Evangelium podle Matouše 11:2-10:
„Protože ale Jan ve vězení slyšel o skutcích Kristových, poslav dva z učedlníků svých a nechal mu vzkázat: Ty-li jsi ten, kterýž přijíti má, čili jiného čekati máme? I odpovídaje Ježíš, řekl jim: Jdouce, zvěstujtež Janovi, co slyšíte a vidíte. Slepí vidí, a kulhaví chodí, malomocní se čistí, a hluší slyší, mrtví z mrtvých vstávají, a chudým evangelium se zvěstuje. A blahoslavený jest, kdož se nehorší na mně. A když oni odešli, počal Ježíš praviti zástupům o Janovi: Co jste vyšli na poušť viděti? Třtinu-li větrem se klátící? Aneb co jste vyšli viděti? Člověka-li měkkým rouchem oděného? Aj, kteříž se měkkým rouchem odívají, v domích královských jsou. Aneb co jste vyšli viděti? Proroka-li? Jistě pravím vám, i více nežli proroka. Tento jest zajisté, o němž psáno: Aj, já posílám anděla svého před tváří tvou, kterýž připraví cestu tvou před tebou.“
 |
|
Martin Luther zdroj: wikimedia.org |
Tento [úsek] evangelia má dvě části: první, kdy Jan [Křtitel] posílá z vězení k Ježíšovi své učedníky, aby Jej slyšeli a spatřili zázraky, které koná, a aby Jej přijali jako pravého Mesiáše a Krista. To nás má inspirovat k tomu, abychom slovo našeho milého Pána Krista také rádi poslouchali a opatrovali je jako ten nejdražší poklad, na kterém spočívá celá naše [věčná] blaženost. Druhou částí je kázání. V něm náš milý Pán Kristus nejen velice vyzdvihuje a vychvaluje samotného svatého Jana [Křtitele] jako vzor pro všechny ostatní kazatele – obzvláště proto, že tak pilně spravuje svou službu, že přestože byl tehdy uvězněný v žaláři a sám kázat nemohl, posílá své učedníky ke Kristu, ale také plísní Židy kvůli jejich nevěře, že si takového kazatele tak málo cení a vůbec se nestarají o jeho kázání. Nechť je nám toto příkladem pro to, abychom se vyvarovali takové nezpůsobnosti, že bychom nestřežili Boží slovo, ale abychom ho naopak rádi poslouchali, a tím se polepšovali.
To první, tedy že máme pečlivě naslouchat Kristovu slovu, je ukázáno také na tom, [že] když Jan byl již ve vězení, jakmile uslyšel o Kristových zázracích, posílá k Ježíšovi své učedníky s takovým rozkazem, aby se Jej zeptali, zda je tím, kdo má přijít. Tím, o němž Mojžíš a jiní proroci tak mnoho prorokovali a o němž mělo být později v Nové smlouvě tak mnoho kázáno. To jest, zdali je ten zaslíbený Kristus, o němž bylo psáno, že židovské království i Mojžíšovo učení1 mají přetrvat až do Jeho příchodu, po němž by tedy Mojžíšovo učení a bohoslužby měly skončit a mělo by být nastoleno nové učení a nové bohoslužby; nejen mezi Židy, ale i mezi pohany po celém světě.
Jak ryze a jasně to tehdy bylo prorokováno. Proto, když brzy poté, co se Jan dostal do vězení a Pán Kristus nyní kázal o věčném životě a království Božím a činil zázraky, chtěl k Němu Jan své učedníky nasměrovat, posílá je tedy ke Kristu, aby na vlastní oči spatřili ony zázraky a na vlastní uši slyšeli Jeho kázání, protože jistý čas předtím proroci prorokovali, že Kristus přijde na zem a zjeví se.
Toto poslání učedníků proto není nic jiného, než jako by Jan vlastně řekl: Já už sice vím, že to je ten pravý Kristus, ale lidé tomu nevěří. Proto nyní jděte k Němu a sami si od Něho poslechněte to, že se máte oddělit ode mě a celého židovství a přidržet se tohoto muže, na kterém záleží vše, co se týká [věčné] blaženosti vaší i celého světa. To je skutečný význam tohoto poslání ke Kristu: aby Jej jeho učedníci sami viděli a slyšeli, aby se k Němu přišli něco dozvědět a poté v Něj uvěřili a byli spaseni.
