Z rozhovorů mezi Červenkou a Bucerem

Pasáž z mezikonfesijního rozhovoru zástupce Jednoty bratrské Matěje Červenky a významného reformátora Martina Bucera (1491-1551) o církevním řádu, kázni a vylučování z církve.

 

Řeči potomní mezi Bucerem a mnou v domě jeho při přítomnosti jiných mužův předních učených a znamenitých byli jsou tyto dole položené. K nimž on příčinu vzal z Apologie Bratrské, kterouž velmi pilně četl po veškeren ten čas, a i tehdy ji přítomně v rukou měl a četl.

 

 

Řekl Bucerus: Vy máte veliký dar Boží, jmenovitě svazek lásky, jednoty těla Kristova církve, řád sborův vašich a pospolnost, čehož kdež není, tu nemůž ani kázán ani učen býti Kristus Pán, nýbrž vyhání se a vyobcovává. Nebo mnozí odvrhše jho Antikristovo a jeho se zhostivše však Kristova podstoupiti nechtí, svobodu křesťanskou proměnivše v svobodu těla, z Krista udělali sobě Mojžíše strany řádu a kázně jeho, sic jináč svobodně a bez strachu naň hřeší. Pane Bože táhni a veď nás po sobě, neb ještě daleko od toho, což pravého jest, vyvinujem.

 

Odpověděl jsem: Takť jest, byť toho nebylo, u nás měliť bychom nesčíslný počet Bratří.

 

Přidal Bucerus řka: Kdyby podle vůle své živi býti měli.

 

Odpověděl jsem: A dále řekl jsem, neb naši žádných netrpí, buďto z vyšších neb i nižších, kteříž by se z jednoty a pospolnosti řádu učení i z smyslu obecného vytahovali, po své hlavě chodili a podle toho něco dělati chtěli. Také i hříšníkův podle těla a náchylnosti i obyčejův svých zlých chodících jako opilcův, hráčův, smilníkův marných k urážce a hříchům sloužících, kratochvilníkův, šejdařův svévolných, neústupných, sváry a různic plodících a všelijakých neřádných nešlechetně obcujících zjevných hříšníkův netrpí, ale kázeň církve nad nimi vedou, tak jakž řeči apoštolské vznějí.

 

Na to řekl: Ó Bože, řád a kázeň církve jest trůn, majestát aneb bytu assistencie Kristova v ní.

 

Ptal se dále: Mívají-li často vaši sněmy aneb společná shromáždění o potřeby obecné i také obzvláštní sborův.

 

Martin Bucer

Odpověděl jsem: Mívají starší (když můž býti) každý rok, ba někdy dvakrát i třikrát a někdy řídčeji, jakž čas a příčiny dopouštějí. A tu společná sjednávání, rovnání, obnovování rady svolování řízení vše podle pravdy slova Božího bývá, aby žádný z smyslu pořádku jednoty těla Páně duchovního škodně nevykračoval. Pakliby kdo co chtěl započíti, tu smysl svůj vynésti svobodu má, zase i naučení se mu povlovně dává, nebo naši vždy jsou hotovi ku poznání lepšího, skrze kohož by jim koli (z věrných a upřímných) Pán Bůh co zjeviti a posloužiti chtěl. Protož i nejnižších soudy a radami dobrými nezhrzejí, ani je i oblíbíc přijíti se nevzdalují, pakli vždy že by kdo upřímně o dobré stoje zabloudil, takového pěkně napravují. Ty pak kteříž po žádostech jdou, časného něco buď svobody těla neb slávy hledají, napomenutím a kázní, skrze slovo k nápravě přivodí, tvrdočelné a neústupné i nekající jako sůl zmařenou vyobcovávají.

 

Toto když oni ode mne vyslyšeli, mezi se to vzali a tuze rozjímali, písma na to přivodíce, zvláště Bucerus to velice chválil, několik řečí Apoštolských na to veda.

 

Potom vece, jaké-li jsou nyní někteří ošemetní duchové Novokřtěncův u vás a činí-li bouřku v jednotě.

