Představ si, že jdeš do nemocnice a chirurg ti místo slepého střeva
vyoperuje slezinu. Potom se dozvíš, že tentýž lékař vyndal z břicha
paní Johnsonové jiný orgán než měl a panu Smithovi amputoval pravou
nohu namísto levé. Jejda!
Garantuji ti, že takovýhle šarlatán, by
přišel o svou licenci bez ohledu na to, jak příjemný byl k pacientům
v ordinaci. A nemohl by se přestěhovat do jiného města a otevřít si tam
chirurgickou ambulanci. Existují normy, které se vztahují nejen na
lékaře, ale také na dentisty, bankéře, učitele, právníky a dokonce i na
kosmetičky.
Bohužel v našem podivném světě nezávislých církví
neexistuje nic takového jako platná norma (profesionálního) chování. I
kadeřník se musí podřídit pravidlům, ale někteří z našich kazatelů to
nedělají. Vymýšlejí si pravidla, jak se jim to zrovna hodí.
Zářným
příkladem je Paul Cain, oslavovaný charismatický prorok, který se
v devadesátých letech objevoval na bezpočtu konferencí. Ze služby
odstoupil v roce 2005 poté, co byl veřejně konfrontován třemi
významnými církevními vůdci. Mike Bickle, Rick Joyner a Jack Deere
proti Cainovi vznesli obvinění z homosexuality a alkoholismu.
Cain
uznal své selhání, odstoupil ze služby a souhlasil s „režimem
odpovědnosti“ stanoveným skupinou mužů, kteří jej znali. Ale o pár
týdnů později oznámil, že se stěhuje do Kalifornie za služebníky, které
Bickle, Joyner ani Deere vůbec neznali.
A ejhle! O 12 měsíců později církev v Kalifornii oznámila, že Cain je „obnoven“ a že je připraven zase kázat.
Bickle,
Joyner a Deere se zachovali správně. Vydali k tomu 21.ledna své
prohlášení, ve kterém v kostce stálo: „Nemůžeme s jistotou říci, že se
jedná o skutečnou (ryzí) obnovu. … Bude to ke škodě jak Cainovi tak
druhým, jestli začne sloužit předčasně a znovu spadne do svých starých
hříchů.“
Díky Bohu tady někdo požaduje vyšší standard v době, kdy
tolik křesťanů zabouchlo před biblickou morálkou dveře! Je na čase, aby
vůdci v našem hnutí ukázali přísnou stránku lásky a osvojili si
striktní opatření týkající se biblické obnovy.
Situace kolem Caina
je příležitostí k tomu, abychom se podívali na zoufalý stav
důvěryhodnosti našeho hnutí zblízka. Potřebujeme jasnější pokyny
k tomu, jak jednat při morálním selhání křesťanských vedoucích. Zde
jsou čtyři:
1. Odpuštění přichází okamžitě.
Boží milosrdenství je úžasné a Pán rychle odpouští vedoucímu, který
padl a činí pokání. Bůh nepožaduje po žádném hříšníkovi, aby se válel
v hanbě.
2. Osobní obnova je proces. Pokání není jen to, že člověk lituje své chyby.
U
vedoucího musí být vidět, že skutečně lituje toho, jak jeho hřích
ublížil druhým. Pokud vedoucí své pády popírá, opravdoví přátelé jej
musí usvědčit z hluboce zakořeněné pýchy, oklamání a
sebe-ospravedlňování.
3. Návrat ke službě by se nikdy neměl uspěchat.
Mnozí experti doporučují, že vedoucí, který padne, by měl odstoupit ze
služby alespoň na tři roky, aby mohlo dojít k úplnému uzdravení.
Některé denominace vyžadují pouze dva roky rehabilitace, ale někteří
z nezávislých církví požadují ještě méně. Výsledkem našeho uspěchaného
jednání je, že mnoho neuzdravených, nezdravých vedoucích dnes stojí za
kazatelnou.
4. Obnovení by mělo být spojeno s lidmi, kteří daného vedoucího znají.
Takový vedoucí může mít pokušení utéct na druhý konec země a najít si
nové přátele, kteří se nadchnou jeho charismatem a neuvidí tu temnou
stránku. Ale skutečné obnovení musí být spojeno se smířením s lidmi,
kteří byli jeho jednáním zraněni.
Vím, že si budou někteří
stěžovat, že odsuzuji. Pravda ale je, že znám několik služebníků, kteří
morálně selhali a pak se vrátili za kazatelnu ne když oni sami uznali
za vhodné, ale v Boží čas. Obnova je možná a měla by být naším cílem.
Ale
já hodlám stát s apoštolem Pavlem, který od církevních vedoucích
vyžadoval boží charakter a varoval tehdejší křesťany, aby se vyhýbali
samozvaným „osamělým jezdcům“ té doby. Pokud dnes neurčíme hranice,
potrhlí proroci a tělesní „spolu-aktéři“ nás všechny strhnou dolů na
svoji úroveň.
