Životopis významného reformátora, působícího zejména v Ženevě. Kalvínovo působení však nebylo omezeno jen na toto švýcarské město: stál za rozsáhlou evangelizací Francie i dalších zemí, svou „dogmatikou“ ovlivnil vývoj teologie jako takové a jeho biblické komentáře jsou v mnohém podnětné dodnes.
|
Jan Kalvín |
Jan Kalvín přišel na svět 10. července 1509 ve francouzském Noyonu, v Pikardii. Jeho otec Gerard Cauvin se z chudých poměrů vypracoval na posici kapitulního notáře, jenž měl na starost zejména finanční administraci katedrály v Noyonu. I díky tomuto otcově zaměstnání se Janovi dostávalo podpory od rodu Montmorů, z něhož pocházel tehdejší noyonský biskup, což Kalvínovi umožnilo kvalitní studia v Paříži, kam byl rodiči odeslán již ve dvanácti letech. Na Collège Montaigu, kterou navštěvoval, před ním studoval Erasmus Rotterdamský a s největší pravděpodobností se zde osobně setkal s Ignácem z Loyoly. Po dokončení artistické fakulty pokračoval ve studiu práv v Orleáns.
Právě zde nabýval stále častější styky s reformním hnutím: humanisty, valdenskými i dalšími reformně orientovanými jedinci, jimiž byl brzy obklopen. Roli v Kalvínově zapojení do reformního okruhu jistě měl jeho příbuzný Pierre Olivétan, jenž překládal Bibli do francouzštiny.
Do Francie v té době již pronikaly vliv a spisy Martina Luthera, evangelíci byli doposud tiše tolerováni, jakkoli nejvýznamnější a nejvlivnější teologická fakulta, Sorbonna, stála jasně v oposici ke vznikající reformaci.
I Jan Kalvín četl Luthera. Studoval také Bibli a byl pod vlivem „reformně-humanistického kroužku“ v Orleáns. Přibližně roku 1530 prožil to, co později popisoval jako „náhlé obrácení“ (conversio subita), jež vysvětloval jako pokání, poddání života Bohu a přijetí jeho „povolání“ (vocatio) k reformování církve.
Kalvín se do reformního kroužku nejen plně začlenil, ale začal v něm aktivně působit. V okruhu působícím pod ochranou královy sestry Markéty Navarrské byl brzy zván k výkladu Písma, významnou roli měl také na nové králem založené a reformně orientované Collège Royale, která se stala určitou protiváhou konzervativní Sorbonny – a to jak metodologicky (příklonem k humanismu), tak názorově. Právě teologická orientace a aktivity vyučujících na Collège Royale vedly ke konci tolerantního období, když byl její rektor po své inaugurační řeči nařčen z kacířství, načež král František I. nařídil „vymýcení luterské sekty“, se kterýmžto označením se svezli i spíše lavírující humanisté. Rektorova inaugurační řeč (na jejíž obsah snad měl vliv Kalvín) se zmiňovala o ospravedlnění vírou, zdůrazňovala důvěru Bohu a blahoslavenství těch, kdo jsou pronásledováni pro Krista a evangelium. Kalvín i ostatní významní evangelíci byli v reakci na nová opatření nuceni odcestovat z Paříže pryč.
Jan Kalvín se přesunul do Angouléme na západě Francie, kde našel podporu mecenáše s dobře zásobenou knihovnou, klid na práci a klid od pronásledování. Při útěku do Angouléme souhlasil se schůzkou s Miguelem Servetem, o kterém ještě bude později řeč, ten však ve smluvený čas nedorazil.
Přísnější pronásledování evangelíků nastalo až po roce 1534, v reakci na tzv. plakátovou aféru. Evangelíci vylepovali zejména v Paříži plakáty hanící katolickou mši a hlásající zbytečnost znovu-obětování již dokonale a dostatečně obětovaného Krista. Klanění se hostii označovaly jako modlářství a horovaly proti opulentní mešní liturgii. Jelikož se podařilo jeden z těchto ilustrovaných posměšků vylepit dokonce na dveře královy ložnice v Ambois, následovalo zpřísnění králova postoje. Kalvín proto byl nucen opustit Francii jako takovou.