Nuže, co ale na takovéto poselství řekl Kristus? Když se Ho zeptali, zda je to On, neříká jim ani ano, ani ne, nýbrž odpovídá toliko skutky a praví: Vidíte, slyšíte a vnímáte to, že jsem to já. Neboť právě jako Izaiáš2 a jiní proroci prorokovali, že Kristus bude napřimovat kulhavé, uzdravovat slepé, aby viděli, tak to nyní máte před svýma očima, tedy už nepotřebujete žádné vyučování ani odpověď, když jste si chtěli vystačit jen s [mým] slovem.
Toto je pěkné, znamenité a potěšující kázání, které velice citlivě zachycuje vše, co o Kristu může být řečeno, tedy: jakým je Králem a jaké má království – totiž takové, kam patří slepí, chromí, malomocní, hluší, mrtví lidé, a především bídní hříšníci a všichni, kdo jsou nedostateční a nicotní, a kde [všichni tito] naleznou útěchu a pomoc. Toto kázání o Kristu a Jeho království bychom si měli pečlivě vštípit do paměti a stále by mezi námi mělo znít, že Kristus má takovéto království a je takovýto Král, který chce pomoci bídným, chudým lidem na těle i na duši, což jinak [než skrze Něj] není možné, [neboť ani] celý svět se svými dovednostmi pomoci nedokáže. Ještě nikdy totiž nepřišel tak mocný doktor, který by způsobil, že slepý bude moci vidět, takový, který by očistil malomocného.
Stejně tak ještě nikdy nebyl takový kazatel, který by mohl chudým zvěstovat evangelium, totiž na sebe nasměrovat a utišit zkormoucené, bídné, bojácného svědomí, rozradostnit vystrašené srdcem, kteří se utápí v trudomyslnosti a žalu, a udělat [pro ně] dobré věci.
Mojžíš je [sice] nejvyšší kazatel, ale utěšovat bídné hříšníky neumí, ba právě naopak, dělá to obráceně, neboť všechna jeho kázání zněla takto: Měl bys a musíš dodržovat Zákon, jinak budeš zatracen. Načež přichází nářek lidí, kteří cítí svůj hřích a rádi by byli od hříchu osvobozeni, žijí podle Zákona, ale nemohou být spokojeni a nedosáhnou skrze to radostného srdce a svědomí. [Tak] jak svatí ve Starém zákoně naříkají, tak jsou znechuceni z Mojžíšovy vlády a ze srdce touží po království milosti, které je zaslíbeno v Kristu. Například Žalm 14:7: „Ó by ze Siona bylo pomoženo Izraeli a Hospodin kéž by vykoupil svůj zajatý lid.“ A Žalm 102:14: „Ty povstana, smiluješ se nad Sionem, nebo čas jest učiniti milost jemu.“
Pokrytci se naproti tomu domnívají, že když navenek dodržují Zákon, nepotřebují evangelium a Krista a Bůh je do nebe musí přijmout kvůli jejich postům, modlitbám a dávání almužen. To jsou ty sebejisté nasycené duše, které našeho Pána Boha a Jeho milost nepotřebují.
Nuže, je pravda, že musíme mít Mojžíšovo kázání, a je třeba lidi napomínat k takovéto vnější disciplíně a dobré výchově. Stejně tak jako je třeba mít ve světské vládě popravčí a biřice, aby trestali divoký surový dav, když tuto vnější disciplínu nedodržuje a místo toho smilní, krade, jedná lakotně a lichvářsky. Ale až přijde hodina smrti, řekni mi, jak ti pomůže Mojžíšovo učení, pokud ses přesně podle něj řídil? Není snad pravda, že budeš muset vyznat a říct: Milý Pane Bože, i když jsem nebyl zrovna cizoložník, zloděj ani vrah, toužím i tak po tom, abys byl ke mně milostivý a milosrdný. Jinak bych si musel, navzdory všem svým dobrým skutkům, stejně zoufat.
