Pro zlepšení vzhledu použijte prosím prohlížeč s podporou CSS.

Kniha proroka Abakuka

30.1.2017

Kniha proroka Abakuka patří se svými padesáti šesti verši mezi takzvaných Dvanáct malých proroků. Spis o třech kapitolách je dialogem mezi Bohem a prorokem. V první kapitole se mluvčí střídají, druhá je (až na první verš) Božím zjevením jakožto odpovědí na předchozí prorokův výrok a ve třetí naopak Abakuk reaguje na Boží zjevení.

 

Spis pojednává o dobytí Judska Babyloňany, a to jako o události, která teprve nastane. Jde tedy o knihu předexilní. Bývá obvykle datována na konec 7. století př. n. l., po bitvě u Karchemiše (roku 605 př. n. l.), kde Babyloňané zvítězili nad Egypťany a definitivně potvrdili svůj status velmoci. Naopak Asýrie již prožívá jednoznačně ústup ze slávy. Tato obvyklá datace zní logicky a obohacena o apokryfní vyprávění o Abakukovi sytícím hladového Daniele v jámě lvové,1 jež se zdá potvrzovat Abakukovo zařazení do doby těsně před zajetím a do doby exilu, na první pohled nijak nevybízí ke zpochybnění.

 

Donatello, Abakuk

 

Poněkud zarážející však jsou v takovém případě Abakukem zaznamenaná slova, z nichž je zřejmé, že Boží záměr potrestání Judy pomocí Chaldejců je přednesen jako něco naprosto neuvěřitelného. Co je však na Božím výroku tak neskutečného, že jej uvádí čtverým upozorněním („Pohleďte... popatřete... s velikým podivením... užasněte“, Ab 1:5)?2 To, že si Bůh použije cizí národ k trestu, který z prorokova pohledu působí jako ukončení existence Božího lidu? Jistě, ale shodný „osud“ postihl o více jak sto let dříve severní království, dobyté Asýrií.

 

Z Písma se o Abakukovi nedozvídáme zhola nic. Nikde jinde než ve své knize zmíněn není. Datace jeho působení a sepsání jeho knihy tudíž vyvěrá čistě z interpretace samotného textu jeho proroctví. To se zdá být, jak již bylo zmíněno, průzračné svou zmínkou o Chaldejcích. Národ na vzestupu, který si Bůh použil k radikálnímu pročištění svého lidu skrze zajetí. To je opět logická myšlenka, narážející však na již zmíněnou „bombastičnost“ a neuvěřitelnost Abakukova sdělení – a potažmo i na Boží vyjádření o tom, že „vzbudí“ Chaldejce (Ab 1:6), že to bude On, kdo způsobí, aby byli mocností schopnou splnění úkolu, který jim hodlá svěřit, nikoli, že již schopný nástroj jen využije.

 

To se snad může na první pohled zdát být jen hnidopišské slovíčkaření. Použití právě Chaldejců pro tento vrcholný úkon očisty Božího lidu však nebylo náhodné. Nemohl to být nikdo jiný. Boží lid byl totiž trestán za to, že se zcela přestal chovat jako Boží lid – svými činy přestal být Božím lidem. A Boží sdělení (či soud) je využitím Chaldejců až brilantně prosté a přitom neuvěřitelné: tím, že Abraham poslechl a vyšel z Ur Chaldejského, vznikl vyvolený lid. (Jistě, musel již být vyvolen, aby jej Bůh k vyjití povolal, ale kdyby nevyšel, nikdy by vyvolení nenaplnil.) Teprve poslušností a vyjitím ze svého lidu (z Ur) se mohl stát Božím lidem, resp. (pra)otcem Božího lidu. Když nyní Boží lid Hospodina opustil, sděluje Bůh soud: vyvolení bude „anulováno“.3 Ostatně, zcela ve shodném smyslu slova z knihy Abakuka používá také apoštol Pavel, když káže evangelium židům v synagoze v Antiochii Pisidské: pokud odmítnou evangelium, nebudou již součástí Božího lidu, kterým se „neuvěřitelně“ stanou pohané.4

 

Babylonské zajetí tedy nebylo Boží volbou proto, že byl právě Babylon aktuálně mocný. Mnohem lépe do biblického podání zapadá tvrzení, že právě Babylon byl aktuálně mocný, protože již přetekl „pohár Boží trpělivosti“ s bezbožností Jeho lidu, a nastal tudíž čas Božího soudu nad Jeho lidem – jakkoli se takový výrok může zdát neuvěřitelný. Respektive tím spíše, že se takový výrok zdá být neuvěřitelný – přesně jak tvrdí prorok Abakuk: divte se, buďte ohromeni!

 

Pokud však Božím záměrem k zajetí Judských bylo použít Chaldejce, nepomáhá nám zmínka o nich v knize Abakuka s její datací. K tomuto Božímu rozhodnutí vůbec nebylo nutné, aby již babylonská říše byla na vzestupu, bylo třeba jen to, aby bylo zřejmé, že dříve nebo později nastane takový stav Božího lidu, kdy nezbude než provést očistu zajetím.

 

Zmínka o takovém řešení je obsažena již v Božích slovech králi Ezechiáši (přelom 8. a 7. století př. n. l.), poté co Babyloňanům udělal „komentovanou prohlídku“ všech svých pokladů.5 A s přihlédnutím k „překvapivosti“ sdělení obsaženého v knize Abakuka je možné spekulovat, že ještě vhodnější by bylo zařazení před tuto zmínku, tj. snad dokonce ještě před pád severního království (tj. před rok 722 př. n. l.). Či ještě hlouběji, například do doby Eliáše (přibližně polovina 9. stol. př. n. l.) v souladu s rabínskou tradicí (ovšem naprosto bez dokladů) spekulující, že Abakuk byl synem Šulamitské ženy?