K dalšímu pobytu si zvolil Basilej – šlo o volbu logickou: město bylo v té době významným centrem humanistických studií (působil zde i Erasmus Rotterdamský), a zejména uznávalo svobodu vyznání, v této době dosti neobvyklou. Proto se zde v jednom městě mohli potkávat katolíci s luterány i zwingliány, a dokonce i novokřtěnci.
Právě v Basileji Kalvín publikoval první vydání svého stěžejního spisu Institutio Christianae Religionis (Instituce křesťanského náboženství).
Roku 1535 odcestoval Kalvín do Ferrary k princezně Renatě Francouzské, švagrové francouzského krále, která tajně sympatizovala s reformací a ukrývala několik utečenců po plakátové aféře. Tajní evangelíci ale byli prozrazeni, když jeden z nich ostentativně odmítl zúčastnit se mše a Jan musel znovu odejít. Přes Paříž se chtěl odebrat do Basileje, ale kvůli vojenským manévrům musel na noc zastavit v Ženevě. Místní reformátor Vilém Farel pak hrozbami Božích klateb Kalvína přinutil zůstat a ten se zde ujal výkladu Pavlových listů.
Pro vymezení svého programu vůči katolíkům, vlažným evangelíkům i novokřtěncům vydali reformátoři Články o organisaci církve. Jejich podepsání mělo být podmínkou k účasti na eucharistii. Tímto požadavkem však narazili na silnou nevoli, například ze strany bohatých měšťanů obchodujících s katolickými zeměmi, v čemž se jim Farel s Kalvínem snažili zabránit.
V Ženevě se záhy odpor proti Kalvínovi stal aktem patriotismu – byl totiž francouzským přistěhovalcem a čelil mimo jiné i obvinění z jednání s francouzskými agenty.
Když poté Kalvín s Farelem odmítli sjednocující snahy bernských představitelů reformace, usilující mimo jiné získat ostatní reformovaná švýcarská města pod svůj vliv, došlo již k otevřeným nepokojům. Proto reformátoři odmítli o Velikonocích slavit s církví eucharistii, načež byli s třídenní lhůtou z města vypovězeni.
Po vyhnání ze Ženevy dokonce zvažoval, zda skutečně má být pastorem. Potvrdil jej v tom však další významný reformátor, Martin Bucer, jenž mu nabídl místo ve Štrasburku. I přes počáteční odpor Kalvín přijal a začal se v tomto tolerantním městě starat o francouzské uprchlíky, ocitl se tedy mezi vlastními. Navíc měl povoleno věnovat se i individuální pastoraci, což mu bylo v Ženevě odepřeno. Nakonec se jednalo o nejšťastnější období jeho života: dokonce požádal o místní občanství, čímž se v Ženevě nikdy neobtěžoval.
Kalvín ve Štrasburku zavedl společný zpěv Žalmů. Zpívali muži i ženy dohromady ve francouzštině – jazyce, kterému rozuměli. Bohoslužba byla prostá a díky Kalvínovu přesvědčení o nutnosti řádu vcelku pevně daná. Nejprve shromáždění vyvyšovalo Hospodinovo Jméno, následovalo společné vyznání hříchů. Po přečtení biblické pasáže o milosti zpívali křesťané první čtyři přikázání. Modlitba za pomoc k podrobení se Boží vůli byla zakončena zpěvem obsahu druhé desky dekalogu. Poté církev Boha prosila za vedení Duchem svatým. Důležitou součástí byla četba Písma a kázání, jež zakončila modlitba kazatele za požehnání pro shromáždění. Sborový zpěv žalmů pak předcházel finálnímu aronovskému požehnání.
Ve Štrasburku také Kalvín vydal druhé latinské vydání své Instituce a komentář k listu Římanům. Instituci rozšířil od první verze téměř trojnásobně. Změny doznalo pojetí církve: z neinstitucionalizované, takřka neviditelné utlačované církve, za jejíž pravost a právo na existenci bojoval roku 1536, „se stala“ církev stojící pevně na svém místě ve společnosti. Tato evangelická církev se pak dle autora projevuje kázáním Božího slova a správným prováděním svátostí.
