Plevy hnané větrem

Bohem inspirovaní pisatelé Písma s oblibou užívají zemědělské obrazy a přirovnání. Smyslem takových připodobnění bylo názorné ilustrování, „vykreslení“ zamýšleného sdělení. V době, kdy biblické texty vznikaly, byli se základními zemědělskými principy obeznámeni takřka všichni: pěstování plodin a chov zvířat byl součástí každodenního života mnohem větší částí společnosti než v současnosti. Jen těžko bychom ve starozákonní době hledali jedince, kteří se s jídlem, jímž se sytili, střetli jen a pouze ve finální podobě servírovaného oběda či večeře. Současná společnost se zemědělstvím tak obeznámena není. Alespoň ve větších městech jsou výjimkou spíše lidé, kteří někdy osobně alespoň viděli například porážku zvířete. To, co bylo v době sepsání pro mnohé názorným vysvětlením a ozřejměním, může být pro „moderního člověka“ matoucí či nesrozumitelné. Proto je namístě si biblickou obraznost a zemědělská přirovnání vysvětlit.

Jedním z opakovaně užívaných zemědělských obrazů či přirovnání v Písmu jsou plevy. Na asi nejslavnějším takovém biblickém místě (Ž 1) jsou bezbožní přirovnáni k plevám hnaným větrem – v kontrastu k spravedlivým, kteří jsou jako strom přesazený k zavlažovacímu kanálu, nesou ovoce a neuvadají. Tomu, aby plevy mohly být „hnané větrem“, však předchází poměrně dlouhý proces.

Pro stručnost přeskočíme setbu i další péči o růst plodiny. Když obilí uzrálo, přišla na řadu žeň. Pokosené obilí však mělo zrna, která se dále užívala k výrobě potravin, stále „obalená“ plevami.¹ Po sklizni (a následném usušení ve snopech) bylo tedy potřeba zrna od plev oddělit – plev se zbavit a zrna uložit k dalšímu užití. Vzhledem k tomu, že v biblických dobách zemědělci neměli k dispozici kombajny, museli si poradit jinak. Snopy obilí se tedy zpravidla přenesly z pole na mlat (humno)² a – jak název napovídá – zde bylo třeba obilí vymlátit.³

K mlácení obilí byl obvykle využíván cep, tvořený dvěma spojenými kusy dřeva. Jelikož ruční mlácení bylo časově i fyzicky dosti náročné, ti, kdo měli k dispozici vhodný dobytek⁴ či použitelný vůz či smyk, využívali při mlácení obilí jejich pomoci.⁵

Ani mlácení ještě neznamenalo konec celého procesu. Vymlácené (resp. „poježděné“ či „posmýkané“) obilí (směs zrn a již mechanicky oddělených plev) ležící na podlaze mlatu bylo potřeba „roztřídit“ (prostorově oddělit), tj. konečně provést definitivní oddělení zrn od plev. Jelikož zrna jsou podstatně těžší než lehké plevy, postačoval k oddělení již vymláceného obilí příhodný vánek. Toho bylo docíleno například otevřením vrat mlatu (například uprostřed pozdějších, českých stodol byla proti sobě obrovská vrata), tj. průvanem.⁶ Ve starozákonních dobách však bylo zřejmě častější oddělování zrn od plev na drobných návrších a pahrbcích,⁷ kde vál příhodný drobný vítr: rozmlácené obilí bylo vyhozeno „lopatou“ do vzduchu či sypáno z výšky. Zrna spadla na zem k nohám toho, kdo převíval, „oblak“ plev⁸ byl větrem odvát pryč. Někdy byly plevy (již oddělené od zrn) páleny.⁹

Teprve samotná zrna, zbavená plev, byla poté posbírána a uložena do sýpek k pozdějšímu mletí na mouku. Vzhledem k souvislosti mlácení a výsledné potraviny, zejména chlebu, text Písma obsahuje také spojení „hůl chleba“.¹⁰ Zlomená „hůl chleba“ značí hlad, neboť bez vymlácení obilí nebyla mouka a bez mouky nebyl chléb.

