Kniha proroka Abdiáše

Kniha proroka Abdiáše je s pouhými jednadvaceti verši nejkratší knihou Starého zákona. Patří mezi takzvaných Dvanáct malých proroků. Celý její obsah je proroctvím, nadepsaným jako „vidění Abdiášovo“ a zabývajícím se zejména Idumejskými. Kniha neobsahuje žádné „dějové pasáže“, což pochopitelně komplikuje její dataci a znemožňuje podrobnější identifikaci jejího autora.

Co se týče autora, není jisté prakticky nic. Jméno Abdiáš (v hebrejštině foneticky Ovadja) znamená „služebník Hospodina“. Jedná se o poměrně běžné jméno, ve Starém zákoně se Abdiášů vyskytuje ještě dvanáct. Zda je některý z nich totožný s prorokem, jenž od Hospodina obdržel zjevení zaznamenané v této knize, není jisté. Dokonce je možné, že se nemuselo jednat o vlastní jméno proroka, ale pouze o jeho označení sebe sama za „Hospodinova služebníka“. Pokusy o ztotožnění některého s biblických Abdiášů s pisatelem této prorocké knihy úzce souvisí s otázkou datace. Ovšem, jednoznačné uvedení, v jaké době Abdiáš proroctví sepsal, v textu opět chybí.

Jako naplnění Abdiášova proroctví o devastaci Edomu lze chápat zničení Idumejského království nomádskými kmeny v čele s Nabatejci kolem roku 312 př. n. l. Později již Idumea nebyla samostatná, ale pod cizí nadvládou. Asi roku 125 př. n. l. Jan Hyrkán, jeden z Hasmoneovských (Makabejských) vládců a zároveň velekněz, využil oslabení Seleukovské říše a Idumejské si podmanil. Při tom je násilím přinutil konvertovat k judaismu. Farizeové sice na základě Dt 23:7-8 proti začlenění Idumejských do Božího lidu protestovali, to se však uskutečnilo i přes jejich odpor. Do značné míry tak došlo ke splynutí, jakkoli povědomí o Idumejském původu přetrvávalo: například Herodes Veliký byl původem Idumejský, jakkoli byl od narození vychováván jako Žid. Při židovské vzpouře proti Římanům Idumejští bojovali bok po boku s Židy. Po římském vítězství roku 70 n. l. již nejsou jako národ zmiňováni.

Jakkoli definitivní naplnění Abdiášova proroctví spadá tedy až do 1. století n. l., Kniha proroka Abdiáše byla jistě sepsána dříve. Ani rok 312 př. n. l. netvoří nejzazší hranicí, kam by bylo možné Abdiášovo proroctví klást. Jelikož prorok hovoří o tom, že si Idumejští sebou jsou zatím naprosto jistí a domnívají se, že na ně nikdo nemůže dosáhnout pro jejich bezpečné postavení ve skalách, je nutné hledat nejen v době, kdy existovalo jejich samostatné království, ale také v době, kdy se zdálo být neohrožené. Již kolem roku 440 př. n. l. ale vznikala koalice arabských kmenů pod vedením krále Gešema (jednoho z odpůrců Nehemiáše),¹ která Idumejské významně ohrožovala. Ostatně, prorok Malachiáš se o Idumejských snad v polovině 5. století př. n. l. zmiňuje slovy: „Ezau pak měl jsem v nenávisti; protož zanechal jsem hor jeho pustých, a dědictví jeho drakům pouště.“² Zmíněná koalice by také velmi dobře odpovídala úvodním slovům Abdiášova proroctví.