Rozvedl také doktrínu o predestinaci. Kalvín s predestinací někdy zápasil, jindy k ní utíkal jako k jedinému možnému vysvětlení nemilé reality: věřil, že v ní objevil mimo jiné odpověď na otázku, proč někteří pravé evangelium nepřijímají. Zásadní motivací však Kalvínovi byla především snaha Bohu plně přiznat Jeho nadřazenost a všemohoucnost: ještě před stvořením měl tedy Bůh nezávisle na člověku a jakémkoli jeho skutku rozhodnout, kdo bude spasen a kdo zatracen. Během pozemského života sice lze podle některých vnějších znaků odhadnout, zda někdo patří spíše mezi vyvolené nebo zatracené, s jistotou to ale o jiném člověku nikdo nemůže říci. Jen sám k spáse předurčený křesťan dostává prý od Ducha svatého osobně pevné ujištění o svém vyvolení. Přes všechny své snahy o vysvětlení určité lidské svobody v podružnějších věcech a svobody nevěřícího k hřešení a jeho odpovědnosti za svou omezenou svobodu prohlašuje Kalvín svým učením o dvojí predestinaci, že člověk je v podstatě loutka, takřka neživý nástroj, v rukou Boha, jehož spravedlnost není lidem pochopitelná.
Jakožto autor Instituce a významný protestantský myslitel se také v průběhu pobytu ve Štrasburku účastnil mezikonfesijních setkání mezi katolickou a protestantskou stranou, která vyvolala zejména snaha císaře Karla V. sjednotit víru ve své říši. Na kolokviu v Řezně bylo dosaženo rozsáhlého kompromisu, který ale odmítl jak nepřítomný Luther, tak nepřítomný papež a kriticky se k němu vyjadřoval i Kalvín, který proto kolokvium předčasně opustil.
Během těchto hovorů však Kalvín navázal přátelský vztah s Filipem Melanchthonem. S Lutherem se Kalvín osobně nesetkal. Napsal mu sice dopis, ten však Melanchthon pro obavy z Lutherovy reakce nedoručil. Luther se ale vyjadřoval o Kalvínovi velmi uctivě a Kalvín o Lutherovi dokonce jako o „otci“. Jakkoli bylo později učení o večeři Páně (po smrti Luthera) hlavním bodem sporu mezi luterány a reformovanými („kalvinisty“), Luther se vůči Kalvínovu učení o večeři Páně vyjádřil výslovně souhlasně. Kalvína je ve skutečnosti možné označit za dobrého luterána. Ostatně, sám se tak chápal.
Ve Štrasburku také pěstoval korespondenční vztahy s Jednotou bratrskou. Té vytýkal nucení Božích služebníků k celibátu. Učil i proti degradování ženy na pouhý zdroj intimního potěšení a reprodukce. Vysvětloval, že podřízenost ženy v manželství se projevuje převážně funkční odlišností úkolů.
Sám byl ale doposud svobodný. Na naléhání přátel se proto oženil s Idelettou de Bure, vdovou po k evangelické víře obráceném novokřtěnci. V létě roku 1542 (již opět v Ženevě) se manželům narodil syn Jacques, jenž však zemřel jen o 14 dní později. Ideletta od porodu trpěla trvalými zdravotními problémy, kterým po dlouhém soužení roku 1549 podlehla. Kalvín se již nikdy znovu neoženil a o jeho lásce k manželce mohou být dokladem jeho slova po její smrti: „byl mi odebrán nejlepší životní společník. Kdyby se mi cokoli vážného stalo, byla připravena nejen přidat se ke mne ve vyhnanství a chudobě, ale i smrti.“
Ještě před zmíněnou řezenskou konferencí se změnila situace v Ženevě. Místní duchovní život již od vyhoštění Kalvína a Farela uvadal, někteří za současného stavu dokonce zpochybňovali platnost svátostí. Stále více zbožných Ženevanů si přálo Kalvínův návrat. Reformátor byl pozván zpět, ale odmítl.
V naději na využití nepokojů ve městě se arcibiskup Jacopo Sadoleto pokoušel svým dopisem přesvědčit Ženevu k navrácení do lůna římské církve. Neuvědomil si patrně, že i proti-kalvínská strana stojí oddaně na straně reformace, jen s odlišným pojetím od Farela a Kalvína. Jelikož se ale v Ženevě nenalezl nikdo dostatečně schopný, komu by mohlo být svěřeno autorství rázné a přesvědčivé odpovědi – požádala vláda právě Kalvína, jenž se úkolu zhostil.