O tom lze číst v příběhu Život otců: nějaký člověk stál tři dny na místě, měl neustále obrácené oči v sloup, vzdychal a naříkal. Když se ho jeho učedníci zeptali, co se mu stalo, odpověděl: Bojím se smrti. Pak mu jeho učedníci začali vyprávět, jaký přísný život vedl a jak pilně dodržoval Boží přikázání v domnění, že ho tím utěší. Ale on pronesl: „Říkám vám, že se velice bojím; sice jsem, jak říkáte, pilně dodržoval Boží slovo, ale přece se svého strachu nemůžu zbavit, neboť vím, že Boží soudy jsou jiné než lidské“. To došlo tak daleko, že viděl, jak přichází průvod těch, kteří budou před Bohem provádět Jeho soud, že tento soud je tak přísný, vážný a složitý, že naše svatost a dobré činy neudrží krok, natož abychom při něm mohli obstát.
Proto, ač se má Zákon kázat hned a máme se nepřetržitě cvičit v činění dobrých skutků a v každém čase se řídit Božím slovem; tak přece, když to dojde tak daleko, že by člověk měl umřít, tak musí říci, jako řekl tento otec: Ach Bože, kdo nyní pomůže? Tento člověk je také jeden z těch bídných, který zde stojí, ale neví, čeho se má přidržet. Neboť se mu nedostává, o čem zde Pán praví: „Chudým je kázáno evangelium.“ Hledí a nemá nic víc než zákon; a ten mu nechává špatné svědomí, trčící ve strachu a zoufalství a nic ho nemůže utěšit.
Evangelium je ale takové kázání o Kristu, které hříšníkovi říká: Můj synu, potěš se a rozvesel se, nestrachuj se; ale věz, že Kristus přišel ohlásit milost chudým, to jest bídným, zarmouceným srdcem, že svoji čistotu, která je Božská a věčná, pro tebe nasadil, aby tě usmířil s Bohem, chce obmýt tvé hříchy a odpustit ti je. Tuto milost ti nabízí skrze své slovo; proto nepochybuj, jak nyní slyšíš a věříš, tak se to stane.
Evangelium tedy znamená milosrdné, blažené učení a potěšující poselství. Jako kdyby bohatý muž přislíbil chudému žebrákovi tisíc guldenů – to by pro něj bylo evangelium, radostné poselství, které by rád poslouchal a ze srdce by se z něho radoval. Ale co jsou peníze a prospěch proti tomuto potěšujícímu a milostiplnému kázání, že Kristus přijme bídné a že je takovým králem, který chudým hříšníkům, kteří jsou chyceni pod Zákonem, chce pomoci k věčnému životu a ke spravedlnosti!
Toto, říká zde Kristus, je mé království, úplně jiné než království tohoto světa. Tam totiž dochází k tomu, že lidé pomáhají jen nejsilnějšímu, a jak praví přísloví: Silnější strčí slabšího do kapsy. Světské království panuje ostrostí meče, bije a mlátí všude kolem sebe, nestrpí také žádnou neřest a nemravnost. Proto k tomu musí mít katy, pruty, meč, vodu [a] oheň, aby se mohlo trestat všude.
Ale zde v království Krista je to úplně jinak. Nemá to co do činění se silnými, svatými lidmi, ale se slabými, chudými hříšníky, jak praví Kristus: „Slepí prozřou a mrtví vstanou“. Nuže, vzkřísit mrtvé je velký zázrak; ale ještě jeden zázrak je mnohem větší a nádhernější, ačkoli na něj není tak nahlíženo: totiž, že Bůh tak miluje svět, že dává svého Syna a od věčnosti Jej určil k tomu, aby byl králem hříšníků a jim kázal evangelium. O takovémto králi a evangeliu Mojžíš a Zákon nekáží. To tedy znamená: Kdo je hříšník, patří do království Satanova a do říše smrti. To zní, jakoby náš Bůh byl králem svatých a zbožných, kteří mají větší zbožnost, než jakou požaduje světská vláda. A to je [také] pravda.
