Podobenství

V článku „Tři fáze odmítnutí Krista“ jsme zkoumali, proč vlastně Ježíš vyslovil podobenství „O rozsévači“, které je uvedené ve třinácté kapitole Matoušova evangelia. Viděli jsme, že Ježíš je veřejně pronesl jako reakci na konfrontaci, která je popsaná v kapitole dvanácté. Další vývoj třinácté kapitoly by se na první pohled mohl jevit jako pouhý přehled různých podobenství o Božím království, tak tomu však není. V tomto článku nebudeme probírat samotné podobenství „O rozsévači“, ani podrobně a jednotlivě vykládat všechna ostatní podobenství z této kapitoly. Spíše se zaměříme na to, proč Ježíš v podobenstvích pokračuje a čeho se tím snaží dosáhnout.

Jakkoliv Ježíš podobenství ve svých kázáních užíval často, třináctá kapitola Matoušova evangelia je jejich množstvím mimořádná, Ježíš zde hovoří takřka výlučně v podobenstvích, což pro jeho kázání nebylo obvyklé. Podívejme se například na Kázání na hoře. I v něm se sice podobenství objevují, zejména závěrečná pasáž je přímo uvedena tak, že Ježíš připodobňuje posluchače ke dvěma mužům, moudrému a bláznivému, ale většinu tohoto kázání Ježíš pronáší bez podobenství. Když hovoří s farizeji, podobenství téměř neužívá, mluví přímo a bez oklik. Učedníkům také říká mnohé věci zcela otevřeně, přímo. Můžeme konstatovat, že ve veřejných proslovech užíval podobenství hojněji kvůli tomu, že posluchači byli mnohdy neučení, prostí. Jednalo se tedy o způsob, kterým se snažil dosáhnout toho, aby jeho poselství pochopili. Proč ale pokračuje po podobenství „O rozsévači“ dalšími podobenstvími a proč jich říká tolik najednou? A mluví ta podobenství o tomtéž, či nikoliv?

Zdá se, že počátečním Ježíšovým úmyslem bylo vyslovit pouze podobenství „O rozsévači“ a uzavřít jím debatu, kterou měl s farizeji tak, aby lidem objasnil, jak se to s přijímáním a odmítáním Božího slova má. Decentně, formou podobenství, vlastně vyjádřil své poslání kazatele Božího slova a jaké reakce to u jeho posluchačů vyvolalo. Dlužno říci, že pro posluchače toto zhodnocení moc příznivě nevyznívá. Jenže se jej na pronesené podobenství zeptali jeho učedníci. V Matoušově evangeliu jejich dotazování nevypadá tak zle. Učedníci – aniž by bylo zaznamenáno, kdo z nich – se tážou, proč mluví k lidem v podobenstvích.¹ Ježíšova odpověď, kterou Matouš zaznamenává, je zajímavější, než bychom čekali. Kristus odpovídá, že tak činí proto, že lidu, na rozdíl od jeho učedníků, není dáno znát tajemství království Božího.² Jelikož tvrdí, že učedníkům však ano, je zřejmé, že již zde předpokládá, že oni mu rozumět budou. Respektive že by mu rozumět měli. Oni by podobenství až tak neměli potřebovat, mělo by být možné k nim mluvit přímo. Když se však podíváme do Markova evangelia, zjistíme, že se učedníci ptali nejen „proč mluví k lidu v podobenství“, ale také „na to podobenství“.³ Lukáš to popisuje ještě jasněji: Učedníci se ptají, jaké je to podobenství,⁴ neboli „co to znamená?“ Všimněme si, jak se učedníci snaží Ježíše zeptat ne zcela veřejně, ale soukromě. I jim snad bylo jasné, že Ježíš již předpokládá, že mu rozumí poněkud lépe, ostatně jim to zřetelně říká. Jenže oni mu nerozuměli, čemuž se Ježíš podivil – a to natolik, že se jich táže, jak v tom případě porozumějí ostatním podobenstvím,⁵ když takto jednoduchému nerozumějí… Teprve poté jim podobenství vysvětlil. Myslím, že se učedníci museli cítit poněkud zahanbeni.

