemožné, než skrze sílu, pro kterou jsou všechny věci možné, aby se bohatý člověk stal křesťanem; aby měl mysl Kristovu a aby chodil, jako Kristus chodil: tak [veliké] jsou překážky svatosti, stejně jako pokušení k hříchu, obklopující ho ze všech stran.
I. Za prvé. Překážky svatosti, které ho obklopují ze všech stran, jsou tak [veliké a početné]. K vyjmenování všech by bylo zapotřebí hodně velkého svazku; dotknu se [proto] pouze několika z nich.
1. Kořen celého náboženství je víra, bez které je nemožné se líbit Bohu.5 Nuže, pokud ji bereš v obecně přijímaném významu: jako „důkaz věcí, které nevidíme“6 – neviditelného a věčného světa, Boha a Božích věcí; jak přirozená je tendence bohatství zatemňovat tento důkaz, bránit ti věnovat svou pozornost Bohu a Božím věcem a věcem neviditelným a věčným! A pokud ji přijímáš v jiném významu: jako důvěru; jaké má bohatství tendenci ji zničit, přimět tě spoléhat – ať už pro štěstí nebo ochranu – na bohatství, a ne „v živého Boha“!7 Nebo pokud bereš víru ve správném křesťanském smyslu: jako božskou jistotu v odpouštějícího Boha; jakou smrtící, jakou téměř nepřekonatelnou překážkou této víry je bohatství! Jak to?! Může bohatý, a tudíž i ctihodný muž přijít k Bohu jako někdo, kdo nemá, čím by zaplatil? Může odložit všechnu svou velikost stranou a přijít jako hříšník, nic než hříšník a nejhorší hříšník – jako by [byl] na roveň těm, kdo krmí jeho psy, [na roveň] tomu „vředovitému žebrákovi, který leží u jeho vrat“?8 Nemožné; pokud [to neučiní] stejná síla, která učinila nebe a zemi. Pokud to však [tento boháč] nevykoná, nemůže, v jakémkoli smyslu, „vejít do království Božího“.
2. Jakou překážkou je bohatství úplně prvnímu ovoci víry, jmenovitě: lásce Boží! „Miluje-li kdo svět,“ říká Apoštol, „není v něm lásky Otcovy.“9 Ale jak je možné, aby svět nemiloval člověk obklopený všemi jeho lákadly? Jak je možné, aby slyšel stálý, tichý hlas, jenž říká: „Synu můj, dej mi své srdce“?10 Která síla, menší než všemocná, může poslat bohatému člověku odpověď na tuto modlitbu:
Zachovej mne, prosím, mrtvého pro všechno níž!
Rozhodnutého navěky znát jen Krista již.
pevného a prostého, zcela svobodného –
hledajícího blaženost u trůnu Tvého!11
3. Bohatství je stejně tak překážkou v milování našeho bližního jako sebe samého; to je, milování celého lidstva stejně jako nás miloval Kristus. Bohatý muž může samozřejmě milovat ty, kdo jsou ze stejné skupiny [lidí] nebo [kdo jsou] stejného názoru. Může milovat ty, kteří ho milují: „Nečiní snad i pohané“, pokřtění či nepokřtění „totéž?“12 Nemůže však pociťovat čistou, [postranně] nezainteresovanou náklonnost ke každému lidskému tvoru. Ta může pramenit pouze z lásky Boží, kterou [však] z jeho duše vytlačily jeho velké majetky.
4. Z lásky Boží, a z žádného jiného zdroje, pramení rovněž pravá skromnost. A proto, pokud bohatství překáží lásce Boží, překáží nutně také skromnosti. Překáží jí také v bohatých, [a to zejména] tím, že je odřezává od svobody ke konverzaci, při které by pocítili své nedostatky a přišli k pravému poznání sebe sama. Ale jak řídce se setkají s věrným přítelem? S takovým, který s nimi umí a bude jednat přímo! A bez toho je pravděpodobné, že ve svých vlastních chybách zešedivíme, ba [i] zemřeme „se všemi nedokonalostmi [stále] na našich hlavách“.13
5. Bez skromnosti zase nepřežije mírnost; vždyť „z pýchy” přirozeně „přichází svár”.14 Proto nás náš Pán vede k tomu, abychom se od Něj naučili být „mírní a pokorní v srdci”.15 Bohatství je proto stejně velkou překážkou mírnosti jako skromnosti. Když brání ponížené mysli, [tak] v důsledku zabraňují mírnosti, která roste úměrně tomu, jak klesáme ve vlastní hrdosti, a na druhou stranu nezbytně klesá, čím více si sami o sobě myslíme.
