„Otec české reformace“, jak bývá někdy Milíč označován, se narodil kolem roku 1320 pravděpodobně v Tečovicích u Zlína v poměrně bohatém rodu vladyků. Jeho jméno Milíč je zkráceninou pro „Miláček Páně“, tj. pro označení běžně přisuzované apoštolovi a evangelistovi Janovi.
Počátky Milíčova života jsou pro nás dosti rozmlžené, s naprostou jistotou neznáme ani rok ani místo narození, nevíme ani o tom, jakého vzdělání se mu dostalo. Pouze spekulovat lze, že snad mohl navštěvovat olomouckou katedrální školu.
Jasnější obrysy pro nás jeho život získává teprve v Kroměříži, kde si za prodané dědictví pořídil dům a kde začal veřejně působit. I proto jej známe s přídomkem „z Kroměříže“. Přibližně v polovině 14. století tak víme, že byl Jan knězem a členem kroměřížské kapituly.
Důležitější však byla Milíčova pražská kariéra. Do hlavního města jej přivedl zřejmě Jan Očko z Vlašimi, olomoucký biskup a blízký poradce Karla IV., který se posléze stal pražským arcibiskupem. Milíč byl zaměstnán císařskou kanceláří, kde postupně stoupal z pozice registrátora (zapisovatele) přes korektora až na pozici notária (sestavovatele), přičemž v této době do jeho pracovní náplně spadaly i diplomatické cesty v císařově zájmu.
V císařské kanceláři se ocitl pod vlivem významné osobnosti tehdejší doby, Jana ze Středy. Tento křesťanský humanista, jenž byl mimo jiné v kontaktu s básníkem Petrarcou, zdůrazňoval důležitost osobní zbožnosti.
Milíč nebyl pouze diplomatem, ale také knězem s duchovními funkcemi. Sloužil jako kanovník a měl také na starost správu kostela a jeho inventáře, včetně hrobky sv. Václava.
Světci, jako i sv. Václav, byli Milíčovi po celý život příkladem morálního života a odmítnutí hříchu. Jan je zmiňoval ve svých kázáních, dával je za příklad a odvolával se na ně. Nezdůrazňoval jejich zázračnou činnost, ale příkladnost jejich života.
V zájmu řádného plnění svých duchovních funkcí se Milíč vzdal svých světských úřadů, opustil císařskou kancelář a přijal i roli vikáře arcijáhna u sv. Víta, spojenou s povinnostmi vizitačními. Jeho úkolem bylo dohlížet na mravy pražského měšťanstva a snažit se o jejich nápravu.
To bylo ve shodě s reformním úsilím císaře Karla IV., jenž v zájmu nápravy mravů a zbožnosti povolal do Prahy augustiniánského kazatele Konráda Waldhausera. Vlivem jeho kázání i v reakci na zjištění reálného stavu mravů (faráři v této době běžně hrávali v kostky, opíjeli se či žili v konkubinátu) se Milíč rozhodl rezignovat i na své duchovní úřady a i přes arcibiskupovo přemlouvání odchází do Horšovského Týna, aby se tam připravoval na kazatelskou dráhu.
Ta však i přes půlroční přípravu nezačíná nikterak slavně. Milíč byl v terminologii zvyklý používat latinu, v češtině se snad jen pomalu zbavoval svého dialektu, takže se nejprve setkal s posměchem. Brzy však návštěvnost jeho kázání přesahovala možnosti tehdejších kostelů: z kostela sv. Mikuláše na Malé Straně (před Dietzenhoferovou barokní přestavbou podstatně menšího než v současnosti) se musel stěhovat do většího kostela sv. Jiljí. I zde však bylo nutné, aby kázal několikrát za sebou, aby se dostalo na všechny, kdo si jeho kázání chtěli vyslechnout. O svátcích pak kázal prakticky celý den.
Z počátku kázal pouze česky, brzy však pro studenty a kněží přidával i kázání v latině a nejpozději po smrti Konráda Waldhausera (roku 1369) již kázal i německy – v Týnském chrámu.
