Nanebevstoupení Ježíše Krista – opomíjená skutečnost

Křesťané všech vyznání se shodují v hodnocení Ježíšovy Velikonoční oběti jako nejvýznamnější skutečnosti z pohledu naší záchrany. Mnozí také přidají Letnice jako svátek „vylití Ducha svatého“, byť ve skutečnosti je tento svátek o něčem jiném. Ježíšovo nanebevstoupení však zůstává opomíjené. V některých zemích je sice tento den „slaven“ vítaným pracovním volnem, to ale nic nemění na celkově povrchním vnímání a nejasnosti jeho obsahu a významu. Mnozí věřící v této události nevidí nic než prostě Ježíšův odchod do nebe po čtyřicetidenním prodlení na zemi po vzkříšení. Málokdo si vzpomene na více než na biblický citát, že Ježíš odešel „aby nám připravil místo“.¹

Abychom lépe pochopili význam Ježíšova odchodu do nebe, podíváme se na dvě skutečnosti, které Ježíš naplňuje. Tou první je vláda – on je král, jenž získal „veškerou moc na nebi i na zemi“.² Druhou je jeho kněžství – on naším veleknězem. Podívejme se tedy na jeho vládu, jeho velekněžství i na to, jakou roli v nich hraje vystoupení do nebe, podrobněji.

Ježíš jako král

Po svém vzkříšení Ježíš se svými učedníky mluví se vskutku královskou autoritou. Říká, že je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi a tomu odpovídajícím způsobem jim přikazuje hlásat Jeho království.³ Evangelista Marek rovněž zmiňuje, že po udělení pokynů svým učedníkům byl Ježíš vzat do nebe, kde sedí po Boží pravici.⁴ V první kapitole knihy Skutků čteme, že Ježíš po svém vzkříšení na zemi setrval čtyřicet dnů a pak byl vzat do nebe.⁵

Jakou roli hrálo vstoupení na nebe pro Ježíše a Jeho královské postavení? A jaký význam má pro církev? K porozumění nám pomůže, když se podíváme, jak se králem stal David. V čase Davidova mládí vládl v Izraeli první izraelský král Saul. Jeho životní příběh je notoricky známý, postačí tedy zmínit, že po jeho opakované neposlušnosti se Bůh rozhodl mu království odejmout a dát je někomu jinému, koho si vyvolil místo Saule.⁶ Nedlouho poté Bůh posílá proroka Samuele, aby pomazal za krále Davida, syna Izai.⁷ V tuto chvíli byl David nejen vyvolený, ale i pomazaný, nicméně dosud nekraloval – trvalo ještě mnoho let, než se králem skutečně stal.⁸ A i když se po mnoha letech králem stal, neměl ještě docela vyhráno. Musel v následných bojích své království utvrdit. Celý proces je dokončen teprve, když k němu do Hebronu přicházejí představitelé všech izraelských pokolení a poddávají se mu jako legitimnímu králi.⁹ Obdobný průběh spatřujeme rovněž u Davidova syna Šalomouna. Vidíme tedy, že základní kroky, jak se v biblickém pořádku stát králem, jsou: povolání, pomazání, ustavení, upevnění. U některých králů proběhly tyto kroky v podstatě najednou, u jiných s velkými časovými rozestupy.

A jak tomu bylo u Ježíše? O jeho božském povolání není pochyb. Vždyť právě proto, aby se stal králem, přišel. Věděl to dokonce i Herodes (a snažil se tomu zabránit).¹⁰ Rovněž Ježíšovo pomazání je nepochybné. Když byl pokřtěn Janem Křtitelem, sestoupil na něj Duch svatý.¹¹ Skutečnost, že On je Pomazaný, ten dlouho ohlašovaný král Izraele, byla také předmětem zjevení, jež se dostalo učedníkům, kteří je jasně vyznali.¹² Slovy „dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi“ Ježíš dával po svém vzkříšení jasně najevo, že naplnil vše potřebné k tomu, aby se mohl stát legitimním králem. Odchází proto, aby se svého královského postavení ujal, tj. aby se posadil na trůnu.

