Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.

Jaký užitek má člověk ze všelijaké práce své, kterouž vede pod sluncem?

Věk pomíjí, a jiný věk nastává, ačkoli země na věky trvá.

Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.

Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.

Všecky řeky jdou do moře, a však se moře nepřeplňuje; do místa, do něhož tekou řeky, navracují se, aby zase odtud vycházely.

Všecky věci jsou plné zaneprázdnění, aniž může člověk vymluviti; nenasytí se oko hleděním, aniž se naplní ucho slyšením.

Což bylo, jest to, což býti má; a což se nyní děje, jest to, což se díti bude; aniž jest co nového pod sluncem.

Jest-liž jaká věc, o níž by říci mohl: Pohleď, toť jest cosi nového? Ano již to bylo před věky, kteříž byli před námi.