Právě z tohoto důvodu pověděl další podobenství, o pšenici a koukolu, a pak další o zrnu hořčice a o kvasu⁶ – učedníkům i celému zástupu. Když se lidé rozešli, obrátili se učedníci na Ježíše s prosbou, aby jim vysvětlil podobenství o pšenici a koukolu. Proč právě toto podobenství? Proč ne i ta ostatní? Byli totiž zmatení. Chvíli předtím jim Ježíš sdělil podobenství „O rozsévači“ a nyní o rozsévači hovořil znovu, smysl se však zdál být neslučitelný s výkladem prvního podobenství. Musíme si uvědomit, že Ježíš nepoužil název „O pšenici a koukolu“. Mluvil prostě znovu o rozsévači. Učedníci sice nebyli s to sami pochopit smysl druhého podobenství, správně ale odtušili, že bude jiný než smysl prvního. Před unáhlenými soudy nad nepochopitelnou nedovtipností učedníků se nabízí otázka, zda by všichni dnešní čtenáři či posluchači okamžitě poznali smysl druhého podobenství o rozsévači, tj. takzvaného podobenství o pšenici a koukolu, bez Ježíšova výkladu. Význam je totiž naprosto odlišný! V prvním případě rozsévané semeno představuje Boží slovo. V druhém podobenství jsou tím semenem jednotliví lidé, které buďto Bůh, nebo „ten nepřítel“ do církve zasévá, vkládá. V tomto podobenství Ježíš nijak neřeší, jak se člověk stane koukolem, jen konstatuje, že i to se děje. Můžeme konstatovat, že jedním z Ježíšových cílů bylo naučit své učedníky rozumět podobenstvím jako takovým. Pověděl jim druhé podobenství, ve kterém byla také řeč o rozsévači, a čekal, zda se nebudou snažit na něj napasovat výklad podobenství prvního.

Proto také pokračuje a přidává další podobenství. O pokladu skrytém na poli a o vzácné perle. Předložil dvě obdobná podobenství k ukázání, že Boží království je natolik cenné, že stojí za to pro něj cokoliv opustit, obětovat. A pak přidal třetí, o síti vhozené do vody, ke kterému raději rovnou podal i výklad. Asi viděl, že je zapotřebí. Však také třetí podobenství ukazuje Boží království ze zásadně odlišného pohledu. Ilustruje, že je celkem snadné, nic moc to nestojí se do něj (do sítě) dostat – vlastně záleží na dovednosti rybáře. Doplňuje ale, že nakonec se obsah sítě stejně probere.

Všechna tato podobenství hovoří o Božím království, každé však jinak, z jiného pohledu a v jiném smyslu. Kristus tím jednak poukazuje na mnohostrannost Božího království, na to, že je jediným podobenstvím nevystihnutelné. Zároveň ale pomáhá pochopit, jak se na podobenství jako taková správně dívat: Ačkoliv znějí velice podobně, mohou mít jiný význam, a naopak odlišně znějící podobenství mohou ukazovat na stejný smysl.

K porozumění podobenstvím je potřeba dodat, že důležitý je jejich smysl, nikoliv hledání zcela přesné analogie ve všech detailech. Mezi podobenstvím a analogií je veliký rozdíl, spočívající mimo jiné v míře stejnosti mezi tím, čím se poukazuje, a tím, na co se poukazuje. Jako příklad uveďme podobenství o pšenici a koukolu. Z podobenství samotného, dokonce i z jeho výkladu by mohlo nezkušenému či povrchnímu posluchači připadat, že není věcí lidí, církve, posuzovat, kdo je pšenice a kdo koukol.⁷ To jednou vyřeší andělé. Ale to bychom potom vůbec nepotřebovali jiné pasáže Nového zákona, které jasně stanovují, že a jak my lidé máme na hříšné jednání reagovat, soudit ho, a to na různých úrovních. Základní, obecnou rovinu nabízí osmnáctá kapitola Matoušova evangelia,⁸ existuje však řada dalších novozákonních míst, která toto církvi ukládají.⁹

Když Ježíš dopoví a vysvětlí i poslední podobenství v této pasáži, podobenství o síti, ptá se učedníků, zda všemu rozuměli. Odpovídají souhlasně, dokonce s ujištěním: „ovšemže ano“.¹⁰ Kristus ještě doplnil malý dodatek, v zásadě ale tuto „lekci“ ukončil. Vidíme, že se opravdu snažil, aby mu učedníci rozuměli. Pozorujeme také, že i oni v určité míře vnímali jeho očekávání, že mu budou rozumět. Proto se někdy ptali tak opatrně – aby nebylo příliš okaté, že mu nerozumí. Například na podobenství „O rozsévači“ se Ježíše otázali slovy „proč k nim mluvíš v podobenstvích?“, byť bylo jasné, že sami nerozumí, což ostatně nakonec také vyjevili.

Potíž je, že zanedlouho opět nastala situace, kdy Ježíšovi nerozuměli. V patnácté kapitole Matoušova evangelia čteme, že farizeové Ježíše opět napadli kvůli jeho učedníkům: přestupují ustanovení starších, když si před jídlem nemyjí ruce.¹¹ Zde musíme zdůraznit jednak to, že se nejednalo o hygienu, ale o rituální očistu, jednak že nešlo o ustanovení Zákona, ale ustanovení starších, jak zde říkají i sami farizeové. Jednalo se tedy o takové nařízení, kterým sami židé rozšířili a zpřísnili nařízení Zákona.

