CYRIL A METODĚJ: SLOVANSKÉ LETNICE

Dan Török, 14.2.2014

Život a význam byzantských věrozvěstů

Bratři Cyril a Metoděj, uznávaní za světce římsko-katolickou i pravoslavnou církví, představují dvě z nejvýznamnějších postav křesťanství v 9. století. Kvůli své misi na Velkou Moravu bývají označováni jako apoštolové Slovanů nebo jako věrozvěsti. Následující řádky se pokouší popularizační formou vykreslit základní linie jejich životního příběhu, církevně-politických souvislostí i jejich významu.

 

Bratři Konstantin a Metoděj se narodili v Soluni. Soluň, známá také jako Tesalonika, byla v 9. století druhým největším městem byzantské říše. Samotné město bylo řecké, v jeho nejbližším okolí však převažovalo slovanské etnikum – soluňští bratři tak již v mládí často přicházeli do styku se Slovany. Jako jedno z byzantských velkoměst byla Soluň také centrem správního okrsku, tzv. thematu, ve kterém byla spojena vojenská a civilní správa dané oblasti v rukách stratéga, jehož zástupcem byl drungarios – a právě drungariem byl Lev, otec Konstantina a Metoděje. Bratři tudíž měli kontakty mezi vyššími vrstvami, které je předurčovaly ke službě v říšské správě.

 

Starší z bratrů, jehož známe pouze pod řeholním jménem Metoděj, se narodil přibližně roku 815. Mladší Konstantin (Cyril bylo jeho řeholní jméno, které přijal až těsně před smrtí) se narodil nejspíše roku 827. Jako nadaný student se nejprve – s výhledem úřední kariéry – věnoval právnímu vzdělání. Díky otcovu přátelství s logothetem Theoktistem, císařovým rádcem a předním ministrem, se asi v 16 letech stěhuje do hlavního města, Konstantinopole, aby zde navštěvoval císařskou dvorní školu, vůdčí vzdělávací středisko říše. Theoktist svému chráněnci dokonce nabízel sňatek s vlastní dcerou, a tím i další posilnění šancí na vysoké postavení. Konstantin ovšem nabídku odmítl s tím, že chce svůj život věnovat studiu – nyní již filosofie, a to jak filosofie vnější (pohanská antická filosofie), tak filosofie vnitřní (křesťanská teologie).

 

Do Konstantinopole přišel Konstantin roku 843, kdy regentka Theodora, vládnoucí za svého nezletilého syna, opět povolila uctívání ikon a sesadila obrazoboreckého patriarchu. Tím skončilo přibližně sto let trvající období sporů o to, zda je vhodné projevovat úctu obrazům (Krista a světců), či nikoli. Tyto spory nebyly pouhou akademickou teologickou debatou, ale celospolečenským bojem, projevujícím se nezřídka i nepokoji či otevřeným násilím.

 

Konstantin byl v Konstantinopoli brzy jmenován patriarchovým tajemníkem, měl tedy překládat listy, navrhovat osoby k jmenování do různých úřadů apod. Nedlouho po jmenování však svou funkci opustil a utekl do kláštera. Když byl nalezen, přijal po přesvědčování pozici, která více odpovídala jeho zaměření – stal se profesorem filosofie na císařské dvorní škole. Z této funkce mu kromě výuky plynula povinnost být císaři k dispozici pro diplomatické i jiné účely.

 

První úkol, který Konstantin dostal, představovala teologická debata s odvolaným patriarchou Janem VII. o úctě k obrazům. Bývalý patriarcha hájil obrazoborectví, Konstantin se jej snažil přesvědčit (či alespoň v debatě porazit) o tom, že úcta k ikonám je na místě. O tom, jak řečnicky obratný Konstantin byl, názorně svědčí i argument, na který již bývalý patriarcha nedokázal přesvědčivě reagovat: slova „nevytvoříš si jakoukoli rytinu“ v Exodu 20:4 podle Konstantina neznamenají „nevytvoříš si žádnou rytinu“, protože v takovém případě by bylo použito slovo „žádnou“. Když se zde však objevuje slovo „jakoukoli“, tak to znamená, že musí splňovat určitá kritéria, zejména nesmí být nedůstojná, ale je legitimní obraz vytvořit a prokazovat mu úctu.