Nejranější datace knihy závisí zejména na interpretaci v. 11-14. V nich je popsána příčina, pro kterou mají být Idumejští zničeni: jejich zneužití slabosti Božího lidu v době cizího útoku, podíl na tomto ničení, radost z něj apod. Dějiny konfliktů mezi Božím lidem a Idumejskými jsou poměrně bohaté (pokud ponecháme stranou samotného Ezaua, počínají při cestě Izraelitů z Egypta do Zaslíbené země, kdy Idumejští odmítli umožnit průchod svým územím),³ událostí odpovídajících popisu v Knize proroka Abdiáše však mnoho neskýtají. Za krále Jozafata se sice Idumejští přidali k Moábským a Ammonitským proti Judsku, ale byli slavně poraženi,⁴ těžko tedy mohli páchat to, co je popsáno ve zmíněných verších. Za krále Jorama se úspěšně vymanili z Judského područí⁵ a ve Druhé knize Paralipomenon je navíc hned vzápětí řeč o útoku Filistinských a Arabů na Judsko.⁶ Ale o Idumejských při tomto arabsko-filistinském drancování není žádná zmínka, přičemž právě blízkost (v textu) k jejich vlastní revoltě by přímo vybízela k tomu je zmínit, pokud by v konfliktu nějakou roli měli. Účast Idumejských by sice vysvětlovala Amosova slova proti nim,⁷ ta jsou však podstatně pozdější a nevyžadují souvislost s útokem dalších národů (jak vyžaduje proroctví Abdiášovo). Text Abdiášova proroctví zároveň mluví o takové zkáze, která se zdá razantně přesahovat popis arabsko-filistinského útoku za krále Jorama. Hlavním důvodem pro spojení Abdiáše s dobou krále Jorama tak zůstává pouze touha po ztotožnění proroka Abdiáše se správcem paláce krále Achaba, zmiňovaným v souvislosti s prorokem Eliášem.⁸ Popisu proroka Abdiáše neodpovídá ani Idumejský útok na Judsko za krále Achase,⁹ jelikož tehdy využili oslabení Judska způsobeného nikoli „cizími národy“, ale severním královstvím, Izraelem.

Zbývá tak jediná situace: babylonské dobytí Judska a zničení Jeruzaléma v letech 607-586 př. n. l. Již roku 597 Judsko ztratilo kontrolu nad Negevem, přičemž tohoto drobného mocenského vakua Idumejští využili. O několik let později vzniklo protibabylonské spojenectví malých království včetně Idumejských a Judy, kolem roku 592 tedy byli Idumejští ještě Judskými spojenci, ačkoli prorok Jeremiáš je vybízel k podřízení se Babylonským, a tedy k rezignaci na společný odpor.¹⁰ Při babylonském ničení a plenění roku 587/586 však Idumejští již podporovali útočníky, na ničení se podíleli (srov. Eze 35:5), povzbuzovali k němu (srov. Ž 137:7) a radovali se z něj (srov. Pláč 4:21). Totéž jim vytýká i Abdiáš.

Kniha proroka Abdiáše sice vynáší soud nad Idumejskými, nebyla však sepsána pro ně, avšak pro Židy. Nejde o varování či napomenutí Idumejských, ale o povzbuzení Judských. To je podstatné i pro dataci knihy. Nedává příliš smysl, aby Bůh takto povzbuzoval lid, který sám právě potrestal dobytím a zajetím. Tím spíše, že prorok Abdiáš nikterak Judské nevybízí k nápravě, nikde nezmiňuje potřebu pokání na straně Božího lidu. Kniha tak mohla vzniknout buď až někdy hlouběji v průběhu babylonského zajetí, nebo dokonce až po návratu Židů z Babylonu. Kontextu a sdělení knihy se zdá lépe odpovídat druhá varianta: Židé po návratu obnovují Chrám i Jeruzalém, ale potýkají se s okolními národy, včetně Idumejských. Rozsah Judska zdaleka neodpovídá velikosti Davidova království (na jihu například nesahá Judsko ani k Hebronu), obnova se tudíž zdá být jaksi neúplná. Nebylo jistě těžké si také povšimnout, že národu, který měl Božímu lidu dle proroctví sloužit, a který se navíc při dobytí Jeruzaléma zachoval tak podle a nepřátelsky, se nyní daří lépe než Judsku. Do takové doby, snad někam do období mezi Ezdrášem a Nehemiášem, zdá se, zapadají Abdiášova slova nejlépe,¹¹ jakkoli je velmi dobře možné, že prorok Abdiáš svá slova sdělil lidu již v babylonském zajetí.