6. Je zde ještě jedna křesťanská vlastnost, která je úzce spojená s mírností a skromností; je však těžko pojmenovatelná. Sv. Pavel ji nazývá epieikeia. Dokud nenalezneme lepší jméno, můžeme ji snad nazývat poddajnost: připravenost podřídit se ostatním, vzdát se své vlastní vůle. Tato se zdá být tou vlastností, kterou sv. Jakub připisuje „moudrosti, která je shůry“,16 když ji popisuje, jak překládáme, povolná; snadno ujistitelná o tom, co je pravda; snadno přesvědčitelná. Ale jak vzácně se tato milá vlastnost najde u bohatého člověka! Nejsem si jistý, zda jsem takový zázrak potkal [byť jen] desetkrát za více než sedmdesát let!17
7. A jak neobvyklou věcí je najít u těch, kteří mají velké majetky, trpělivost! Pokud [tedy] u nich [jako] protiváha nefunguje dlouhé a těžké soužení, kterým Bůh často s oblibou navštěvuje ty, které miluje, jako protijed jejich bohatství. Toto není neobvyklé: často posílá bolesti a nemoci a velké kříže [k nesení] těm, kteří mají velké majetky. Skrze to „má trpělivost svůj dokonalý skutek,“ dokud nejsou [sami] „dokonalí a celí, v ničem nemajíce nedostatku“.18
II. Tak [velké] jsou některé z překážek svatosti, které obklopují bohaté ze všech stran. Můžeme nyní, na druhou stranu, pozorovat, jakým pokušením je bohatství ke všem hříšným náladám.
1. A za prvé, jak velké je pokušení k ateismu, které přirozeně plyne z bohatství; i ke kompletnímu zapomínání na Boha, jako by snad ve vesmíru nebylo takové Bytosti. To je v současnosti obvykle nazýváno vytrácení – pěkné jméno, dané sprostým davem naprostému nerespektování Boha a také (vskutku) celého neviditelného světa. A jak je bohatý muž obklopen všemi druhy pokušení k ustavičnému vytrácení [Boha]! Ano, jak je umění vytrácení [Boha] studováno mezi bohatými a velkými! Jak pronikavě tvrdí Prior:
Karty jsou rozdány, kostky jsou vrženy,
[…]
blažené [to] výsledky lidského důvtipu,
Takže Alma19 na sebe může zapomenout.20
Řekni raději, že smrtelníci mohou zapomenout na svého Boha; že Ho mohou udržet úplně mimo své myšlenky, toho, jenž – přestože sedí na nebeské klenbě21 – je i tak „u jejich postele a na jejich cestách a sleduje všechny jejich stezky.“22 Říkej tomu chytrost, pokud chceš; ale je to moudrost? Ó ne! Má to k ní daleko, velmi daleko. Pošetilče! To si představuješ, že protože ty nevidíš Boha, nevidí Bůh [ani] tebe? [Jen] se dál směj, dál si hraj, dál si zpívej, dál tancuj: Ale „pro všechny tyto věci tě Bůh přivede na soud“.23
2. Od ateismu je snadný přechod k modlářství; od [ne]uctívání žádného Boha k uctívání falešných Bohů: A ten, kdo nemiluje Boha (což je jeho náležité a jediné náležité uctívání) bude ve skutečnosti jistě milovat nějakou práci svých rukou; bude milovat stvoření, pokud ne Stvořitele. Ale kolika druhům modlářství je vystaven každý bohatý člověk! Pod jakými neustálými a téměř nepřekonatelnými pokušeními k „milování světa“24 je! A to ve všech jeho součástech: „žádosti těla, žádosti očí a pýše života“.25 Jaká objeví nespočítatelná pokušení k potěšení „žádostí těla“! Rozuměj tomu správně. Netýká se to pouze jednoho, ale všech zevních smyslů. Je rovnocenným modlářstvím, pokud hledáme naše štěstí v ukájení kteréhokoli nebo všech z nich. Ale největší nebezpečí je to, pokud by člověk hledal štěstí v uspokojování svých chutí v mírné tělesnosti, v běžném druhu epikurejství; natož v obžerství nebo opilství. Odstup to od nich! Nepoškozují tělo, jen udržují duši mrtvou – mrtvou Bohu a všemu pravému náboženství.
