Skutky apoštolské 2:36-42 Protož věziž jistě všecken dům Izraelský, žeť jest Bůh i Pánem ho učinil i Kristem, toho Ježíše, kteréhož jste vy ukřižovali. 37 To slyševše, zkormouceni jsou v srdci svém, a řekli ku Petrovi a k jiným apoštolům: Což máme činiti, muži bratří? 38 Tedy Petr řekl k nim: Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého. 39 Vámť jest zajisté zaslíbení stalo se a synům vašim, i všechněm, kteříž daleko jsou, kterýchžkoli povolal by Pán Bůh náš. 40 A jinými slovy mnohými osvědčoval a napomínal jich, řka: Oddělte se od pokolení toho zlého. 41 Tedy ti, kteříž ochotně přijali slova jeho, pokřtěni jsou, a připojilo se k nim ten den duší okolo tří tisíců. 42 I zůstávali v učení apoštolském, a v společnosti, a v lámání chleba, a na modlitbách.
Skutky apoštolské 17:24 Bůh ten, kterýž stvořil svět i všecko, což jest na něm, ten jsa Pánem nebe i země, nebydlí v chrámích rukou udělaných, 25 Aniž bývá ctěn lidskýma rukama, jako by něčeho potřeboval, poněvadž on dává všechněm život i dýchání i všecko. 26 A učinil z jedné krve všecko lidské pokolení, aby přebývalo na tváři vší země, vyměřiv jim uložené časy a cíle přebývání jejich, 27 Aby hledali Boha, zda by snad makajíce, mohli nalézti jej, ačkoli není daleko od jednoho každého z nás. 28 Nebo jím živi jsme, a hýbeme se, i trváme, jakož i někteří z vašich poetů pověděli: Že i rodina jeho jsme. 29 Rodina tedy Boží jsouce, nemámeť se domnívati, že by Bůh zlatu neb stříbru neb kamenu, řemeslem anebo důvtipem lidským vyrytému, byl podoben. 30 Nebo časy této neznámosti přehlídaje Bůh, již nyní zvěstuje lidem všechněm všudy, aby pokání činili, 31 Protože uložil den, v kterémžto souditi bude všecken svět v spravedlnosti skrze muže, kteréhož jest k tomu vystavil, slouže k víře o tom všechněm, vzkříšením jeho z mrtvých.
Lidé mají často za to, že je jedno, v co nebo v koho člověk věří. Že sama intenzita víry určuje její legitimitu, nikoliv to, čemu člověk věří. Boží Slovo mluví ale jednoznačně: je pouze jediná možnost. K Bohu, ke spasení, lze dojít jediným způsobem a skrze jedinou osobu: Ježíše Krista.
Lidé často říkají: Vy věříte v Boha, někdo jiný zase v něco jiného. Víra a náboženství je podle nich relativní a jen intenzita víry v to či ono určuje životaschopnost toho kterého náboženství nebo filozofie.
Apoštol Petr, když mluví po sestoupení Ducha Svatého v Jeruzalémě k Židům, mluví však jinak - bez pochyb. Ježíš Kristus je Mesiáš, poslal ho Bůh. Tak to je a nemůže to být jinak. Petr nenabízí žádnou alternativu.
I apoštol Pavel, když mluví v Aténách k Řekům, tedy pohanům, mluví o Bohu zcela jednoznačně.
Neříká: My věříme, že to tak je. Říká: Takto to je, a proto tomu věříme. To, že Bůh stvořil svět, je skutečnost, a proto této skutečnosti věříme. Ani Pavel nenabízí jinou možnost k výběru.
Tento přístup vylučuje – zcela v souladu s Písmem, Božím Slovem – alternativu. Nejde tedy o to, aby člověk hlavně něčemu věřil, ale o to, co je pravda a co ne. Víra znamená, že víme, že to tak je a máme o tom neochvějné přesvědčení. Proč? Protože to Bůh říká, tyto skutečnosti nám zjevil, a proto to víme a věříme tomu.
Bůh není předmět náboženství, nýbrž právě ten, kdo stvořil veškerý tento svět i nás. Takto k němu přistupovat je jediná správná možnost. Pokud není o tomto pochybnost, pak je zjevné, že nemůže být pochybnost ani o tom, že my jsme Jeho stvoření. V tom případě je pak zřetelné, že Bůh je ten, kdo stanovuje pravidla hry a očekává naplnění cílů, které se stvořením má.
Drtivá většina populace není ateistická. Ačkoli lidé tvrdí, že jsou materialisté, ateisté, stejně věří v nejrůznější duchovní jevy. Věří pověrám, horoskopům, klepání na zuby, UFO. Je to pochopitelné. Ačkoli byl člověk od Boha pádem Adama oddělen, přesto v každém z nás je vložena potřeba, touha po Bohu. Jen se kvůli odmítání Boha transformuje v náklonnost v nejrůznější duchovní jevy a praktiky.
Prostřednictvím této touhy Bůh lidem připomíná, že právě on je stvořil a že to má pro život člověka zcela zásadní význam a zve je k návratu. Říká tím: Já jsem stvořil lidi, aby žili na věky se mnou. Tato touha je ale často přebita, přehlušena tím, jak masivně je člověk zahlcen vším, co ho od Boha odděluje. Bůh je však velmi blízko, na dosah každému člověku a je tedy snadné ho nalézt. Bůh totiž chce, abychom ho nalézali a také pro to vše udělal. Před nikým se neskrývá.
Na druhou stranu Boha nelze najít jinak než tak, že Bůh se nám dá najít. Tedy že je to jeho aktivita, díky níž ho najít můžeme. Od člověka to chce jedinou věc (jedinou, zato nezbytnou). Chtít to. Toužit po tom. A být připraven uznat Boha jako Stvořitele, autoritu, Pána. A uznat také svoji hříšnost.
S tím je spojeno to, že hříšný člověk nemůže přijít do Boží blízkosti. Hřích lze vyplatit jedině smrtí. Není žádný jiný prostředek, jak by se naše hříšnost dala anulovat, jak bychom mohli být očištěni. Není v silách žádného člověka, aby sebelepším životem změnil svojí hříšnou podstatu, se kterou se narodil. Vyplatit svoje hříchy vlastní smrtí by však bylo poněkud kontraproduktivní. Skutečné očištění může přijít jedině od Boha, resp. od Ježíše Krista.
Právě On totiž naše hříchy už vyplatil. Protože byl absolutně čistý, absolutně bez hříchu, mohl vlastní smrtí vyplatit všechny hříšné lidi. Každý, kdo právě tomuto uvěří, může být rovněž od hříchu očištěn. Jiná možnost není.
Každý člověk bude s touto skutečností a s tím, jak se k ní postaví, v jeden velmi důležitý den svého života konfrontován. Každý člověk totiž bude muset před Boha jednoho dne předstoupit a Bůh ho bude soudit, a pokud Boží nabídku odmítl, odsoudí ho k věčnému zahynutí v ohnivém jezeře.
Bůh je věčný a bude trvat stále. Člověk stejně tak. Od té chvíle, co byl počat, bylo rozhodnuto o tom, že bude trvat na věky. Nikdy nepřestane existovat a tuto skutečnost nemůže nijak ovlivnit. Ovlivnit ale může to, kde a jak bude věčnost trávit. Čas, ve kterém možnost tuto skutečnost ovlivnit trvá, je vyměřen dobou jeho pozemského života.