 

Řekl jsem: O Novokřtěncích nevím tak daleko, ač někteří málo se pokoušeli, ale nemají žádného vzniku u nás. Než jiných jim podobných dosti jest, ano i někteří z našich šedše do Wittenberka a zase se po některém času navrátivše chtěli napravovati Jednotu, a to tak aby všecken ten řád kázně zbořili a kázeň z církve vyzdvihli, ale pod tvárností Evangelium sv.

 

Bucerus: Bychom opravdově milovali Boha, jemu se cele poddali a věrni byli, nic své vůle sobě nepozůstavovali, nezpěčovali bychom se tomu.

 

Také se ptal řka: Jsou-li naši kněží kteří ženatí. Řekl jsem: Jsou než řídcí, slyším že v počátku byli hustší. Když pak šla na ně pokušení, těžká trápení, utíkání, někdy i po horách a po lesích, po skalách pokrývání pod tyranstvím protivníkův stav svobodný z rady sv. Pavla jim se za lepší zdál býti pro přítomnou potřebu.

 

Odpověděl: Dobře se jim zdál za lepší býti v takové potřebě, jakož v pravdě jest. Aj jak jest vroucí byl duch boží v těch mužích, kteříž poodloživše a z zadu pozůstavivše všecky věci světské, ničímž se ode Pána odraziti nedali, žádnými pokušeními a to až podnes a ani jednomyslnosti kdy netoliko ducha, ale i těla a obcování sv. v těch pokušeních poopustili. Jistě že zřetelný a velmi znamenitý tu duch Páně v těch mužích byl. Tu jest zajisté v takové pospolnosti Pán přebývati a tu požehnání své pozastaviti zaslíbil, kteréž jest takové, že tu toliko zůstává čisté učení, čisté přisluhování, čistí pořádkové, kdyžto shlukše se věrní v jednoho ducha nepřipouštějí semene a příměskův satanových mezi sebe ani zarputilého a v bludu neústupného učení, ano také i řády zevnitřními jako valem osypáni jsouc, nemohou-li obojího zlého, totiž zjevného a pokrytého zhoštěni býti, vždy jednoho zhoštěni jsou, zjevných zlých netrpíce, bouřlivé a svévolné (v Jednotě tak shromážděné) skrocujíce mdlé a silné snášejíce. A tak všickni spolu jednomu Pánu slouží stojí i padají.

 

Tu velmi široce o tom mluvil vypravuje užitky takového sjednocení.

 

Řekl opět: Pochválen budiž z toho Hospodin, že jste skrze ponuknutí tak v řád uvedli sbory vaše, my z daru božího učení čisté máme. Nadto a mimo to což nám zjeveno dále se jinam vrci nemůžeme, kromě kázně a řádu v čemž vy předčíte. A v tom jest nám nesnadno. Nebo mnozí jsou u nás, ježto o něj stojí a usilují. Mnozí také z duchovních i světských tomu se zpěčují, jichžto však se odepříti nemůžeme, aby bratři naši nebyli, ani se jich odčísti, však buď jak buď k tomu snažnost přičiníme s pomocí boží, abychom tu věc také mezi sebe uvedli.

 

Vyptával se také na obcování mládencův našich totiž čeledi, bratrských správcův, potom kolik stupňův rozdílných mezi služebníky u nás jest.

 

Pravil jsem, že čtyry, podjáhni, jáhnové, kněží, starší neb biskupové.

 

Potom se ptal, jak kde v kterém sboru mnoho těch služebníkův mají.

 

Řekl jsem: Jak kde větší neb menší sbor jest, někde víc, někde méně, u nás v Litomyšli že mají všecky ty u nás jmenované.

 

Řekl dále: Odkud mládence berou?

 

Pravil, jsem, že kdež se koli kteří v které obci a pod kterým správcem ozvou k tomu, že by chtěli rádi Pánu mimo jiné vroucněji sloužiti a církvi jeho za služebníky se oddati, tedy bývají bráni od správce sboru toho k němu aneb dáváni k jinému, a tu zkušováni za čas nějaký bývají, hodí-li se a ten úmysl přece-li jim Bůh dává. Potom po zkušení ku prvnímu podjáhenskému stupni vyvolováni bývají, po časích i k jáhenskému.

