Kdo by neznal slavné biblické tři krále? Každé malé dítě přece ví, že se jmenují Kašpar, Melichar a Baltazar a jeden z nich měl tmavou pleť… Jenže tři králové nebyli tři a nebyli ani králové.
O lidech, kteří jsou běžně označovaní jako tři králové, je v Písmu pouze jedna zmínka: ve druhé kapitole Matoušova evangelia. Ostatní evangelisté se o nich nezmiňují, nepřipomíná je ani žádná další biblická kniha. Jsme tedy odkázání na stručné informace, které nám poskytuje evangelista Matouš.
Ten ale žádné krále nezmiňuje. Osoby, o kterých píše, označuje jako magoi (μάγοι). Toto řecké slovo má původ ve staroperštině a avestánštině, kde se původní termín užíval pro příslušníky kněžské kasty zoroastriánů. Ti byli proslavení svými astrologickými znalostmi, což velmi dobře odpovídá biblickému vyprávění o jejich následování hvězdy při putování do Betléma.
Z řeckého slova magoi vznikly i v češtině užívané pojmy jako magie, magický. A stejným slovem je v Písmu označen například židovský kouzelník (magos, μάγος) Barjezus, zvaný také Elymas. Bibličtí „tři králové“ však zřejmě nebyli černokněžníky, ale zejména astrology (přičemž astrologie byla tehdy považována za vědu, obdobně jako ještě i v 16. století n. l.). České označení „mágové“, jakkoli se k překladu nabízí, není nejvýstižnější. Poměrně široký záběr slova je poplatný tomu, že Babyloňané, Peršané a Médové termínem označovali jak astrology, tak vykladače snů, mudrce, doktory, jasnovidce i čaroděje.
 |
|
Tři králové
|
Slovo magoi však nikdo nechápal jako „králové“. Jak je tedy možné, že se o nich tak často hovoří jako o králích? Chápání těchto magoi jako králů se zakládá na spojení se starozákonními texty, zejména Ž 72. V Matoušově evangeliu je opakovaně zmíněno, že se něco stalo, „aby se naplnilo, co bylo vyřčeno proroky“. I událost popisovanou Matoušem proto mnozí komentátoři chápali jako naplnění starozákonního mesiášského proroctví. A to proroctví o tom, že „králové Taršíše a ostrovů mu donesou dary, králové Šebejští a Sabejští přinesou dary a všichni králové se mu budou klanět…“ (Ž 72:10n). Osoby přinášející dle Matoušova popisu dary a klanějící se právě narozenému Kristu proto byly od 6. století (až do doby reformace) takřka jednomyslně považováni za krále. Text však žádnou zmínku o naplněném proroctví neobsahuje a – jak již bylo řečeno – užité slovo neoznačuje krále, ale astrology či „mudrce“.
Stejně tak Matouš nezmiňuje ani počet mudrců a domněnky se alespoň v prvních staletích existence církve v tomto ohledu poměrně různily, jedno rané vyobrazení znázorňuje mudrce dva, někdy se však mluvilo až o dvanácti. Vzhledem k počtu darů se však nepříliš překvapivě počet ustálil na třech. Jakkoli není myšlenka, že každý přinesl jeden dar, nelogická, jistotu ani co do počtu mudrců nemáme: vzhledem k užitému množnému číslo je jisté pouze to, že šlo o více jak jednu osobu.
„Na vodě“ jsou i jména mudrců. Původ Kašpara, Melichara a Baltazara se nalézá snad v jednom rukopise z počátku 6. století. Ani v pojmenování mudrců však (nepříliš překvapivě) nepanovala v církevních dějinách jednoznačná shoda. Jinak byli označováni mezi syrskými či např. koptskými křesťany.
Oproti otázkám počtu či jmen mudrců podává Matoušovo evangelium alespoň drobný náznak v tom, odkud mudrci přišli. Cestovali „z východu“ (Mt 2:1). To je však od Matouše vše. Žádné upřesnění, z jakého království pocházeli, nám evangelista nedává. Na řadu tedy opět přišlo domýšlení křesťanskými autory. Tradičně se usuzuje, že pocházeli z Babylónie, Persie, Indie či Jemenu. Dochovaly se však i názory, podle kterých každý pocházel z jiné oblasti: Kašpar z Indie, Melichar z Persie a Baltazar z Arábie či Etiopie.
S černou Baltazarovou pletí se v uměleckých ztvárněních setkáváme od 12. století, zejména v umění severní Evropy je poté toto znázornění Baltazara v dalších staletích čím dále běžnější.
Zcela jasně se Matouš vyjadřuje v záležitosti přinesených darů: šlo o zlato, kadidlo a myrhu. Prosté evangelistovo vyjádření zapříčinilo množství interpretací: zlato mělo například označovat Ježíšovu královskou důstojnost, kadidlo jeho božství a myrha jeho lidství. Či měly dary představovat celé stvoření (jelikož pokrývaly celé spektrum tehdy známých skupenství: pevné, kapalné i plynné)? Nebo šlo prostě o „běžné“ dary dávané králům? Bohatou fantazii pozdějších vypravěčů může ilustrovat kupříkladu příběh o tom, jak bylo darované zlato ukradené dvěma zloději – těmi, kteří poté byli spolu s Ježíšem ukřižováni na Golgotě.
Jakkoli zajímavé může být hypotetické domýšlení, odkud mohli mudrci být, jak se asi mohli jmenovat, čím se zabývali apod., stojí za to si připomenout, že biblický text tyto informace nepodává. Žádné „tři krále“ nezná, hovoří jen o „mudrcích z východu“, kteří se přišli poklonit Králi králů záhy po jeho narození.
