Symfonie žalmů (Igor Stravinskij)

Hudební dílo z pera ruského skladatele, užívající text ze tří žalmů a sepsané „ke slávě Boží“.

 

Stravinského třetí symfonie, pojmenovaná jako Symfonie žalmů, byla roku 1999 americkým časopisem Time jmenována nejlepší skladbou klasické hudby 20. století. Igor Fjodorovič Stravinskij (1882-1971) ji napsal pro oslavy 50. výročí Bostonského symfonického orchestru roku 1930 (a poté poupravil o necelé dvě dekády později). Přáním orchestru bylo „něco symfonického“, přáním Stravinského vydavatele „něco populárního“ – oboje zadání ruský skladatel splnil, jistě však dosti odlišně, než zadavatelé očekávali.

 

„Cette symphonie composée à la gloire de DIEU est dediée au Boston Symphony Orchestra à l'occasion du cinquantenaire de son existence.“ (Tato symfonie složená ke slávě Boží je věnována Bostonskému symfonickému orchestru při příležitosti 50. výročí jeho existence.) Tak zněla dedikace skladby zapsaná autorem. Stravinskij skladbu napsal jen asi čtyři roky po svém návratu ke křesťanství – do pravoslavné církve, ve které byl v dětství pokřtěn, v průběhu puberty ji však opustil. Nyní, po čtyřicítce, se do církve navrátil a do smrti již zůstal praktikujícím a oddaným pravoslavným křesťanem, píšícím své skladby „ke slávě Boží“ a s vizí, že svět bude Boha slavit hudbou.

 

Stravinskij dílo sepsal ve Francii, kde v té době žil; premiéra se však nekonala v Bostonu, ale 13. prosince 1930 v Bruselu. První nahrávka symfonie byla pořízena pod taktovkou samotného skladatele o dva měsíce později.

 

 

Stravinského Symfonie žalmů není symfonií v obvyklé podobě, není symfonií, jakou by očekávali ti, kdo si pod tímto pojmem představí zejména skladby Beethovenovy, Mozartovy, Dvořákovy apod. Pojem „symfonie“ byl v dějinách hudby užíván rozmanitě: např. pro libovolnou zpívanou skladbu s instrumentálním doprovodem či pro operní předehru. Stravinského Symfonie žalmů není klasickou symfonií o čtyřech větách, sice má tři části, ale dělení na ně je v důsledku dle textu, hudba plyne bez přerušení v celé skladbě jako jediném celku. Žádná z částí také není zkomponována v sonátové formě, typické pro klasické symfonie: nedočkáme se úvodní expozice hlavního tématu v základní a následně vedlejšího tématu v tónině dominantní apod. Stravinskij vychází z významu slova „symfonie“, tj. souzvuku (různých nástrojů či hlasů), čímž se od běžných forem oprošťuje. Zároveň však zachovává tematickou a tonální provázanost celé skladby (aby již nekomponoval spíše suitu¹).

 

Tradiční nezůstává ani nástrojové obsazení. Stravinskij ve své (obvykle přibližně 23 minutové) skladbě zcela opomenul housle, violy a klarinety. Naopak přidává nejen chór, ale také dvě piana a rozšiřuje dechovou sekci.

 

Původní skladatelův záměr byl, aby chór zpíval text žalmů ve staroslověnštině. Nakonec se však rozhodl pro latinu. Použil latinský překlad Písma zvaný Vulgáta a z něj Ž 39:13-14 (ve Vulgátě jako Ž 38), Ž 40:2-4 (ve Vulgátě jako Ž 39) a celý Ž 150.

 

Sám tvrdil, že „žalmy jsou básněmi oslavování, ale také hněvu a soudu, a dokonce i kleteb“. Jeho ambicí proto bylo vystihnout více smysl těchto biblických textů, tím spíše, že měl (oprávněný) dojem, že mnozí skladatelé žalmy spíše napasovaly do svých „vlastních lyricko-sentimentálních pocitů“, než že by vystihli podstatu biblického znění.

 

Volba pasáží z žalmů je poměrně pochopitelná a smysluplná: Ž 39 nachází v následujícím Ž 40 jakoby svou odpověď a „Haleluja“ z Ž 150 je jakoby tou „novou písní“ z Ž 40.

