Kniha proroka Nahuma

Kniha proroka Nahuma, dělící se na tři kapitoly a obsahující celkem čtyřicet sedm veršů, náleží mezi takzvaných Dvanáct malých proroků. Proroctví v ní obsažené ohlašuje soud nad Ninive, zkázu tohoto hlavního města asyrské říše.

O autorovi nevíme takřka nic. Nahum není dokonce ani výslovně nazván „prorokem“, což samozřejmě neznamená, že by jeho zvěst nebyla vnuknuta Bohem (viz označení knihy v jejím nadpise, tj. „Kniha vidění“, Nah 1:1). Jeho jméno (v hebrejštině Nachum) znamená v překladu „těšitel“ (případně „potěšovaný“), což natolik vystihuje účel knihy (jež přináší útěchu a potěšení Judským tím, že ujišťuje o pomstě nad Asýrií), že se nabízí – nezodpověditelná – otázka, zda není jeho jméno jen pseudonymem zvoleným pro zdůraznění poselství. Jediná bližší informace o Nahumovi je obsažena v jeho přívlastku „Elkošský“. Pravděpodobně se jedná o městečko či vesnici, ze které tento Boží muž pocházel. Jelikož však není jisté, kde se Elkoš nacházelo, ani tato informace příliš světla do otázky osobnosti autora knihy nevnáší.

 

Mnohem lépe řešitelná je problematika datace knihy, a to dokonce do takové míry, že lze s jistotou stanovit století vzniku tohoto textu a s vysokou mírou pravděpodobnosti odhadovat takřka přesný rok, kdy Nahum proroctví sepsal.

 

Nahum se totiž výslovně zmiňuje o zničení města No, resp. No-Amon, známého spíše pod označením Théby. Toto hlavní město egyptské říše je dáváno za příklad: jelikož i ono padlo, padne i Ninive. Théby byly dobyty právě asyrskou říší, a to roku 663 př. n. l. a Kniha proroka Nahuma očividně vznikla po této události.

 

Obsahem proroctví je zkáza hlavního města asyrské říše, Ninive. Nejen, že by nešlo o proroctví, ale celá kniha mající za účel uklidnit a potěšit Judské, by ztrácela svůj primární smysl, kdyby byla sepsána až zpětně jen jako připomenutí již proběhlé zkázy. Ninive padlo koalici Médských, Babylonských a Skythů roku 612 př. n. l. Kniha proto musela vzniknout před tímto datem.

 

James Tissot, prorok Nahum

Rozmezí let 663 a 612 př. n. l. je jisté. S vysokou mírou pravděpodobnosti lze však udat ještě přesnější datum vzniku knihy. Nahum totiž nikde ve své knize žádným způsobem nepobízí Judské k pokání, což je na starozákonní proroky dosti neobvyklé. Dalo by se sice argumentovat, že zmínka o potřebě pokání na straně Judských by byla odbočkou od tématu, jelikož Nahum se zabývá soudem nad Ninive. Celé hlavní téma je však zvoleno pro utěšení a potěšení Judských, což potvrzuje i prorokovo jméno. Proč by ale Hospodin utěšoval a potěšoval někoho, kdo by primárně potřeboval sám učinit pokání? Božímu charakteru mnohem lépe odpovídá předpoklad, že kniha vznikla v době, kdy nebylo takové napomenutí nezbytně zapotřebí. A v již vymezeném časovém úseku se takové období nachází: v letech 640-609 totiž v Judsku vládl král Joziáš, jenž započal rozsáhlou reformu. Roku 622/621 př. n. l. byla za jeho vlády objevena kniha Zákona, jejíž předčítání reformu řádně „rozproudilo“. Zmínka o slavení slavností (Nah 1:15) velmi dobře zapadá do kontextu znovu-objevení knihy Zákona a obnovy předepsaných, ale dávno nedodržovaných a zapomenutých zvyků, včetně těch týkajících se celoizraelských slavností. Ze slov proroka Jeremiáše, zaznívajících za vlády krále Joziáše, je však patrné, že reforma z dlouhodobého hlediska nesplnila naděje do ní vkládané – a v souladu s tím se reformní úsilí obrátilo vniveč prakticky okamžitě po smrti krále Joziáše. Proto se nabízí datovat knihu k počátku tohoto reformního hnutí. Navíc je vhodné zmínit, že jakkoli Ninive padlo až roku 612 př. n. l., jeho ústup z pozice hegemona a ztráta neohrozitelnosti začaly již o několik let dříve. Verš Nah 2:8 by také mohl odpovídat povstání, které v asyrské říši ve dvacátých letech 7. století př. n. l. vypuklo, ačkoli bylo prozatím ještě potlačeno. Zdaleka nejpravděpodobnějším řešením je proto klást vznik Knihy proroka Nahuma do bezprostřední blízkosti nalezení svitku knihy Zákona, do roku 621 či 620 př. n. l.

