Michelangelův rohatý Mojžíš

Italský renesanční polyhistor Michelangelo Buonarotti (1475-1564) vytesal sochu Mojžíše mezi lety 1513 a 1516. Socha byla podle původních plánů zamýšlena pro zasazení do vrchní části¹ velkolepě pojaté skulptury (měla obsahovat sedmačtyřicet velkých soch) tvořené jako hrobka papeže Julia II. († 1513).

Tento římský biskup byl Michelangelovým patronem a pověřil jej mimo jiné i výmalbou Sixtinské kaple. Finální podoba Juliovy hrobky je však nejen podstatně skromnější, Mojžíš se navíc nachází v centru její spodní části.

Hrobka, a tedy i 254 cm vysoká socha Mojžíše se nachází v římském kostele San Pietro in Vincoli (Sv. Petr v řetězech), pojmenovaném podle zde vystavených řetězů, jimiž měl být v Jeruzalémě spoután apoštol Petr, a řetězů, jimiž měl být Petr spoután v Římě. Právě ten řetěz, jenž spadl z apoštolových rukou, když jej osvobodil Boží anděl,² byl prý darován jeruzalémským biskupem císařské rodině. Císařovna Eudoxie jej následně darovala papeži Lvu I. Velikému († 461). Ten měl tento řetěz porovnat s řetězem užitým při římském věznění apoštola Petra a oba se měly zázračně propojit.

Jako zajímavost na okraj lze zmínit, že titulárním kardinálem v basilice San Pietro in Vincoli byl v letech 1545-1547 Jacopo Sadoleto, jenž napsal důležitý dopis ženevským měšťanům, v němž je nabádal k návratu ke katolické víře. Na dopis jménem Ženevanů odpověděl Jean Calvin, jenž následně v Ženevě působil.

Mojžíše slavný umělec zpodobnil s tělem nasměrovaným k „divákům“ a hlavou natočenou doleva, jako by se otáčel za něčím, co zaslechl. Je znázorněn vsedě, ale jako by se právě zvedal: Zatímco pravá noha spočívá na zemi a je až po koleno odhalena, jelikož Mojžíšovo roucho je vykasáno, levé chodidlo je zvednuté a o zem se opírá jen nepatrně, vlastně jen palcem. Mojžíš je vysochán s deskami Desatera, drží je v pravém podpaží. Pravou dlaň má na deskách opřenu a prsty si drží svůj dlouhý vous, který tudíž visí rovně k „divákům“, není otočen spolu s hlavou. Levou ruku si jakoby pokládá do klína, či spíše na břicho.

V jeho obličeji se podle některých zračí „směs hněvu, bolesti a pohrdání… hněv v jeho svraštělém obočí, bolest v pohledu a pohrdání v jeho vyčnívajícím spodním rtu a v dolů směřujícími kouty úst.“³ Dle Sigmunda Freuda, jenž se pokoušel interpretovat situaci a náladu, kterou Michelangelo ve své skulptuře zachytil,⁴ je Mojžíš znázorněn jako potlačující svůj hněv, poté co se dozvěděl o neposlušnosti Izraelitů a jejich modlářství při teleti, v posledním okamžiku před tím, než se v hněvu prudce zdvihne a roztříští desky zákona.⁵ Zmínka o potlačujícím hněvu dává vzhledem k biblickému textu poměrně smysl, Mojžíše totiž již na Orébu upozorňuje Bůh, že „se lid porušil“ modloslužbou, a vybízí jej k návratu dolů.⁶ Bůh také navrhuje řešení: lid vyhubit a vytvořit nový lid z Mojžíše.⁷ Ten se však okamžitě za lid přimlouvá.⁸ Když ale Mojžíš s hory sestoupí, modloslužbu Izraelitů spatří, sám propukne ve spravedlivý hněv a desky roztříští o zem.⁹

Michelangelův Mojžíš má však „oroženou“ hlavu.¹⁰ Jakkoli by rohy snad někdo čekal spíše u znázornění jakéhosi představitele zla, zde jsou nejen na hlavě význačného Božího muže, ale dokonce znázorňují vliv Boží přítomnosti na Mojžíšovu podobu. Kralická bible překládá místo, ze kterého podoba sochy vychází, tak, že se Mojžíšovi při sestupu s hory „stkvěla kůže tváři jeho“.¹¹ Latinský překlad zvaný Vulgáta, který pořídil ve 4. století Jeroným, však uvádí „cornuta esset facies sua“ („jeho tvář byla orožena“). Obvykle se vysvětluje, že se zde Jeroným dopustil omylu při překladu. Sám Jeroným však dobře věděl, že nejde o jakési zvířecí rohy, ale o projev Boží slávy na Mojžíšově obličeji.¹² Přesto slovo nepřekládá „zářit“ či „být oslaven“, jak by se snad nabízelo. V originální hebrejštině je v textu přítomné slovo odvezené od kořene קרן (q-r-n). Od tohoto kořene jsou odvezena slova pro „rohy“ i „být orožen“ (např. v Ž 69:32). Dalo by se říci, že správně překládá jak Jeroným, tak Kraličtí: Mojžíš byl „orožen“, což se projevovalo tím, že jeho tvář zářila.¹³

Vysvětlení je poměrně prosté: záře světla z nějakého bodu má v zásadě podobu rohu. Nikoli stočeného rohu třeba mufloního, přesto se kužel světla rohu podobá. Právě podobnost rohu s kuželem světla dostatečně vysvětluje, proč bylo v hebrejštině pro zářící Mojžíšovu tvář užito slovo „orožen“ (ačkoli přesná podoba tohoto Mojžíšova „orožení světlem“ nám samozřejmě není s jistotou známá).

Pokud bychom však chtěli přece jen trochu spekulovat, vyloženě se nabízí souvislost mezi Mojžíšovou tváří oroženou v důsledku pobytu v Boží přítomnosti a čtyřmi rohy oltáře,¹⁴ který „jest před obličejem Božím“.¹⁵ Omylu se sice nedopustil Jeroným, ale Michelangelo v takovém případě přece jen ano: jeho socha Mojžíše má rohy pouze dva (navíc nikoli ve tváři, ale výše na hlavě), přestože by se tudíž nabízelo ji obdařit rohy čtyřmi.