Výtržnosti v Ženevě však pokračovaly i nadále. Během jedné rvačky byli dokonce zabiti dva členové městské vlády. Alarmující situace přivedla radní k přesvědčení, že jedině Kalvín může město zachránit. Nabídli mu proto nejen k dispozici dům, ale i zvýšený plat. Kalvín souhlasil až po dlouhém váhání a zdráhání se. Původně přitakal šestiměsíčnímu pobytu – ve městě však zůstal až do své smrti.
Jelikož Kalvín nedůvěřoval možnosti fungování církve bez pevného a povinně dodržovaného řádu, prosadil Články o organisaci církve až na úroveň zákona. Církev měli spravovat lidé ve čtyřech typech úřadů. „Pastoři“ kázali slovo a vysluhovali svátosti. Jednou týdně se konalo jejich společné studium Písma a jednou za tři měsíce se kongregace pastorů scházela k vzájemné kritice omylů, tedy k čtvrtletnímu skládání účtů, kdy mohlo dojít i k suspendaci. Do úřadu byli zvoleni shromážděním pastorů a potvrzeni Radou, která byla oficiálně jejich zaměstnavatelem – ustanoveni byli na základě přísahy, i když Kalvín preferoval vzkládání rukou. „Doktoři“ či „učitelé“ měli vysvětlovat pravé a odsuzovat falešné učení. Mezi ně patřili později i dva profesoři – jeden vyučoval Nový, druhý Starý zákon. Učitelé se měli starat o akademické vzdělání budoucích pastorů. Jmenováni byli, i přes Kalvínovy protesty, radou. „Starší“ byli laici odpovědní za disciplínu. Všichni byli členové některé z městských rad a byli také nominováni i potvrzeni městskou vládou. Teprve od roku 1555 Kalvín dosáhl toho, aby se „starším“ mohl stát kdokoli z lidu (a nejen z radních). Poslední „diakoni“ měli pečovat o chudé a potřebné. Nejvyšším církevním orgánem byla konzistoř, ve které zasedalo 12 pastorů a 12 starších. Ta měla mít právo exkomunikace v případě zatvrzelého setrvávání ve hříchu i přes opakované napomenutí. Každý čtvrtek řešila morální prohřešky a příslušné penalizace a zodpovídalo se jí jak světské tak církevní vedení.
Veškeré káznění mělo podle Článků probíhat s mírností. O právo vyobcování i o celkový dohled nad měšťany hlavně v mravnostních otázkách musela ale konzistoř bojovat s Radou. Toto soupeření vedlo často až k podlému donašečství. Velmi přísná pravidla ženevského života mají svou příčinu v reformátorově touze po disciplíně a zbožnosti, kterou nebyl schopen sebelepšími kázáními a osobní pastorací dosáhnout.
Jan zdaleka nebyl diktátorem či absolutním vládcem Ženevy, naopak dlouhá léta musel vzdorovat rozsáhlé, zejména politické oposici a střetům s jednotlivci i s Radou. Kalvín v Ženevě působil hlavně jako kazatel a učitel. Během každého dvoutýdenního cyklu kázal asi desetkrát, na nově vytvořené universitě měl přednášky, kde vykládal Písmo svaté. Věnoval se též osobní pastoraci a přijímal návštěvy s mnoha různými druhy problémů. Během svého života napsal také více než 4000 dopisů. Z přepracovanosti pramenily také početné zdravotní potíže, které jej provázely takřka celý aktivní život.
Kolem roku 1545 se dosud nekoordinovaná oposice proti reformátorovi shlukla ve straně označované jako „libertini“. Jejím jádrem byly vzájemně propletené přední ženevské rodiny a vůdčí osobností pak velitel občanských gard a několikanásobný člen Rady Ami Perrin. Období konfliktu i zvýšeného výskytu občanských nepokojů (již tak v Ženevě té doby obvyklých) započalo obviněním Perrinovy ženy. Ta měla porušit městský zákon tancem, jenž byl zakázán. Perrin hájil svou ženu nařčením člena konzistoře z tance. Ten se přiznal a učinil pokání. Ami ale odmítal s konzistoří o trestu pro svou ženu vůbec jednat a ta pak byla nucena odejít z města.