Milíčova kázání nebyla jen hojně navštěvovaná. Podle svědectví sympatizujících současníků v reakci na Milíčova kázání měšťanky přestávaly nosit módní oblečení, kterým předtím dávaly na odiv své bohatství a nadřazenost, lichváři prý vraceli úroky, někteří řemeslníci se začali učit jinému řemeslu, které nebylo v praxi tak spojeno s hříšným jednáním apod.
Kolem Milíče se také z některých pravidelných posluchačů formuje okruh následovníků, učedníků, které postupně vedl ke kazatelství. Pro ně také sestavuje „vzorová kázání“, která publikuje ve sbírce Abortivus (Nedochůdče) z let 1363-1365. Hlavní důraz kázání, která kazatel s přídomkem z Kroměříže pronášel, spočíval v nápravě mravů, ve zřeknutí se hříchu.
Hřích byl pro Milíče něčím, co člověka spojovalo s ďáblem, činilo jej to součástí zla. Rostoucí míra hříchu i proto v Janově pohledu svědčila o tom, že nastala poslední doba. Podle Milíče je člověk sice slabý, ale nesmí se s hříšností smířit – s Boží pomocí může své srdce od hříchu očistit. Vzorem pro boj s hříchem jsou světci. Naopak nejhorší hříšníci jsou ti, kteří do hříchu vedou ostatní: falešní učitelé, heresiarchové, ale třeba také pasáci.
Kazatelskému důrazu na mravnost a osobní zbožnost a čistotu odpovídal i vlastní kazatelův život: Milíč žil spořádaně a v čistotě, často se postil, a dokonce na sobě praktikoval „ideál“ chudoby.
V domnění, že apoštolové žili v chudobě (proto označováno jako „vita apostolica“), považoval Milíč za nutné, aby každý, kdo chce žít zbožně, žil zároveň v chudobě. Chudoba je pro Milíče povinností pro klérus a musí být zásadní charakteristikou všech ve vůdčích pozicích v církvi, neboť potřeba vlastnit materiální majetek podle něj vede k odcizení člověka od Krista. Pro klérus mělo jít o povinnost, pro ostatní o ideál vhodný následování.
To, co praktikoval sám na sobě, očekával Milíč i od ostatních kleriků. Ve třech kázáních při synodních shromáždění, které Milíč pronesl, kleriky nabádal k morální nápravě a k náležité péči o svěřené věřící. Káral je, že zanedbávají své povinnosti a raději se věnují hostinám, hrám, bordelům, získávání peněz apod.
Milíč toužil po nápravě, očistě, nikoli po modernizaci či modifikaci. Nebyl proti hierarchii, tu naopak chápal jako „kanál“, jímž proudí víra, láska a odpuštění. Papeže považoval za sjednocující sílu v církvi, za jediného, kdo může církev přivést k nápravě.
V současné církvi se podle Jana nachází dobré i zlé. A rozmach hříchu v církvi, morální úpadek, úpadek zbožnosti, to vše pro Milíče ukazuje na blížící se konec. Konfrontace s tímto stavem jej vedla k hlubšímu zájmu o téma poslední doby a antikrista. Přesvědčení o blízkém konci je u Milíče přítomné v průběhu zřejmě celého jeho kazatelského působení, rok 1367 však vyniká jako období opravdu horlivého zájmu o tato témata. Právě roku 1367 na základě knihy Daniele dochází k výpočtu, že antikrist by měl přijít mezi lety 1365 a 1367, tj. že již je na zemi. Kvůli z Milíčova pohledu nelegitimnímu vojenskému zásahu ve Svaté říši římské označuje za antikrista samotného císaře Karla IV. Milíč je v reakci na toto osočení krátce zatčen, přezkoumán, ale závěr zní, že není kacířem, a proto je propuštěn. Sám císař, zdá se, celý incident až překvapivě „nebral osobně“.