Co vše musel naplnit, aby se legitimně mohl posadit na trůn a vládnout? Odpověď se dočteme v první kapitole listu Židům. Zcela jasný požadavek zněl, že musí být král spravedlivý –především se tedy sám nesměl dopustit hříchu.¹³ Ježíš svým vítězstvím nad hříchem, totiž tím, že se hříchu nedopustil ani za cenu vlastní smrti, prokázal svou lásku ke spravedlnosti. (Zde musíme odlišit Ježíšovo vítězství nad hříchem ve smyslu, že se hříchu nedopustil, od porážky hříchu, kterou vykonal. O tom ale později v oddíle o Ježíšově kněžství.)

Po vystoupení do nebe Ježíš usedl na trůn a jako král se ujal vlády. Jak první kapitola listu Židům, tak prohlášení apoštola Petra o Letnicích nám ale ukazují, že ani tím ještě nebylo vše dokončeno. Ježíš nyní sedí na nebeském královském trůnu, ale Jeho království má teprve být upevněno porážkou všech jeho nepřátel.¹⁴ (Abychom se nevzdalovali od tématu nanebevstoupení, zmiňme jen, že tento pohled na Ježíšovo kralování dává hlubší smysl i Jeho slovům v modlitbě Páně „přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi“.)

Doposud nebyla řeč o velice podstatné události, která se stala mezi jeho odchodem ze země a jeho usednutím na trůn. Jedná se o jeho triumf, o kterém čteme v listech Efezským a Kolosenským.¹⁵ Je až s podivem, že o události pro nás tak významné, pojednává Písmo tak spoře. Apoštol Pavel se v dopise do Efezu odkazuje na starozákonní text, konkrétně na Ž 68¹⁶, ale zcela v souladu i s dalšími tématy pojednanými v této epištole¹⁷ zde používá obraz ze soudobého římského světa, konkrétně obraz triumfu. Podrobnosti o tomto slavnostním průvodu by zabraly delší text a čtenář si je jistě schopen je nalézt v literatuře o starověkém Římu. Proto zmíníme jen to nejpodstatnější, co má spojitost s textem dopisu apoštola Pavla do Efezu. Triumf povoloval vítěznému vojevůdci římský senát, a to jen v případě vskutku významného vítězství. Samotný triumf obnášel průvod Římem, znamenal ukázání a potvrzení vítězství a jeho významu, uznání imperia vojevůdce. V průvodu byli vedeni poražení nepřátelé, byla ukázána alespoň část kořisti. Součástí triumfu bylo i to, že vítězný vojevůdce obdaroval celý římský lid dary odpovídajícími jeho vítězství. Toto vše je v uvedeném oddíle epištoly do Efezu v několika málo větách vyjádřeno. Zde je původ darů služebnosti, bez kterých by církev nemohla fungovat a zdravě růst. A zde je původ daru Ducha svatého, který byl posléze o Letnicích vylit.

Je na místě upozornit alespoň na dvě zásadní nedorozumění. Tím prvním je chybné chápání kořisti, které vyplývá z přehnané snahy o doslovnou interpretaci zde užitého přirovnání. Ježíš jistě vedl poražené nepřátele, jistě je i „oloupil“¹⁸. To ale neznamená, že by něco sebral ďáblu a dal to nám. Dary, o kterých zde mluví, nejsou „sebrané“ či „uloupené“ ďáblu, jedná se o dary od Otce. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že Ježíš nám nedává „dary“, které prošly ďáblovýma špinavýma rukama, ale čisté a svaté dary od Otce.

Další nedorozumění a krkolomné výklady zahalují dar Ducha svatého. Nejde o to, že by na zemi mohla působit v jednu chvíli jen jedna božská osoba, jak někteří mylně vykládají. Mezi všeobecným a svrchovaným působením Ducha svatého a působením Ježíše naplněného Duchem svatým nedochází k žádné kolizi. Když Ježíš říká, že pokud neodejde, Duch svatý nepřijde,¹⁹ nemluví o nemožnosti současné přítomnosti dvou Božích osob na zemi, ale o dání daru Ducha svatého, jakožto všeobecného daru pro každého věřícího. To bylo až do Letnic nemožné. Před Letnicemi zde na zemi Duch svatý působil, ale vždy jednal jen s vybranými jedinci, nikdy předtím nebyl Duch svatý dán všemu Božímu lidu. Uvedená Ježíšova slova toliko předjímají toto dání daru Ducha svatého v rámci nebeského triumfu.