3. Bohatí jsou stejně tak obklopeni pokušeními z „žádosti očí“, to je [z] hledání štěstí v uspokojení fantazie, [tedy] potěšení, kterým slouží zejména oči. Objekty, které potěšují fantazii, jsou velké nebo krásné nebo nové. Samozřejmě, všichni bohatí lidé nemají zálibu ve velkých předmětech; ale mají ji v nových a krásných věcech, zejména v nových; touha po novotě je člověku přirozená stejně jako touha po jídle a pití. Nuže, jak početná jsou pokušení k tomuto druhu modlářství, která přirozeně vyvěrají z bohatství! Jak silně a vytrvale jsou povzbuzováni, aby hledali štěstí (pokud ne ve velkých, tak alespoň) v krásných domech, v elegantním nábytku, v nezvyklých obrazech, v nádherných zahradách! Možná v té nejtitěrnější maličkosti ze všech – bohatém nebo veselém oděvu. Ano, v každé nové věci, malé nebo velké, kterou móda – milenka bláznů – doporučuje. Jak jsou bohatí lidé, [tedy lidé] povznesenějšího smýšlení, lákáni k hledání štěstí (jak velí jejich různý vkus) v poezii, historii, hudbě, filozofii nebo nezvyklých uměních a vědách. Nuže, ačkoli je jasné, že všechny mají své využití, a proto mohou být pěstovány nevinně, hledání štěstí v jakékoli z nich namísto Boha je zjevné modlářství; a proto, i kdyby jen z toho důvodu, že bohatství mu dodává prostředky k oddávání se všem těmto touhám, bylo by se klidně možné ptát: „Není život bohatého člověka, více než kohokoli jiného, pokušením na zemi?“
4. Jaké pokušení, rovněž, musí každý bohatý muž mít k tomu, aby hledal štěstí v „pýše života“! Nedomnívám se, že Apoštol tím myslí okázalost nebo status nebo hodnost; jako spíše „poctu, která pochází od lidí“,26 ať už zaslouženou, nebo ne. Bohatý muž se s tímto jistě setká: jde o past, ze které nemůže utéci. Celý Londýn používá termíny „bohatý“ a „dobrý“ jako ekvivalenty. „Ano“, říkají, „je to dobrý muž: má majetek [v hodnotě] sto tisíc liber“. A samozřejmě všude, „pokud se ti dobře daří,“ pokud rozmnožuješ jmění, „lidé o tobě budou mluvit dobře“.27 Celý svět je za jedno, [že]:
Tisíc liber nahradí
dvacet tisíc kvalit, [jichž] se nedostává.28
A kdo může unést všeobecné uznání bez toho, aby se nadýmal, aniž by se nechal nemoudře pohnout k tomu, aby si o sobě myslel „více, než by si myslet měl“29 ?
5. Jak je možné, že by bohatý člověk měl opustit pýchu, i kdyby jen z té příčiny, že jeho situace nezbytně vyvolává proud chvály [snášející se] na něj ze všech stran? Protože chvála je obecně jed pro duši; a čím příjemnější, tím více smrtící; zejména pokud je nezasloužená. Takže náš Básník může klidně říci:
[Ty] zkázo skutků poctivých, [ty] zla rodičko!
Tvá ničivá semínka, [tvá,] zhoubná lichotko,
[ta] v neblahý okamžik a rukou smrtící
roztroušena žel nad ctností půdou plodící
s rostoucí pýchou se v obilí [hned] objeví,
naději i příslibům pro daný rok z’brání!30
A nejen chvála, ať už zasloužená nebo nezasloužená, ale každá věc okolo něj má sklon podněcovat a zvětšovat pýchu. Jeho vznešený dům, jeho elegantní nábytek, jeho dobře vybrané obrazy, jeho krásní koně, jeho výstroj, [i] samotné jeho oblečení, ano, dokonce i „výšivky přidělané na šosech“31 – všechno toto bude předmětem chvály těch nebo oněch jeho hostů, a tak [to] má téměř neodolatelný sklon způsobit, aby si myslel, že je lepší člověk než někdo, kdo tyto přednosti nemá.
6. Jak přirozeně rovněž bohatí krmí a posilují umíněnost, která se rodí v každém člověku! Nejenže jsou totiž jeho vůli zcela podřízeni služebníci v domě a nejbližší rodinní příslušníci, [kteří] v tom[to podřízení] nacházejí svůj prospěch; ale i většina jeho sousedů a známých zkoumá, jak mu vyhovět: Takže jeho neustále hýčkaná mysl bude samozřejmě stále posilována; až časem nebude schopen podřídit se vůli Boha ani člověka.