Kniha proroka Abdiáše začíná na první pohled poněkud odporující si dvojící výroků (v. 1ab): „Vidění Abdiášovo.“ a „Takto praví Panovník Hospodin...“ Slovo „vidění“ zde tedy neoznačuje vizuální zjevení, ale zjevené slovo. Tak je tomu sice i v případě jiných proroků, právě zdánlivý kontrast prvních dvou Abdiášových výroků však jasně odhaluje, že slovem „vidění“ nemusí být označen jen spatřený sen či podobné zjevení, ale jakékoli zjevení. Slovem „vidění“ je pak jasně dáno najevo, že nejde o vlastní výrok prorokův, ale o sdělení, které má svůj původ u Boha.

Kromě zmíněného „nadpisu“ lze jednadvacet veršů knihy rozdělit na tři části (v. 1c-9; 10-15 a 16-21), a to jak z hlediska obsahového, tak „formálního“ – všechny totiž končí shodně: odkazem na den Hospodinův, resp. na nástup Hospodinovy vlády.

První část knihy (v. 1c-9) obsahuje ohlášení soudu, resp. trestu nad Idumejskými.

První verš ohlašuje, že k národům již byl poslán Hospodinův vyslanec, jenž ohlašuje Jeho rozkaz: Povstaňte do boje proti Edomu! Abdiáš celé proroctví uvádí výrokem, z něhož je zřejmé, jednak že již je rozhodnuto, jednak že zkáza Idumejských je již „na spadnutí“.

Dokonce, i kdybychom předpokládali nejpozdější možnou dataci Knihy proroka Abdiáše (těsně před příchodem Nehemiáše či za jeho působení, v polovině 5. století př. n. l.) a brali jako dostatečné naplnění proroctví nejranější zkázu Edomu kolem roku 312, stáli bychom stále před více jak stoletou prodlevou v naplnění něčeho, o čem prorok sděluje, že je to rozhodnuté a „na spadnutí“. Určitou paralelou může být druhý Kristův příchod, u nějž je již také jisté, že nastane, a již Ježíš a apoštolové o něm mluvili jako o něčem blízkém. Přesto uplynulo téměř 2000 let a Kristus dosud nepřišel. To ovšem naprosto nic nemění na absolutní spolehlivosti, důvěryhodnosti a jistotě Božího zaslíbení – a nemělo by to nic měnit ani na pevnosti naší naděje a na naší připravenosti, stejně jako fakt, že trest nad Idumejskými nenastal do roka a do dne od Abdiášova proroctví nikterak nezpochybňoval pravdivost Božího sdělení v něm obsaženého, ani radosti a naděje z něj plynoucí pro Boží lid.

Druhý verš do značné míry předznamenává další text. Jednak v. 15, jelikož – jak bude z dalšího textu patrné – Boží trest odpovídá provinění Idumejských, a to nejen z hlediska spravedlnosti, ale také svým obsahem: Edom se povyšoval, bude tedy Hospodinem učiněn „malým mezi národy“;¹² pohrdal a znevažoval Boží lid, pročež bude v pohrdání.

Dále předznamenává také verše ihned následující (v. 3-4), v nichž se Bůh zmiňuje a vyjadřuje k pýše a povýšenosti Idumejských. Ti si mysleli, že vzhledem ke své poloze ve skalách nejsou ohroženi, domnívali se, že jsou nedobytní, že i mnohem silnější a početnější armáda by čelila při snaze si je podmanit takovým ztrátám, že by se takového úmyslu vzdala. Hospodin však ústy Abdiáše tuto sebejistotu Idumejských zpochybňuje, resp. ujišťuje Judské, že Jeho moc není omezena a že se před Ním nikdo nemůže skrýt. Nejen, že Idumejským nebudou k úniku před Božím soudem stačit jejich skalní opevnění, dokonce i kdyby se usadili až na hvězdách, i tam by na ně Jeho soud dosáhl.