 

S jistotou nevíme. Samozřejmě je možné i to, že Bůh již své konání (povýšením Babyloňanů) započal a skrze Abakuka tento fakt oznamuje v době, do které je kniha obvykle kladena (konec 7. století), ale výše zmíněné se tomu zdá odporovat. Ostatně, datace po bitvě u Karchemiše by znamenala, že Abakuk si na stav Božího lidu stěžuje po smrti krále Joziáše, tj. zároveň i poté, co již Jeremiáš ohlásil blížící se zajetí. Z čeho by pak byl Abakuk (mimo jiné ani Jeremiášem nikde nezmíněný) tak vyděšeně překvapený?

 

Jediný výrok, který by svědčil ve prospěch datace co nejbližší samotnému zajetí, spočívá ve slovech „ve dnech vašich“ (Ab 1:5). Ovšem dále v knize Bůh naopak upozorňuje, že „jestliže by pak poprodlilo, posečkej na ně; neboť jistotně dojde, aniž bude meškati.“ Jistotu, kam přesně časově Abakukovo proroctví zařadit, však očividně nemáme.

Anděl přenáší Abakuka

k Danielovi

 

O mnoho moudřejší nejsme ani v případě povědomí o tom, kdo Abakuk byl. Spíše naopak. Apokryfní vyprávění o jeho přenesení andělem k Danielovi nelze brát jako zdroj jakékoli hodnotné informace o Abakukově osobě. V Písmu však o něm není mimo jeho knihu žádná zmínka.

 

Ze tří kapitol Abakukovy knihy toho není možné s jistotou vyvodit mnoho, není ani zřejmé, co přesně znamená jeho jméno (v hebrejštině čtené Chavakuk). Jedinou přímočarou informací je označení „prorok“, kterého se mu dostává (Ab 1:1). Z toho snad lze vyvodit, že nebyl jen osobou „jednou či jednotlivě inspirovanou k vyřčení Božího slova“, ale prorokem z úřadu, prorokem takříkajíc oficiálním.

 

Určité obrysy Abakukovy postavy pomáhají nastínit také jazyk a formální prvky jeho spisu. Abakukova kniha má totiž jazykově i formálně vytříbenou úroveň: v první kapitole Abakuk sděluje, co zamýšlí, formou dialogu mezi sebou a Bohem a užívá také rybářskou alegorii. Ve druhé kapitole je vidění od Boha zaznamenáno pomocí paterého „běda“, přičemž jednotlivá „běda“ dále obsahují jak hry se slovy, tak i v hebrejštině ne tak obvyklé rýmování a další poetické postupy pro zdůraznění síly sdělení. Pozoruhodné je i kreativní zacházení s formou patrné např. v Ab 2:18, kdy prorok vypichuje poslední „běda“ tím, že před samotné slovo „běda“ neočekávaně předsazuje celý verš s ním související. Třetí kapitola je následně velmi obratně sepsaným žalmem, určeným očividně i k bohoslužebným účelům. I z tohoto (velmi stručného) nástinu je zřejmé, že Abakuk dost dobře nemohl být nevzdělaným příslušníkem nejnižších tříd judské společnosti, ale naopak téměř jistě patřil mezi židovskou elitu své doby.6 

 

 

Ab 1:1-4 Břímě, kteréž u vidění viděl Abakuk prorok. 2Až dokud, ó Hospodine, křičeti budu, a nevyslyšíš? Volati budu k tobě pro nátisk, a nespomůžeš? 3Proč dopouštíš, abych hleděti musil na nepravost, a na bezpráví se dívati, též na zhoubu a na nátisk proti mně? A vždy jest, kdož svár a různici vzbuzuje. 4Odkudž se děje opuštění zákona, a nedochází nikdá soud. Nebo bezbožný obkličuje spravedlivého, pročež vychází soud převrácený. 

Abakukův spis je uveden slovy „Břímě, kteréž u vidění viděl...“ (Ab 1:1). Jde tedy o proroctví o břemeni trestu a soudu, o blížící se jisté hrozbě. Toto břemeno je striktně vzato obsaženo v pasážích Ab 1:5-11 a Ab 2:2-20. Ostatně, formulace „u vidění viděl“ vyloženě vybízí brát jako jádro tohoto „břemene“ právě druhou kapitolu, v níž je vidění dané prorokovi od Boha zaznamenáno.

 

Kniha však nezačíná břemenem Božího soudu. Úvodní slova (Ab 1:2-4) pocházejí z úst proroka. Abakuk si stěžuje na stav Božího lidu a na Boží nečinnost. Prosí o Boží očišťující zásah. Ne, on se dovolává, hlasitě křičí! A i z pouhých tří veršů je patrné, že k naléhavosti má důvod: Boží lid je prostoupen nepravostí, bezpráví a útisk jsou každodenní realitou, fungování ochromují neustálé sváry. Výsledkem je, že Zákon neplatí, Boží lid se podle něj neřídí a neděje se spravedlivý soud, na rozsouzení není spoleh, naopak je třeba se obávat rozsudků nespravedlivých.

 

Vrcholem Abakukovy kritiky stavu Božího lidu je „ochromenost“, neplatnost Zákona a nespravedlivé rozsuzování. Slova znějí jako popis toho nejhoršího údobí Božího lidu – při pohledu do Písma je však patrné, že naopak zcela ojedinělá byla období, kdy se Boží lid dle Zákona opravdu řídil a kdy probíhal spravedlivý soud. Vždyť obnova slavení Velikonoc za krále Ezechiáše byla obrovskou událostí, dlouhá desetiletí před ním očividně ani takto základní nařízení Zákona nebylo dodržováno. Zdá se, že některá přikázání Zákona nebyla dodržována takřka nikdy, např. milostivé léto apod.