Neboť Mojžíšovo království je také království našeho Boha a kázání, které vede, je Boží slovo. Stejně tak chce i světská vláda být nazývána Božím královstvím. Neboť [Bůh] chce mít to, že ono zůstane a my, abychom se drželi stejné poslušnosti. Je to ale falešné království, protože tam dosazuje otce, matku, krále, soudce, katy a poroučí jim vládu.
Jeho pravé království, [to,] kde On sám je a panuje, je ale takové, že chudým je kázáno to evangelium, ve kterém se člověk dozvídá, že když nato přijde, jeho zbožnost mu nikdy nepomůže k tomu, aby mohl říct: Pane, dělal jsem, co jsem mohl, sloužil jsem věrně svému otci, svému pánu, nikoho jsem nepodvedl, nereptal jsem, věrně jsem vyučoval svůj dům, své děti a bližní, a tak, jak to bylo možné, jsem dobře vládl, nežil jsem svým blízkým ke škodě, nekradl jsem, neporušil jsem manželský svazek: ale k čemu jen? Neboť toto ti před soudem nepomůže, ani tě to nedovede do nebeského království. A přece, milý Pane, nechci proto ztratit odvahu ani pochybovat, neboť jsem jednou ve Tvém evangeliu slyšel, že Tvůj Syn, můj milý Pán Ježíš Kristus, vykonal šest různých zázraků.
V nich je také dbáno na to, že chudým je kázáno evangelium, to jest, že je pověřen Tebou, nebeský Otče, aby potěšoval zkroušená srdce. Toto kázání chci také přijmout, protože mi patří, neboť jsem tak chudý a bídný a pomoc nenajdu ani v sobě a nepodaří se mi ji najít ani nikde jinde na celém světě.
Prorok Izaiáš prorokuje o Kristu v 50. kapitole, 4. [verši], kde On, sám Pán Kristus, říká: „Pán mi dal učený jazyk,“ to jest, Bůh položil své slovo na můj jazyk, „abych uměl příhodně ustalému mluvit slova,“ to jest, správně utěšovat špatná svědomí. Toto zde evangelista vykládá a říká: Kristus káže chudým evangelium. Neboť proto a k tomu je ustanoven za krále, aby evangelizoval, to jest, aby utěšoval a posiloval chudé, slabomyslné, zkroušené srdcem; proto se Jeho království nazývá také královstvím útěchy a královstvím pomoci, ve kterém již slabomyslní nebudou lekáni nebo ponecháni ve strachu, ale budou potěšeni a rozradostněni. Toto se ale nestane skrze kázání Zákona, ale skrze samotné evangelium.
To je to radostné, dobré poselství, že Kristem je zaplaceno za naše hříchy a díky jeho utrpení jsme zachráněni od věčné smrti. Toto kázání patří chudým, říká Pán, k nim půjdu, neboť k těm „velikým svatým“, kteří nechtějí [uznat], že jsou hříšníci, a nepotřebují [prý] evangelium, k těm, kteří ho pronásledují a nadávají mu do kacířství a říkají, že se jím zakazují dobré skutky, [a tak] se káže proti Mojžíši a Zákonu, k těm přijít nemohu.
Dále proto hovoří Pán takto: „Blahoslavený jest, kdo se nade mnou nehorší.“3 Neboť na tomto králi a Jeho kázání, ze kterého by se měl každý těšit, se uráží celý svět. Jak vidíme v historii evangelia: farizeové, znalci písem, velekněží, kněží, levítové a vše vysoce postavené a velké Krista považovalo za svůdce a Jeho kázání za kacířská a odsouzeníhodná. Jeho kázání jim nikdy není [dost] dobré, stále si myslí, že Kristus vše převrací a nedělá správně. Chce [prý] zbožné a spravedlivé (jak to také dělá) svrhnout do pekla a ve svém království je nestrpí; hříšníky ale vyzdvihne do nebe. Právě tak jako to dnes dělají katolíci nám. Znamená to, říkají, že máme správně kázat, že člověku se dobré skutky vůbec nevyplatí a že Bůh těm zlým ničemům rozevře nebe? Tuto pomluvu musel náš drahý Pán Kristus mezi Židy také snášet.