 

Druhým byla diplomatická mise k Arabům. Šlo o poselstvo, které mělo vyjednat pro byzantskou říši klid na „východní frontě“, aby se mohla svobodněji věnovat balkánským a dalším záležitostem. Hlavním cílem tedy bylo příměří vyjednané za úplatu, tribut. Konstantin se svým filosofickým zaměřením byl pouze méně důležitým účastníkem poselstva – i během takto politických jednání samozřejmě docházelo k teologickým a náboženským debatám, v tomto případě zejména o otázce Trojice. Zajímavostí, která opět ilustruje Konstantinovo sebevědomí a řečnickou obratnost, je záznam Konstantinovy reakce na muslimy, kteří provokovali diplomatické poselstvo tím, že upozorňovali na domy křesťanů v arabské říši, resp. se ptali, zda vědí, co znamená, že na nich jsou namalované obrazy ďáblů. Konstantin duchaplně zareagoval s tím, že je to očividné: tam, kde se zvenku na domu nachází obraz ďábla, ďáblové nemohou dovnitř, naopak tam, kde namalovaní nejsou (tedy na domech muslimů), tak již uvnitř přebývají.

 

Nedlouho po své účasti na „arabské misi“, roku 855 Konstantin opět odchází z veřejného dění, do kláštera na Olympu v Malé Asii. Jeho starší bratr Metoděj opustil svou státnickou dráhu (úřadoval ve správě slovanské župy) již dříve a v klášteře pobýval dlouhodoběji. Konstantin se k němu nyní připojil nejspíše v reakci na změnu vlády. Moci se již ujal mladý syn Theodory, Michael III. Rodinný přítel soluňských bratrů Theoktist byl zatčen a posléze zabit, což asi inspirovalo jemu blízkého Konstantina ke stáhnutí se do ústraní.

 

K znovuzapojení bratrů do veřejného dění zřejmě přispělo jmenování Fotia patriarchou. Fotios, bývalý Konstantinův učitel, nahradil sesazeného patriarchu Ignatia. Odvolání i jmenování ovšem vyvolalo konflikt, při kterém se obě strany dovolávaly podpory papeže, římského biskupa Mikuláše I. Zásah světské moci do církevní hierarchie byl běžný v byzantské říši, nikoli však na Západě, kde papežové dlouhodobě usilovali o autonomii. Fotios navíc přijal nižší svěcení na lektora i vyšší svěcení na podjáhna, jáhna i kněze během jediného týdne, nikoli postupně v průběhu běžného postupu po „žebříčku“ církevní hierarchie.

 

Tato praxe nebyla vnímána jako pozitivní, zároveň však dosud nebyla vyloženě zpochybňována jako heretická či naprosto nepřijatelná. Důležitou souvislostí je, že papežova pozice vůči byzantské církvi stoupla díky sporům o uctívání obrazů – ctitelé obrazů se proti obrazoboreckým císařům a patriarchům dovolávali právě papeže. Římský biskup spory o obrazy využil k posílení svého nároku na církevní primát a nadřazenost nad konstantinopolským patriarchou, jenž se předtím pečlivě stavěl papeži naroveň. Nyní byla „ve hře“ území na Balkáně, resp. rozdělení některých územních pravomocí mezi papežem a patriarchou, ale i možnost papežských zásahů do byzantské církve. Mikuláš I. byzantskou situaci a Ignatiovo dovolávání se využil a postavil se proti Fotiovi.

 

Nový patriarcha byl sice vysvěcen v průběhu jediného týdne, ve filosofickém a teologickém vzdělání ovšem papeže převyšoval. Římského biskupa obvinil z kacířství – z podporování změny v nicejsko-cařihradském vyznání víry. Šlo o výraz „filioque“, tedy o vyznání, že Duch svatý vychází z Otce i ze Syna. Kromě toho patriarcha obviňuje „latiníky“ (vedené papežem) z nevhodné praxe – chybně se postí v sobotu, nařizují kněžím celibát apod. Na konstantinopolské synodě byl následně papež prohlášen za sesazeného a prokletého. Papež naopak samozřejmě exkomunikoval Fotia. Roku 867 nastal v Konstantinopoli další převrat a patriarchou se stal opět Ignatios, Fotios byl odsouzen. Nový císař se ale také odmítl podřídit nárokům papežství, nyní již reprezentovaného přeci jen diplomatičtějším Hadriánem II. Po Ignatiově smrti navíc dosadil na stolec patriarchy opět Fotia a další papež, Jan VIII., potřeboval vzhledem k problematickým vztahům s franskou říši urovnat napětí s Byzancí, a schizma tak již znovu nevypuklo.