Křesťané si dobře a mnohdy rádi uvědomují nedokonalost starozákonního Božího lidu. Upozornění na židovskou neposlušnost Bohu v celých dějinách se nachází nejen v Novém zákoně, ale je rozeseto i v celé církevní historii. Jak však z jednoduchého porovnání vycházejí křesťané? Jak odpovídá církev měřítkům Nového zákona? A jak jinak pojmenovat např. časté rozsouzení beroucí ohled na viníka více než na ty, vůči kterým se provinil, než jako převrácený, nespravedlivý soud? Pokud ale Boží odpovědí na nepravost a zkaženost, o které Abakuk hovoří, bylo babylonské zajetí – co pomůže církvi, prostoupené a tolerantní k činům, jež Bůh ve svém Písmu označuje za nepravost a špatnost?


Abakukovo volání je možná netrpělivé, ale prosba o Boží očišťující zásah, o Boží spravedlivé rozsouzení, o to, aby Bůh udělal rozdíl mezi spravedlivými a bezbožnými ve svém lidu, je nejen legitimní, ale naprosto na místě. Co by to ostatně bylo za spravedlivého, kdyby mu zkaženost Božího lidu nevadila, kdyby v zájmu těch, kdo chtějí žít dle Božích pravidel, nechtěl pročištění? Abakukova slova bychom mohli dokonce chápat jako dotaz po adekvátnosti Božího prodlévání se soudem, Boží trpělivosti. V takovém případě je jistě na místě upozornění, že sami jsme za Boží trpělivost a milosrdenství a Jeho „pomalost k soudu“ vděční, když se týkají nás, podle čehož je na místě jednat i s druhými. Bůh zde ale reaguje odlišně. Abakuka nekárá, nepřipomíná mu své milosrdenství projevené vůči němu. Naopak, reaguje předpověděním soudu mnohem tvrdšího, než si prorok představoval. Tváří v tvář zkaženosti a nespravedlnosti – alespoň v církvi, tak jako Abakuk v Božím lidu – je na místě usilovat o nápravu a očistu i dát Bohu najevo své očekávání Jeho zásahu.


Ab 1:5-11 Pohleďte na národy a popatřte, nýbrž s velikým podivením se užasněte, proto že dělám dílo ve dnech vašich, o němž když vypravováno bude, neuvěříte. 6Nebo aj, já vzbudím Kaldejské, národ lítý a rychlý, kterýž zjezdí všecku širokost země, aby dědičně opanoval příbytky jiných, 7Strašlivý a hrozný, od něhož soud jeho i vyvýšenost jeho vyjde. 8Koni jeho rychlejší budou než rysové, a lítější nad vlky večerní; veliké množství bude jezdců jeho, kteřížto jezdci jeho zdaleka přijedou, a přiletí jako orlice, kteráž chvátá na pastvu. 9Každý z nich k utiskování přijde, obrátíce tváři své k východu, když seberou jako písek zajaté. 10Tentýž i králům se posmívati bude, a knížata smích jemu budou; tentýž každé pevnosti smáti se bude, a zdělaje náspy, dobude jí. 11Tehdy promění se duch jeho, a přestoupí i zaviní, mysle, že ta moc jeho boha jeho jest. 

Boží odpověď (Ab 1:5-11) je šokující. Bůh prorokovi nijak nevysvětluje, že by byl příliš přísný, horlivý či podobně. Reakci by snad bylo možné parafrázovat: „jen se neboj, já už se na to také nemohu dívat – a vše to vyřeším jediným rychlým tahem, pomocí Chaldejců.“

 

Zatímco prorok promlouvá v první osobě jednotného čísla („Až dokud, ó Hospodine, křičeti budu...“, Ab 1:2), Bůh odpovídá celému lidu („Pohleďte...“, Ab 1:5). Snad by se tato změna dala vykládána tak, že prorok hovoří za lid. Změna čísla však spíše umocňuje tragický stav Božího lidu: osamocený prorok volá k Bohu, již takřka nemá, za koho dalšího volat, nemá za sebou silnou „frakci“ spravedlivých, zatímco Bůh odpovídá se svým soudem celému lidu, celý lid je zkažený.

 

O Chaldejcích, které Hospodin přislibuje „vzbudit“ (Ab 1:6) k tomu, aby se stali nástrojem Jeho soudu, toho v zásadě nesděluje mnoho. Nepředkládá žádné podrobnosti toho, jak a kdy radikální očista započne. Dává však početnými obraty jasně najevo, že se bude jednat o národ neporazitelný, děsivý a nemilosrdný.

 

Srozumitelně také říká, že výsledkem bude zajetí a konec judského království („aby dědičně opanoval příbytky jiných“, Ab 1:6). Formulace „seberou jako písek zajaté“ (Ab 1:9) je jistě obrazným vyjádřením toho, jak snadné pro Chaldejce bude si národy zotročit. Zároveň ale vyloženě vybízí k domněnce, že se zde jedná o odkaz na zaslíbení dané Abrahamovi, podle nějž budou jeho potomci početní jako písek na mořském břehu.7 Tento písek bude zajat a odnesen do zajetí.8 

 

Třetím výrazným sdělením o Chaldejcích v Boží řeči je opakované konstatování, že si budou dělat, co se jim zamane. Nebudou se řídit cizími pravidly a zákony, nebudou nad sebou uznávat nic a nikoho jiného, neprojeví žádnou úctu k jiným vladařům, jejich síla jim bude jejich bohem. Z této charakteristiky je také patrné, že nepůjde o národ spravedlivý, na což posléze Abakuk nevydrží nereagovat.

 

Bůh svou reakcí proroka očividně překvapil. Abakuk se domníval, že musí Boha přemlouvat, aby zasáhl a provedl pročištění lidu od bezbožných, Bůh mu však ukázal, že připravuje mnohem radikálnější soud: konec Božího lidu jako takového.