Před Bohem a Jeho soudem se nikdo nemůže skrýt, a to jak před soudem časným, tak tím spíše před soudem věčným. Pokud se Bůh rozhodne provést časný soud nad kýmkoli, není jiný způsob, jak se mu vyhnout než pokání (srov. Ninivetští v Knize Jonáš) – a nutno dodat: opravdovým pokáním člověk s jistotou dosáhne Božího odpuštění, a vyhne se tak věčnému zatracení, Bůh však nezaslibuje, že se pokáním člověk vždy vyhne všem časným následkům svého hříšného jednání.

Slova o nemožnosti uniknout Božímu dosahu nás však jednoznačně směřují především k soudu věčnému, důležité druhé rovině Abdiášovy knihy: při Posledním soudu totiž před Hospodina předstoupí každý, nikdo tomuto soudu nemůže uniknout (jinak než spasením skrze Ježíše Krista). Slova adresovaná Idumejským lze velice dobře aplikovat na mnohé nevěřící, kteří při zmínce o nutnosti smíření s Bohem, ospravedlnění a odpuštění hříchů argumentují tím, že „žijí přece dobře, nikomu neubližují, a tudíž jim Bůh přece nemůže nic vytýkat“. Jak trefná je pak odpověď: „Pýcha srdce tvého zklamá tě“! Prvním a nenahraditelným krokem člověka ke spasení, a tudíž k obstání před Bohem, je uznání vlastní nedostatečnosti před Bohem, toho, že Bůh je nejen mocen, ale bylo by i spravedlivé, aby mne odsoudil, toho, že bez Jeho milosti nejsem schopen být přijatelný; vskutku „blahoslavení chudí duchem“ (Mt 5:3).

Zbytek prvního oddílu (v. 5-9) hovoří o povaze Božího trestu nad Idumejskými. Originální a poutavou paralelou Hospodin ukazuje, že Jeho soud bude úplný: když zloděj někoho okrade, vezme si, co se mu líbí, co potřebuje či chce, ale zbytek zanechá na místě; podobně sběrači hroznů poberou většinu, ale ponechají drobné zbytky; Hospodin ale „za sebou“ nezanechá vůbec nic: v den Hospodinův budou z hory Ezau vypleněni všichni, i moudří a rozumní. A spojenci, které Edom měl, mu nejen nepomohou, ale ještě se obrátí proti němu.

Ze starozákonních knih je patrné, že Hospodin jednal primárně se svým lidem a okolní národy ponechával takříkajíc „svému osudu“. Nesoudil ihned každou nepravost a nespravedlnost, které se pohané dopustili – „pohár“ musel vyloženě „přetéci“, aby svým časným soudem zasáhl. Když již však na časný soud na pohany došlo, šlo povětšinou o soud velmi razantní. To ostatně odpovídá i dalšímu Božímu jednání: Hospodin je milosrdný, trpělivý a dlouhočekající, ale zneužívání Jeho milosrdenství či trpělivosti vede k Jeho přísnému soudu: a naprosto logicky a zcela spravedlivě tím přísnějšímu, tím rozhněvanějšímu, čím milosrdnější a trpělivější předtím byl. Z toho plyne naprosto zásadní poučení i pro nás: buďme vděční za Boží milosrdenství a trpělivost, ale neberme je jako samozřejmost, natož abychom jimi pohrdli – vždyť o co větší musí být Boží hněv vůči těm, kteří Jeho milost a dobrotu poznali a okusili, ale přesto Jej neposlouchali?

První oddíl Abdiášova proroctví také velmi jasně připomíná biblické upozornění, aby lidé nespoléhali ani na sebe, ani na ostatní lidi, ale na Hospodina. Idumejští spoléhali na své skalní pevnosti a na svá spojenectví – a Hospodin jim říká, že ani jedno před Ním neobstojí. Zejména ve vztahu k Bohu je tedy bláznovstvím spoléhat na své schopnosti či zásluhy, stejně jako na ochranu jiného člověka – moudré je naopak spolehnout se na Hospodina a čerpat jistotu ze sjednocení své vůle s Jeho vůlí, z Jeho vedení, zaopatření a ochrany.