Na závěr pojednání o Ježíšově království zbývá říci, co pro nás Jeho kralování znamená nyní. O tom píše list Židům ve čtvrté kapitole: máme přístup k Jeho trůnu a můžeme od něho, milosrdného krále žádat milost.²⁰ Přístup k trůnu však máme přes našeho Velekněze a přes oběť, kterou vykonal.

Ježíš jako Velekněz

Podmínky pro kněžství nejlépe shrnuje prvních deset kapitol listu Židům. Aby bylo kněžství vůbec legitimní, musí se zakládat na Božím povolání. Skutečným knězem, který zastupuje lidi před Bohem, se nelze stát svévolně. Mezi služebníky v církvi, jako je třeba pastor, a mezi knězem je zásadní rozdíl. Kněz skutečně zastupuje lidi před Bohem, obětuje za ně. I v Písmu čteme o různých kněžstvích, sloužících různým bohům. Ale toliko dva druhy kněžství jsou legitimní v tom smyslu, že skutečně zastupují lidi před pravým Bohem, že za ně obětují legitimní oběti.  Jedná se o starozákonní aronovské kněžství a o kněžství Ježíše Krista. Doplnit již lze pouze kněžství Melchisedechovo, které je předobrazem kněžství Ježíšova. Nová smlouva nezná žádné jiné legitimní kněžství nežli Ježíšovo. Jinými slovy: ať se lidé označují jakkoli, skutečnou kněžskou roli ve smyslu Nové smlouvy na zemi žádný člověk nemá – jediným knězem je Ježíš Kristus.²¹ Jediný, kdo splňuje i jen první podmínku pro skutečné novozákonní kněžství, totiž to, že je povolán Bohem, je Ježíš Kristus.²²

Aby kněz mohl skutečně zastupovat lidi před Bohem, musí jim také dokonale rozumět. Nemůže jim být cizí, nemohou mu být cizí lidské vlastnosti a slabosti. Toho nelze dosáhnout nijak jinak, než že je „z lidí“, tedy člověkem. I tuto podmínku Ježíš naplnil, narodil se jako člověk.²³ Boží Syn se musel stát skutečným člověkem, ne toliko nějakým „obrazem vtělení“, ne jen zdánlivým člověkem, který by své lidství jen předstíral. Celé kněžství i zástupná oběť by totiž v takovém případě byly pouhým přeludem a žádné vykoupení by neexistovalo. Nemohl však ani přestat být skutečným Bohem. Nemohl své božství „odložit“, a to ani na jediný okamžik. V žádném případě nemohl popřít sám sebe. V evangeliích navíc vidíme, že své božství i projevoval. Nikoli skrze zázraky, ty v moci Ducha svatého konali i někteří starozákonní proroci, ale tím, že odpouštěl hříchy. Ostatně, i přítomní lidé reagovali zcela jednoznačně a správně: totiž, že nikdo jiný než Bůh hříchy odpouštět nemůže. Bylo jim to natolik jasné a natolik přitom viděli, že Ježíš je skutečný člověk, že jej označili za rouhače.²⁴ Jediné přijatelné vysvětlení zní: Ježíš se pokořil, své božství na čas neprojevoval, nebo přesněji téměř neprojevoval. V kterémkoli okamžiku se však jako skutečný Bůh projevit mohl, neboť jím nikdy nepřestal být. Člověku je jistě nesnadné, ba nemožné zcela pochopit, jak lze současně být naprosto člověkem a naprosto Bohem. Však jde také o otázku, kterou se církev zabývá celou dobu své existence. Jisté ovšem je prohlášení Písma, že On – jsa stále Bohem, aniž by Bohem kdy i jen na okamžik přestal být – se stal člověkem a od té chvíle, co se jako člověk narodil, člověkem také stále je. Nepřestal být člověkem ani svojí smrtí, ani vzkříšením, ani vystoupením na nebe.