 

Stejně jako je naprosto na místě přitakat legitimitě a vhodnosti Abakukovy úvodní prosby, je vhodné si také uvědomit, že dovolávání se spravedlnosti u Boha, přinese skutečně spravedlivý soud. Abakuk si byl vědom stavu Božího lidu, ale očividně si představoval, že Boží zásah proběhne jako už tolikrát předtím: snad nastanou nějaké dočasné tresty, snad Hospodin vzbudí významné proroky obnovy apod. Tato řešení však nevedla k potřebnému výsledku a Bohu již bylo zřejmé, že jediná možnost spočívá v radikálním řezu.


Bůh prorokovi odpovídá kladně, naplňuje jeho prosbu, ale očividně ne dle jeho představ. A je vhodné si uvědomit, že i když Hospodin vyslýchá naše modlitby, On je svrchovaným Bohem a jakkoli Jej můžeme o mnohé žádat, nemůžeme mu diktovat a nařizovat, co a jak má provést. Ne snad proto, že by Jej „bavilo“, když nás překvapí a zaskočí, Bůh si s námi nehraje. Ale protože On sám nejlépe ví a rozezná, jaké řešení je nejvhodnější.


Když poučení z Boží reakce na Abakukovu prosbu poněkud rozšíříme, dovede nás k nutnosti upřímnosti (a pokory) před Bohem. Na první pohled to snad může vyznít absurdně, ale křesťané jakoby někdy neočekávali Boží reakci, i když o ni volají. Poněkud sarkasticky řečeno: Když ale Boha za něco prosíme, ono se opravdu může stát, že nás vyslyší. A když Jej žádáme o vedení, opravdu může říci: „dobře, tak udělej toto...“ A když se dovoláváme spravedlnosti, opravdu se jí můžeme dovolat. V takovém případě však není na místě říci „ale toto jsem nechtěl“ či „já jsem si to rozmyslel“, ale poslechnout, přijmout, co Bůh řekne. Jinak je snad lépe vůbec k Bohu nevolat – v takovém případě se však označení „křesťan“ stává jen těžko udržitelným.


Za alespoň stručnou zmínku stojí také Boží moc, v Abakukově knize ukázaná. Hospodin je všemohoucím vládcem a „vzbudit“ jím vybranou říši k tomu, aby byla neporazitelnou a všechny svou mocí přesahující, není pro něj žádný těžký úkol. Pochopení tohoto Božího zásahu do dějin může napomoci tomu, abychom tím spíše byli Bohu poslušní, líbili se Jemu, protože „kdo proti nám, když On s námi?“9 – a nikdy se k Bohu nechovali nepřátelsky, svým jednáním Jej nenutili k tomu, aby se stal našim nepřítelem, protože „kdo obstojí před Bohem?“10

 

Ab 1:12 - 2:1 Hospodine Bože můj, Svatý můj, zdaliž ty nejsi od věčnosti? Myť nezemřeme. Hospodine, k soudu postavil jsi jej, ty, ó skálo, k trestání nastrojil jsi ho. 13Čistéť jsou tvé oči, tak že na zlé věci hleděti, a na bezpráví se dívati nemůžeš. Pročež přehlídati máš nešlechetníkům a mlčeti, poněvadž bezbožník sehlcuje spravedlivějšího, než sám jest. 14A zanechávati lidí jako ryb mořských, jako zeměplazu, kterýž nemá pána? 15Všecky napořád udicí vytahuje, zatahuje je sítí svou, a zahrnuje je nevodem svým, protož veselí se a pléše. 16Protož síti své obětuje, a kadí nevodu svému; nebo skrze ně ztučněl díl jeho, a strava jeho zlepšena. 17S tím-liž se vším předce zatahovati má sít svou, a ustavičně národy mordovati bez lítosti? 2:1 Na stráži své státi budu, a postavím se na baště, vyhlédaje, abych viděti mohl, co mluviti bude ke mně Bůh, a co bych odpovídati měl po svém trestání. 

Udivený prorok se sotva zmůže na reakci. Úvodní slova této pasáže (Ab 1:12 – 2:1) by se dala parafrázovat: „ale to přece nejde, Bože, vždyť my jsme Tvůj lid.“ Přece není možné, aby ve věčnosti formulovaný záměr svatého Hospodina, Jeho lid, přestal existovat, přemýšlí nahlas konsternovaný prorok.

 

Kromě údivu se následně Abakuk zmůže i k námitce – přece Bůh svůj lid neopustí a nevydá napospas někomu ještě bezbožnějšímu! Ostatně, vždyť by tím jen podpořil aroganci a pýchu Chaldejců, o které se sám Hospodin zmiňoval.

 

Při své řeči Abakuk používá rybářskou alegorii: Král Chaldejců je jako rybář, jenž chytá národy na svou udici, do svých sítí, do svých nevodů.11 A Hospodin ponechá svůj lid bez pomoci, bez svého dozoru, pročež budou jako ryby v moři, snadno chytitelné do chaldejských sítí. Je možné, že je užitá alegorie inspirována praxí Chaldejců, kteří své zajatce někdy také táhli v síti.

 

Z posledního verše prorokovy řeči (Ab 2:1) je patrné, jak je Abakukův postoj „militantní“. Z Kralického překladu verše to není zcela zřejmé, ale prorok si je vědom své nesouhlasné reakce na Boží výrok a dává najevo, že se pečlivě připravuje, jak bude dále argumentovat, až mu Bůh odpoví.