 

Jakkoli je hlavní „postavou“ celé knihy město Ninive, jehož neodvratná blížící se zkáza je prorokem oznamovaná, název tohoto města se kromě nadpisu v textu objevuje až v polovině knihy, ve verši Nah 2:8. Nadpis však neponechává čtenáře v nejistotě, když přímočaře pojmenovává obsah knihy jako „břímě Ninive“.

 

Samotné „břímě Ninive“ v užším slova smyslu – tedy ohlášení zkázy tohoto města – se nachází v Nah 2:1 – 3:19. Předchází mu tedy celá první kapitola, tvořená úvodními dvěma oddíly knihy. Právě z nich je patrný účel celého proroctví: Hospodin Nahumovými slovy reaguje na pochybnosti Božího lidu (viz Nah 1:9) – pochybnosti o Boží moci a o Boží vůli zasáhnout proti Asýrii. Hospodin ale nejen chce a je schopen potrestat ty, kdo si to zaslouží, ale ohlašuje, že konkrétně Ninive již odsoudil a jeho zkáza je již neodvratná.

 

Právě zpráva o neodvratné zkáza Ninive je útěchou Judským: Hospodin slibuje „sejmout břímě“ ležící na Judských tím, že vyhlašuje „břímě Ninive“.¹

 

 

První částí knihy (Nah 1:2-8) je mnohovrstevnatý žalm, jehož hlavním sdělením je vyvrácení zmíněných pochybností. Hospodin tomu, že někdo škodí Jeho lidu, nečině nepřihlíží; není neschopen proti této velmoci (Asýrii) zasáhnout, nechybí Mu k tomu ani vůle.

 

Žalm je výpovědí o Bohu, Jeho charakteru a Jeho moci. Důležitost úvodních sedmi veršů knihy je zdůrazněna i tím, že v originální hebrejštině se jedná o abecední akrostich.² Jde o akrostich neúplný, jelikož druhá polovina písmen hebrejské abecedy v něm není zastoupena. Akrostich byl použit pro usnadnění zapamatování textu – záměrem bylo, aby si čtenáři či posluchači tuto pasáž z knihy zapamatovali a potažmo sami recitovali a připomínali.³

 

Verše 2-3b, 7 a 8b výslovně popisují Boží charakter, a to pro současné „citlivé“ křesťany dost možná překvapivě: Hospodin je dle Nahuma mimo jiné žárlivý, mstící se a zuřivý. Z kontextu celého proroctví je smysl zřejmý: Bůh je žárlivý na svůj lid. Jiní proroci zdůrazňují v případě této Boží žárlivosti nutnost čistoty Božího lidu, tj. toho, aby sám Boží lid svého Boha nepřiváděl k žárlivosti, aby Mu nebyl nevěrný libovolnou neposlušností, natož modloslužbou. Nahumovi však očividně jde o druhou stranu téže mince: Hospodin je žárlivý na svůj lid i tak, že svůj lid žárlivě střeží – a kdokoli Jeho lidu ubližuje, škodí či jej ohrožuje, ten se stává Božím nepřítelem. Když někdo svým nemístným chováním vůči Božímu lidu vzbudí Boží žárlivost, když se nepřátelsky postaví proti Božímu lidu, a tudíž i Bohu, tj. když se takto proviní, tak se Hospodin pomstí – protože On je mstitel a protože Jeho je pomsta.⁴ Ano, doplňuje Nahum, je pravda, že je trpělivý a pomalý k hněvu, ale to jednak nic neubírá Jeho moci, jednak to v žádném případě neznamená, že by problém přehlédl a viníka ponechal bez trestu. Vůči svým věrným, těm, kdo Mu důvěřují, je naopak nejen dobrý, ale je jim oporou i v nejtěžších chvílích.