K tomuto postupu přistoupili po návratu z babylonského zajetí. Počáteční úmysl byl jistě dobrý, totiž zajistit ochranu i před náhodným a nechtěným porušením Zákona ze strachu z děsivých následků, které dopadly na jejich předky. Dodržování těchto ustanovení, která měla být spíše ochranná a pomocná, se ovšem postupně pro mnohé stalo důležitějším než dodržování jasných ustanovení samotného Zákona. O tom zde také Ježíš hovoří. Ostatně, jedná se o obecně platnou zákonitost. Nemá smysl sami od sebe v tomto smyslu požadovat více, než co udává sám Bůh ve svém slově. Snaha být lepší, než co chce Bůh, vede k opačnému výsledku.

Poté, co Ježíš pokárá jejich zanedbávání Božích zákonů pro jejich vlastní ustanovení, se velice jednoduše vyjadřuje i k rituálnímu umývání rukou. Vysvětluje, že člověka neznečišťuje to, co do něj vchází, ale to, co z něj vychází.¹²

Matouš dále uvádí, jak se Petr – pravděpodobně soukromě – Ježíše zeptal, „co toto podobenství znamená?“. Všimněme si, že Petr neříká „vysvětli mi“, ale „vysvětli nám“. Petr tedy nebyl jediným, nerozuměli mu ani ostatní. Zdá se však, že po předchozím výkladu podobenství, kdy navíc Ježíšovi tvrdili, že samozřejmě rozumějí, vyhledali nejodvážnějšího, který se zeptal za všechny. Je snadné si živě představit, jak byli zmatení a dívali se jeden po druhém, jak by se rádi zeptali, co to znamená. Poté, co nedávno tak jasně řekli „ovšemže rozumíme“, jim to však jistě bylo trapné. Ponoukli proto toho nejodvážnějšího, Petra. Tím pro ně ovšem tato nepříjemná situace nekončí, následuje totiž další, až poněkud úsměvný zádrhel, který ostatně Ježíš patřičně okomentoval. Ono se zde totiž vůbec nejedná o podobenství! Ježíš v tomto případě hovoří zcela jasně, přímo. Bez podobenství sděluje, co člověka pošpiňuje a co nikoliv. Ostatně, Ježíšův výklad tohoto domnělého podobenství je jen poněkud širším zopakováním původního prohlášení. Není divu, že dodává i nepříliš lichotivá slova: „to jste snad i vy ještě pořád bez rozumu?“ Učedníci snad byli po Ježíšově lekci o podobenstvích tématem tak zaujati, že viděli podobenství i tam,  kde žádné nebylo.¹³

Abychom porozuměli jednotlivým podobenstvím, je dobré zkoumat i to, jak obecně fungují – v těch, která máme v Písmu k dispozici, nehledat jen smysl každého jednotlivého, ale i shody a rozdíly mezi nimi. To nám pomůže pochopit i ta, jejichž význam nám třeba ještě není zcela jasný. A můžeme si přitom všimnout i takových souvislostí, které nám při zaměření vždy pouze na jediné podobenství mohou unikat.

Nakonec si dovolím poznámku se samotným tématem o podobenstvích nesouvisející, názorně však ilustrovanou uvedeným rozhovorem mezi Ježíšem a učedníky v patnácté kapitole Matoušova evangelia. Muselo být krásné s Ježíšem chodit během jeho pozemské služby! Ale bylo to také náročné. Ježíš měl na své učedníky požadavky a očekávání – a dával je jasně najevo. Všichni kolem je sledovali, a to na každém kroku. Každou chvíli někdo napadl jejich jednání, a to kolikrát takovým způsobem, že na Ježíše si přímo asi netroufli, pročež obvinili jeho učedníky. Když i samotného Ježíše obvinili, že je bludař, sektář, okultista, stáli učedníci poblíž a veřejně, před zraky všech pak odcházejí s Ježíšem. Není těžké si představit, že při tom měli všelijaké pocity. Ve výčtu obtížných aspektů neoddělitelně náležejících k učednictví, které si pravděpodobně málokdo běžně uvědomí, bychom mohli pokračovat. Náročné nebylo jen opustit svoji živnost a jít za Ježíšem. Ježíš je za to pochválil, ale mnozí jejich známí je veřejně haněli jako úplné blázny a pošetilce. Být Ježíšovým učedníkem bylo o dost náročnější!