 

Abakukova reakce odhaluje, jak snadno si Boží lid zvykne na Boží milosrdenství, na Boží přízeň a požehnání, na vyvolení. Jak snadno si dobré Boží jednání spojí prostě s nominální příslušností k Jeho lidu. Bůh ale očekává, že Jeho lid bude žít dle Jeho vůle, dle Jeho pravidel a nařízení. V takovém případě svému lidu s radostí žehná, ochraňuje jej apod. V opačném případě však není Jeho trpělivost a shovívavost nekonečná. A když již dlouho říká, že je potřebná náprava, pokání a obnova, myslí to vážně. Ano, Hospodin je „dlouhočekající“ a „pomalý k hněvu“, to však neznamená, že hodlá vše donekonečna tolerovat. A když již „pohár přeteče“, jsou prázdná slova o příslušnosti k Božímu lidu málo platná. Stejně jako to platilo pro Judsko, platí to i pro jednotlivého křesťana: nominální příslušnost k církvi, zachovávání obřadů a formy apod. nenahradí bohabojný, zbožný a spravedlivý život. A i když se Bůh neuchýlí k časnému trestu, věčně takovýto přístup neprojde. Ostatně, Nový zákon výslovně uvádí příklad lidí, kteří se budou odvolávat na to, co vše činili v Kristově jménu, ale sám Kristus je odvrhne, protože to jsou „činitelé nepravosti“.12

 

Ab 2:2-4 I odpověděl mi Hospodin, a řekl: Napiš vidění, a to zřetelně na dskách, aby je přeběhl čtenář, 3Proto že ještě do jistého času bude vidění, a směle mluviti bude až do konce, a nesklamáť. Jestliže by pak poprodlilo, posečkej na ně; neboť jistotně dojde, aniž bude meškati. 4Aj ten, kdož se zpíná, tohoť duše není upřímá v něm, ale spravedlivý z víry své živ bude. 

Vzhledem k tomu, že v textu není žádný časový údaj, nelze určit, po jak dlouhé době, ale prorokovo očekávání Boží odpovědi je naplněno (Ab 2:2-20). Dialog již však nepokračuje plynule dále jako v první kapitole, tentokrát je Boží odpověď jasně uvedena jako zjevení, které má Abakuk zapsat a které se jistě naplní – i kdyby to ještě nějakou dobu trvalo, Bůh s ním rozhodně nehodlá prodlévat. Pokyn ke zřetelnému zapsaní „na deskách“ (Ab 2:2) umocňuje autoritativnost výroku, snad i aluzí na desky desatera.

 

Změna v průběhu dialogu není jen formální prvek ozvláštňující strukturu textu či zvyšující jeho čtivost. Rozhovor mezi Abakukem a Bohem má vývoj – nejen obsahový, ale i vývoj „tónu“ či „atmosféry“. Zatímco v první kapitole jde i přes závažnost tématu vlastně o jakýsi „neoficiální“, přátelský rozhovor, se začátkem druhé kapitoly se situace mění. Nyní Bůh již nepokračuje v „debatě“, ale jasně a autoritativně sděluje své stanovisko, přičemž dává srozumitelně najevo, že o tom se již další diskuze nepovede: podle zjevení se má i Abakuk prostě a jednoduše zařídit.

 

To je ilustrativní i pro náš vztah s Bohem. I v životě křesťana nastávají situace, o kterých je s Bohem možné „diskutovat“, někdy by snad byl vhodnější termín Boha až „přemlouvat“. Je však zásadní, abychom tu Boží odpověď, která je z Jeho pohledu ukončením „debaty“, zaznamenali a poslechli – když už Bůh řekl „poslední slovo“, není již prostor pro přesvědčování a vysvětlování. V takovém okamžiku není na místě další argumentace, vhodnou reakcí je pouze poslušnost a pokora (srov. Abakukova reakce ve 3. kapitole).

 

Zřejmě nejslavnější místo z Abakukovy knihy (Ab 2:4), je vlastně pokáráním či výhrůžkou (jak správně vyhodnocuje sám Abakuk, Ab 3:2), zároveň však i nabídkou řešení, resp. zaslíbením. Bůh reaguje nejprve na prorokův nesouhlas se zánikem Božího lidu, na výrok „My nezemřeme“ (Ab 1:12) vycházející prostě z toho, že „jsme Boží lid“. „Aj ten, kdož se zpíná, tohoť duše není upřímá v něm“ – ten, kdo je nadutý, nežije přímě, správně. Vzhledem k následné gradaci („ovšem“, Ab 2:5) zde není řeč o pyšných Babyloňanech, ale o příslušnících Božího lidu. Ti jsou nadutí, když se domnívají, že jen pro nominální přináležitost k Božímu lidu jim bude Bůh vše donekonečna tolerovat, resp. že na ně nepřijde soud. Domnívají se, že bez ohledu na svou zbožnost a poslušnost Bohu jsou něčím více, „vyvoleným lidem“, ačkoli se jako vyvolený Boží lid vůbec nechovají. Přesvědčení o výjimečnosti bez ohledu na reálné jednání je vede k domněnce, že jim „vše projde“, která jen napomáhá tomu, že „nežijí přímě“. A proto bude Boží lid spravedlivě Bohem souzen.

 

„Ale spravedlivý z víry své živ bude“, doplňuje Hospodin. Jakkoli by bylo z hlediska lexikálního možné zde překládat „z věrnosti“, smyslem je – jak správně pochopil i apoštol Pavel, který sdělení podrobně rozvíjí ve svém listu Římanům – opravdu to, že Bůh zachová ty, kdo věří, a protože věří, tak byli ospravedlněni, pročež také jednají spravedlivě. Jinými slovy: zkáza a zajetí skutečně přijde a postihne celý lid, vyvolení bude anulováno, lid de iure zanikne, ale ti, kdo nejsou Božím lidem jen nominálně, ale reálně: svou vírou, svou spravedlností přijatou z víry a svým spravedlivým jednáním, o ty se Hospodin postará, ti nikdy nepřestanou být „Jeho“.