 

Slova o Bohu jako žárlivém mstiteli mnohému modernímu čtenáři znějí jaksi nevhodně. Chyba však není na straně Písma ani Boha. Není třeba tato slova přeskakovat či se je snažit vyložit nějak obrazně, a jejich ostří tak otupovat. Problém s pomstou a pomstychtivostí spočívá jednak v překročení pravomocí (když někdo „bere spravedlnost do svých rukou“, ačkoli k tomu nemá pravomoc), jednak v přehnanosti reakce. Z těchto důvodů Bůh nabádá i křesťany, aby se nemstili. U Boha však naprosto nehrozí překročení pravomocí ani přehnaná reakce – On je všemohoucí Stvořitel, jenž je tudíž legitimním mstitelem (jinými slovy: soudcem), a On je dokonale spravedlivý.

Jakkoli nás Písmo na jiných místech varuje před vykonáváním pomsty, těžko lze – i na základě Nahumova proroctví – označit „pomstychtivost“ plošně za negativní vlastnost. Ano, když o někom v současné češtině prohlásíme, že je pomstychtivý, popisujeme tím zpravidla negativní charakterové rysy. Ovšem, toužit po Boží spravedlivé pomstě nejen není zlé a nemístné, ale dokonce je to naopak biblické. Jistě, přejeme si například, aby všichni byli spaseni – ostatně stejně jako si to přeje sám Bůh –, pokud však někdo kupříkladu Boha pozná a Jeho milostí pohrdne, a dokonce pak ještě Božímu lidu záměrně škodí, je na místě si přát, aby byl – pokud nebude činit pokání – Bohem spravedlivě potrestán.

I Boží rozlišení mezi věrnými – jimž je „silou v den soužení“, k nimž se zná – a bezbožnými nepřáteli Božího lidu – vůči nimž se projevuje jako zuřivý mstitel – bychom měli brát jako vzorové a hodné následování: těžko může být Bohu libé, když se křesťané více zajímají o city a zájmy těch, kdo například odpadli a Božímu lidu škodí, než věrných Božích dětí, třeba těmito odpadlíky poškozených. Hospodin nenadržuje, neprotěžuje lidi na základě bohatství, postavení apod. – velmi však rozlišuje, kdo je spravedlivý a kdo bezbožný: a se spravedlivými zachází velmi odlišně oproti tomu, jak jedná vůči bezbožným. Jelikož takto lidi rozlišuje Hospodin, měli bychom si stejné rozlišování osvojit i my.

Pro ty, kdo jsou Bohu věrni, je poselství Nahumova žalmu mimořádně povzbudivé: z jiných biblických míst víme, že ke křesťanskému životu patří obtíže, protivenství apod., ale Hospodin je naše pevnost a síla, naše útočiště v jakékoli situaci, z čehož by nám měla plynout neustálá radost, tváří v tvář jakýmkoli okolnostem.⁵

 

Kdo se ale staví proti Bohu – ať už výslovně proti samotnému Hospodinu, nebo proti Jeho lidu, či dokonce jako „člen“ Jeho lidu stavící se proti Jeho vůli – ten (pokud neučiní pokání) neunikne spravedlivému trestu. A slovo spravedlivému je vhodné zdůraznit: vždyť Bůh učinil vše proto, abychom s Ním mohli být smířeni, aby byla naše vina smazána, abychom mohli naplnit Jeho dobré plány s námi – tím spíše tedy nepřehlédne a bez pokání nepromine přestoupení a vinu.