 

Alespoň stručný přehled tzv. Fotiova schismatu je potřebný pro pochopení hned několika souvislostí v životě a působení Konstantina a Metoděje – nyní je v ději důležitá již zmíněná souvislost mezi činností soluňských bratrů a počátkem celého schizmatu, resp. nástupem Fotia, díky kterému byli bratři nejspíše smířeni s novou vládou.

 

Již roku 860 se bratři účastní nové mise, tentokrát k Chazarům. Chazaři byli původně turkičtí kočovníci, kteří se usadili v oblasti mezi Černým a Kaspickým mořem a založili zde vlastní říši. Z monoteistických možností, které se jim nabízely v jejich sousedství (islám, judaismus a křesťanství) si zvolili jako oficiální náboženství judaismus. V jejich říši ale probíhala také křesťanská misie. Byzantské poselstvo mělo za úkol hlavně zajistit spojenectví proti Kyjevské Rusi. Jedním z vedlejších výsledků však bylo také tolerování křesťanské misie a povolení svobodného rozhodnutí nechat se pokřtít v chazarské říši. Zajímavé je, že byzantské poselstvo usilovalo i o tento výsledek, ačkoli v samotné Byzanci byli židé vnímáni jako heretici a zákonem omezováni. Konstantin se kvůli jednáním dokonce naučil hebrejštinu, kterou Chazaři přijali za svůj úřední jazyk. Z teologických debat stojí za zmínění Konstantinův argument ve prospěch Kristova Vtělení. Kdyby někdo, tvrdil Konstantin, řekl, že chána nesmí pohostit jeho nejpřednější rádce, ale poté by řekl, že jej může pohostit ten nejposlednější otrok, všem by se to zdálo bláznivé. Když tedy Bůh může vstoupit do keře, oblaku apod., proč by nemohl vstoupit do vrcholu svého stvoření, do člověka?

 

Při zpáteční cestě Konstantin podle spisu Umučení svatého Klimenta nalézá ostatky křesťanského mučedníka Klimenta na Chersonu. Konstantin, stejně jako všichni, kteří se poté s ostatky setkají, je přesvědčen, že jde o ostatky třetího římského biskupa po apoštolu Petrovi, Klementa Římského.

 

Na základě přesvědčivých důkazů (byť nepřímých) z raně křesťanské literatury však můžeme s jistotou tuto identifikaci vyvrátit. Pravděpodobně tedy šlo o neznámého křesťanského mučedníka téhož jména (Kliment), který však není totožný s Klementem Římským (jenž totiž nezemřel mučednickou smrtí).

 

Ostatně, problematické je i jeho označení jako římského biskupa, či dokonce papeže, neboť raně křesťanské spisy předkládají dobré důvody se domnívat, že v 1. století n. l. nebyl římský sbor veden jedinou osobou biskupa, ale shromážděním starších. Klement Římský tak zřejmě byl jedním z těchto starších. Ostatky mučedníka Klimenta posléze bratři nosili takřka všude s sebou, včetně své cesty na Velkou Moravu i poté do Říma – získávali tím výhodnou diplomatickou pozici, byla jim díky tomu projevována výrazná úcta. Putování s ostatky, spojovanými s Klementem Římským vedlo k rozvoji úcty tohoto světce, jejíž odlesky můžeme vnímat i dnes např. v pojmenování pražského Klementina nebo v kapli sv. Klimenta v královéhradecké katedrále. Klement Římský byl v 18. století dokonce přijat jako patron Hradce Králové proti morové epidemii.

 

Po návratu od Chazarů byla Metodějovi nabídnuta další vysoká pozice, měl se stát arcibiskupem. I tento úřad však odmítl a stal se „pouze“ opatem, aby mohl zůstat v klášteře.

 

Koncem roku 862 však do Konstantinopole přicestovalo poselstvo od velkomoravského knížete Rastislava, žádající od byzantského císaře biskupa, tedy ustanovení vlastní velkomoravské hierarchie, nezávislé na bavorských a dalších německých kněžích, občanský zákoník a vyučení vlastní hierarchie ve víře. Jinými slovy žádá pomoc a potvrzení nezávislosti na východofranské říši a německém kléru.