 

Nestačí tedy být „členem církve“, nepostačuje být „vychován jako křesťan“. Živý bude ten, kdo je spravedlivý a kdo věří. To je platné i pro věčný život, resp. zejména pro ten. Spasen podle těchto biblických slov nebude každý, kdo o sobě někdy řekl, že je křesťan. Dokonce ani každý, kdo byl jednou pokřtěn. Z kontextu celého Písma je zjevné, že ani formulace „kdo uvěří a pokřtí se, bude spasen“12 neznamená, že pokřtěným vše projde. Nemůže být důvodem pro nadutost křesťanů, domnívajících se, že bez ohledu na jejich svatost či hříšnost, na jejich poslušnost či neposlušnost Bohu, na jejich (ne)víru a (ne)spravedlnost, jsou pro ně dveře do Nebes otevřené vždy dokořán. Taková zpupnost zákonitě jen umocňuje to, že „nežijí přímě“. Kdo bude spasen, je jistě na Hospodinu, zcela přesné stanovení toho, „co ještě bude stačit“ a „co už nikoli“ proto není z lidského hlediska možné. Starý i Nový zákon se však shodují v důrazu na to, že Bůh nechce, aby lidé hledali minimum, co by ještě „mohlo projít“ – jednak proto, že to není bohulibé, jednak proto, že riziko, že to nakonec stačit nebude, touto snahou jedině stoupá. Zřejmé také je, že Hospodin se rozhodl – již před stvořením světa – mít svůj lid, který Jej má reprezentovat: nemá to být lid zkažený, neužitečný apod., ale lid svatý a dokonalý, který bude k Boží slávě. K očištění, posvěcení, ospravedlnění dal Hospodin ve svém Synu vše potřebné, tím spíše je absurdní představa, že si s nadšením „zaplní Nebe“ nečistými, hříšnými a zvrácenými lidmi.

 

Ab 2:5-20 Ovšem pak více opilec, nešlechetnost a pýchu provodě, neostojí v příbytku; kterýž rozšiřuje jako peklo duši svou, jest jako smrt, kteráž se nemůže nasytiti, byť pak shromáždil k sobě všecky národy, a shrnul k sobě všecky lidi. 6Zdaliž všickni ti proti němu přísloví nevynesou, a světlých slov i pohádek o něm? A neřeknou-liž: Běda tomu, kterýž rozmnožuje věci ne své, (až dokud pak?) a obtěžuje se hustým blátem? 7Zdaliž nepovstanou rychle, kteříž by tě hryzli, a neprocítí, kteříž by tebou smýkali? A budeš u nich v ustavičném potlačení. 8Proto že jsi ty zloupil národy mnohé, zloupí tě všickni ostatkové národů, pro krev lidskou, a nátisk země a města, i všech, kteříž přebývají v něm. 9Běda tomu, kdož lakomě hledá mrzkého zisku domu svému, aby postavil na místě vysokém hnízdo své, a tak znikl nebezpečenství. 10Uradils se k hanbě domu svému, abys plénil národy mnohé, a zhřešil sobě samému. 11Nebo kamení ze zdi křičeti bude, a suk z dřeva posvědčovati bude toho. 12Běda tomu, kterýž staví město krví, a utvrzuje město nepravostí. 13Aj, zdaliž to není od Hospodina zástupů, že, o čemž pracují lidé a národové až do ustání nadarmo, oheň zkazí. 14Nebo naplněna bude země známostí slávy Hospodinovy, jako vody naplňují moře. 15Běda tomu, kterýž napájí bližního svého, přičiněje nádoby své, tak aby jej opojil, a díval se na jeho nahotu. 16Sytíš se potupou, proto že jsi slavný. Píti budeš i ty, a obnažen budeš; obejdeť k tobě kalich pravice Hospodinovy, a vývratek mrzutý na slávu tvou. 17Nebo nátisk Libánu a zhouba zvěři, kteráž ji děsila, přikryje tě, pro krev lidskou, a nátisk země a města, i všech, kteříž přebývají v něm. 18Co prospívá rytina, že ji vyryl řemeslník její? Slitina i učitel lži, že doufá učinitel v účinek svůj, dělaje modly němé? 19Běda tomu, kterýž říká dřevu: Prociť, a kameni němému: Probuď se. On-liž by učiti mohl? Pohleď na něj. Obloženť jest zlatem a stříbrem, ale není v něm žádného ducha. 20Hospodin pak v chrámě svatosti své jest, umlkniž před oblíčejem jeho všecka země. 

Soud Boží začíná od domu Božího.14 Ale potrestáním ani pročištěním Božího lidu ještě nekončí. Jestliže Bůh kárá, trestá a soudí svůj lid, tím spíše bude soudit ostatní. Vyjma posledního verše druhé kapitoly se tak celý zbytek Božího zjevení, tj. pasáž Ab 2:5-19, věnuje Babyloňanům, o nichž Bůh souhlasí s Abakukovým hodnocením (Ab 1:13), že jsou ještě bezbožnější než Boží lid. Když bude tedy zahuben „nadutý“ Boží lid, tím spíše nešlechetný a pyšný Babylon, jehož sláva je přirovnána k omámení množstvím vína, ze kterého vystřízliví do nepříjemné kocoviny: a stejně tak ze své slávy Babylon „bude vystřízlivěn“ do záhuby. A to tak, že si všichni, které Babylon bude utlačovat, po jeho pádu řeknou, že si to zasloužil a že na něj přišlo to, co sám prováděl ostatním – což je obsahem pěti následujících „běda“.

 

První „běda“ (Ab 2:6-8) sděluje, že ten, kdo vykořisťuje15 národy, které se dobrovolně poddaly pod jeho vládu, bude sám vykořisťován, oloupen. Není řeč o národech podmaněných vojensky, ale o těch, které se podřídily cizí nadvládě dobrovolně – běžnou praxí pak bylo, že se „za mír“ platil nějaký tribut, vyžadovala se také poslušnost vládnoucí říši. Z posledních slov osmého verše je však zřejmé, že první „běda“ je namířené proti tomu, kdo tyto poddané národy využívá až otrocky: nutí je za sebe bojovat (a mnozí tudíž při boji za jeho zájmy umírají), jejich země, města i lidi v nich zbídačuje, a to opět ve prospěch své vojenské mašinerie a opulentnosti svého královského dvora. Sám „veliký lupič“ Babylon proto bude oloupen těmi národy, na kterých se takto obohatí.

