Mozaika Posledního soudu na Zlaté bráně katedrály sv. Víta

V letech 1370-1371 „dal... pan císař zhotovit a osadit nad portikem Pražského kostela [obraz] ze skla, řeckým způsobem, dílem nádherným a velmi nákladným.“ Tak popisuje kronikář Beneš Krabice z Weitmile vznik mozaiky Posledního soudu na Zlaté bráně katedrály sv. Víta. V době svého vzniku byla mozaika viditelná zdálky z města, zejména když zlatá barva tvořící pozadí výjevu odrážela sluneční paprsky – přímo proti ní vedla přístupová cesta na Pražský hrad. Zlatá brána, na které se mozaika nachází a která je podle „základové“ barvy mozaiky pojmenována, tehdy tvořila hlavní vstup do katedrály. V patře Zlaté brány – „za mozaikou“ – byla vytvořena sakristie pro uložení pokladů kaple sv. Václava, dnešní Korunní komora, v níž jsou uložené korunovační klenoty. Mozaika Posledního soudu byla tedy skládána jako jeden z vrcholů výzdoby celého chrámu, ba celého císařova sídelního města.

Tomu odpovídá její provedení. Téma posledního soudu nepředstavuje v kostelní výzdobě cosi unikátního. Na sever od Alp je však ojedinělá technika mozaiky a unikátní její rozměr. Mozaika je tvořena asi miliónem skleněných kostek a kaménků a rozkládá se přibližně na ploše 85 m². Jejím autorem je zřejmě Ital Nicoletto Semitecolo. Císař Karel IV., obeznámený s prvotřídními mozaikami z doby svého pobytu v Itálii, zvolil tuto techniku pro její zářivou barevnost (a jistě i pro svou zálibu v drahých kamenech a jejich symbolice). „Italského původu“ je i pravděpodobná výtvarná inspirace mozaiky – Giottovo znázornění Posledního soudu v kapli rodiny Scrovegni v Padově. Současný dojem z mozaiky je po renovaci na přelomu tisíciletí opět silný, jakkoli oproti době svého vzniku není viditelná daleko z města, ale pouze ze samotného nádvoří (vzhledem k další pozdější zástavbě).

Mozaika je posazena na zdivu členěném fiálami na tři části, odpovídající třem arkádám, nad nimiž se nacházejí. Tvoří tak triptych, přičemž dělení prostorovému odpovídá i dělení tematické. To, že byly arkády (a tudíž i „plochy“ mozaiky) právě tři, je snad odkazem na Boží Trojici.

Volba tématu Posledního soudu pro vstupní bránu katedrály nebyla náhodná. Jednalo se o odkaz na Kristova slova „Amen, amen pravím vám: Že já jsem dveře ovcí. [...] Já jsem dveře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude...“¹ Chrámová brána s výjevem Krista soudícího při Posledním soudu tak tvoří nejen vstup do vnitřních bohoslužebných prostor, ale vstup do nebe – vstupující jedinec je obrazem upozorněn, že Ježíš bude rozhodovat o jeho spáse či zatracení, pročež má vcházet v pokoře a poddanosti Kristu.

Ústřední místo celého díla proto pochopitelně zaujímá postava Ježíše Krista, soudícího při Posledním soudu – a obdarovávajícího spasením ty, kdo v něj uvěřili. Kristus je vyobrazen nejen se svatozáří, ale navíc v duhové mandorle.² Mandorla je navíc obklopena či nesena zástupem andělů, nebeským vojskem držícím nástroje Kristova utrpení (arma Christi):³ kříž s trnovou korunou; kopí, jímž římský voják (podle tradice Longinus) Ježíše bodl, aby zjistil, zda je mrtev;⁴ rákosová hůl, s níž Ježíše bili po hlavě;⁵ tyč s houbou namočenou do octa;⁶ kladivo s hřeby; bič se sloupem, u kterého byl Kristus bičován. Na postavě Krista je nápadně viditelných jeho pět ran, logicky však není vykreslen jako trpící Spasitel na kříži, ale v roli Soudce, sedícího na duze jakožto nebeském trůnu. Nejníže položení dva andělé svolávají lidstvo k soudu troubením na pozouny ve zřetelném odkazu na knihu Zjevení.