Podobně jako v případě královského úřadu, i u kněžství musí před započetím úřadu proběhnout pomazání. Tak tomu bylo i u kněží Aronova řádu. Ježíš byl ke kněžství pomazán ve stejném okamžiku, kdy byl pomazán i ke království, totiž když na něj sestoupil Duch svatý poté, co byl pokřtěn Janem Křtitelem.²⁵

Základní odlišnost oproti starozákonnímu kněžství spočívá v požadavku svatosti a čistoty. Aby mohl Ježíš plnohodnotně obětovat za lidi, musel být na rozdíl od starozákonních kněží Aronova řádu bez viny.²⁶ Tento požadavek (nutný i pro jeho královský úřad) Ježíš naplnil, tím, že zvítězil nad hříchem – totiž tím, že se nedopustil žádného hříchu, žádného provinění, ani jednoho přestoupení proti Božímu zákonu.

O Ježíši Kristu je napsáno, že je navěky knězem podle řádu Melchisedechova.²⁷ O Melchisedechovi se podrobněji rozepisuje pisatel listu Židům. Je zásadní, že v jeho osobě došlo ke spojení královské a kněžské role. To sice bylo ve starověkém světě běžné, ale nikdo jiný při tom nebyl knězem skutečného Boha. Melchisedech ano, což potvrdil Abraham, když mu dal desátek – Abraham jej tedy jako kněze pravého Boha uznal. Další důležitý rys Melchisedecha spočívá v jeho spravedlnosti a v tom, že byl králem pokoje. Důležité je samozřejmě i to, čeho si čtenáři Bible všímají nejčastěji, totiž že jeho původ je zatajen.

Požadavek být bez viny je klíčový i pro oběť, kterou měl Ježíš jako kněz Bohu za lidi přinést. Starozákonní oběti byly nedokonalé. Krev zvířat prostě nestačila ke skutečně dokonalému očistění lidí od hříchu.²⁸ Proto musel Ježíš obětovat sám sebe: dokonalou, čistou oběť.²⁹

Kněžskou službu také nelze provozovat kdekoli, ale pouze na místě k tomu určeném. Platilo to pro kněžství Staré smlouvy, jejíž služba probíhala ve svatyni stanu a posléze v Chrámu. Jasná pravidla má v tomto ohledu i kněžská služba v Nové smlouvě. Ta neprobíhá, ba ani nemůže probíhat zde na zemi. Jediné legitimní pozemské místo kněžské služby představoval stánek úmluvy a později Jeruzalémský chrám. Ježíš však nebyl z rodu Aronova, a do svatyně Staré smlouvy tudíž vůbec neměl přístup. Navíc Stará smlouva měla své předepsané oběti a Ježíš přinášel oběť docela jinou. List Židům vysvětluje, že svatyní pro službu kněze Nové smlouvy je svatyně nebeská.³⁰ Do té je ale smrtelnému, tělesnému, porušenému člověku přístup nemožný. I proto je tak zásadní, že Ježíš po vzoru Melchisedechově v jediné osobě spojuje úřad velekněze i krále. Když Ježíš zvítězil, a dobyl tak své království, náležel mu triumfální pochod – Ježíš je plně člověkem, ale vzhledem k jeho vítězství jej „nebe muselo přijmout“³¹ jako legitimního Krále. Kdyby nebyl králem či nesplnil podmínky k nabytí královského úřadu, nemohl by vystoupit do nebe – nemohl by tak ani vejít do nebeské svatyně, aby za nás obětoval.

V tom spočívá další klíčový smysl Ježíšova nanebevstoupení. Jako velekněz vnesl do nebeské svatyně oběť, kterou byl on sám.

Musíme si uvědomit naprosto jasný řád těchto podmínek i událostí. Z něj je ještě zřejmější, že něco jako pozemské novozákonní kněžství, kdy se lidé sami za kněží vyberou a ustanoví, sami si zvolí, co a jak budou obětovat, je do základu pomýlená představa. Nelze míchat věci libovolně, jak se komu namane, jak se to lidem zrovna hodí nebo líbí.

Z článku je snad názorně patrné, že nanebevstoupení je neprávem opomíjenou skutečností. Nejedná se v něm jen o to, že Ježíš odešel ze země do nebe – je nedílnou součástí celého díla vykoupení, které by bez něj nebylo úplné.