 

Druhé „běda“ (Ab 2:9-11) jde o krok dále, nemluví již o „pokojně připojených“ zbídačovaných národech, ale o rabování těch národů, které se dobrovolně nepoddaly. Okrasné paláce a pevné hradby – bohatství a bezpečí – vystavěné z tohoto kořistnictví však budou jen svědectví o svém nespravedlivém původu.

 

Text dalším, třetím „běda“ (Ab 2:12-14) tematicky přirozeně pokračuje dále a graduje: běda tomu, jehož celé město, celá říše, vše, co zbudoval, je založen a stojí jen na násilí a nepravosti. A co bude výsledek, jaký je samotný obsah tohoto „běda“? Vše to bude zničeno, a to přímo jednáním Hospodinovým – Bůh tak dá zřetelně najevo svou slávu.

 

Čtvrté „běda“ (Ab 2:15-17) se obrací proti tomu, kdo má radost z potupování ostatních, z ponižování a znevažování těch, které si podmanil. Bude opojen kalichem Božího hněvu – a také potupen.

 

Závěrečné, páté „běda“ (Ab 2:18-20) dává do kontrastu spolehnutí se na modly, úctu a péči o modly, které nežijí, nemají ducha, nereagují, s tím, že jediný Hospodin je pravý, existující, živý a skutečný Bůh, kterému proto náleží úcta všech.

 

Z Písma je zřejmé, že Bůh respektuje svobodnou vůli, kterou lidem při stvoření dal. Přesto je schopen si lidi využít k naplnění svých plánů. V případě Božího lidu je proces toho, jak toto funguje, poměrně srozumitelný: Hospodin si někoho vyvolí, zjeví mu svou vůli, a daný člověk buď poslechne – a tudíž se skrze něj může Boží vůle uskutečnit –, nebo neposlechne, a zmaří tak své vyvolení. Abraham zcela očividně mohl neposlechnout a z Ur nevyjít, nikdy by se z něj však nestal otec ve víře, praotec Božího lidu. Jak však Bůh jednal s pohany, které se rozhodl si pro své plány využít? Jak „vzbudil“ Chaldejce a jak zajistil, aby se stali Jeho nástrojem trestu nad Božím lidem? Přesný postup se z Písma rekonstruuje jen těžko. Přesto je však zřejmé, že i zde přetrvává Boží respektování svobodné lidské vůle. Ani Babylon se však nestal spravedlivým jen tím, že bylo možné, aby si jej Bůh využil ke svému plánu pročištění svého lidu. Bůh není nespravedlivý: dává jasně najevo, že bezbožnost (jak Judskou, tak Babylonskou, tudíž jakoukoli) neponechá bez povšimnutí, ale naopak ji spravedlivě rozsoudí a potrestá.

 

Ab 3:1 Modlitba Abakuka proroka podlé Šigejonót: 2Ó Hospodine, uslyšev pohrůžku tvou, ulekl jsem se. Hospodine, dílo své u prostřed let při životu zachovej, u prostřed let známé učiň, v hněvě na milosrdenství se rozpomeň. 3Když se Bůh bral od poledne, a Svatý s hory Fáran, Sélah, slávu jeho přikryla nebesa, a země byla plná chvály jeho. 4Blesk byl jako světlo, rohy po bocích svých měl, a tu skryta byla síla jeho. 5Před tváří jeho šlo morní nakažení, a uhlí řeřavé šlo před nohama jeho. 6Zastavil se, a změřil zemi; pohleděl, a rozptýlil národy. Zrozrážíny jsou hory věčné, sklonili se pahrbkové věční, cesty jeho jsou věčné. 7Viděl jsem, že stanové Chusan jsou pouhá marnost, a třásli se kobercové země Madianské. 8Zdaliž se na řeky, ó Hospodine, zdaliž se na řeky rozpálil hněv tvůj? Zdali proti moři rozhněvání tvé, když jsi jel na koních svých a na vozích svých spasitelných? 9Patrně jest zjeveno lučiště tvé pro přísahy pokolením lidu tvého stalé, Sélah. Řeky země jsi rozdělil, 10Viděly tě hory, třásly se, povodeň vod ustoupila; vydala propast hlas svůj, hlubina rukou svých pozdvihla. 11Slunce a měsíc v obydlí svém zastavil se, při světle střely tvé létaly, při blesku stkvoucí kopí tvé. 12V hněvě šlapal jsi zemi, v prchlivosti mlátil jsi pohany. 13Vyšel jsi k vysvobození lidu svého, k vysvobození s pomazaným svým; srazil jsi hlavu s domu bezbožníka až do hrdla, obnaživ základ. Sélah. 14Holemi jeho probodl jsi hlavu vsí jeho, když se bouřili jako vichřice k rozptýlení mému, plésali, jako by sežrati měli chudého v skrytě. 15Bral jsi se po moři na koních svých, skrze hromadu vod mnohých. 16Slyšel jsem, a zatřáslo se břicho mé, k hlasu tomu drkotali rtové moji, kosti mé práchnivěly, a všecken jsem se třásl, že se mám upokojiti v den ssoužení, když přitáhne na lid, aby jej válečně hubil. 17Byť pak fík nekvetl, a nebylo úrody na vinicích; byť i ovoce olivy pochybilo, a rolí nepřinesla užitky; a od ovčince odřezován byl brav, a nebylo žádného skotu v chlévích: 18Já však v Hospodinu veseliti se budu, plésati budu v Bohu spasení svého. 19Hospodin Panovník jest síla má, kterýž činí nohy mé jako laní, a na vysokých místech mých cestu mi způsobuje. Přednímu zpěváku na můj neginot.