Roku 1547 zemřel francouzský král František I. a nahradil jej Jindřich II., Ami Perrin odjel jako vyslanec Ženevy vzdát novému monarchovi hold. Z Francie si pak zpět přivezl i ženu a tchána – oba stále vnímané jako přestupitele ženevských zákonů. Když byli zatčeni, bral to Perrin jako osobní urážku a rozpoutal prudký spor s Radou. Navíc byl také obviněn z velezrady, a zbaven proto hodnosti, což vyvolalo pouliční nepokoje, které se sám Kalvín snažil uklidnit. Vrhal se do rozbouřeného davu a nabádal jej, ať – pokud chce prolévat krev – zabije nejprve jeho.
Oposice získávala od roku 1546 stále pevnější postavení. Roku 1552 už ovládala prakticky všechny významné úřady a spory se vyostřovaly. Libertini si nekladli za cíl zbavit se Kalvína, chtěli ale omezit jeho a církevní moc a vytvořit si z něj poddaného služebníka. Boj se vedl hlavně o právo exkomunikovat, které dle Kalvína mělo náležet striktně církevní moci. Když se následujícího roku blížily Velikonoce (čas slavení eucharistie), požadovala Rada seznam exkomunikovaných s příčinami k přezkoumání. Kalvín a další kazatelé odmítli seznam poskytnout a raději nabízeli svou rezignaci. V polovině roku pak nebyli církevní představitelé připuštěni na setkání všeobecného shromáždění, po právu přístupnému všem občanům. Vzájemná nesnášenlivost se nadále vyostřovala. V červenci byl Kalvín dokonce zbit, načež opět předkládá svou rezignaci. Libertini ale chtěli podřízeného Kalvína, ne Kalvína mučedníka – rezignace tak byla opět odmítnuta.
Je paradoxní, že událost, která Kalvína právě ve chvílích největší nejistoty a nejslabší autority zachránila a celý vývoj obrátila, je totožná s tou, kterou mu pozdější životopisci a historici nejvíce vyčítají. V srpnu 1553 totiž do Ženevy přišel Miguel Servetus, známý lékař a velmi proslulý bludař. Ten se zde zastavil při svém útěku z inkvisičního vězení. Do toho byl uvržen po udání při mezikonfesijní korespondenci mezi příbuznými za šíření myšlenek proti existenci Svaté Trojice. Ty publikoval hlavně ve svém díle Restituce křesťanství, které bylo reakcí na Kalvínovu Instituci. Kalvína s dílem konfrontoval přímo jeho autor. Jan se po přečtení spisu nejen v dopisech Servetovi vyjadřoval jednoznačně proti toleranci jeho názorů a to do té míry, že pokud by Servetus přišel do Ženevy, živý by prý již neodešel. Svůj slib Kalvín i přes zmínky proti užívání státní moci proti heretikům v první Instituci také naplnil.
Městská Rada se snažila využít sporu mezi Kalvínem a Servetem k definitivní reformátorově porážce. Nabádala dokonce Serveta k urážkám a dávala mu určitý pocit podpory, díky kterému vystupoval dosti sebevědomě. Tato taktika ale narazila, když se ukázalo, že prakticky všichni chtějí Servetovu smrt: jak katolíci, tak evangelíci. Rada by tedy zásahem v jeho prospěch učinila z Ženevy město ochraňující všemi uznaného heretika. Odeslání zpět inkvisici nabídnuté Servetovi bylo odmítnuto, a navíc by také vyjadřovalo slabost Ženevy a její aktivity pro ochranu víry. Servetus nutně musel zemřít a Kalvín nesl za jeho smrt hrdě zodpovědnost.
Nově nabytou posici Kalvín brzy využil k pokusu o zajištění práva absoluce a připuštění k přijímání pouze pro konzistoř. Ve více než ročním sporu nakonec církevní moc zvítězila a libertinská oposice se ocitla prakticky v ilegalitě. V následujících volbách jednoznačně zvítězili pro-kalvínsky směřovaní činitelé, kteří „očistili“ významné úřady od perrinistů a mnoha francouzským přistěhovalcům darovali občanství. Zřejmě podnapilí vůdci libertinů poté vyvolali drobnou šarvátku, během které napadli jednoho ze členů Rady a byli zato odsouzeni k vyhnanství. Organisovaná oposice proti Kalvínovi přestala existovat.