 

Úvodní žalm však neobsahuje pouze výčet Božích charakterových rysů. Od druhé poloviny 3. verše je v něm poeticky proklamována Boží moc. Aby bylo zcela zřejmé, že Hospodin může zasáhnout, že je schopen srazit Ninive a celou asyrskou říši, která se snad zdála být neporazitelnou, popisuje prorok Boží nadřazenost nad nespoutanými silami divoké přírody. Boží schopnost vysušit moře či řeky je snad dostatečně „působivá“ i pro současného čtenáře, některé jiné obrazy si však zaslouží pár poznámek. Tak kupříkladu v případě vichru a bouře se hodí upozornit, že i v době moderní, a tím spíše ve starověku, mnohdy prudká bouře znamenala zkázu třeba celé mocné flotily. O Bohu je však v Nahumově žalmu řečeno, že si s takovouto přírodní silou vlastně „hraje“, kdy se mu zachce – tím spíše si tedy může dělat, co se Mu zlíbí, třeba se zmíněnou flotilou, respektive lidmi, armádami, královstvími apod. Zmínka o Bázan, Karmeli a libánském květu odkazuje jednak na velmi úrodné oblasti, které – pokud chce – Hospodin může proměnit v poušť, jednak na oblasti, kde byl soustředěn kult vegetativního božstva Baale, populárního žel i v Izraeli. Slova „chřadne Bázan i Karmel“ (Nah 1:4) tak dávají na vědomí, že Hospodin je nadřazen nejen nad přírodou, ale i nad veškerými božstvy – když se Mu zachce, tak zasáhne do „jejich oblasti zájmu a vlivu“.

 

Hospodin je vskutku všemohoucí, což je samo o sobě hluboce uklidňující a nesmírně potěšující fakt: nikdo není mocnější, nikdo není schopen nejen přemoci, ale ani zabránit Bohu v Jeho plánech – na tom jsou ostatně založená biblická proroctví a zaslíbení: ta nejsou vyjevením jakési již objektivně dané, či dokonce již „ve věčnosti proběhlé“ budoucnosti, ale zjevením Boží vůle a Božího závazku. On zařídí, aby se uskutečnila. A jelikož je zcela pravdomluvný a nejmocnější, můžeme se naprosto spolehnout, že Jeho zaslíbení nám sdělené, dojdou naplnění: zejména, že budeme vzkříšeni k věčnému životu. Kdyby existoval kdokoli, kdo by Bohu mohl mocí jen vzdáleně konkurovat, nešlo by o naprostou jistotu, na kterou je možné se spolehnout. Když však víme, že Bůh je všemohoucí a svou mocí nade vším a všemi nadřazený, můžeme skutečně směle důvěřovat a nadít se naplnění všech Jeho slov.

Poetická krása Nahumova žalmu se nevyčerpává sdělením Boží nadřazenosti nad přírodou a pohanskými božstvy. Přírodní příklady jsou pečlivě zvolené, jelikož zároveň připomínají Boží jednání v dějinách. Verš 3cd tvoří záměrnou aluzi na sloup, jenž vedl Izraelity při Exodu; verš 4ab upomíná na Boží rozdělení moře a Jordánu, skrz které suchou nohou Izraelité prošli; třesoucí se hory a rozplývající se pahrbkové očividně odkazují na dění kolem vydání Zákona na Orébu; hořící (či v jiných překladech pozvedající se či bortící se) země připomíná osud povstalců vedených Chórem; verš 8a obsahuje srozumitelnou aluzi na potopu, kterou přežil pouze Noe a posádka jím postavené archy.

 

Sdělení je opět zřejmé: dějiny Božího jednání prokazatelně dokazují, že Hospodin chce zasáhnout proti bezbožným a v zájmu spravedlivých. Hospodin se o svůj lid vždy postaral a své nepřátele zahubil. Dokonce i když se hněval na celý svět a rozhodl se lidstvo vyhubit potopou, věrní Boží byli v naprostém bezpečí – k těm se přiznal, těm byl silou a oporou. Připomínka Chóre je pak velmi ilustrativní pro zdůraznění, že Boží ochrana a požehnání je pro věrné Boží, nikoli pro nominální příslušníky Božího lidu, či dokonce bezbožný „koukol“ přítomný v Jeho lidu na zemi: On vydal svou vůli, a ti, kdo se postavili proti ní, neobstáli.

