Artikul XX „O času milosti“ je poslední artikul Vyznání víry Jednoty bratří českých podle vydání J. A. Komenského z roku 1662.
 |
Za nevyhnutedlně potřebné lidem soudíme znáti to, že dokavadž zde živi jsou, čas milosti od Boha sobě daný mají k tomu, aby v něm Pána Boha svého a milosti, milosrdenstvi a lásky jeho hledali a nabývali i jistoty spasení svého v Kristu docházeli. Jakož o tom apoštol Aténským mluvě oznamoval, řka: „Vyměřil Bůh lidem uložené časy a cíle přebývání jejích na zemi, aby hledali Boha“ (Skut. 17:26,27). A skrze Izaiáše Pán Bůh sám tak: „V čas milosti vyslyším tě a ve dni spasení pomohu tobě“. (Iz. 49:8). Což připomínaje, apoštol přidává: „Aj nyní jest čas příhodný, nyní dnové spasení“ (2 Kor. 6:2).
2. Protož snadného napomínáni všechněm lidem potřeba jest, aby dokavad živi a zdrávi jsou a toho času milosti Bůh propůjčuje, pravé pokání činili, s Bohem v mír a pokoj vešli, svědomí své skrze přisluhování Kristovo v církvi (že jim Bůh pro Krista milostiv jest a hříchy odpouštíc, se ujistíc) upokojili a již místo vděčnosti v dobrých skutcích věrně pracujíc, v naději šťastného setrvání a po smrti (skrze anděly) do lůna Abrahamova přenešení a k svému milému Pánu a Vykupiteli se dostání i budoucího slavného vzkříšení trvali, slovy Pána svého že na soud nepůjdou, ale skrze smrt do živosti, ubezpečeni jsouce (Jan 5:24). A o tomt´ takavém napomínání dí apoštol: „Napomínejte se vespolek po všecky dny, pokud se dnes jmenuje, aby někdo z vás nebyl oklamán zatvrzením hřícha,“ (Žid. 3:13 a 10:25, 1Tes 5:14). A opět: „Vejdeme v odpočinuti my, kteříž jsme uvěřili“ (Žid 4:3), totiž hlasu Božího: „Dnes, uslyšíte-li, nezatvrzujte srdcí svých, uposlechše.“
3. Držíme zajisté za věc jistou, že sejde-li člověk z tohoto světa v hříších, bez pokání a víry, duše jeho po smrti do pekla se dostává, jako onoho hodokvasného bohatce, kdež žádné milosti krůpě není a nebude na věky (Luk 16). V den pak soudný, že sobě přísný ortel soudce živých a mrtvých uslyší: „Jděte ode mne zlořečení do ohně věčného, kterýž jest připraven ďáblu i andělům jeho“ (Mat 25).
4. Protož sebe napomínáme, aby žádný pokání svého neodkládal do starosti své aneb do nemoci, zatím sobě v hříších a libostech světa a těla povoluje. Nebo psáno jest: „Odpuštěním hříchů netroštuj se štědře, přidávaje hřích k hříchu a říkaje: Milosrdenství Boží veliké jest. Nebo lítost i hněv rychlý jest u něho. Protož neprodlévej obrátiti se ku Pánu, aniž odkládej den ode dne, sic ubezpeče se potřín budeš“ (Sir. 5:5).
5. Zvláště pak kdo by po přijaté milosti Boží a optání se dobrého svědomí zůmysIně u vědomé zase v hříchy se vpustil a všechněmi milostnými napomínáními (aby sobě včas usmyslil) pohrdaje, předce zoufale na milost Boží hřešil a bez pokání až do toho na počet (při poslední hodině) zavolání trval a tu teprve, hrůzami smrti a pekla předěšen jsa, pozdě se káti a o milost volati chtěl, strach, že se na takovém naplní to, čímž u proroka hrozí Pán Bůh: „Rozprostíral jsem ruce své na každý den k lidu zpurnému, za myšlenkami svými cestou nedobrou chodícímu etc., tiť budou dýmem v chřípích mých a ohněm hořícím“ etc. (Iz 65:2,5 a v kap. 66:3,4). „Vyvolili sobě ohavnost na cestách svých, protož i já vyvolím potupu za nešlechetnosti jejich, čeho se lekali, uvedu na ně“ etc. A ještě patrněji Moudrost Boží skrze Šalomouna: „Poněvadž jsem volala a odpírali jste, vztahovala jsem ruku a nebyl, kdo by pozoroval. Nýbrž strhli jste se rady mé a trestáni mého jste neoblíbili. Protož aj. já v bídě vaší smáti se vám budu, když přijde to, čehož se bojíte, trápení a soužení. Tehdy volati budou ke mně ale nevyslyším jich, hledati mne hudou, a nenaleznou etc., ale ovoce skutků svých jisti budou“ etc. (Přísl. 1:24. etc.)
6. Proti čemuž pod nebem jiné rady není kromě této Boží: „Dnes, uslyšíte-li hlas, nezatvrzulte srdcí svých“ (Žal 95:8 a Žid 3:1). Kteréž nechce-li kdo přijíti a jinými trošty se svodí, zavedeného se uhlédá, jakž ty řeči Boží ukazují a svatí Boží jich potvrzují. Jako Ambrož, kterýž (Libro 5. de Poenit.) tak mluví: „Kdo v nemoci své při poslední hodině, pokání čině, rozhřešení žádá a dochází, ač mu toho nesmíme odepříti a on se s tím z těla ubírá, však také říci nesmím, aby se dobře odsud bral. Nesmím řku toho říci, neslibuji za to, nechci vás šáliti, nemám o něm jistoty žádné. Nepravím, by zatracen byl, aniž pravím, by spasen byl. Což tedy říci mám? Nevím, Bohu to poroučím. Ty, bratře, chceš-li sebou jist býti a té nejistoty ujíti, čiň pokání, pokud jsi zdráv. Pak-li teprv pokání činiti chceš, když již více hřešiti nemůžeš, hříchové tě opustili a ne ty je“ etc. Tak i sv. Augustin (Libro 2. Solitoq. Cap. 17), že „přeřídko a sotva kdy pozdní pokání bývá pravé, lekej se tedy a čiň je v čas.“
7. Nic však méně, kdyby se při tom pokání pravého znamení ukazovala i při smrti, (cosi řídké jest, protože tu člověk sebe v moci nemá dle apoštolova vyřknutí: „Učiníme to, dopustí-li Bůh“, Žid 6:3) za to máme, že nemá bez potěšení svatým rozhříšením zanechán býti, protože čas milosti trvá, dokud tento život trvá.
8. Přece však nejbezpečnější věc jest rady Boží poslechnouti: „Dnes uslyšíte-li, nezatvrzujte srdcí svých,“ a sloužiti všechněm lidem k tomu, aby této milostné rady uposlechnouce, rychle pokání činili a „dříve než se zatmí slunce a měsíc a než se třásti začnou strážní domu etc. a než čas přijde navrátiti se do prachu země tělu, duchu pak jíti k Bohu, kterýž jej dal“ (ku přijetí ortele života neb smrti), aby každý člověk Boha se bál a přikázání jeho ostříhal, poněvadž na tom všecko záleží (Kazat. 12:1. etc.).
Dejž nám to všechněm Otec milosrdenství pro zásluhu drahou Jezukrista Pána našeho mocí Ducha svého svatého, jediný Pán Bůh náš, požehnaný od věků na věky. Amen.