Kalvín se v letitých sporech, častých obviňováních a neustálé nejistotě upevňoval v jistotě Božího povolání (vždyť být pouze na něm, tak se do Ženevy nikdy nevrátil) a v kombinaci s intelektuální převahou vystupňoval své sebevědomí až do domněle neomylných výšin. Netoleroval pak ani odlišnou věrouku ani polemiku o jeho osobních názorech, dokonce ani humor. Většina extrémních výlevů jeho agresivní obrany proběhla v kritických letech 1549-1555.
V následujících letech se Kalvín věnoval hlavně kázáním a vydáváním komentářů k jednotlivým knihám Písma. Prosadil také založení university, pro kterou získal kvalitní učitelský sbor z Lausanne a rektora Theodora de Bézeho, svého pozdějšího nástupce. Pokračoval také v práci na svém hlavním teologickém díle – Instituci učení křesťanského náboženství –, které bylo roku 1559 tisknuté již v pátém latinském vydání a jehož francouzské překlady mimo jiné velmi ovlivnily vývoj tohoto jazyka.
Od roku 1558 se Kalvínův již dříve špatný zdravotní stav začal prudce zhoršovat. Roku 1564 již trpěl hemeroidy, ledvinovými kameny, revmatem, dlouhodobými chřipkami, dnou, hleny v plicích a dalšími potížemi, které ho nakonec uvázaly na lůžko. I tak se ale snažil pokračovat v práci – alespoň diktováním dopisů. Když na něj bylo naléháno, aby si odpočinul, argumentoval, že přece nedopustí, aby jej Pán nalezl nečinného, až si pro něj přijde. Sepsal také závěť a na jeho přání ho navštívili představitelé městské vlády, kterým poděkoval za prokázanou přízeň. Také se omlouval, že nestihl splnit vše, co by bylo třeba a že byl tak netrpělivý a zlostný. Zemřel v bolestech, i když plně při smyslech, 27. května 1564 a pohřben byl v souladu se svým přáním bez náhrobku na běžném hřbitově, aby se zamezilo případnému vzniku kultu jeho ostatků.
Kalvínovo učení se v následujících letech a staletích stalo bohatou inspirací a hybatelem nejen rozličných bohoslovců a církevních představitelů. Jím předložené směrnice křesťanského života a věrouky participovaly na dějinách Francie, Skotska a Anglie (kde se ke Kalvínovi hlásila jak konformní anglikánská církev, tak puritáni), Nizozemí i dalších zemí. V Čechách je dopad jeho díla patrný ve výkladových poznámkách Bible kralické i v dalších otázkách spojených s Jednotou bratrskou. Weberův názor, že Kalvín je vlastně zakladatelem kapitalismu, je již překonán. I tak ale jeho důraz na práci a prosperitu křesťana hrál svou roli při „vzniku“ moderní společnosti. Největší význam ale měl Jan Kalvín pro jednotlivé křesťany osobně – těm ukázal možnost života striktně podle pravidel Písma, i když ani on – jako ostatně nikdo mimo kánon Písma – nedokázal nezakalit biblické učení vlastními omyly.
Hodnocení Kalvínovy osobnosti je složité a nedá se vyřknout jednostranný ortel. Život v Ženevě pod jeho „vládou“ by pro většinu dnešních lidí jistě nebyl lákavý. Jeho netrpělivost a choleričnost také nemohou být vnímány jako klad. K tomu musíme přičíst drtivé učení o dvojím předurčení a další věroučné omyly. Na druhou stranu byl ale Jan úžasným biblistou, výborným teologem a kazatelem, motivujícím své „stádo“ k upřímnější zbožnosti. V neposlední řadě byl také nápomocným pastorem, radícím křesťanům jak vyřešit jejich osobní problémy. Ať již je Kalvín vnímán spíše pozitivně, nebo spíše negativně, nelze zastřít vliv jeho života a díla na církevní i světové dějiny.
