Ghibertiho příběh Josefa na bráně Ráje

„Je tak krásná, že by mohla být branou Ráje.“ Právě těmito slovy ohodnotil slavný Michelangelo bránu křtitelnice sv. Jana (Battistero di San Giovanni) ve Florencii pokrytou starozákonními výjevy. Ostatně, tvorbou brány strávila dílna pod vedením Lorenza Ghibertiho (1378-1455) celých sedmadvacet let.

Porte del Paradiso, „Rajská brána“. Tak se od vyslovení tohoto komentáře dveře nazývají. Jedná se o jedny ze tří dveří křtitelnice, nacházejí se však na východě baptisteria, na čestném místě: směrem k florentské katedrále.

Křtitelnice sv. Jana (Křtitele) ve Florencii je osmihranná budova původně ze 4. či 5. století. Osmihranná kvůli symbolice – osmihran má odkazovat na „osmý den“, věčnost vyhrazenou pokřtěným (očekávajícím vzkříšení k věčnému životu). Uvnitř budovy se pak nachází samotná křtitelnice. Ve středověku se zde křty konaly o Velikonocích či Letnicích. Jednalo se obvykle o událost, které se účastnilo „celé město“ – měšťané i jejich manželky, kterým byl vyhrazen ochoz v prvním patře (matroneum).

Zřejmě nejslavnějším křtěncem florentského baptisteria byl básník Dante Alighieri. On sám také později interiér křtitelnice mírně poničil, když se vrhl na pomoc dítěti tonoucímu při křtu. Křest se totiž konal v „nádrži“ tak veliké, že se v ní mohli potopit i dospělí jedinci.

Florentské baptisterium získalo první slavné bronzové dveře roku 1336. Z doporučení slavného malíře Giotta byl jejich výrobou pověřen umělec jménem Andrea Pisano. Vyhotovil dveře s dvaceti osmi výjevy. Z nich se dvacet věnovalo Janu Křtiteli a osm vyobrazovalo křesťanské ctnosti. Původně se nacházely na čestném místě směrem ke katedrále.

Na druhé umělecky ztvárněné dveře si Florenťané museli počkat téměř sto let. Mimo jiné kvůli moru, který v té době řádil. K jejich vytvoření dal vyhlášením soutěže podnět cech velkoobchodníku. Zadáním bylo vytvořit výjev Obětování Izáka z přidělených přibližně třiceti kilogramů bronzu. Vítěz měl obdržet zakázku na zhotovení celých dveří. Porota si ze sedmi kandidátů zvolila dva, mezi kterými však nebyla schopná vybrat vítěze. Dveře nakonec vysochal Lorenzo Ghiberti, snad proto, že druhý „finalista“ Filippo Brunelleschi (pozdější stavitel kupole florentského dómu) byl dotčen návrhem, aby na výrobě dveří oba spolupracovali.

Ghiberti obratem založil uměleckou dílnu, která se tvorbě dveří pod jeho vedením věnovala celých dvacet let. Jejím členem byl nějakou dobu Donatello i další slavní sochaři. Výsledkem byla brána s dvaceti výjevy ze života Krista, čtyřmi reliéfy evangelistů a čtyřmi reliéfy učitelů církve (Ambrož, Augustin, Jeroným a Řehoř). Úspěch těchto dveří byl obrovský. Ghiberti, sám sebe jistě nepodceňující (později konstatoval, že „v našem městě bylo vykonáno jen málo důležitých věci, které by nebyly vymyšleny mnou či navrženy mou rukou“), byl pověřen vytvořením i posledních dveří.

Třetí, poslední dveře obsahují pouze deset výjevů. Každý zobrazuje starozákonní příběh, a to způsobem, kdy je na reliéfu přítomno více fází daného příběhu. Jednotlivé kazety se postupně věnují Adamovi a Evě; Kainovi a Ábelovi; Noemovi; Abrahamovi; Izákovi, Ezauovi a Jákobovi; Josefovi; Mojžíšovi; Jozuovi; Davidovi a Goliášovi; a nakonec Šalamounovi a královně ze Sáby. Dveře jsou více jak 5 m vysoké a téměř 3 m široké.

Deset kazet na dveřích (o velikosti vždy 79 x 79 cm) je z pozlaceného bronzu. Za zmínku stojí i způsob, jakým byly reliéfy vyhotoveny. „Na počátku“ byla kresba návrhu, na základě které byl vytvořen voskový či hliněný model. Následovaly voskové modely každého prvku budoucího reliéfu v zamýšlené velikosti. Ty byly poskládány dohromady, aby vytvořily celý reliéf, přičemž zezadu ke každému prvku vedla jakási „špejle“ z vosku. Sestavený voskový výjev byl obalen ohnivzdorným materiálem (např. jílem) a následně zahřátý natolik, že se vosk rozpustil a „špejlemi“ vylil. Tak vznikla forma, do které dírkami po „špejlích“ mohl být vlit roztavený bronz. Následně byl odstraněn jíl i nyní již bronzové „špejle“ ze zadní strany reliéfu. Bronz musel být následně ještě důkladně opracován: dotloukán, leštěn apod. Výsledek byl štětcem pokreslen směsí zlatého prachu a rtuti. Dostatečným zahřátím se dosáhlo vypálení rtuti, a zlato tak přilnulo k bronzu.