Druhý oddíl (v. 10-15) vysvětluje, proč si Idumejští zaslouží trest vyřčený v předcházejících verších, proč je Hospodin „navždy vytne“ (v. 10). Příčinou je jejich chování v „den bídy“ svého „bratra Jákoba“: když Babyloňané dobývali Jeruzalém, Idumejští se postavili proti Judsku, přidali se k cizím armádám (v. 11).

Abdiáš po úvodních dvou verších tohoto oddílu obměňuje své vyjadřování z gramatického hlediska a jakoby se staví doprostřed samotného dění (které, jak je patrné z v. 10-11 i z v. 15, již proběhlo, tj. i v. 12-14 hovoří o minulosti), aby jeho slova získala náležitou naléhavost: promlouvá jakoby k právě podle jednajícím Idumejským a říká jim: Nedělejte to! Efekt originálu je do češtiny prakticky nepřevoditelný, proto by nejblíže smyslu byl překlad: „Neměl ses tedy dívat...“, či případně „Kéž bys nebyl hleděl...“¹³

Idumejští jsou tedy káráni za svou účast na babylonském zničení Jeruzaléma a Judska: je jim vytýkáno, že se z této zkázy radovali, že se nad Judské povyšovali či se jim posmívali, že využili jeho zkázy k vlastnímu obohacení, a dokonce Babylonským vydávali či sami zabíjeli prchající.

Na první pohled je zarážející, že jsou Idumejští káráni i za radost z něčeho, co je ale Božím trestem. To je tedy zlé, radovat se z Božího soudu nad bezbožnými? Rozhodně ne. Ani kniha Abdiáše nás nesmí dovést k mylnému závěru, že tudíž není vhodné se radovat nad jakýmkoli Božím soudem či že je vhodné se cítit provinile, pokud by mi Boží potrestání kohokoli bezbožného učinilo sebemenší radost. Vždyť David si v žalmech opakovaně přeje Boží soud, raduje se z Božího soudu – a to nad těmi, kteří byli nominální součástí Božího lidu!

V čem je tedy rozdíl mezi Davidem a Idumejskými? První zásadní rozdíl spočívá v tom, že David, volající po Božím soudu nad svými bezbožnými nepřáteli, byl sám spravedlivý a Boha poslouchal. Spravedliví věřící se nejen mohou, ale mají ozvat k Bohu proti bezbožnosti a nespravedlnosti v Božím lidu a mají mít radost z Božího spravedlivého soudu: ostatně, sám Ježíš uklidňuje učedníky, kterým předpověděl, že budou pronásledování, ujištěním, že jejich pronásledovatelé budou Bohem odsouzeni, zatímco oni budou odměněni.¹⁴ Někdo, kdo má však ještě více „másla na hlavě“ než aktuálně Bohem trestaný, by nejen neměl využívat (či v takovém případě spíše zneužívat) tohoto trestu nad jiným člověkem, neměl by se nad takového člověka ani povyšovat, ale raději se k situaci vůbec nevyjadřovat, a zejména z ní vzít napomenutí pro sebe: když Bůh potrestal tohoto, tak já musím okamžitě činit pokání, napravit se, jinak mne také jistě dříve či později stihne Boží trest.¹⁵ Idumejští, obdobně jako například Babyloňané, si však poučení z Božího trestání vlastního lidu nevzali, domnívali se, že „na ně nedojde“.

Dalším zásadním rozdílem mezi Davidem a Idumejskými byla Davidova opatrnost v tom, do jaké míry má on osobně být Božím nástrojem trestu – resp. Idumejská neopatrnost a „horlivé“ zapojení se do trestání Božího lidu. Názorný je příklad Davidova postoje k Saulovi: Saule bylo očividně možné hodnotit jako bezbožného, bezdůvodně Davida pronásledoval a David volal k Bohu o vysvobození a spravedlnost. Spravedlnost však nevzal do svých rukou,¹⁶ jakkoli k tomu měl příležitost, neboť jej k tomu Bůh výslovně nepovolal. Naopak toho, kdo se snažil Božího trestu nad Saulem zneužít, sám potrestal (srov. 2Sam 1). Bohatě by postačoval první zmíněný bod (jako například u Babylonských, viz také Kniha proroka Abakuka), ale Idumejští jej obohatili o zapojení se do trestání, ačkoli je k tomu Bůh nevyzýval.