Ale zde stojí: „Blahoslavený jest, který se nade mnou nehorší.“ Nuže, pokud slyšíš Krista správně, přijmeš Jeho slovo a přijdeš do Jeho království, tak zjistíš, že evangelium dobré skutky nezakazuje, jak nám nalhávají katolíci, ale učí a napomíná křesťany k činění dobrých skutků, aby s vážností přijali, že nemají konat nic, co je v rozporu s Božím slovem a svědomím; nechává [u moci] světskou vrchnost, císaře, krále, nechává popravčímu meč, prut a ostatní potřebné, co patří k výchově. Proč se urážíš na svatém evangeliu a hanobíš ho tím [tvrzením], že člověk nemá dělat nic dobrého?
Dobré skutky evangelium ani nezavrhuje, ani nezakazuje. Toto ale zakazuje: když nyní zemřeme a přijdeme do onoho života, kde není ani rada ani pomoc, potom na svém životě a svých dobrých skutcích nemůžeme stavět ani se na ně spoléhat, ale musíme se poohlížet po Pánu Kristu, s pevnou důvěrou se spolehnout na Jeho dílo a zásluhy, že skrze Něj v onom životě nalezneme milost a věčnou blaženost.
Neboť právě proto nám Bůh dal takové tělo, s tak mnohými prospěšnými údy, abychom zde na zemi nebyli zahálčiví, ale abychom po nohou chodili, rukama hmatali, ústy hovořili [a] očima viděli. Nad to všechno dal také své slovo, desatero přikázání, abychom vše, co děláme, podle Něj řídili a neobchodovali s Jeho ctí a s prospěchem našich bližních. Toto se nestane toliko skrze evangelium, ale tím, že to budeme pilně činit. Když má ale člověk přijít z tohoto světa před Boží soud, je nahý a osamocený, velí evangelium poohlížet se po jiné útěše, protože na tom může postavit a založit svou naději a své srdce.
Proto jsi přece žil: a to je správné a dobré; děkuj za to Bohu. Ale až budeš umírat, nespoléhej se na to, že by tě za to Bůh měl vzít do nebe, ale drž se tohoto Krále, našeho Pána Ježíše Krista, toho (jak zde oznamuje evangelista), jehož úkolem je uzdravovat slepé, aby viděli, chromé, aby chodili, malomocné, aby byli očištěni, hluché, aby slyšeli, mrtvé, aby vstali z mrtvých, a zvěstovat evangelium chudým, to jest utěšovat bídná, zarmoucená srdce. Od svého Otce totiž není povolán k tomu, aby nás kvůli našim hříchům pověsil nebo zardousil, ale aby chudým svědomím radil, napravoval je, utěšoval a věčně jim pomáhal.
Ty, kteří pro to[to] na Něj nemyslí a ani od Něj neočekávají milost, ale pohoršují se nad jeho učením a pohrdají jím, jako to dělali Židé – a pokrytci to dělají ještě dnes, ty bude svého času soudit. A to je první z pohoršení, že se svět pohoršuje na Kristovu učení, že se nechce spolehnout na Boží milost, ale na vlastní skutky a zásluhy. Proto spílá svatému evangeliu, že je to svůdné učení, jež zakazuje dobré skutky a činí lidi zlými a nezkrotnými.
Za druhé se svět pohoršuje na Kristu, že byl tak chudý a bídný, že nesl kříž a nechal se na něm pověsit a napomíná také své křesťany, aby [i oni] na sebe vzali svůj kříž a přes rozličná pokušení a soužení Jej následovali. Vůči takovým je svět vždy nepřítelem, ostýchají se před tím a konečně, jak je vidět, když se máme přiznat k evangeliu a kvůli evangeliu něco riskovat nebo trpět, padnou na tom takové davy, jako červivé ovoce v létě.
Za třetí: pohoršení znamená také to, když se více obracíme ke svému srdci a svědomí, k tomu, jak se cítíme, než k evangeliu o Kristu. To jest, když nás naše činění i nečinění čím dál tím více znepokojuje a trápí, neboť milost našeho milého Pána Ježíše Krista, vyhlášena v evangeliu, nás utěšuje. Takovéto pohoršení není tak zjevné, jako ta první dvě; neboť tím jsou znepokojováni samotní praví křesťané. Ale nad míru to trápí; a nebýt pomoci a opory svatého Ducha, nikdo by v takovém pohoršení nemohl obstát.