V centrálním poli se pod Kristem nachází šestice prosebníků, zemských patronů, orodujících za lid (či za císaře a jeho manželku): sv. Prokop, sv. Zikmund, sv. Vít, sv. Václav, sv. Ludmila a sv. Vojtěch. Centrální pozici tak nepříliš překvapivě drží svatý Vít a svatý Václav. „O patro níže“ se pak zbožně a pokorně modlí sám císař Karel IV. se svou čtvrtou manželkou Alžbětou Pomořanskou.

Důležitější orodující se nacházejí na levém i pravém poli nahoře. Na levém poli je to předně Ježíšova matka Marie, na pravém poli Jan Křtitel. Ti tvoří hlavní dvojici přímluvců. Zcela na kraji (levém i pravém) se nachází vždy šestice apoštolů se svými atributy. Nápadný je z nich vlevo v popředí stojící apoštol Petr s křížem a klíčem. Těchto čtrnáct biblických světců je od zemských patronů odlišeno tím, že se nacházejí „na oblaku“, zatímco zemští ochránci klečí na zemi.

Levé a pravé pole jsou však věnovány lidem – oproti prostřednímu poli Kristovu. Proto je odlišeno i jejich pozadí. Na prostřední části jsou pozlacené dílky prokládané červenými, čímž je tvořen teplejší odstín oproti levé a pravé třetině, kde je prokládán dílky modrými. Boční pole jsou dále poskládána hrubšími, většími dílky, což rozdíl dále umocňuje.

Pod Janem Křtitelem a apoštoly v pravé třetině mozaiky, tj. po Kristově levici, archanděl Michael zahání zatracené do pekla. Jeden z ďáblu „vybírá“ z hrobu vzkříšeného zatraceného, aby jej spolu s ostatními svázal zlatým provazem a odtáhl do pekelného ohně. Ďáblové však mají na mozaice roli rozporuplnou. Jako na mnoha středověkých vyobrazeních se podílejí na trestu (zde tím, že zatracené odvádějí do pekla), jeden z ďáblů (zřejmě sám Satan) je však spoután a sám usazen do pekelných plamenů.⁷ Ďáblové tedy, správně biblicky, v ohnivém jezeře také trpí. Za zmínku dále stojí i to, že zatracení nejsou znázorněni výrazně odlišně od spasených – jakkoli by se snad nabízelo mezi zatracenými vyskládat Turky či Židy, mozaika Posledního soudu nechce chlácholit, že všichni, kdo se nacházejí pod vládou křesťanského panovníka, budou spaseni, ale varovat, že Kristus bude soudit každého jednotlivce. Proto je skupina zatracených tvořena Evropany, či dokonce Čechy – a nacházejí se v ní muži i ženy (a vzhledem k tonzuře snad i mnich).

Na levé straně pod Marií a apoštoly, tj. po Kristově pravici, mrtví vstávají nazí z hrobů a jsou trojicí andělů „taženi“ do věčné spásy. Uprostřed se nachází postava archanděla Gabriele. 

Zcela nahoře je mozaika do značné míry nedochovaná, zachovala se z ní pouze prostřední část, na níž je vyobrazen veraikon, otisk Kristovy tváře, jehož kopii Karel IV. dovezl z Itálie a zařadil do chrámového pokladu. 

Mozaika Posledního soudu měla každému, kdo vstupoval do nejdůležitějšího kostela v zemi, včetně samotného císaře, připomínat, že se ze svého života bude zodpovídat před Kristem, spravedlivým Soudcem, jenž zbožným věřícím daruje věčný život, ale bezbožné odsuzuje k věčnému zatracení. Mělo tedy jít o výtvarné napomenutí, obdobné tomu, které je opakovaně formulované v Písmu – například v knize Kazatele jakožto shrnutí toho nejdůležitějšího, co je třeba mít v životě na paměti: „Boha se boj, a přikázání Jeho ostříhej, neboť na tom všecko člověku záleží. Poněvadž všeliký skutek Bůh přivede na soud, i každou věc tajnou, buďto dobrou, buďto zlou.“⁸

Mozaika Posledního soudu