 

Ze sdělení Nahumova žalmu je názorně patrné, jak podstatná je důkladná známost a porozumění Písmu – z něj totiž můžeme čerpat poznání Boha, Jeho charakteru a Jeho jednání. A nejen poznání, ale i ujištění. Když z Písma víme, jak Bůh jedná, když poznáváme Jeho „mentalitu“, dodává nám to poté jistotu a stabilitu v našem rozhodování, v tom, abychom obstáli v náročných situacích a v důvěře a poslušnosti Jemu. Jistě, osobní zkušenost s Boží dobrotou i Boží mocí je nenahraditelná, ale poznání Božího charakteru z biblických příběhů, přikázání i proroctví je nezastupitelnou studnicí cenných pokladů, o které se zbytečně ochuzují všichni, kdo nemají v Jeho slově zálibu a „dnem i nocí“ o něm nerozvažují (srov. Ž 1:2) s touhou mu skutečně porozumět a zařizovat podle něj celý svůj život.

 

Jacob Peeters, Ninive

 

Druhou částí Knihy proroka Nahuma je zbytek první kapitoly (Nah 1:9-15). Tento oddíl tvoří pět krátkých promluv, střídavě adresovaných Judským (Nah 1:9-10, 12-13 a 15) a Asyrským (Nah 1:11 a 14). Jejich souhrnné sdělení je prosté: ať je nepřítel sebe-mocnější, Hospodin vykoná soud, který bude znamenat úplnou zkázu – takovou, že již více „nebude rozsíváno jméno“ nepřítele Božího lidu, tj. Asýrie. Proto naprosto nejsou na místě jakékoli pochybnosti či stížnosti na Boha (Nah 1:9), a naopak je třeba, aby Boží lid žil svatě a podle Boží vůle, totiž aby patřil mezi věrné, kdo Hospodinu důvěřují a poslouchají Jej, ke kterým se přizná a kterým je – slovy předchozí žalmu – „silou v den soužení“. Verše Nah 1:9-15 jsou příslibem, jehož naplnění prorok „vidí“ ve zbytku své knihy.

 

Nepříjemné okolnosti, protivenství, těžkosti či soužení, to vše jistě vyčerpává, to vše není příjemné. Nic z toho ovšem nemůže zpochybnit či narušit naši důvěru Hospodinu. Pokud se tak stane, tak je na místě činit pokání a svou (v takovém případě nebezpečně slabou a vratkou) víru upevnit. Křesťanství nemá být berličkou, natož vypočítavým obchodem s Bohem s cílem dosažení pohody a požehnání. Pokud je nám Bůh dobrý pouze ve chvílích, kdy se vše daří, kdy prožíváme Jeho bohaté požehnání, pak je snad až rouhavé se i jen označovat za křesťany. V obtížných situacích jistě můžeme volat k Bohu o pomoc, On nás k tomu dokonce sám nabádá, mezi křesťany žel četné projevy zahořklosti vůči Bohu, protože „On mi nepožehnal, jak jsem si představoval“, „nezasáhl tak rychle, jak jsem chtěl“ apod., jsou ale Božích dětí naprosto nehodné. Hospodin dostojí svým slibům a dostojí své spravedlnosti i své dobrotě, přičemž Jej samozřejmě můžeme žádat například o to, aby jim dostál „co nejrychleji“. Stále bychom však měli mít na paměti, že je to On, kdo je Bůh, a my že jsme Jeho lid, jenž Mu má sloužit, nikoli naopak.

 

 

Třetí, nejrozsáhlejší částí Nahumova proroctví je zvěst o Ninive (Nah 2:1 – 3:19), o naplnění soudu nad ním, a tedy o jeho zániku. Tato pasáž se skládá z pěti oddílů.

 

První z nich (Nah 2:1-10) je velmi názorným popisem samotné „bitvy o Ninive“, během které bylo posléze město roku 612 př. n. l. dobyto a vypleněno. Sdělení je napsané s užitím tzv. profetického perfekta: zjednodušeně řečeno tím Nahum dává najevo, že dobytí Ninive je tak jisté, že je o něm možné mluvit jako o něčem, co se již stalo, co je již hotové.