Drahý Pán Kristus je tedy všude na světě pohoršujícím kazatelem; jak v tomto evangeliu ohlašuje ještě zřetelněji, že se lidé na tomto kázání budou horšit, budou jím opovrhovat a pronásledovat jej. Jaký rozsudek za to musí svět snášet, ukazuje hrozivé kázání proti třem městům:4 [proti] Kafarnaum, Korozaim a Betsaidě, tedy nejpřísnější Kristova žaloba proti Židům, poněvadž praví: Jan byl přísný kazatel, jedl toliko divoký med a kobylky, nepil nic než vodu, k tomu vedl tvrdý život, ale čemu to pomohlo? Vy jste ho obvinili, že má ďábla. Já, říká [Kristus], jím a piji s každým a chovám se ke každému přátelsky. Vy o mě ale říkáte, že jsem žrout a pijan, který se drží celníků a hříšníků.
Nikdo se nemůže snést s jedovatými hady, pokrytci i se světci. Když člověk žije svobodně a chová se k lidem přátelsky, tak je to nevhodné. Když někdo jiný vede přísný a tvrdý život, tak je to ale také nevhodné. Jak by to tedy člověk na tomhle ničemném světě měl ještě jinak dělat? To by se světu líbilo, kdyby člověk chválil vše, co svět dělá, ačkoliv vlastně sám nic dobrého nedělá.
Taková pohoršení člověk musí strpět. Neboť [ani] tehdy, když Pán Kristus sám kázal a chrlil5 zázraky, takže slepí viděli, hluší slyšeli, chromí se narovnali, malomocní byli očištěni, mrtví znovu ožili, to nepomohlo a [Boží] slovo bylo přesto opovrhováno a On, milý Pán Kristus, byl nad to přibit na kříži, apoštoly vyhnali z židovské země a kvůli tomuto kázání nikde na světě nebyli v bezpečí. Na co si tedy chceme stěžovat? A co se divíte, že svět v dnešní době tak pohrdá svatým evangeliem a čestnými kazateli a šlape po nich nohama? Kristu, našemu Pánu, ani apoštolům – kteří nejenže veřejně řečnili, ale navíc ještě konali znamenité velké zázraky, které my neděláme, nýbrž [jen] kážeme nepříjemné slovo – se přece tehdy nevedlo jinak.
Proto si na to musíme zvyknout a nechat to tak. Neboť s evangeliem to nikdy nebude jinak. Je a zůstane kázáním, na kterém se uráží nejen nepatrní lidé, ale také ti nejsvatější, nejzbožnější, nejmoudřejší, nejmocnější na zemi, jak ukazuje zkušenost. Ale blaze těm, kteří vědí a věří, že to je Boží slovo; ti jsou zotaveni, potěšeni a posilněni vzdor všem takovýmto pohoršením. Ti, kteří to ale nevědí, se nafouknou kvůli svým dobrým skutkům, odpadnou od tohoto slova pro svou vlastní spravedlnost a považují jej za pohoršující buřičské učení. To znamená, že narazí a pohorší se. A to dělají, jak bylo řečeno, ti, které svět považuje za největší světce a nejchytřejší lidi.
Proto naříkejme s Pánem Kristem nad tímto slepým světem a řekněme: „Pískali jsme vám a netancovali jste; žalostně jsme naříkali a neplakali jste.“6 Když kážeme evangelium, ničemu to nepomáhá. Člověk tento zlý svět nemůže ani skutečně rozradostnit ani rozesmutnět, to jest, svět ze sebe nechce udělat hříšného ani se kvůli hříchu nechat utišit; nechce být ani slepý ani vidoucí. Pro takovéto chování máme přímo před očima příklad; naše protivníky katolíky.