Světská moc, pokud je správně užívána, má dle Milíče svůj původ u Boha. Správné užívání se má projevovat zejména péčí o chudé. Vládců, kteří sobě svěřenou moc užívali náležitě, není mnoho. Následováníhodný příklad nachází Milíč v osobě svatého Václava, vládce pokorného, chudého, odmítajícího svět, nemstícího se, zbožného, obdarovávajícího chudé, postícího se apod. Většina vládců však nejedná takto příkladně. Pokud však vládci užívají moc pro vlastní obohacení, stávají se z nich v Milíčových očích pouze tyrani a utlačovatelé. Pokud vládce Bohem svěřenou moc takto zneužívá, je jakožto tyran spolupracovníkem satana: Milíč dokonce v jednom kázání parafrázuje zbroj z 6. kapitoly epištoly Efezským, když píše, že požitkáři jsou satanovým pancířem, pyšní jeho helmou, ti, kdo věci zlehčují a zesměšňují, jsou jeho kopím, pokrytci jeho štítem – a tyrani jeho mečem.
Ještě stále během roku 1367 se Milíč odebírá do Říma, kde se chce setkat s Urbanem V. (jenž má do „věčného města“ přicestovat ze svého sídelního paláce v Avignonu), zbožným a o reformy usilujícím papežem. Milíč chce papeže nabádat k reformě církve, a to konkrétně k tomu, aby svolal všeobecný reformní koncil, a k tomu, aby podporoval reformní kazatelství: aby vyslal kazatele odhalovat zlé a nabádat k dobrému. Jan očividně chtěl s papežem otevřít také téma antikrista, jakkoli není zřejmé, zda chtěl spíše dojít poučení od papeže, nebo papeže poučit o svých poznatcích.
Do Říma český kazatel dorazil dříve než papež, volný čas proto využil ke kázání o antikristovi v bazilice sv. Petra. Své kázání i zveřejnil, na což zareagovala ostražitě inkvizice. Bylo mu nařízeno, aby své kázání přednesl před inkvizitory – a posléze aby své názory sepsal, čímž vznikla jeho Knížka o Antikristovi.
Ve středověku nebylo promýšlení eschatologických témat (včetně příchodu antikrista) ničím neobvyklým. Konkrétní návrhy možných let příchodu antikrista již byly chápány jako kontroverzní, ale jinak se Milíčovy eschatologické názory nacházely v normě středověké víry. Dle Milíče o blízkosti příchodu antikrista svědčí zejména zkaženost a nespravedlnost v církvi, obzvláště na straně kněží. Blízkost ale potvrzuje i zkaženost a zneužívání světské moci. Antikristem je každý, kdo svými skutky jedná proti Kristu. Kdo bude tím pravým Antikristem, již Milíč ve své Knížce o Antikristu nespekuluje. Půjde však o „běžného člověka“ ve službě satana, nikoli o jakousi mimosvětskou stvůru. Antikrist se má narodit v pokolení Dan v Babylóně, tři a půl roku vládnout nad světem, být přijat židy za mesiáše a být oslavován v Chrámě, pronásledovat křesťany a při svém pokusu o nanebevstoupení padnout vahou svého hříšného těla zpět na zem a být zabit archandělem Michaelem.
Při příchodu Urbana V. je na přímluvu jeho bratra, kardinála Grimauda propuštěn z vězení. S papežem se následně osobně setkal, ale obsah rozhovorů je neznámý. Z toho, že Milíč po roce 1367 téma antikrista opouští, ale dále opakuje potřebu morální obnovy, rozlišování mezi dobrem a zlem a zdůrazňuje důležitost kazatelství, lze usuzovat, že jej papež podpořil v zájmu o nápravu praxe, ale snad mu doporučil se eschatologií tolik nezabývat.
Když přibližně o rok později píše Milíč papeži dopis, téma antikrista a poslední doby v něm již prakticky nezaznívá. Český kazatel v něm popisuje děsivý stav církve a opět volá po všeobecném koncilu a po papežském zdůraznění role kazatelství.