 

 

Ž 39:13-14 (ve Vulgátě jako Ž 38)
Exaudi orationem meam, Domine,	Slyš modlitbu mou, Pane,
et deprecationem meam.	a prosbu mou.
Auribus percipe lacrimas meas.	Dopřej sluchu slzám mým.
Ne sileas,	Nemlč,
ne sileas.	nemlč.
Quoniam advena ego sum apud te et peregrinus, sicut omnes patres mei.	Neboť příchozí jsem u tebe a cizinec, jako všichni otcové moji.
Remitte mihi,	Odpust mi,
priusquam abeam et amplius non ero.	dříve než zemřu2 a již nebudu.

 

 

Ž 40:2-4 (ve Vulgátě jako Ž 39)
Expectans expectavi Dominum, et intendit mihi.	S očekáváním čekal jsem na Hospodina a naklonil se3 ke mne.
Et exaudivit preces meas; et exudit me da lacu miseriae, et de luto faecis.	A slyšel mé modlitby a vyvedl mne z jámy trápení a z bláta kalu.
Et statuit super petram pedes meos: et direxis gressus meos.	A postavil na skále nohy mé a vedl kroky mé.
Et immisit in os meum canticum novum, carmen Deo nostro.	A vložil do úst mých píseň novou, píseň Bohu našemu.
Videbunt multi, videbunt et timebunt: et sperabunt in Domino.	Uvidí mnozí, uvidí a budou se bát a budou skládat svou naději v Pánu.

 

 

Ž 150
Alleluia.	Haleluja.
Laudate Dominum in sanctis Eius.	Chvalte Pána ve svatyni Jeho.
Laudate Eum in firmamento virtutis Eius.	Chvalte Jej na nebeské klenbě moci Jeho.
Laudate Dominum.	Chvalte Pána.
Laudate Eum in virtutibus Eius.	Chvalte Jej pro mocné skutky Jeho.
Laudate Eum secundum multitudinem magnitudinis Eius.	Chvalte Jej podle množství velikosti Jeho.
Laudate Eum in sono tubae.	Chvalte Jej zvukem trubky.
Laudate Eum.	Chvalte Jej.
Alleluia.	Haleluja.
Laudate Dominum. Laudate Eum.	Chvalte Pána. Chvalte Jej.
Laudate Eum in timpano et choro.4	Chvalte Jej na timpány a [zpěvem] chóru.
Laudate Eum in cordis et organo.	Chvalte Jej na smyčce a varhany.
Laudate Eum in cymbalis bene sonantibus.	Chvalte Jej na činely dobře znějící.
Laudate Eum in cymbalis iubilationibus.	Chvalte Jej na činely radostné.
Laudate Eum, omnis spiritus laudet Dominum.	Chvalte Jej, každá duše5 ať chválí Pána.
Alleluia. Laudate Dominum.	Haleluja. Chvalte Pána.

 

 

Na samotný úvod zaznívá celým orchestrem akord E moll. Proti obvyklým postupům nejsou v orchestru zdůrazněny tóny E a H, ale zdaleka nejsilněji je zastoupeno G. Dojem pak úvodnímu akordu dodává i rozložení nástrojů, kdy jsou silně zastoupeny výšky a hloubky, ale chybí středy. Po úvodním akordu následují oktatonické běhy šestnáctinových tónů hrané hobojem a fagotem. Ty jsou průběžně přerušované opakováním akordu E moll, který poměrně překvapivě zaznívá „jen“ jako mezzo-forte, čímž skladba hned od svého začátku získává napětí, a dojem jakési až snad potlačované síly.

 

Od hoboje a fagotu přebírají „žezlo“ piana, do jejichž podkladu zaznívá souzvuk anglického rohu, violoncell a kontrabasů, předznamenávající úvodní prostou melodii zpěvů.

 

První část symfonie představuje hříšníkovo volání k Bohu. Dojem horlivé kajícné modlitby navozuje hned první vstup zpěvů: když alty na dvou tónech v malé sekundě zpívají „Exaudi orationem meam, Domine“ (Vyslyš modlitbu mou, Pane). Tento motiv altů střídá celý chór. Obojí doprovází dechové nástroje, hrající povětšinou staccato, přičemž pod úvodním zpěvem altů zaznívá basové ostinato hobojů, motiv, jenž se v obměnách opakuje dále v celé skladbě. Podruhé je dojem snažné prosby z motivu altů umocněn ještě o dvě oktávy výše znějícím hobojem. První vrchol zpěvu přichází v souzvuku sopránů a tenorů slovy „Ne sileas“ (Nemlč), po nichž znovu zaznívá celým orchestrem akord E moll.