Kazeta s reliéfem Josefova příběhu byla již v 16. století (Vasarim) označena za nejkrásnější a nejobtížnější z celých dveří. Nachází se uprostřed pravého křídla brány.

Příběh začíná v pravém horním rohu reliéfu: Josefovi bratři jej nejprve vhazují do poněkud moderně pojaté studny,¹ aby jej následně prodali obchodníkům.² Zpoza kopce vystrkuje hrb a hlavu velbloud, který náleží k obchodní karavaně.³

Podstatnou část reliéfu zabírá kruhová budova faraonových sýpek. Zde Josef stojí před faraonem, vykládá mu jeho sen a připojuje radu, jak se zařídit.⁴ Uprostřed sýpky je vyobrazeno, jak faraonovi poddaní shromažďují část úrody do jeho sýpek: přinášejí plné pytle obilí, které sypou do sýpky – a odnášejí pytle prázdné.

Na pravém okraji kruhové sýpky faraon Josefa z vděčnosti za vyložení snu i rady ohledně toho, jak se na jeho základě zařídit, povyšuje na druhého muže říše.⁵ 

V pravém spodním rohu se nachází skupina Egypťanů, kteří přicházejí v době hladomoru k Josefovi pro obilí.⁶ Na rozdíl od Josefových bratrů, kteří se nacházejí v levém spodním rohu (viz dále) přijíždějí na velbloudu (Josefovi bratři na oslu), mají mezi sebou i ženy a starce.   

V levém spodním rohu reliéfu je znázorněna situace, kdy byl v Benjaminově pytli nalezen „kradený“ pohár.⁷ Malý Benjamin dává gestem své pravé ruky najevo, že s krádeží poháru, na nějž egyptský úředník ukazuje, nemá nic společného, zatímco jeho bratři propukají v zoufalství a pláč. Jeden z bratrů si dokonce trhá roucho,⁸ čímž odhaluje svou hruď. Jiný (Juda), v popředí zástupu nabízí své ruce ke spoutání, aby byl uvězněn namísto svého nejmladšího bratra.⁹ Další z bratrů nevěřícně kouká, jiný prosí o milost.

Přibližně uprostřed levé strany reliéfu se nachází poslední scéna příběhu: Josef se dává svým bratrům poznat.¹⁰ Objímá se s Benjaminem¹¹ a natahuje svou pravou ruku k ostatním bratřím, kteří vyděšeně zachovávají odstup. Jeden z bratrů se vrhl k Josefovým nohám,¹² v prosbě za odpuštění příkoří, kterých se bratři vůči Josefovi dopustili. Ghiberti tedy spojuje scénu Josefa odhalení identity bratřím s okamžikem, kdy bratři po smrti Jákoba prosí Josefa o odpuštění, do jediného výjevu.

Ghibertiho vyobrazení Josefova příběhu je poutavé nejen svou řemeslnickou precizností a uměleckou kvalitou, ale i znázorněním celého příběhu v jediném výjevu o rozměru necelých 80 cm². Zajímavé je jak to, jaké momenty příběhu Ghiberti volí k znázornění, tak to, které opomíjí.

Jednoznačně největší prostor a důraz v příběhu je věnován odhalení „kradeného“ poháru v Benjaminově pytli s koupeným obilím. Momentu, v němž je Josef pouze skrytým aktérem: to on nařídil kalich nejmladšímu bratrovi do pytle vložit, sám se však ani odhalení neúčastní. Největší důraz v příběhu o Josefovi je tedy dán na výjev, ve kterém Ghiberti Josefa nevyobrazuje. Jako by mu více šlo o reakce Josefových bratrů než o samotného Josefa. Ostatně, zcela přechází rozsáhlé pasáže biblického textu o Josefově otroctví, uvěznění apod. I úvodní pasáž prodání Josefa kočovným kupcům je odsunuta na samotný okraj reliéfu.

V centru pozornosti není vlastně Josef, ale záchrana, která se skrze něj udála: záchrana nejen pro Izraelity, potomky Jákoba, ale i pro pohany, Egypťany (vpravo dole, kde Josef také není vyobrazen), kteří si díky Josefovu výkladu faraonova snu a díky jeho radám také mohou od egyptského krále nakoupit obilí a přežít hladomor. Nejen, že záchrana není pouze pro Jákobovy syny, dokonce je zkoušeno, zda je „vhodné“ je zachraňovat: lstí s kalichem v Benjaminově pytli Josef zjišťuje, že jeho bratři při vyhlídce uvěznění Benjamina propukají v zoufalství, pláč, prosby o smilování, a dokonce se sami nabízejí k uvěznění na místo nejmladšího bratra. Teprve poté se jim Josef dává poznat, teprve po „pokání“ se jich záchrana v Josefovi nabízená týká.

Ghiberti tak příběh očividně chápe a znázorňuje jako analogii záchrany v Kristu.