7. Takové sklony má bohatství k tomu, aby plodilo a vyživovalo každou náladu, která je v rozporu s Boží láskou. A má stejný sklon krmit každou vášeň a náladu, která je v rozporu s láskou k bližnímu: například pohrdání, zejména níže postavenými, [oproti čemuž] není nic protichůdnějšího k lásce; [nebo] popuzení z jakékoli opravdové nebo domnělé urážky; možná i odplata, přestože si ji Bůh vyhrazuje jako své vlastní výhradní právo; přinejmenším [však také] hněv, neboť ten bezprostředně povstává v myslích bohatých: „Cože! Takhle mě napadat! No, ale brzo ho naučím: Jsem teď [totiž] schopen si sám zjednat spravedlnost!“
8. V úzkém vztahu k hněvu, pokud se spíše [nejedná o] jeho druh, jsou nevrlost a podrážděnost. Ale jsou jimi bohatí napadeni více než chudí? Všechny zkušenosti ukazují, že jsou. Jednoho pozoruhodného příkladu jsem byl svědkem před mnoha lety: Velmi majetný gentleman, zatímco jsme vážně hovořili, poručil služebníku hodit na oheň nějaké uhlí. Vznesl se obláček kouře. [Prudce] se posadil zpět na židli a vykřikl: „Ó, pane Wesley, to jsou ty kříže, se kterými se setkávám každý den!“ Nemohl jsem si pomoci a nezeptat se: „Promiňte, sire Johne, jsou toto ty nejtěžší kříže, se kterými se setkáváte?“ Samozřejmě by jej tyto kříže tolik netrápily, kdyby měl ročně místo padesáti tisíc liber [jen] padesát!
9. Ale to by nebylo zvláštní, kdyby bohatí lidé obecně postrádali veškeré dobré povahové rysy a byli snadným úlovkem pro všechny zlé; neboť tak málo z nich věnuje jakoukoli pozornost tomu vážnému prohlášení našeho Pána, bez jehož dodržování nemůžeme být jeho učedníky: „I pravil všem,“ – celému davu, ne jen svým apoštolům – „chce-li mne kdo následovat,“ – být opravdovým křesťanem – „ať zapře sám sebe a bere svůj kříž na každý den a následuje mne.“ (Lukáš 9:23). Ó, jak tvrdé sdělení je to pro ty, kteří jsou „v klidu mezi svými majetky!“32 Avšak Písmo nemůže být zrušeno. Proto, pokud si člověk „neodepře“ každé potěšení, které ho nepřipravuje k tomu, aby se těšil v Bohu, a nevezme „svůj kříž každý den“ – nebude poslouchat každé přikázání Boha, jakkoli umrtvující tělo a krev – nemůže být učedníkem Krista; nemůže „vstoupit do Božího království“.
10. Dotýkajíce se tohoto důležitého bodu – zapření sebe sama a braní našeho kříže každý den – odvolejme se na skutečnost, odvolejme se na svědomí každého člověka před Bohem. Jak mnoho bohatých mužů je mezi metodisty (všimni si, že [mezi nimi] nebyl ani jeden, když se sešli poprvé), kteří skutečně „zapírají sami sebe a berou svůj kříž na každý den“? [Bohatých], kteří se rezolutně zdržují každého potěšení smyslů i představivosti, pokud ze zkušenosti neví, že je připravuje pro potěšení v Bohu? Kdo [z nich] neodmítá žádný kříž, námahu či bolest, které leží v cestě jeho povinnosti? Kdo z vás, kteří jste nyní bohatí, zapíráte sebe sama stejně, jako když jste byli chudí? Kdo [z vás] nyní snáší námahu nebo bolest stejně tak ochotně, jako když jste neměli ani pět liber? Pojďme k jednotlivostem. Postíte se stejně často jako tehdy? Vstáváte ráno stejně brzy? Snášíte stejně radostně jako vždy zimu i horko, vítr i déšť? Podívej se na jediný důvod z mnoha, proč tak málo [lidí] roste ve jmění, aniž by se z nich vytratila milost! Protože už nezapírají sami sebe a neberou svůj kříž každý den. Oni už (běda!) nesnášejí těžkosti jako dobří vojáci Ježíše Krista!33