 

Ptal se též, jak kteří kterým jsou poddáni? Která kterých povinnost a práce? Jaký čas k učení, jaký k dílu? Kterým více a méně? Na vše se vyptával. A když zprávu sprostnou toho všeho, jak se děje, slyšel, vše schválil až slzel.

 

Item ptal se o posluhování jakým pořádkem se u nás děje, bývá-li zpytován neb zkušován lid, jak malým se podává? Jak často posluhování bývá, všechněm-li spolu, činí-li se jaké kázání před posluhováním, co přitom zpíváme? Na to jsem mu na vše zprávu dával, tak jakž mezi Bratřími ty věci se řídí a dějí. Tu vše mu se dobře oblibovalo však nejvíce to, že spolu všickni totiž celá obec k tomu přistupují a přijímají tělo a krev Páně, neb u nich to není.

 

Ptal se i na pořádek křtu při čemž jsem ho zpravoval, že již nekřtíme po druhé po bludných, tu vrhl nad tím hlavou, dítky pak, že křtěny bývají pořádkem Evangelitským ve jméno Trojice svaté za údy Kristovy a církve jeho k odpuštění hříchů a k učení víry, k čemuž kmotrové vybíráni bývají, a úmluvu při křtu činí. Také křtíme prostou čistou vodou z měděnice. Vše jsem mu po pořádku vypravoval, tak jakž se to při čemž děje, oblíbeně to všecko přijímal.

 

Ptal se i na ženitby, smlouvy, oddavky atd. Při ženitbách jsem zprávu dával, kterak Bratři o to stojí, aby spojování nejradče bylo v jednomyslném náboženství, neb se i na to ptal. Též jsem pravil, kterak napomínáni bývají od starších otcové a matky aby pečovali o dítky své, kteréž se k tomu stavu oddati chtějí, jakby hodně a poctivě v ten stav vstupovali, majíce k tomu věk i umění pobožné i nějaké umění v živnosti. A v ten stav že bez vůle rodičův neb vyšších svých vcházeti nemají.

 

Ptal se, dopouštíme-li nerovným ve věku manželství.

 

Odpověděl jsem, naši k tomu neradí, alebrž zabraňují, a od toho vystříhají, aby příliš nerovné osoby s obou stran v stav ten nevkračovaly. Jestli že pak kdo mimo jejich radu udělá, ten již na svou hlavu to dělá a trestán bývá.

 

O smlouvcích jsem pravil: Že to přátelé obojí strany a někde úřadné osoby z úřadu přítomné bývají, a to jednají.

 

Z řádích při svatbě zpravoval jsem ho, že rozpustilostí žádných hříšných, jídel a pití nesmírných, tancův a podpalův stydkých, řečí lehkomyslných urážčivých naši nedopouštějí. To schvaloval všecko.

 

Naposledy o vylučování dotázky činil.

 

Nejprve jsem mu zprávu činil o řádu trojích lidí v Jednotě, počínajících prospívajících a konajících i jak kteří čemu vyučováni bývají. Item jak správce sboru o všech ví s pomocníky svými. Item jak zpytaje a přehleda s strany svědomí i obcování všecky. Jak časem i obchází neb jiným poroučí neb k sobě obsílá po pořádku domy věrných. Item jak pomocníci neb soudcové sborův vybíráni a ustanovováni bývají od nichž, věrným s strany živnosti a zevnitřního pokoje naučení a rady dávají, skrze ně i rozepře mezi bratrem a bratrem podle práv Kristových konají a lidé v křesťanský pokoj uvodí. A kterak od těch soudcův, kdoby jich neuposlechl podán bývá vejše k správci neb staršímu potom k sboru. Aneb kdožby prvé v čem neuposlechl staršího, podán bývá k soudcům odtud k sboru a od sboru napomenut jsa, nenapraví-li, pro neposlušenství neústupnost a tvrdošíjnost vyloučen bývá. A jak to vyloučení skrze sbor netoliko od stolu bývá, ale také i od slyšení slova božího i všeho svatých obcování.

