1Mojžíšova 2:7 I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.
Izaiáš 43:15 Já jsem Hospodin svatý váš, stvořitel Izraele, král váš.
Žalm 51:12 Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých.
2Mojžíšova 14:21 I vztáhl Mojžíš ruku svou na moře, a Hospodin rozdělil moře větrem východním prudce vějícím přes celou noc; a učinil moře v suchost, když se rozstoupily vody. 22 Tedy šli synové Izraelští prostředkem moře po suše, a vody jim byly jako zed po pravé i po levé straně.
Jozue 3:13 I bude, že hned jakž se zastaví kněží, nesoucí truhlu Hospodina Panovníka vší země, u vodě Jordánské, vody Jordánu rozdělí se, a vody tekoucí s vrchu zůstanou v jedné hromadě. … 15 A když ti, kteříž nesli truhlu, přišli až k Jordánu, a kněží, nesoucí truhlu, omočili nohy v kraji vod: (Jordán pak rozvodňuje se a vystupuje ze všech břehů svých v každý čas žně), 16 Že se zastavily vody, kteréž s hůry přicházely, a shrnuly se v hromadu jednu velmi daleko od Adam města, kteréž leží k straně Sartan, kteréž pak odcházely k moři dolů, k moři slanému sešly a sběhly, a lid přešel naproti Jerichu.
Bůh je svrchovaným stvořitelem všeho přirozeného i všeho duchovního stvoření. Do svého stvoření zasahuje i nadále, dál formuje a tvoří podle své moudrosti.
Proces stvoření je svrchovaným Božím jednáním, které neskončilo samotným stvořitelským aktem – stvoření i nadále zůstává pod Boží kontrolou a péčí.
Stvoření probíhá buď tak, že Bůh z ničeho stvoří něco, nebo tak, že z něčeho už stvořeného stvoří něco dalšího (např. když z již dříve stvořeného prachu následně stvořil člověka - 1M 2:7). Analogicky pak, když ze stvořeného člověka stvořil svůj lid, Izrael (Iz 43:15).
Formálně stvořil Bůh Izrael dáním Zákona po vyjití z Egypta, formovat k tomu Izrael ale musel dlouhou dobu předtím. Podobně člověk se stal člověkem ne tehdy, když ho Bůh zformoval z prachu, ale až tím, když do něj vdechl život. Bůh tedy tvoří i formuje.
Někdy je nezbytná naše spoluúčast. Žalmista volá po stvoření čistého srdce (Ž 51:10). Na jednu stranu je z toho patrné, že sami si stvořit čisté srdce nemůžeme, na druhou stranu je jasné, že se nejedná o jednorázový stvořitelský čin a že je nezbytná spoluúčast člověka (obrátí se k Bohu, učiní pokání).
Nemůžeme si tedy stvořit čisté srdce sami, na druhou stranu se to nemůže dít bez naší účasti. Bůh pak dále naše srdce či celý svůj lid dále formuje, tvaruje. Izrael, církev a cokoli jiného, co se mu zachce.
Bůh neformuje to, co mu nepatří. Neformuje srdce člověka, který mu nepatří, ani lid, který mu nepatří. Formuje pouze ty, které sám stvořil, ty, kdo přijali Jeho smlouvu.
Bůh stvořením ustanovil také řád. Čas od času do svého řádu zasáhne a změní ho. Například když rozevřel moře při odchodu Izraele z Egypta (2M 14:21nn) nebo když zastavil Jordán při vstupu od zaslíbené země (Joz 3:13nn).
Člověk by měl Boží stvoření a řád zkoumat, aby se v něm vyznal. To je v pořádku a je to žádoucí. Nikoli však za pomoci Bible - o fyzikálních či přírodních zákonech Bible hovoří jen ve velmi omezené míře a je omyl, pokud ji někdo k tomu užívá. Přirozený svět a jeho řád zkoumáme přirozenými prostředky, například vědeckým poznáním. Pro věci víry je naopak Bible jediným relevantním zdrojem, skrze ni je poznáváme. Vědecké zkoumání zdrojem tohoto poznání být nemůže. Boží slovo je jediným vypovídajícím a pravdivým zdrojem poznání o tom, jaký Bůh je, jaká je jeho svrchovaná moc, jaké jsou důvody Jeho jednání i Jeho zasahování do běhu věcí.
Obrátit tyto dvě věci nelze, výsledkem by byl zmatek - v přirozených věcech bychom se neorientovali, Božím věcem bychom nevěřili. Musíme proto rozlišovat, co do které kategorie patří, co zkoumat lze a co nikoli, co lze popsat přirozenými prostředky a co je potřeba přijmout vírou. Bůh nepřestal po stvoření jednat - tvoří stále, nepřihlíží pasivně dalšímu vývoji. Je stále svrchovaným tvůrcem, má právo do svého stvoření, do událostí i řádu kdykoli a jakkoli zasahovat.