 

Vztah k východofranské říši byl pro Velkou Moravu klíčový. Rastislav prakticky neustále bojoval za nezávislost vlastní říše a proti politickému i náboženskému vměšování Bavorů a „Němců“. Východiskem podle Rastislava mělo být zejména potvrzení nezávislosti nejen politické, ale i církevní od autority, která by přesahovala samotné „Němce“. Němečtí kněží totiž vnímali Velkou Moravu jako součást svého teritoria a jejich cílem tedy byla přímá podřízenost Velké Moravy pod východofranská arcibiskupství. Území Velké Moravy si nárokovali z několika důvodů. Předně se podíleli na jeho christianizaci. Velká Morava byla christianizována poměrně dlouho před Konstantinem a Metodějem, úplně původně možná iroskotskými mnichy, později však určitě bavorskými a dalšími německými misionáři. Již kolem roku 800 vznikaly na území Velké Moravy první kostely a německými misijními snahami se podařilo pokřtít nejspíše většinu zdejšího obyvatelstva, jistě však místní elity. Konstantin a Metoděj tedy nepřicházeli jako misionáři – sám Rastislav žádá zejména vyučení vlastních lidí ve víře. Druhým podkladem německého nároku bylo rozdělení území pod sféru jednotlivých arcibiskupů (aquilejského, salzburského, pasovského a řezenského) po dobytí Karlem Velikým.

 

Rastislav si jistě velmi dobře uvědomoval, že skutečné autonomie dosáhne pouze potvrzením z Říma, jelikož autoritě římského papeže byli přímo podřízeni i němečtí kněží. Svou první žádost také směřoval k Mikuláši I. Pro toho však byla Velká Morava dosud zřejmě příliš malým „hráčem“, a navíc Mikuláš neměl s loajálními „Němci“ výraznější problémy, a nebyl proto důvod riskovat jejich znepřátelení kontroverzními kroky, kterými by samotné papežství příliš nezískalo. Zbývající možnost představovala pro Rastislava Byzanc, a to spíše jako páka na papeže než jako samotný cíl. V šedesátých letech 9. století navíc východofranská říše usilovala o spojenectví s Bulhary, které by dostalo Velkou Moravu do velmi nepříjemných kleští. I proto mohlo být spojenectví s byzantskou říší pro Velkou Moravu užitečné.

 

Když soluňští bratři na Velkou Moravu dorazili, přinesli s sebou část překladu Písma svatého (Konstantin začal překladem Janova evangelia: „Iskoni bě Slovo i Slovo bě u Boga i Bog bě Slovo“; překlad Písma byl ovšem dokončen mnohem později) a samozřejmě ostatky mučedníka Klimenta. Založili školu pro kněze, kde kandidáty z řad velkomoravské elity vyučovali v jim srozumitelném jazyce, staroslověnštině, kterou zřejmě na základě nářečí vyskytujícího se v okolí Soluni vymezil Konstantin (šlo o jakési slovanské „esperanto“, tedy jazyk, kterým předtím nikdo nemluvil, ale měl být vesměs srozumitelný všem Slovanům), a samozřejmě s použitím Konstantinem vytvořeného písma.

 

Konstantin také nejspíše již před příchodem na Velkou Moravu začal s překladem řecké liturgie do staroslověnštiny. Když však na místě zjistil, že běžně užívaná je zde liturgie římská, jal se překládat do staroslověnštiny i ji. Misie i vyučování ve víře probíhaly v lidovém jazyce poměrně běžně, pro liturgii ovšem byla v chápání římské církve vymezena latina (tolerovala se i řečtina a teoreticky hebrejština). Je tedy otázkou, čí iniciativa byla prvotní silou stojící za překladem liturgie do staroslověnštiny. Nepříliš pravděpodobné je, že by prvotní popud vzešel od samotného Rastislava. Z jeho diplomatických kroků vidíme, že byl politickým realistou, a jediné logické vysvětlení pro potencionální touhu po staroslověnské liturgii – tedy že by měl ambici vytvořit jakýsi třetí evropský kulturní okruh sjednocený ve své říši, slovanskou veleříši vedle Byzance a latinské západní Evropy – tak musíme odmítnout jako nepravděpodobné. Není také dost dobře možné, aby šlo o autonomní Konstantinovo rozhodnutí – poslání na Velkou Moravu bylo zároveň jeho službou císaři, a musel se proto držet v mezích instrukcí, které jistě od císaře či patriarchy obdržel. Patriarcha Fotios (nebo sám císař) si jistě uvědomovali vzdálenost Velké Moravy a praktickou nemožnost trvalého, hlubokého a pevného napojení velkomoravské církve na byzantskou hierarchii. Při vzdělanosti a přehledu, kterými Fotios disponoval, je dokonce možné, že si uvědomoval, že Rastislav se do Konstantinopole obrací zejména proto, aby zatlačil na papeže. Varianta trvalého navázání proto byla ještě méně pravděpodobná, naopak hrozilo brzké upadnutí pod sféru římského biskupa – jako nástroj pro zkomplikování tohoto procesu se staroslověnská liturgie vyloženě nabízela: samostatná liturgie by vždy znamenala určitou autonomii na papežské moci a Byzanc měla k slovanskému prvku i staroslověnštině jistě blíže než latinský Západ, alespoň určité zachování vlivu by tak bylo pravděpodobnější. Pro Byzanc navíc liturgie v lidovém jazyce nebyla něčím neznámým – sám Konstantin se během své „arabské mise“ setkal při putování přes Blízký východ s Armény, Syřany a dalšími, kteří používali při bohoslužbách vlastní jazyk. Impuls k přeložení liturgie tak nejspíše vzešel od samotného Fotia nebo od Konstantina v úzké dohodě s Fotiem.