 

Bůh Ninivské vybízí, aby se připravili, snažili a bránili (Nah 2:1bcd), protože ani to jim nikterak nepomůže proti Jeho trestu (Nah 2:5abc). Naopak, ti, kdo by měli město bránit, budou prchat jak voda z děravé cisterny (Nah 2:8), protože budou naprosto zděšeni (Nah 2:10bcd) z krvelačného, hrozivého a k plenění vyburcovaného (Nah 2:3) vojska Bohem poslaného „zhoubce“ (Nah 2:1a). Obléhání bude úspěšné, útočníci proniknou do města (Nah 2:5d – 6a), kde budou nemilosrdně plenit (Nah 2:4), rabovat vše cenné (Nah 2:9) a zajímat zajatce bez ohledu na jejich posvátnost či nedotknutelnost (Nah 2:7).⁶

 

To vše se uskuteční proto, že Hospodin se rozhodl, že svůj popleněný lid obnoví (Nah 2:2)⁷ a pomstí.

 

O dobytí Ninive se nám dochovala oslavná stéla s popisem této události vítěznou stranou. Ani ta se však nevyrovná názornosti biblického líčení, popsaného přibližně deset let před tím, než se pád Ninive udál. I to je úžasným dokladem Boží moci: když se rozhodl, že trest nad asyrskou říší vykoná, zjevil svému lidu detailnější zprávu o tom, co vykoná, než jaké byli schopni pozdější přímí účastníci této události.

Do výjevu „bitvy o Ninive“ je na první pohled jakoby navíc vložen 2. verš. Právě ten však celé dění zdůvodňuje: ti, kdo plenili Boží lid, budou nyní vypleněni, protože Hospodin se rozhodl, že svůj lid obnoví a nad nepřáteli se pomstí. Nahum jednoznačně popisuje Boží časný trest, my si z něj však můžeme vzít povzbuzení, že Hospodin nenechá křivdu a útlak proti svému lidu bez následků – i kdyby trest za takové jednání přišel až při Posledním soudu, můžeme se upokojit a radovat z Boží spravedlnosti, protože On všem spravedlivě odplatí.

 

Ninive tedy bude vyloupeno a vypleněno, což je odpovídající trest městu, které loupilo a rabovalo jak smečka lvů sápající svou kořist. Právě toto přirovnání užívá druhý z pěti oddílu samotného břímě Ninive (Nah 2:11-13).

 

Ninivetští jsou zde přirovnáni ke smečce lvů,⁸ kde samci chodili na výpravy za kořistí, při kterých si počínali nemilosrdně, zatímco samice a mláďata zůstávaly v klidu nestřežené doma, jelikož nebylo čeho se bát. Nyní se však, říká Hospodin, situace změnila, protože proti Ninive stojí sám Bůh, jenž nejen zničí a srazí jeho sílu (armádu), ale vyhubí i ty, které ninivští bojovníci zanechávají doma „v bezpečí“, a tím ukončí loupení a řádění tohoto krutého města.

 

Ti, kdo byli naprosto neohrozitelní a jistí si svou mocí, budou rozprášeni, když se proti nim postaví Hospodin.⁹

 

Jak je patrné, jedním z ústředních motivů celé Knihy proroka Nahuma je Boží moc. I závěrečné verše druhé kapitoly dokreslují Hospodinovu svrchovanost a nesrovnatelnost Jeho moci s kýmkoli jiným: ti, kdo mezi lidmi byli zcela neohrožení a mohli si dělat, co se jim zamanulo, jsou zcela bezmocní tváří v tvář Bohu. Boj mezi Hospodinem a Ninive nebyl vyrovnaný, supervelmoc, jež neměla žádnou konkurenci, Bůh „sfoukl jak malinu“. Opravdu tedy nejsou na místě žádné pochybnosti o tom, zda Bůh něco svede, je něčeho schopen, má dostatečnou moc apod.

Hospodin se rozhodl, že „vyplení ze země loupení“ Ninivských. Hned na začátku třetího z pěti oddílu samotného Nahumova vidění (Nah 3:1-7) však konstatuje, že Ninive je město „vražedlné“, plné „lži a ukrutenství“, z něhož „neodchází loupež“. Jediným způsobem, jak loupení Ninivských vymýtit, je proto vyhubení celého Ninive.

