Skutky 2:32 Toho Ježíše vzkřísil Bůh, jehožto my všickni svědkové jsme.
Matouš 10:32-33 Kdožkoli tedy vyzná mne před lidmi, vyznámť i já jej před Otcem svým, jenž jest v nebesích. 33 Ale kdož by mne zapřel před lidmi, zapřímť ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích.
Jan 15:26 Když pak přijde Utěšitel, kteréhož já pošli vám od Otce, Duch pravdy, kterýž od Otce pochází, tenť svědectví vydávati bude o mně.
Jedním ze středobodů života křesťanů je to, co říká svým učedníkům Ježíš před odchodem do nebe: „...budete mi svědkové, i v Jeruzalémě, i ve všem Judstvu, i v Samaří, a až do posledních končin země." (Sk 1:8). K tomu také přidává důležitý předpoklad: „...přijmete moc Ducha Svatého..." (tamtéž). Apoštol Petr k tomu dodává ve Sk 2:32, kteří lidé jsou takovými svědky - říká: „My", tedy ti, kdo s Ježíšem chodili, ti, kdo ho osobně znali.
Svědkem v obecném smyslu je ten, kdo události, o níž svědčí, za prvé byl přítomen a za druhé o ní následně mluví. Ten, kdo mluví o něčem, u čeho nebyl, je svědkem falešným. Na druhou stranu, ten, kdo u dané události byl, a nepromluví o ní, není svědkem v plném významu toho slova.
U křesťanů platí něco obdobného. Křesťané jsou Boží děti, to je fakt sám o sobě. Ale to, čím se stávají svědky Ježíše Krista, nastává teprve tehdy, když o Něm začnou hovořit. Tedy když začnou vydávat svědectví o tom, jak Ježíše znají, jaký je život s Ním. Není tedy svědkem ten křesťan, který o Ježíši Kristu mlčí.
Ježíš jde ale ještě o něco dál. Říká, že ten, kdo se k Němu nezná, je-li přímo dotázán, sklidí stejnou měrou, až půjde o to, zda se k němu Ježíš přizná před Bohem. „...kdož by mne zapřel před lidmi, zapřímť ho i já před Otcem svým, kterýž jest v nebesích" říká Ježíš v Mat 10:33. O křivém svědectví ani nemluvě.
Cílem svědectví křesťanů o Ježíši Kristu je především ukázat, jak dlouhodobý, stabilní, dobrý a smysluplný život s Ním je. Aby naše svědectví bylo věrohodné, musíme mít o Božích věcech (tedy o tom, o čem máme svědčit) Boží svědectví skrze Ducha Svatého (Sk 1:8, J 15:26). O Bohu zároveň vydáváme svědectví jen takové, jaké svědectví máme od Něj o nás samých. Nelze svědčit o Bohu nezávisle na nás samotných. Máme-li od Boha ujištění o tom, že nás miluje, že se Mu líbí náš život, nutně se to promítne i do našeho svědectví o Něm. Svědectví toho, kdo se před Bohem cítí oprávněně dobře, bude zkrátka rovněž dobré, a naopak.