Po shromáždění úrody pak následovala slavnost stánků (sukot), zvaná také svátek sklizně.¹¹ Zákon také předepisoval „oběť z humna“, tj. obětování části vymlácených a od plev oddělených zrn obilí.¹²

Písmo svaté popsaný proces využívá několika různými způsoby. Budeme-li postupovat chronologicky, je vhodné začít mlácením. Jistě příliš nepřekvapí, že obraz mlácení obilí Bible využívá pro trestání, resp. ničení. Prorok Abakuk kupříkladu o Hospodinu sděluje, že v prchlivosti mlátil pohany.¹³ Již tak poměrně „agresivní“ činnost mlácení obilí tak obohacuje o Boží rozhněvanost. Všichni tehdejší čtenáři či posluchači Abakukova textu si snadno představili, jak je mlácena například pšenice – a tato představa obohacená o prvek rozhněvání velmi zřetelně ilustrovala prorokovo sdělení: pohané byli Bohem drsně biti. Isaiáš prorokuje, že Hospodin bude „mlátit klasy“ od Eufratu až po Nil.¹⁴ Kraličtí zde nepřekládají doslova, ale rovnou do textu vkládají jeho smysl: „pomstu uvoditi bude Hospodin“. Zatímco národy budou trestány, synové Izraelští budou „po jednom sebráni“. Výsledkem mlácení – Božího trestu nad národy – bude oddělení a posbírání zrn: vysvobození a návrat Izraelitů.  

Využíván není jen obraz ručního mlácení obilí, ale také mlácení za pomoci dobytka. V Zákoně je zmíněno přikázání: „nezavížeš úst vola mlátícího“.¹⁵ Zvířeti využívanému k mlácení obilí tedy nemělo být bráněno v tom, aby se při své námaze mohlo sytit výsledkem své práce – a „ujídat“ tak svým lidským vlastníkům. Apoštol Pavel v Novém zákoně toto přikázání využívá k vysvětlení, že Boží služebníci si zaslouží za svou službu i materiální odměnu.¹⁶

Odlišně je užití dobytka při mlatbě využito v knize proroka Ozeáše. Severní království („Efraima“) prorok přirovnává k jalovici, která je ráda využívána při mlatbě,¹⁷ tedy při práci, která není pro zvíře tak náročná a zvíře se při ní mohlo dosyta najíst. Pohodlného a ztučnělého Efraima však Hospodin hodlá využít k náročnější práci, aby jej přiměl k poslušnosti.

Zřejmě nejčastější obraz z procesu oddělování zrn od plev, jež Písmo využívá, je obraz „plev hnaných větrem“. Job pokládá svým přátelům řečnickou otázku: jsou snad bezbožní běžně jako plevy uchvácené větrem?¹⁸ David si takový osud přeje pro své nepřátelé, kteří usilují o jeho život.¹⁹ Podle proroka Isaiáše budou jako „plevy hnané větrem po kopcích“ celé národy.²⁰ Snad nejzřetelněji je smysl tohoto obrazu vyjádřen ve 13. kapitole knihy proroka Ozeáše: „Protož budou jako oblak ranní a jako rosa jitřní, kteráž odchází, jako plevy vichřicí zachvácené z humna a jako dým z komínu.“ Obraz plev hnaných větrem tak vyjadřuje předně nestabilitu a rychlý zánik: Sofoniáš tvrdí, že „den přelétne jako plevy“.²¹ Význam dále doplňuje sdělení prvního žalmu: „bezbožní jsou jako plevy, které (pro jejich prázdnost, lehkost) rozmítá vítr“²² – a to v kontrastu ke spravedlivým, kteří jsou jako strom přesazený k zavlažovacímu kanálu, nesoucí ovoce a neuvadající. Zatímco spravedliví jsou prospěšní, prosperující a stabilní, bezbožní jsou nestabilní a bezcenní.

K zajištění odvátí byla využívána „věječka“, lopata, na kterou dělníci nabrali vymlácená zrna ještě s plevami, aby tuto směs vyhodili do větru: zrna spadla na zem k nohám toho, kdo převíval, plevy byly odváty. Jan Křtitel se o Kristu zmiňoval tak, že drží ve své ruce tuto lopatu a své vymlácené obilí provívá: pšenici (své věrné) shromáždí do sýpky (Nebe), zatímco plevy (bezbožné) bude pálit (v ohni zatracení).²³

Je patrné, že znalost zemědělských procesů, na které se Písmo odkazuje, pomáhá k porozumění jeho sdělení. Obrazná vyjádření pak podněcují představivost a vedou k hlubšímu pochopení. Hned je například lépe srozumitelná bezcennost bezbožných, stejně jako použité obrazy jistě motivují k tomu, abychom se ujistili, že při oddělování zrn od plev budeme shledáni být zrnem (a spaseni), a tedy i při Kristově převívání zůstaneme u jeho nohou, neodvaneme pryč, resp. nebudeme určeni ke spálení (zatracení) jako plevy.