 

Stručný popis zkázy hlavního města Asýrie na začátku třetí kapitoly Nahumova proroctví (Nah 3:2-3) je mimořádně poutavý a reálný. Působí jak z vrcholné scény moderního válečného velkofilmu: záblesky zkázy jsou v rychlých prostřizích střídány pro navození intenzivního pocitu zmaru a zhouby.

 

Oddíl Na 3:1-7 kombinuje líčení zkázy Ninive se zdůvodněním, proč k němu dochází. Kromě již zmíněné mimořádné ukrutnosti, nemilosrdnosti a kořistnické nenasytnosti, zmiňuje „smilnění“, do kterého Ninive svádělo a uvádělo celé národy. Míněn je zřejmě náboženský synkretismus¹⁰ podporovaný přesuny podmaněného obyvatelstva, jehož projevem byli mimo jiné Samaritáni.¹¹

 

Obraz smilnění je využit i pro odplatu: Ninive bude potrestáno trestem kurev, bude odhaleno, zaházeno smetím, vystaveno na pranýř – a stejně jako se samo nad nikým neslitovalo, ani nad ním se nikdo neslituje a nikdo mu nepomůže.

 

Záleží na Božím svrchovaném rozhodnutí, kdo bude Bohem potrestán časným trestem. V případě pohanských národů vidíme z Písma spíše Boží tendenci „ponechat je“ bez časného soudu. Výjimky jsou obvykle spjaty jak s naprosto výjimečnou a všechny meze překračující ukrutností a zkažeností (kromě Asyrských například národy oblibující si v lidských obětech, které měli Izraelité vyhubit při dobývání Zaslíbené země), tak s utlačováním Božího lidu. Lze konstatovat, že to platí i v případě jednotlivců.

V Nahumově proroctví sice není obsažena přímá prosba Božího lidu o tento časný trest, vzhledem k tomu, že jde o útěšné a potěšující sdělení pro Boží lid, můžeme však i z něj konstatovat, že je jistě možné Boha o takovýto zásah žádat. V takovém případě by však mělo být splněno několik zásadních podmínek: Předně žádající věřící nesmí mít sám „máslo na hlavě“ – jen těžko zůstane bez Boží reakce přivolávání Božího trestu zaznívající od někoho, kdo by si trest sám zasloužil. Ostatně, v tomto ohledu je důležité, že Nahum očividně nemusí nabádat Judské k pokání, jelikož v Božím lidu proběhla potřebná obnova. Žadatel o takovýto Boží zásah by měl zároveň plně respektovat výše zmíněnou Boží svrchovanost: nejen o tom, zda, ale tím spíše o tom, kdy zasáhne, rozhoduje Hospodin, nikoli pouhé křesťanovo přání. A případné Boží prodlévání či vyhodnocení situace jako nevhodné k takovémuto zásahu by nemělo vést ke křesťanovu reptání a k poklesu důvěry Bohu, respektive pokud se tak uděje, je tím odhalen závažnější problém pro daného křesťana než protivenství či soužení „zvenčí“, totiž pochroumanost „uvnitř“.

archeolog Henry Layard, Ninive

Předposlední úsek Knihy proroka Nahuma (Nah 3:8-11) připomíná pád města No-Amon, centra egyptské říše, označovaného také jako Théby, které roku 663 př. n. l. vyplenil asyrský král Ašurbanipal. Ani strategická poloha („jehož val bylo moře“, Nah 3:8), ani mocní spojenci nemohli zabránit jeho zkáze. Stejně tak padne i Ninive.