 

První dva roky svého působení mají soluňští bratři klid na práci, neboť němečtí kněží byli z Velké Moravy vykázáni. Poté ale Ludvík Němec Rastislava vojensky poráží a jedním z důsledků příměří je opětovný návrat německého kléru a brzký konflikt mezi jím a Konstantinem s Metodějem. Kromě přítomného napětí mezi papežstvím a Byzancí (kvůli „Fotiovu schismatu“), které samo o sobě stačilo k nevraživosti vůči byzantským věrozvěstům, se vztahy vyostřily zejména kvůli otázce sféry pravomocí a kvůli staroslověnské liturgii. Podle německého kléru neměli Konstantin a Metoděj vůbec zasahovat do církevního dění na Velké Moravě, natož tvořit nezávislou církevní organizační strukturu. Proti staroslověnské liturgii argumentují tím, že Bůh si vyvolil pouze tři jazyky, ve kterých mají bohoslužby probíhat – hebrejštinu, řečtinu a latinu – tedy jazyky, které obsahoval nápis na kříži. Soluňští bratři proto tento argument označují jako „pilátovské kacířství“.

 

Roku 867 se bratři vydávají na cestu do Benátek, odkud se běžně dále pokračovalo jak směrem do Říma, tak do Konstantinopole. I v Benátkách proběhl spor s místními kleriky o slovanskou liturgii. Šlo o velice kontroverzní téma. Závažnost přikládanou slovům liturgie nám mohou ilustrovat mnohem pozdější slova Bohuslava Balbína: několik slov kněze, která doprovázejí Nejsvětější svátost „má takovou nekonečnou sílu, že překonává slovo budiž (fiat), kterým byl stvořen svět.“ Z pohledu středověkého člověka byl použitím při mši samotný jazyk posvěcen. A svatým jazykem byla posvěcena společnost či národ jej užívající. Přibrat ke „schváleným“ svatým jazykům (hebrejštině, latině a řečtině) jazyk další, natož zrovna slovanský, bylo tedy pro „latiníky“ nepřijatelné.

 

Konstantinových argumentů na obhajobu slovanské liturgie bylo hned několik (některé z nich můžeme vidět např. v jeho Prologu k evangeliím). Jedním z nich bylo tvrzení, že omezení bohoslužebných jazyků dělá Boha bezmocným (nemůže se nechat uctívat v jiných jazycích) nebo zlomyslným (nechce se nechat uctívat jazykem některých národů). Dalším poukázání na národy, které vlastním jazykem Boha uctívají (Arméni, Syřané, Peršané apod.). Potíž je v tom, že tyto autonomní církevní organizace byly obvykle i na Východě vnímány jako heretické nebo přinejmenším problematické – a tím spíše na Západě.

 

 

Velmi zajímavým argumentem byl Konstantinův poukaz na syrštinu, která podle něj byla jediným jazykem před zmatením jazyků – a jelikož i před zmatením jazyků byli lidé, kteří uctívali Boha, nutně jej uctívali v syrštině. Když je proto možné uznat jako legitimní již čtvrtý jazyk, tak odpadá argument nápisu nad křížem a není důvod odmítat jako liturgický jazyk ani staroslověnštinu. Konstantin samozřejmě přináší i biblické argumenty, např. slova z listu Filipenským 2:11 („…každý jazyk aby vyznal, že Ježíš Kristus je Pánem…“). Připomíná také, že právě srozumitelnost Písma a mše je nejlepším nástrojem proti lidské nevědomosti, hrubosti apod.