Abakukova kniha končí žalmem (Ab 3) oslavujícím Boží moc, spravedlnost a uznávajícím správnost Božích rozhodnutí. Prorok hned na úvod žalmu dává najevo, že pochopil Boží varování z Ab 2:4. Namísto předchozí sebejistoty (Ab 1:12) tak nyní prosí za Boží milosrdenství, totiž za to, aby Bůh neukončil zcela existenci Božího lidu: „dílo své u prostřed let při životu zachovej“ (Ab 3:2). Jinými slovy: buď tak milosrdný a dej, ať z Tvého díla něco přetrvá i v době mezi trestem nad Božím lidem skrze Babylonské a mezi trestem nad Babylonskými.

 

Od třetího verše dále Abakuk postupně vypočítává Boží mocné, svrchované jednání, aby text gradoval až do razantního vyhlášení Božího spravedlivého potření bezbožných (Ab 3:12-14). Abakuk svými slovy vyznává, že Bůh je nejmocnější, Jeho rozhodnutí jsou nenapadnutelná a svrchovaná, a také to, že Bůh vždy jednal dobře a spravedlivě. Bůh zatvrzele nekajícné bezbožné (včetně těch v Božím lidu) trestá, spravedliví sice mohou dočasně trpět, ale Bůh se o ně vždy postará. A sám za sebe proto Abakuk tvrdí (Ab 3:16-19), že i když je Boží blížící se soud nad Jeho lidem děsivý, i když nastane i pro spravedlivé těžké období, on spoléhá na Hospodina, je si jistý Jeho dobrotou a záchranou. Abakuk Bohu věří a ví, že „spravedlivý Abakuk z víry své živ bude“.

 

Abakuk měl tedy chvíli s pochopením a přijetím Božího rozhodnutí potíž, tím spíše že byl přímým účastníkem soudu, který Bůh vyřkl. Velmi rychle si ale vzpomněl, že Bůh jednal vždy dobře a spravedlivě, což mu usnadnilo porozumění tomu, že i tentokrát je Boží rozhodnutí správné a spravedlivé.

 

Bůh je dokonale spravedlivý a nikdy neprovedl ani nevyřkl nic nespravedlivého. To by měla být pro křesťana naprostá samozřejmost, taková, že by téměř nemělo být ani třeba se o ní zmiňovat. Přesto je i mezi křesťany poměrně rozšířený například takový pohled, že zatímco „novozákonní Bůh“ (Ježíš) je milostivý a láskyplný, „starozákonní Bůh“ byl přísný, či dokonce krvelačný. I křesťané mají mnohdy při čtení některých starozákonních příběhů problém přitakat Boží spravedlnosti. Někteří se dokonce cítí ukřivděně kvůli domnělé Boží nespravedlnosti vůči nim osobně. Nemluvě o tom, že pro mnohé křesťany je naprosto nepředstavitelně nespravedlivé jakékoli Boží potrestání bezbožných, natož jejich věčné zatracení, pro jiné je zas nespravedlivé, když Bůh do dějin okamžitě nezasahuje, a dopouští tak mezilidskou nespravedlnost. I v tomto ohledu je ale Abakukův spis ilustrativní a nápomocný: Bůh je dokonale spravedlivý, vždy byl a vždy bude. Cokoli, co vykonal či vykoná, je spravedlivé. Cokoli, co řekl či řekne, také. A jeho věrní to dobře vědí, protože Mu uvěřili a věří. A když se vyskytne situace, ve které na první pohled Boží spravedlnost průzračně nevidí, brzy – ať už sami či s Boží pomocí – dojdou porozumění a dalšímu potvrzení toho, že Boží spravedlnost je dokonalá.



1. Dle dodatku k Danielovi (Béla a drak) v Septuagintě.
2. V Kralickém překladu vyznívá jako tři upozornění, formulace „s velikým podivením se užasněte“ je však překladem dvou hebrejských imperativů.
3. K tomu, aby se opět „stali Božím lidem“, museli židé opět „vyjít z Ur“, tj. z babylonského zajetí, a vrátit se do Zaslíbené země – a potažmo, obnovit Chrám: srov. Aggeovo označení „tento lid“ (Ag 1:2) pro lid, který nestaví Chrám, a posléze „já jsem s vámi“ (Ag 1:13) pro lid, jenž uposlechl napomenutí a znovu započal ve stavbě. Dá se tak, jakkoli kontroverzně, konstatovat, že de iure v Babyloně zajatý lid nebyl Božím lidem, a to nehledě na jednotlivce, kteří Bohu zůstali věrní a kterým Bůh svou přízeň projevoval.
4. Sk 13:41, srov. dále Sk 13:46.
5. Is 39.
6. I proto by bylo zarážející, kdyby žil v době proroka Jeremiáše, v době poměrně podrobně v Bibli popsané, a nebyl nikde v Písmu zmíněn.
7. Gn 22:17.
8. To se zdá opět umocňovat myšlenku zmaření Božího vyvolení, viz výše.
9. Řím 8:31.
10.  Např. Job 41:1.
11.  Nevod je druh rybářské sítě.
12.  Mt 7:22n.
13.  Mt 16:16.
14.  1Pt 4:17.
15.  V Kralickém překladu je poněkud nešťastně ze dvou legitimních možností překladu ve dvou případech zvolena ta v kontextu méně srozumitelná a vhodná. Jde jednak o spojení „husté bláto“ (Ab 2:6), které znamená také „zástava“, resp. o slovo „hryzli“ (Ab 2:7), které lze vhodněji překládat jako „věřitelé“. 
Zasílání bulletinu informující o aktuálním dění na webu Církve Nový Život

Pokud si přejete, aby na Vaši e-mailovou adresu byl jednou měsíčně zasílán Bulletin Církve Nový Život s aktuálními články, vyplňte prosím svou e-mailovou adresu do pole níže. Vyplněním adresy poskytujete Církvi Nový Život souhlas se zasíláním pravidelných e-mailových sdělení na níže uvedenou adresu. Zasílání můžete kdykoli zrušit.

© Církev Nový Život, všechna práva vyhrazena. Všechny publikované materiály jsou chráněné autorským právem a jejich vnější užití je možné jen s písemným svolením autora.