 

Sbor i celý orchestr v následující větě „Quoniam advena ego sum apud te et peregrinus, sicut omnes patres mei“ (Neboť příchozí jsem u tebe a cizinec, jako všichni otcové moji) buduje napětí, či spíše naléhavost prosby crescendem i melodií zpěvů i doprovodu, jež navozuje dojem putování směrem vzhůru, k Bohu – jakoby „stoupání po schodech“, resp. „stoupání“ prosby k Bohu.

 

Dočasné „ztišení“ zpěvů i orchestru zdůrazňuje spolu s opakováním slov „Remitte mihi“ (Odpust mi) klíčovou část použitého textu z Ž 39. Důraz na tato dvě slova a na naléhavou kajícnost první části je ještě umocněn tím, že Stravinskij z textu žalmu (oproti Vulgátě) vypouští slova „ut refrigerer“ (abych byl občerstven).

 

První část, sloužící jako jakési preludium části druhé, končí akordem G dur (dominantou úvodního akordu druhé části).

 

 

Druhá část symfonie je dvojitá fuga v C moll. První téma poprvé představuje hoboj, od kterého jej přejímá flétna. Téma se zdá být přinejmenším nevědomým odkazem na hlavní téma Bachovy Hudební obětiny,⁶ v základu má však shodný motiv jako basové ostinato⁷ doprovázející prvotní objevení zpěvu v celé skladbě v první části. Po expozici prvního tématu hrají hoboj s flétnou i první provedení tématu. Druhé téma přichází s nástupem zpěvů: nejprve se jej ujímají soprány (pod nimiž zaznívá první téma fugy hrané violoncelly a contrabasy), posléze o kvartu níže alty, následně tenory a poté i basy. Po basech přichází stretto druhého tématu při slovech „Et statuit super petram pedes meos“ (A postavil na skále nohy mé), tj. téma zaznívá v sopránech a ještě před jeho ukončením (resp. ani ne celý takt poté, co začínají soprány) opět i v dalších hlasech, tudíž samo sebe kontrapunkčně překrývá. Tuto pasáž chór zpívá a cappella a hlasy jsou na sebe vrstveny jak „schody“, resp. jako když někdo klade své nohy na skálu. I orchestr dostává následně prostor pro vlastní stretto, totiž prvního tématu (resp. jeho variace).

 

Vrcholem druhé části jsou v unisonu zaznívající slova „Et immisit in os meum canticum novum...“ (A vložil do úst mých píseň novou...). Po tomto dynamickém vrcholu se hudba náhle ztišuje a také slova „Et sperabunt in Domino“ (A budou skládat svou naději v Pánu) sbor pěje v unisonu. Hudba se tedy „vyjasňuje“ z kontrapunktu až k unisonu zpěvů – to spolu s doprovodem orchestru v samotném závěru druhé části skladby tvoří opětovně akord E moll.  

 

Celá druhá část tvoří podle vlastních slov skladatele jakousi na špičku postavenou pyramidu: začíná čistě instrumentální fugou využívající jen sólové nástroje. Následuje vyšší (a širší) vrstva obrácené pyramidy: fuga zpívaná lidskými hlasy, které začínají s pomocí instrumentálního doprovodu, ale posléze znějí i a cappella. Dle Stravinského slov je „lidská fuga“ vyšším stupněm „v architektonickém symbolismu“ i proto, že je obohacena i o tóny v basovém rejstříku. Třetím, nejvyšším stupněm na hlavu postavené pyramidy, tedy tím nejširším, je spojení obou předchozích fug při slovech „Et immisit in os meum canticum novum...“ (A vložil do úst mých píseň novou...).