 

Snad nejpozoruhodnější argument spočívá v interpretaci „letnicového zázraku“ z 2. kapitoly Skutků apoštolských. Původní trest zmatení jazyků byl Bohem změněn na dar, který vybízí všechny jazyky k oslavě Boha. Každý může rozumět Písmu a uctívat Boha svým jazykem – a tato rozmanitost jazyků, které pějí chválu Bohu, je ztotožněna s „novými jazyky“, o kterých je řeč v Novém zákoně. Klíčovým místem pro tento argument je 14. kapitola 1. listu Korintským a zejména slova o tom, že Pavel preferuje raději 5 slov srozumitelných než 1000 nesrozumitelných. Proto nyní Konstantin mluví o „slovanských Letnicích“.

 

Pokud byla původně cílem bratrů Konstantinopol, rozmysleli si to v Benátkách kvůli dalšímu převratu, ke kterému v té době došlo a který mimo jiné znamenal sesazení Fotia. Navíc pro ně papež Mikuláš I. do Benátek poslal a vzhledem k aktuálnímu napětí mezi Římem a Byzancí dost dobře nemohli „nabídku“ odmítnout bez neblahých následků. Spíše však již od počátku plánovali navštívit římského biskupa, aby právě od něj získali potvrzení, že mohou na Velké Moravě působit (řešení otázky sfér pravomocí), aby vysvětil vyučené učedníky, schválil staroslověnský překlad římského ritu (což v žádném případě nemohl udělat konstantinopolský patriarcha) a hlavně jmenoval biskupa, samostatné biskupství pro Velkou Moravu.

 

Než soluňští bratři do Říma dorazili, vítal je již nový papež, Hadrián II. Přivítání proběhlo ve velkém stylu – Konstantin s Metodějem patřili mezi významné osobnosti tehdejší doby a podstatnou roli sehrály i ostatky mučedníka Klimenta, které do Říma přinesli. Hadrián II. na žádost soluňských bratrů vysvěcuje velkomoravské učedníky na kněze. Spolu s Konstantinem, který v Římě – v očekávání brzké smrti – vstupuje do kláštera (a přijímá jméno Cyril), Hadrián přesvědčuje Metoděje k návratu na Velkou Moravu a k pokračování v započatém díle. Jmenuje jej proto arcibiskupem a zřizuje, či spíše obnovuje pro něj panonské (nyní panonsko-moravské) arcibiskupství.

 

Hadrián také schvaluje staroslověnskou liturgii. Přes obvyklou idylickou interpretaci tohoto schválení můžeme vidět reálnější motivaci k tomuto kroku: v uplynulých letech totiž z Byzance přijali křest Bulhaři, což mezinárodní politickou scénu přeci jen pozměnilo. Papežovi se nyní Velká Morava tím spíše hodila, neboť stála na hranici sfér vlivu. Povolit vlastní liturgii proto bylo schůdnější než ztratit Rastislava, který již svým obrácením se na Konstantinopol dal jednoznačně najevo, že hodlá dosáhnout svého. Slovanská liturgie mohla vyvolávat i určité naděje na zvrácení vývoje u Bulharů – slovanský ritus navázaný na Řím by byl jistě lákavější než řecký ritus spojený s výrazným byzantským vlivem. Vyjmutí Velké Moravy z východofranského vlivu mohlo být motivováno také snahou o oslabení nyní až příliš sebevědomého solnohradského arcibiskupa. Ani Hadrián se ovšem nestal „skalním příznivcem“ slovanské liturgie – požaduje, aby jednotlivé části mše vždy probíhaly nejprve v latině a až poté v staroslověnštině.

 

Na rozdíl od Rastislava (spokojeného, že dosáhl přesně toho, oč usiloval), východofranský klérus s výsledky jednání razantně nesouhlasil. Němečtí kněží se rozhodli jednat a zajali Metoděje, který se po Konstantinově smrti (roku 869, pohřben v kostele sv. Klementa v Římě) vracel zpět na Velkou Moravu. V zajetí byl držen dva a půl roku, nebyl totiž, kdo by se jej zastal – papež se nacházel příliš daleko, a navíc neměl žádnou světskou moc, o kterou by se při případné intervenci mohl opřít. Rastislav byl totiž kvůli zradě vlastního syna Svatopluka také zajat.

 

O dva a půl roku později již panoval jiný stav. Na římském stolci seděl nový papež, Jan VIII. Na Velké Moravě navíc opět fungovala světská moc, Svatopluk se ujal vlády a opět usiloval o nezávislost na východofranské říši. Metodějovo odsouzení a věznění papežovi umožnilo svým zásahem zdůraznit vlastní autoritu nad německým klérem – papež svým zásahem arcibiskupy kárá, že si dovolili jej obejít, neboť případný soud nad arcibiskupem (Metodějem) by měl probíhat jedině přímo před papežem.

