Nebo co má člověk ze vší práce své a z kvaltování srdce svého, kteréž snáší pod sluncem,

Poněvadž všickni dnové jeho bolestní, a zaměstknání jeho hněv, tak že ani v noci neodpočívá srdce jeho? A i to marnost.

Zdaliž není to chvalitebné při člověku, jísti a píti, a učiniti životu svému pohodlí z práce své? Ač i to také viděl jsem, že z ruky Boží pochází.

Nebo kdož by jísti a užívati měl toho nežli já?

Člověku zajisté, kterýž se líbí jemu, dává moudrost, umění a veselí; hříšníku pak dává trápení, aby shromažďoval a hrnul, čehož by zanechal tomu, kterýž se líbí Bohu. I to také jest marnost a trápení ducha.

Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli.

Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá;

Čas mordování a čas hojení, čas boření a čas stavení;

Čas pláče a čas smíchu, čas smutku a čas proskakování;