O další rok později Milíč navštěvuje Řím podruhé. Pravděpodobně se zde hájí proti nařčení, že podrývá práci žebravých mnichů. Nejpozději koncem stejného roku (1369), kdy umírá Konrád Waldhauser, káže Milíč v Praze i v kostele svaté Panny před Týnem, tedy v Týnském chrámu. Spolu s kazatelskou vytížeností roste okruh jeho příznivců i odpůrců. Pro své příznivce a následovníky sepisuje další sbírku kázání či kazatelskou příručku, pojmenovanou Gratiae Dei (Milosti Boží). Své žáky se snažil vést k osobní zbožnosti – doporučoval i častou zpověď a přijímání –, a také ke kazatelství.
Právě kazatelství chápal Milíč jako hybnou sílu k nápravě církve. Zatímco kněží měli pastorálně pečovat a chránit věřící před nepřáteli, kazatelé měli navíc oddělovat dobro od zla, tj. odhalovat zlo a nabádat k dobru, resp. apelovat na lidi, aby se mezi dobrem a zlem rozhodli.
Jeho kazatelští učedníci nebyli jediní, o které se horlivě staral. V reakci na jeho kázání se v průběhu jeho působení rozhodlo asi 200-300 prostitutek skončit se svou hříšnou živností a pro pokání a počestný život. Milíč některé dokonce vykupoval z hampejzů, z darů a almužen se o napravené staral materiálně a obstarával jim také péči duchovní v podobě mší a kázání. Mnohé z těchto žen se zapojily do společnosti počestným způsobem: staly se z nich služebné v měšťanských domácnostech, vrátily se k rodičům, nebo se dokonce vdaly. Se svolením císaře Milíč v Praze pro napravené prostitutky vybudoval tzv. Jerusalem, čtvrť o 27 domcích (jeden pro Milíče a jeho žáky, zbytek pro napravené ženy) na místě dřívější vykřičené čtvrti označované jako „Benátky“. Nevytvořil tak řád, neboť zde nebyla pevně stanovená pravidla, ale šlo o život v dobrovolném pokání dle Milíčova kázání, tj. často velmi asketicky. Tímto počinem se však Milíč stal trnem v oku pražským farářům, protože si vlastně vytvořil vlastní faru.
Kromě některých pražských kleriků Milíče kritizovali i žebraví mniši, vadila jim jak jeho popularita, tak existence Jerusalema. Jejich odpor a nepřátelství se začalo projevovat v Praze, arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, kterému si na Milíče stěžovali, však proti němu zasahovat očividně nehodlal. Proto se Milíčovi odpůrci rozhodli pro obvinění přímo před papežem. Do Avignonu, kde papež (nyní již Řehoř XI.) sídlil, poslali 12 článků proti Milíčovi. Přinejmenším některá obvinění se zakládala na pravdivém základu: např. jej obviňovali z kázání o příchodu antikrista s přesným datem, které se nenaplnilo. Často ale byla obvinění formulována přehnaně: např. jej obviňovali z tvrzení, že studium svobodných umění (filosofie) je smrtelný hřích apod.
Papež byl obviněními šokován a pozastavil Milíčovi činnost. Vzhledem k tomu, že kdyby se kazatel obrátil k místnímu inkvizitorovi, uznával by (dle dobového chápání) již tímto krokem svou vinu, musel se Milíč odebrat do Avignonu. Zde bylo sice obratem shledáno, že heretikem není – dokonce mu bylo umožněno o Letnicích kázat –, ale ještě než se stihl vydat na cestu zpět do Prahy, roku 1374 zemřel.
Očištění příliš nepomohlo jeho pražským žákům, kterým bylo i tak zabráněno pokračovat v dosavadní činnosti. Odkaz kazatele Jana byl však zachován, zejména přičiněním Matěje z Janova.
Milíčův důraz na kazatelskou činnost ovlivnil i pozdější kazatelství v Čechách, snad i Mistra Jana Husa a důležitost, kterou kázanému slovu přikládal.
Jan Milíč z Kroměříže sám zapadá do kontextu reformních kazatelů 13. a 14. století, ale zároveň připravoval půdu i podněty pro možnost důraznější reformy.