Na první pohled snad tak zásadní „bratrství“ Idumejských s Judskými, pro které se zdá být jejich jednání o to větší zradou, tak není tím nejdůležitějším argumentem, jakkoli jistě také má svou váhu. Příbuznost Idumejských je zdůrazněna zejména z jiného důvodu: dosud nad nimi Hospodin držel svou ochrannou ruku – i Judští k nim měli přistupovat jako k příbuzným (srov. Dt 23:7), u Abdiáše však Bůh sděluje, že Edom se zachoval jako cizozemec, „byl jako jeden z nich“ (v. 11), čímž vyprázdnil své příbuzenství. Idumejští byli „bratřími“ Izraelitů, a proto byli Bohem chráněni (a jejich role měla spočívat v službě Božímu lidu), když však nejen nenaplňovali svou roli, ale nechovali se ani jako bratři, dává Bůh najevo, že svou ochranu „stahuje“. Jakoby tedy Judským říkal: Nebojte se, při trestání Idumejských už nebudu přihlížet k tomu, že Ezau byl Jákobův bratr, oni se této „polehčující okolnosti“ svým jednáním zřekli.

Je pozoruhodné, jaký vliv Bůh přikládá lidskému jednání, svobodné vůli. Negativním příkladem jsou například právě Idumejští: zaslíbení či požehnání dané Ezauovi sice nebylo tak úchvatné jako to, které obdržel Jákob, ale bylo stále velmi dobré. A je očividné, že kdyby se jeho potomci, Idumejští, ztotožnili a dobře chopili role, která jim byla určena (tj. sloužit Izraelitům), byli by díky tomu bohatě požehnáni a měli by z toho mnohý prospěch. Jejich urputná snaha toto zvrátit nakonec ale byla „úspěšná“: úspěšně zvrátili nutnost sloužit Izraelitům, a to tak, že dosáhli vlastního zániku. Positivním příkladem je naopak třeba pokolení Léví, které od Jákoba obdrželo „zaslíbení“, které se jen stěží dá označit za požehnání: totiž rozptýlení v ostatních pokoleních. Díky Mojžíši, Áronovi a tomu, že se levíté hromadně přidali na stranu Mojžíše, resp. Boha, proti modloslužebným Izraelitům křepčícím kolem zlatého telete, se toto rozptýlení v ostatních pokoleních stalo skutečným požehnáním v kněžské a levítské službě. Místo věčného stěžování si a ublíženosti nad tím, proč se člověk narodil zrovna takový, jaký se narodil, proč zrovna takovým rodičům apod., je namístě se spolehnout na Hospodina, poslouchat Jej a vydat se Mu – protože pak je možné zvrátit nepřízeň „osudu“, protože Bůh může nečekaně a nepředvídatelně v dobré obrátit i to, co se zdá být nevýhodou, protože u Boha „není přijímání osob“ a každý, kdo je Mu věrný a kdo Jej bude opravdu následovat, je použitelný pro Boží království, každý takový může prožít smysluplný a úspěšný život.

Patnáctý verš uzavírá druhý oddíl vyhlášením blízkosti dne Hospodinova: dne Božího soudu. Očividně se zde spojují dvě roviny: rovina časného soudu nad národy a rovina věčného soudu nade všemi lidmi. Princip soudu je ale totožný: každému bude odplaceno podle jeho skutků.

Abdiášem vyhlášený trest nad Idumejskými je v tomto ohledu vyloženě názorný: nejen, že Boží soud probíhá tak, že je odplata spravedlivá – tj. že míra trestu odpovídá spravedlivě závažnosti provinění –, ale odplata je dokonce odpovídající svým obsahem: pýcha je potrestána ponížením, pohrdání druhými je potrestáno tím, že je zařízeno, aby bylo tím, kdo pohrdal, pohrdáno. Obdobný princip zmiňuje například i Abakuk, když prorokuje o potrestání Babylonských. I přesto, že se někteří vymysleli a velmi poutavě zbásnili obdobně „padnoucí“ tresty pekelné (zejména Dante Alighieri v Pekle), se zdá, že tento princip je výsadou Božích časných trestů, jelikož o věčném zatracení je řeč pouze jako o ohni, resp. ohnivém jezeře.