11. „Nuže nyní, boháči, plačte a kvílejte nad bídami, jež na vás přicházejí;“34 které musejí přijít během několika dnů, jestliže jim nebude zabráněno hlubokou a úplnou změnou! „Rez vašeho stříbra a zlata bude na svědectví proti vám a sežere těla vaše jako oheň.“35 Ó, v jak žalostné jste situaci! A kdo je schopen vám pomoci? Potřebujete více jednání narovinu než kterýkoli člověk na světě, ale dostává se vám ho méně. Protože jak málo lidí s vámi mluví tak narovinu, jako by mluvili s jedním z vašich sluhů! Žádný živý člověk, který buď doufá, že by vaší přízní mohl cokoli získat, nebo se obává, že by vaší nepřízní mohl cokoli ztratit. Ó, kdyby mi tak Bůh dal přijatelná slova a způsobil, aby zapadla hluboko do vašich srdcí! Mnoho z vás mě zná velmi dlouho, téměř od útlého dětství: často jste mi pomohli, když jsem to potřeboval. Nemohu snad říci, že jste mne milovali? Ale nyní se blíží čas našeho rozloučení: mé nohy již klopýtají o tmavé hory.36 Nechal bych vám jedno slovo, než odsud odejdu; možná si na něj vzpomenete, až už mne neuvidíte:
12. Ó, ať je celé vaše srdce při Pánu! Hledejte své štěstí v Něm, a jen v Něm. Dávejte pozor, abyste nelnuli k prachu! „Tato země není vaším místem“. Hleďte, abyste tento svět užívali a nezneužívali; využívejte svět a těšte se v Bohu. Nevažte se k ničemu tady dole, jako kdybyste byli ubozí žebráci. Buďte dobrými správci četných Božích darů; aby – až budete voláni, abyste složili účty svého správcovství – mohl [Bůh] říci: „Dobře, služebníče dobrý a věrný, vejdi v radost Pána svého!“37
1. Mt 19:16.
2. Mt 19:20.
3. Mt 19:21-22.
4. Mk 10:27.
5. Žid 11:6.
6. Žid 11:1.
7. 1Tim 4:10.
8. Lk 16:20.
9. 1J 2:15.
10. Přís 23:26.
11. Část čtvrté strofy rýmované modlitby složené Johnem Wesleyem na motivy J 16:24 („Prostež, a vezmete, aby radost vaše doplněna byla“) ze sbírky Hymns and Sacred Poems (1739). Přeloženo doslovněji bez zachování rýmů:
Zachovej mne mrtvého pro vše níž,
rozhodnutého znát jen Krista;
pevného a oproštěného a svobodného,
hledajícího všechnu blaženost v Tobě!
12. Mt 5:46.
13. Slov ducha Hamletova otce (ten je pronáší v první osobě jednotného čísla) z 5. scény 1. dějství Shakespearovy Tragédie o Hamletovi, princi dánském.
14. Přís 13:10.
15. Srov. Mt 11:29.
16. Jak 3:17.
17. Doslova „za více než třikrát dvacet a deset let [k tomu]”.
18. Jak 1:4.
19. Alma je v básni označením pro lidskou mysl.
20. Jde o citaci z rozsáhlé básně Alma; or, The Progress of the Human Mind [Alma, aneb pokrok lidské duše] Matthewa Priora (1664—1721). Wesley ovšem upravuje druhou část prvního verše (v originále zmínka o připravených šachovnicích, nikoli o vržených kostkách) a jeden verš v citaci zcela vynechává („aby utišily bolest ze zbabělých myšlenek“).
21. Srov. Job 22:14.
22. Srov. Ž 139:3.
23. Kaz 11:9.
24. Srov. 1J 2:15.
25. 1J 2:16.
26. Srov. např. Mt 6:2.
27. Jde o anglické pořekadlo, přísloví.
28. Citace necelých dvou veršů z básně The Dispensary [Lékárna], již napsal sir Samuel Garth (1661—1719).
29. Řím 12:3.
30. Jedná se o strofu z básně Solomon on the Vanity of the World [Šalomoun o marnosti světa], sepsané Matthewem Priorem.
31. Jde o citaci části verše z básně Of the Use of Riches [O užitku bohatství], již sepsal Alexander Pope (1688—1744).
32. Snad aluze na Lk 12:19.
33. 2Tim 2:3.
34. Jak 5:1.
35. Jak 5:3.
36. Jer 13:16.
37. Mt 25:21.