 

Kníže Svatopluk je velmi často vykreslován jako hrubý, hloupý a hříšný panovník, preferující „latiníky“, neboť mu prý tolerovali prohřešky proti křesťanské morálce. Svatopluk byl ovšem zejména cílevědomý a pragmatický politik, který pochopil, že orientace na Byzanc (od počátku chápaná i Rastislavem jako náhradní řešení) není dostačující, neboť nebrání východofranským pokusům o zasahování do velkomoravského dění – ať už primárně proto, že chápali řecké křesťanství za podezřelé, či dokonce heretické, nebo proto, že Konstantinopol byla prostě příliš vzdálená. Svatopluk si dále uvědomoval potřebu plné podpory z Říma, od papeže, který však samozřejmě nemohl být nijak zvlášť nadšený ze slovanské liturgie (tím spíše, když se již jasněji ukázaly naděje do ní snad vkládané ohledně vlivu mezi Bulhary jako plané).

 

Svatoplukovým cílem byla opět nenapadnutelná samostatná církevní organizace, plně zaštítěná Římem a bez možnosti očernění z kacířství (ať již argumentem staroslověnské liturgie nebo kvůli sporu o „filioque“). Kníže se rozhodně nechtěl vzdát vlastní organizace, „vlastního“ arcibiskupa Metoděje (a podle všech svědectví se přímo k němu osobně až do smrti choval korektně). Nejpravděpodobnější varianta je ta, že jeho cílem bylo počkat na Metodějovu smrt, aby byla zachována přirozená kontinuita, ale mezitím vše připravit pro přechod na latinskou liturgii a připravit vlastního vhodného následníka. Tato politika byla reálnější než úsilí o nezávislost na základě staroslověnské liturgie, tím spíše když si za Metodějova následníka vybral loajálního německého kněze Vichinga (z čehož je také patrné, že problém spočíval ve vyloženě nacionalistických důvodech mnohem méně, než se někdy předkládá).

 

„Latiníci“ ovšem pokračovali v hlasitém projevování svých antipatií k Metodějovi, a dokonce jej opět obžalovali. Svatopluk řešení postupuje do Říma – jeho rozhodnutí by východofranský klérus jen těžko přijal jako definitivní, navíc by hrozilo autonomní řešení „německé“ a v neposlední řadě toto postoupení k papeži umožnilo Svatoplukovi vyjádřit svou poddanost Svatému stolci i diplomatickou domluvu s římským biskupem. Do Říma následně cestuje jak obžalovaný Metoděj, tak Svatoplukovi zástupci. Ti již samozřejmě nemají knížecí pověření k boji za slovanskou liturgii (Svatopluk zřejmě pochopil, že jde o marný boj a reálnější bude snaha udržet si pouze vlastní organizační strukturu), ale mají Svatoplukovi získat podporu od papeže.

 

Výsledky římských jednání nalézáme např. v bule Industriae Tuae. Naprosto klíčový závěr představuje Svatoplukovo odevzdání své říše pod záštitu Svaté stolice, které Jan VIII. přijímá – tím je potvrzena naprostá nezávislost Velké Moravy na východofranské říši, jedinou legitimní mocí nad knížetem Svatoplukem se stává sám římský biskup. Metoděj – za kterého již dříve Jan VIII. osobně intervenoval, takže se nyní může jen těžko postavit proti němu – je potvrzen v úřadu arcibiskupa „moravského“ (jako ústupek „Němcům“ je mu odebrána pravomoc nad Panonií). Vzhledem k tomu, že Metoděj by jistě nepřistoupil na úplné zakázání staroslověnštiny v liturgii, povoluje papež její použití při kázání a čtení (při mši). Staroslověnsky samozřejmě může Metoděj i nadále na Velké Moravě vyučovat kandidáty na kněze, v čemž od počátku nebyl příliš problém. Oproti předchozímu povolení však vidíme posun, jelikož latina nemá být při mši používána jen jako první vedle staroslověnštiny, ale mnohé pasáže mše jsou nyní vyhrazeny výlučně pro latinu (což pravděpodobně Metoděj po návratu nedodržoval), a navíc těm, kdo projeví zájem, má být sloužena kompletně latinská liturgie. Vše je tedy připraveno pro budoucí snadné opuštění slovanské liturgie.