Třetí, poslední oddíl (v. 16-21) je vyvrcholením celého sdělení: den Hospodinův bude znamenat nejen trest nad Idumejskými, ale nade všemi národy (v. 16) – a Boží lid bude nejen zachráněn (v. 17), ale také obnoven ve své plné slávě (v. 19-20).

Národy si „užily“ „den bídy“, „den zajetí“, „den zahynutí“ Božího lidu, slavily své vítězství nad ním a radovaly se z jeho zkázy. Ano, Bůh svůj lid soudil a trestal, ale ostatní národy Jeho soudu také neuniknou: a když tak přísně trestal svůj lid, tím spíše potrestá ty, kdo Jeho lidem nejsou. Až tedy nastane „den Hospodinův“, budou národy opět „z plna hrdla hltat“, již ale nikoli z oslavné číše, ale z kalichu Božího trestu a soudu. A zachráněný Boží lid se – jak Abdiáš výslovně uvádí – bude na tomto soudu podílet (v. 18), dočká se tedy své pomsty.

Bezbožné národy budou zahlazeny, ale pročištěný a svatý Boží lid bude pod Boží vládou prosperovat.

Zásadní chybou okolních národů, radujících se a prosperujících ze zkázy Božího lidu, byla domněnka, že „na ně nedojde“. Boží soud však od Božího lidu započíná, nekončí u něj. Když tedy Bůh soudil Judsko, šlo o začátek soudů, nikoli o konec: okolní národy přišly na řadu následně, přičemž v přístupu v trestání k Božímu lidu a k nevěřícím je – jak je z Abdiáše patrné – zásadní rozdíl: Boží lid byl trestán, a to krutě, ale proto, aby byl pročištěn – aby „na hoře Sion bylo vysvobození a byla svatá“. Cílem je svatost Božího lidu, když té je dosaženo, tak nastává vysvobození, požehnání, bohaté dědictví a vláda. Proto byl z Božího lidu vždy zachován „ostatek“, tj. to nejlepší, co v něm bylo, i když šlo někdy třeba jen o pár zbožných jedinců. Oproti tomu soud nad nevěřícími, u Abdiáše konkrétně Idumejskými, probíhá se zcela odlišně a má zcela rozdílný cíl: Idumejští nebyli průběžně pročišťováni, napomínáni a trestáni. Když ale došlo na Boží soud, šlo o soud vedoucí k definitivní zkáze: budou „navěky vyhlazeni“ (v. 10), soud neproběhne tak „nedokonale“, jako když loupí zloději či sbírají sběrači hroznů, ale kompletně a beze zbytku (v. 5-6), Hospodin ze země Idumejských „vyhladí moudré a rozumné“ (v. 8) – moudří a rozumní nebudou zachováni, aby alespoň oni byli „ostatkem“, na kterém započne znovu „výstavba“ tentokrát již svatého lidu; i moudří a rozumní budou vyhlazeni.

Co je řečeno v časné rovině významu knihy, platí i pro tu eschatologickou: Boží lid je neustále Bohem napomínán, trestán, pročišťován, vychováván, kázněn a kárán – ale cílem je svatost a naplnění Boží vůle a ti, kdo tohoto cíle dojdou, „vejdou v radost svého Pána“. Nevěřící naopak Bohem napomínáni, vychováváni apod. nejsou, ale když přijdou na Poslední soud, dostane se jim věčného odsouzení, které bude absolutní. I to by pro nás mělo být povzbuzením pro radostné přijímání Božího napomínání, pro poslušnost a poučení se z Božího kárání, protože kdyby nás Hospodin nekorigoval a nevychovával, kdyby nad námi již „zlomil hůl“ a ponechal nás „svému osudu“, čekal by nás později soud k odsouzení, nikoli již k nápravě.