 

 

Snad nejpůsobivější moment celé symfonie nastává se začátkem třetí části. Něžné úvodní sborové „Alleluia“, podbarvené na poslední dvě slabiky jen violoncelly a contrabasy a provedené s crescendem a okamžitým decrescendem v podobě jakési vlny, navozuje dojem spočinutí, úlevy či smíření. To je ona „nová píseň“, kterou Hospodin kajícímu hříšníkovi (Ž 39) vložil do úst (Ž 40): zamýšlený a úspěšně vyvolaný dojem je, že jde o chválu darovanou, vycházející z nebes.

Igor Stravinskij

 

Trojím „Laudate“ (Chvalte) s melodií D-Es-B – podvakráte v tenorech a basech, naposledy i s alty a soprány – sbor graduje k slovu „Dominum“ (Pána), jež zaznívá v pianu a spolu s orchestrem zde sbor silně připomíná zvuk varhan, obvyklý to nástroj pro duchovní hudbu. Za zmínku stojí i majestátní a vážný rytmický doprovod harfy, timpánu a pián pod sborem pějícím opakované „Laudate“.

 

„Atmosféru“ věčnosti se v úvodu třetí části symfonie Stravinskij snaží navodit cyklicky se opakujícími, rozvážnými (byť dynamicky někdy i „ráznými“) pasážemi budícími pocit bezčasovosti. Opakovaně opakované „Laudate“ je snad z toho ohledu nejpříznačnější. Ale i instrumentální doprovod pod chórem napomáhá dojmu vážnosti a vznešenosti – rozložený akord doprovodných nástrojů přímo vybízí k představě kněze procházejícího shromážděním s pomalu rozkývanou kadidelnicí.

 

Po druhém „varhanním“ vyřčení slova „Dominum“ přichází prudká změna. Rozvážnou a „bezčasou“ majestátnost střídá fanfára rohů a fagotů, obohacovaná postupně o běhy, glisanda apod.

 

Když se opět připojuje sbor, připomíná úvodní motiv altů z první části symfonie – nyní však zpívaný nikoli v malých, ale ve velkých sekundách. Po stručném rozvinutí melodie se namísto předchozí sekundy objevuje prima a sbor rytmicky pěje „Laudate Dominum in virtutibus Eius“ (Chvalte Jej pro mocné skutky Jeho).

 

Orchestr posléze přes plynule gradující sborový zpěv propuká v „chaos“, jakkoli řízený a rytmický. Stoupající dynamika jakoby těsně před vrcholem končí ztišením, takřka pauzou, ve které se opět ozývá sborové „Alleluia“.

 

Staccato rohů ohlašuje nástup další až frenetické pasáže. Stravinskij tuto část díla vysvětloval jako inspirovanou vizí Eliášova ohnivého vozu stoupajícího do nebe. A vskutku, trioly rohů a pián v jádru této pasáže přímo evokují koně a jezdce. I zde zaznívá také „kořen celé symfonie“, jenž se poprvé objevil jako basové ostinato pod prvními zpívanými slovy.

 

Opětovné zklidnění přináší snad nejmelodičtější kus celé symfonie: několikaminutová vlnící se melodie sborového „Laudate Eum in timpano...“ (Chvalte Jej na timpány...) ohlášená úvodní tichou „fanfárou“ fléten s trombónem a podkreslená výraznými „kroky“ stoupajících či klesajících čtvrtinových tónů ve violoncellech a contrabasech, které od piana subita na slovech „Laudate Eum in cymbalis...“ (Chvalte Jej na činely...) přebírají harfa a piána.

 

Opětovně zaznívající „Alleluia“ tentokrát není kontrastním zlomem, ale přirozeným výsledkem předchozí vlnivé melodie. Jako na počátku třetí části po „Alleluia“ následuje opakované a gradující „Laudate“. A posledním vyřčením „varhanního“ slova „Dominum“ v C dur se celá skladba uzavírá.

 

 

„Nová píseň“ – o které se zmiňuje Stravinským užitý text Ž 40 a kterou je v Symfonii žalmů sborové „Alleluia, Laudate Dominum“ – představuje zajímavé biblické spojení. Jde o výraz, který se kromě knihy Žalmů vyskytuje pouze jednou u Isaiáše a dvakrát posléze v Novém zákoně, v knize Zjevení.