 

Tu se tomu velice podivil, že i od slyšení slova božího loučíme. A obrátiv se k přísedícím řekl: Tu se právě podle Páně řeči: Buď tobě jako publikán, též i apoštolské: s takovým neobcuj, děje. Protož tu při tom nejvíce to chválil, že jest tu Jerarchia coelestis, totiž říše nebeská. A o tom bylo mnoho řečí.

 

Doktor Capito¹ také se mne obzvláště mnoho ptal o vylučování, jemuž se vše oblibovalo jako i Bucerovi.

 

Při tom se mne Bucerus ptal, co pak jak dlouhý čas vyloučený jest a ukládá-li se mu pokuta a dostičinění za hřích.

 

Tu jsem mu zprávu dával o řádu, vylučování, jak kteří a od čeho bývají vylučováni, že někteří pro zjevné a urážčivé hříchy, menší (předcházející soud) bývají trestáni od správce sboru toliko samým slovem a zahanbováním před mnohými s pohrůžkou vyloučení, nenapraví-li. Jiní vyloučeni bývají i od večeře Páně, jiní ode všeho přisluhování, jiní ze vší péče pastýřské, vše podle rozdílnosti a velikosti hříchův. A i to nebývá někdy dopuštěno mladším kněžím bez vědomí starších. Jiní vylučováni bývají ode všeho sboru, jiní jsouc ďáblem oklamáni a přelstěni sami vypadají a vylučují se jdouce po bludích neb těžkých hříších bez pokání a napravení svého, jejichžto skutkové poslední horší bývají prvních, a ti zoufale dobývají se zatracení. Než o pokutě jsem řekl, že má každý na tom dosti, na té své pokutě vyloučení, protož se mu nic neukládá. Však se radí, kterýmž raditi možné, a slouží ku pokoře, buď skrze modlitby půst a almužny, buď jináč cožby ku ponížení a napravení i k hledání milosti boží kterému sloužiti mohlo, jako zadní místo v sboru někdy i před sborem držeti, pokoru a nápravu dělati samým těm osobám proti nimž zavinil a kteréž urazil, aneb přede vší obcí ve sboře. Čas pak zase přijetí bývá tak jakž znamení se seznají při vyloučeném, nejprvé koho správce odložil, toho on připustí, koho sbor skrze správce přijme; a to nekvapně ale poznenáhlu. Nejprve mu zase místo dá jinými v sboru ku pokání a k slyšení slova božího, potom vejš podle napravení jeho.

 

Ptal se mne vždy na čas, řekl jsem dokud uznání a znamení pravého pokání totiž zůstání hříchův a napravení k Bohu není a dokudž svědectví jistých od sboru, že skutečnou nápravu činí, neshledává. A protoť i ta přísnost příčinou bývá, aby srdce jeho zjeveno bylo, že ne pokryté, ale opravdové jest k Bohu.

 

Všecko to i jiné velice schvaloval, až i ten řád, že ženy obzvláště a muži též v sboru sedají, neb se na vše až i na to vyptával.

 

Z toho potom mnohé řeči velmi křesťanské a přátelské vespolek mluveny byly.

 

 

Vyslán jsa pak Bucer musel bez meškání jeti do Hagenav² na sněm říšský a odtud mi poslal psaní k Bratřím a ke mně cedulku, mnoho se v ní omlouvaje i vzkazuje Bratřím. Učinil také psaní jednomu z svých jménem Petrolovi, muži velmi učenému aby dada svázati tu Apologii bratrskou jemu ji do Hagenav poslal, dokládaje to, že bratrskou při spolu s jejich vésti chce; jakož mi doktor Wolfgangus Capito o témž mluvil těmito slovy: My jsme na tom, že chceme bratrskou při spolu s naší před králem vésti a o to jednati, aby vám pokoj spolu s námi pod panováním svým dal. Nezjednáme-liť vám ani sobě zjednáme. Neb Evangelium vaše a naše jedno jest, kromě řádu a kázně církve, o kterýž my také velice stojíme. Ač císař a král mocní jsou, však Bůh mocnější jest, budou-li se jemu protiviti.