Drobné biblické zamyšlení #2: Ježíšovo „usušení“ fíkovníku

Ve 21. kapitole Matoušova a v 11. kapitole Markova evangelia se nachází pozoruhodný příběh. Ježíš den poté, co vjel do Jeruzaléma na oslu jako Mesiáš, obhlédl fíkovník, zda na něm nenalezne něco k jídlu. Když zjistil, že nikoli, vyřkl nad tímto fíkovníkem svůj rozsudek: „Nikdy více neroď se z tebe ovoce na věky.“¹ Načež fíkovník uschl.

Proč se však Ježíš na fíkovník takto rozhněval? A proč vyřkl tak přísný soud, když navíc „nebyl čas fíků“?² A proč je takovýto příběh o jakémsi stromu zaznamenán v Písmu – a to hned ve dvou evangeliích?

Dříve, než bude možné přikročit k vysvětlení významu zmiňovaného příběhu, je třeba vysvětlit kontext, v němž se tato pasáž nachází. Tím je přelom dvou velkých (ačkoli spolu úzce souvisejících) tematických celků: Ježíšova veřejného projevení se jako Mesiáše (příchod do Jeruzaléma na oslu a vyčištění Chrámu) a Ježíšovy řeči k předním židům (o tom, že jej jako Mesiáše nepřijali, „předběhnou“ je jiní, nejsou věrnými služebníky apod.). Příhoda s fíkovníkem náleží k oběma zmíněným celkům – a zároveň mezi nimi tvoří přirozený přechod, oba celky tedy spojuje.

Samotný děj je prostý: Ježíš má hlad, vidí fíkovník, který má listí, proto očekává, že na něm již budou poživatelné zárodky ovoce. Když se ale podívá blíže, zjistí, že strom má jen listí a nic k snědku. 

Význam události je dvojí.

Za prvé se jedná o další Ježíšovu manifestaci jeho mesiášství. Poté co jako Pomazaný vjel do Jeruzaléma (Mt 21:1-9, srov. zejména v. 4-5 a 9), následně „vyčistil“ Chrám (Mt 21:12-13) a stížnosti předních kněží a zákoníků na ztotožňování Ježíše s Mesiášem odmítl jasným přihlášením se k mesiášské „hodnosti“ pomocí odkazu na Ž 8 (Mt 21:15-16), v příběhu o fíkovníku projevuje v krátké době své mesiášství již počtvrté.

Jak se „přiznal“ ke svému mesiášství v příběhu o fíkovníku? Mesiáš bude soudit – a sám Ježíš dříve svými podobenstvími vysvětloval, jak bude soudit, resp. podle jakého principu: „kdo nenese dobré ovoce, bude vyťat a uvržen na oheň“.³ Během své pozemské služby zatím Ježíš nesoudil, ale v události s fíkovníkem dává najevo, že má tuto pravomoc. Uplatňuje ji nyní ilustrativně nad fíkovníkem, čímž sděluje, že je Mesiáš – neboť pouze Mesiáš má tuto pravomoc.

Tím však není rovina manifestace mesiášství vyčerpána. Usušení fíkovníku je prorockým činem, jímž Ježíš tvoří předobraz toho, jak bude soudit při svém druhém příchodu.

Když přijde Mesiáš podruhé, tj. ujmout se svého království, nebude možné se vymlouvat („není čas fíků“). Proto také v Matoušově evangeliu brzy následuje tak obsáhlé napomínání k „bdělosti“, tj. k tomu být vždy připraven „představit úrodu“, jelikož Mesiáš přijde „jako zloděj v noci“, tj. v nečekanou chvíli, o které dopředu s jistotou nikdo neví, kdy přesně nastane.⁴

Mesiáš přijde a vyhodnotí, jak „stromy plodí“. Nebude už následovat žádné další opečovávání, ale soud: dobré ovoce bude znamenat odměnu; „strom“ bez dobrého ovoce bude odsouzen. Ježíš toto velmi názorně na fíkovníku ukazuje: přichází Mesiáš (tj. Ježíš jde kolem fíkovníku), tudíž přichází rozsouzení, zda strom nese dobré ovoce, nebo bude zatracen.

Ježíš při události s fíkovníkem používá mimořádně ostrá slova o „neplození ovoce navěky“. Dostatečně tím dává najevo, že vytětí „stromů“ nenesoucích ovoce bude při jeho soudu věčné. Výsledkem tedy bude zatracení.

Za druhé je třeba si připomenout, že fíkovník je v Písmu užíván jako obraz Izraele.⁵ Obdobně jako následující výroky k předním židům je proto příběh o fíkovníku Ježíšovým hodnocením reakce židovského národa na Mesiáše.

Fíkovník-Izrael byl opečováván více jak tisíc let. V okamžiku Ježíšova pohledu na fíkovník sice ještě „není čas fíků“, ale již se velmi blíží – Ježíšova služba se již uzavírá, on si toho je plně vědom a přichází do Jeruzaléma, aby ji dokončil. Ostatně, „svátkem sklizně“ jsou Letnice, tudíž „čas sklizně“ se již velmi blížil. Ovoce tedy mělo pomalu, ale jistě dozrávat. 

Fíkovník se sice zelenal, tj. projevoval náznaky, že by z toho „něco mohlo být“, ale při bližším ohledání na něm nebylo možné nic najít, nenacházely se na něm žádné zárodky ovoce. Z toho bylo zřejmé, že z něj žádná úroda nebude. Ježíš již nyní vidí, že zamýšlená úroda z Izraele nebude – hlavně proto, že přední z lidu jsou ostře proti (a zejména jimi se zabývá následující text) – celek lidu očividně neuvěří. 

Stojí za upozornění, že se jedná o prorocký čin, resp. o prorocké podobenství, pročež nelze vyvozovat doktrinální závěry z každého jednoho slova tohoto „podobenství“. Není proto žádný rozpor v tom, že Ježíš na fíkovníku-Izraeli nenalezl „nic“, avšak z Izraele uvěřili alespoň apoštolové a další (např. o Letnicích). Stejně tak nelze na Izrael vztáhnout absolutně slova „neploď navěky“, vzhledem k tomu, co říká apoštol Pavel v 9. – 11. kapitole epištoly Římanům. Přesto je Ježíši již v okamžiku události s fíkovníkem jasné, že zamýšlená úroda (v zamýšleném rozsahu) nenastane: záměrem totiž očividně bylo, aby uvěřil celý Izrael, který by poté bleskově evangelizoval všechny pohany, nikoli aby z Izraele uvěřila vlastně mizivá hrstka jednotlivců a po necelých dvou generacích již v církvi z Izraele nezbylo takřka nic.

Příběh o fíkovníku tak není jakousi náhodně vloženou nepodstatnou anekdotou, ale zásadním Ježíšovým prorockým činem, v němž manifestuje své mesiášství a zároveň odhaluje soud nad Izraelem.