 

Pro současné čtenáře je připomínka dobytí Théb důležitá zejména jako pomůcka pro dataci knihy. Pro ty, pro které Nahum ve své době proroctví psal, však měl tento odkaz na egyptské velkoměsto ještě větší smysl: egyptská říše byla před pádem svého hlavního města druhou, ač slabší velmocí. Zkáza tak důležitého centra byla všeobecně známá, zvěst o ní se – jistě s náležitými podrobnostmi – šířila po celém Blízkém východě. Využití takto všeobecně známé nedávné události pro vysvětlení zamýšleného sdělení jistě napomohlo názornosti a pochopitelnosti celé knihy. Z tohoto příkladu je patrné, že Boží záměr nebyl a není vymyslet jakýsi nevysvětlitelný rébus, kterým věřící zaměstná. I komplikovanější biblické pasáže, jako třeba někteří z tzv. malých proroků, byly sepsány tak, aby srozumitelně sdělily potřebnou myšlenku. To, že v nich mnohdy něčemu nerozumíme či v nich vrstvy jejich smyslu objevujeme třeba celý život, není dáno Božím záměrem před věřícími vše utajit a zmást je, ale naší nedokonalostí. Bůh nám dal Písmo proto, abychom v něm obsaženému zjevení porozuměli, řídili se podle něj a znali díky němu Boha. K tomu navíc zařídil, aby v církvi pochopení zjeveného Božího slova mohlo být co nejhlubší a nejpřesnější: Duch svatý smysl Písma zjevuje, Bůh povolává pro svou církev učitele, vykladače apod. Je však třeba jednak skutečně toužit po porozumění Božímu slovu, přičemž tato touha je správná, když přirozeně vyvěrá z pochopení životní potřeby znalosti a porozumění Písma a Boha. Pokud věřící opravdu touží po tomto porozumění, projevuje se to logicky usilovnou snahou jej dosáhnout a ochotou se nechat poučit těmi, kdo již dosáhli hlubšího porozumění. Ani tím však výčet podmínek nezbytných k úspěchu takového snažení nekončí – naprosto nezbytné je, aby přístup k Písmu vykazoval důvěru Bohu a odhodlanost aplikovat poznané ve vlastním životě.

Závěr knihy (Nah 3:12-19) odhaluje, že zkáza již začíná. Ninive je zatím ještě bezpečné, ale asyrská říše již začíná ustupovat ze svého neohroženého postavení. Hospodin Judské ujišťuje výrokem adresovaným jakoby Ninivským: jen se klidně připravte, můžete svolat celou svou armádu, ale jste zcela bez šance. Obraz brouků, kobylek a chroustů odhaluje, že vše, co Ninivští měli, bude během okamžiku pryč – tak jako předtím jak hejno sarančat sami náhle přišli a vše vyžrali, tak stejně spěšně nyní ti, o koho se opírali, zmizí za horizontem. A nejen, že zkázy Ninive nikdo nebude litovat, naopak vyvolá bujaré veselí mezi všemi, které Ninivští dříve utlačovali. A sláva a moc Ninive již nikdy nebude obnovena.

 

Boží řešení situace není nedokonalé. Bůh není jako mnozí lidé, váhající ještě v průběhu jednání, měnící své rozhodnutí s každým závanem změny okolností apod. Hospodin mnohdy čeká déle, než zasáhne, aby bylo opravdu jasně prokázané, že zvolený zásah je tím nejlepším řešením. Když se to však prokáže, již neprodlévá, neváhá, neutápí se v pochybnostech, ale rázně situaci vyřeší. I v tomto by nám měl být Bůh vzorem, i v tomto bychom se měli měnit k Jeho obrazu: být trpěliví, když je na místě trpělivost, a rázní a nekompromisní, když je na místě ráznost a nekompromisnost – a vždy, jak v případě trpělivosti, tak v případě ráznosti, být rozhodní a uvědomělí; nenechat se vláčet okolnostmi, neřídit se podle davu, nesnažit se jen zalíbit druhým, nerozhodovat se povrchně apod., ale s náležitým rozeznáním správně vyhodnotit situace a uvědoměle a rozhodně se k ní správně postavit.

 

 

Kniha proroka Nahuma zjevuje Hospodina jako Toho nejmocnějšího, Jemuž není radno se stát nepřítelem, Jehož lidu není radno škodit, protože On je žárlivým mstitelem, kterému nikdo nedokáže vzdorovat. A jako toho, kdo svým jednáním přináší útěchu a potěšení svému lidu, svým věrným, kteří Mu důvěřují.