 

Posledním výsledkem římských jednání je vysvěcení Vichinga, Svatoplukova německého chráněnce, na biskupa. Můžeme za tím pozorovat přípravu vlastního knížecího člověka na budoucího arcibiskupa. Viching však, na rozdíl od Svatopluka, neměl zřejmě dostatečnou diplomatickou prozíravost a trpělivost. Když se stal biskupem, usmyslel si zřejmě, že není důvod čekat až do Metodějovy smrti na post arcibiskupa. Než se Metoděj stihl vrátit, rozšiřoval o něm Viching pomluvy i falešné papežské listiny, překrucující závěry výše zmíněných jednání.

 

Metoděj si posléze papeži stěžuje, ten mu dává za pravdu a upozorňuje Svatopluka i Vichinga, nevyvozuje ovšem z Vichingova jednání žádné další důsledky ani tresty. Metoděj proto hrozí exkomunikací Vichinga, ale bez Svatoplukovy podpory by takový postup měl jen malou šanci na trvalý úspěch. Proto snad (není jisté, zda nejde pouze o legendu) arcibiskup knížete Svatopluka proklíná. Nedlouho poté však Metoděj umírá (roku 885). Za nástupce si před svou smrtí zvolil Gorazda, jehož by ovšem musel potvrdit papež. Římským biskupem je v této době již Štěpán V., který Gorazda odmítá a dává najevo, že pouze on může jmenovat arcibiskupa. Hned po Metodějově smrti se do Říma uchyluje biskup Viching a papež jej jmenuje arcibiskupem.

 

Následuje zákaz slovanské liturgie a vykázání Metodějových učedníků z Velké Moravy. Svatoplukovy církevně-politické úspěchy však nepřinášely kýžený definitivní klid od východofranského vměšování se ani celých deset let. Roku 893, po dalších bojích, Svatopluk nyní nedostatečně loajálního Vichinga vyhostil a přiměl Metodějovy učedníky k návratu.

 

Další velkomoravský kníže, Mojmír II., sice dosáhl roku 900 papežského (Jan IX.) povolení k obnovení vlastních církevních struktur i k obnovení slovanské liturgie. Je očividné, že proti „Němcům“ umírněný postup stejně ničemu nepomůže, proto opět usiluje naopak o maximální oddělení. Pravděpodobně se na Velkou Moravu vrátil i Metodějův vyvolený nástupce Gorazd. I tento úspěch má však krátkého trvání, již roku 906/907 totiž vyvracejí velkomoravskou říši maďarské kočovné kmeny.

 

Významný a okamžitý vliv má působení soluňských bratrů v říši Bulharů, kde se usadilo jádro Metodějových učedníků. Římsko-slovanská liturgie se prosadila také v Chorvatsku. Asi 2 staletí přetrvávají pozůstatky cyrilometodějského působení v Čechách – Metoděj ještě za svého života zřejmě pokřtil Bořivoje a Ludmilu. Na Moravě i na Slovensku, stejně jako v Čechách o 200 let později, však již prakticky není po Konstantinovi a Metodějovi žádná památka. Pro českou či slovenskou identitu nemá tedy uzavřená cyrilometodějská epizoda prakticky žádný význam, snad kromě určitého historického sebevědomí. Staroslověnskou tradici po zmíněných dvou staletích již nikdo dále nerozvíjí, na myšlenky Konstantina a Metoděje přímo nenavazuje. Ojedinělá odvolání se, např. v díle Jeronýma Pražského, nejsou reálnou návazností, ale pouze argumentačním využitím.

 

Svůj význam však „slovanská mise“ soluňských bratří samozřejmá měla. Šlo o první příklad praktikování křesťanství plně v národním jazyce na Západě. Další obdobné pokusy nacházíme až u valdenských, husitů a posléze při samotné evropské reformaci. Konstantinem vytvořené písmo významně ovlivnilo i současnou azbuku, překlad Písma svatého založil tradici překladu do slovanských národních jazyků i tradici vysoké úcty k Písmu (i jeho překladům), duchovní a písemná staroslověnská kultura založená Konstantinem a Metodějem měla svou nepopiratelnou hodnotu.

 

Konstantin a Metoděj nebyli misionáři, křesťanství na Velké Moravě bylo přítomno poměrně dlouho před jejich příchodem. Obyvatelé byli ve výrazné míře pokřtěni, ale křesťanskou morálkou neoplývaly a povědomí o pravověrné věrouce také nebylo oslňující. Je to patrné z pastorálních „bojů“ Konstantina a Metoděje proti únosům za účelem sňatku, incestním sňatkům apod. I pohanské svátky a pověry byly spíše přeznačeny než vymýceny. To však v žádném případě neubírá na upřímné a usilovné snaze soluňských bratrů, naopak.