 

Přinejmenším na první pohled se zdá být smysl naprosto jasný: totiž, že jde prostě o nově vytvořenou píseň, která právě vznikla, vzniká či vznikne – v kontrastu s těmi dosud užívanými a již známými. To však nezabránilo rozličným interpretátorům a komentátorům Písma v tom, aby přišli se svými návrhy správného smyslu. Důvod není zcela nepochopitelný: žalmy (kde se spojení vyskytuje nejčastěji) nejsou obvykle chápány jako jednorázové písně, ale jako skladby určené k opakovanému použití – na již známý a starý žalm však zmínka o „zpívání nové písně“ již příliš nesedí.

 

Z navrhovaných vysvětlení zmiňme namátkou to, podle kterého je „nová píseň“ skladba, jíž se vítal nový rok „a jím i nový věk, až Hospodin stvoří všechno nové“. Dalším návrhem (na základě zmínek ve Zjevení) bylo, že „nová píseň“ je poslední, všezahrnující hymnus, jenž se vymyká kategoriím prostoru a času. Dle dalšího badatele je „nová píseň“ neustále nová svěžest oslavování Boha v jeho vítězném kralování. Atd.

 

Zmínka o „nové písni“ se nachází šestkrát v knize Žalmů (Ž 33:3, 40:4, 96:1, 98:1, 144:9 a 149:1), jednou u Isaiáše (Is 42:10) a dvakrát v knize Zjevení (Zj 5:9 a 14:3).

 

Z míst, kde se spojení v Písmu vyskytuje, je zřejmé, že není třeba hledat kdovíjak komplikovaná řešení. „Nová píseň“ je vskutku píseň nová. Reaguje na (nebo v případě zmínek ve Zjevení spíše očekává nadcházející) nový obdivuhodný Boží čin: obvykle na aktuální – a tedy „nové“ – Boží vysvobození, na nějaký nový projev Jeho moci a milosti. A protože se Hospodin projevil ještě mocněji než dříve, Jeho vysvobození bylo ještě větší apod. – jen „staré“ písně nestačí. Respektive trochu jinak formulováno: napříkald žalmista chce Boha chválit za tento konkrétní, aktuální čin – a k tomu musí složit „novou píseň“.

 

Tato „nová píseň“, o které se žalmy zmiňují, tedy vskutku byla nová pouze v době svého složení. Časem se i z ní stala „píseň stará“. To nic nemění na vhodnosti jejího užití. A zmínka o „nové písni“ nás upozorňuje, že na Boží projevy dobroty, milosti, spravedlnosti, vysvobození či moci vůči nám je vhodné reagovat (mimo jiné) „novými písněmi“, v nichž Hospodina za Jeho konkrétní konání budeme oslavovat – ať už jako jednotlivci, nebo jako lid.

 

Je tedy Stravinského sborové „Alleluia, Laudate Dominum“ vhodnou „novou písní“? Ve světle významu spojení „nová píseň“ vcelku ano: Kajícný hříšník (Ž 39), který se dovolal Božího odpuštění (Ž 40), kvůli této právě přijaté další, nové milosti (odpuštění) skládá a pěje „novou píseň“.

 

V použitém Ž 40 je však o této „nové písni“ zároveň řečeno, že jde o „píseň Bohu našemu“. A zde již Stravinským předložené „Alleluia, Laudate Dominum“ poněkud „naráží“. Slovo „Alleluia“ je totiž latinskou verzí hebrejského spojení הַלְּלוּ יָהּ, které znamená „chvalte Hospodina“. A latinské spojení „Laudate Dominum“ (Chvalte Pána) je opakování stejné pobídky. Stravinského „nová píseň“ tudíž nepromlouvá k Bohu, ale k lidem: slova „Alleluia“ i „Laudate Dominum“ nejsou chválou Boha, ale pobídkou ostatních, aby Hospodina chválili.

 

Ani tato drobná interpretační „nepřesnost“ však nikterak neubírá celé skladbě působivost a nikterak nesnižuje ani Stravinského touhu, aby tato jeho skladba posloužila „ke slávě Boží“.

 

Vzhledem k tomu, že se dochovala nahrávka skladby dirigovaná samotným Stravinským, stojí při zájmu o poslech Symfonie žalmů za doporučení právě provedení pod jeho taktovkou. K dispozici je jednak původní verze nahraná roku 1931, ale i verze poupravená z roku 1948, žel rozdělená na části první, druhou a třetí.