To je další část, kterou si musíme zapamatovat: evangelium je učení a kázání pro chudé, to jest, pro zasmušilá, bojácná svědomí, která cítí bídu a nářek, děsí a straší se Božího hněvu a soudu; ne pro bohaté, kteří celé své chování a myšlení řídí tím, aby zde měli velkou úctu a majetek a žili v míru a pokoji. Proto jim to v uších zní jako zvláštní a podivné kázání, když Kristus, Pán, říká: „Chudým je zvěstováno evangelium,“ které netouží znát ani se učit, ano, považují jej za bláznovství a nejen, že se na něm pohoršují, ale pronásledují jej a hanobí jej jako kacířství. Jak to vidíme na papeži a jeho duchaprázdných kardinálech, biskupech a také na většině nejvýznamnějších a nejdůležitějších světských vladařích, kteří jsou papežovými stoupenci. Tak tedy vše, co je na tomto světě zbožné, svaté a mocné, odporuje evangeliu.
Před takovýto pohoršením, jak bylo řečeno, varuje Kristus svůj hlouček a praví: „Blahoslavený ten, který se na mně nepohoršuje.“ Jako by chtěl říci: Kdybyste jen viděli a zakusili, jak se svět uráží na mém slově! Vás, kteří jste ho [tj. Boží slovo] vyznali, kvůli tomu bude pronásledovat. A tak se tím nenechte znejistit ani znepokojit, ale myslete na to, že přece Kristus, Boží Syn, náš Pán, procházel tím samým. A ačkoliv kázal tak mocně a konal tolik velkolepých úžasných zázraků, přesto mu to nepomohlo. A my bychom měli být zbožní a neměli bychom se nechat ovlivnit světskou moudrostí, vznešeností, mocí a početností; před tím nás varuje, že se máme pevně držet Jeho slova, protože říká: „Blahoslavený je ten, který se na mně nepohoršuje.“
Protože tomu čelil sám milý Pán Ježíš Kristus, že se na něm pohoršil jeho vlastní lid, kterému byl poslán jako spasitel. Pohoršili se na něm, ačkoli viděli Jeho velkolepé mocné zázraky, které konal před jejich očima. Přesto tím nebyli pohnuti k tomu, aby Jeho kázání uvěřili a přijali jej, ba dokonce Ježíše přibili na kříž a usmrtili: a tak raději mlčme a nestěžujme si, když jsme kvůli evangeliu také opovrhovaní, vysmívaní a pronásledovaní. Takovéto učení o pohoršení je nám potřebné, obzvláště v těchto časech, kdy každý evangelium hanobí a horší se na něm.
Tak tedy máme z dnešního evangelia znamenité a vysoké učení, na kterém je založena naše [věčná] blaženost a věčný život, totiž, že se učíme, jak je Kristus Králem milosti a veškeré útěchy, jenž chce k chudým zasmušilým svědomím přátelsky promluvit skrze své evangelium, chce je utěšit v jejich hříších a pomoci jim k věčnému životu. Neboť ačkoliv přísná světská vláda je také královstvím Boha, tak je to přeci jen nepravé království, které jednou skončí.
Ale toto je Jeho pravé a věčné království, které k nám přichází skrze slovo, když je my, které tak utiskuje hřích a břemeno smrti (neboť takovým je to kázáno), přijmeme a uvěříme mu. To nás utěšuje a ujišťuje, že jednou zaručeně půjdeme ke Kristu a s jistou nadějí řekneme: Věřím ve svého Pána Ježíše Krista, který učinil, aby slepí viděli, chromí chodili, malomocní byli očištěni, hluší slyšeli a mrtví vstali z mrtvých. Mám slovo, a proto jsem si jistý, že mě [Ježíš] nenechá trčet v největší nouzi, ale povede mě ze smrti a ďáblova království do věčného života a nebeského království. Neboť proto se stal člověkem a přišel za mnou na zem, aby mě, chudého, bídného hříšníka mohl utěšit svým evangeliem a pomoci mi od hříchu a smrti [a] do věčnosti. Nyní všichni, kteří tomu ze srdce věří, vyjdou z tohoto údolí nářků do věčné radosti a blaženosti. A to díky našemu milému Pánu Kristu. Amen.
1. Tj. Mojžíšův zákon.
2. Srov. Iz 42:7.
3. Mt 11:6
4. Srov. Mt 11:20—23.
5. Doslova „pršel a sněžil“.
6. Mt 11:17.
