Dvanáctá kapitola Matoušova evangelia obsahuje významné Boží poselství, jakkoli mezi biblickými čtenáři a vykladači zdaleka není tak populární a rozhodně jí není věnováno tolik zájmu jako kapitole bezprostředně následující. Je to pochopitelné, vždyť ve třinácté kapitole Matoušova evangelia se nachází všeobecně známé a populární podobenství „O rozsévači“. Je ovšem na místě si položit otázku, proč vůbec Ježíš podobenství „O rozsévači“ vyslovil a proč právě v této chvíli. Jedná se vlastně o podobenství sdělující, že jen nemnozí jsou opravdu dobrými posluchači slova, že mnozí Boží slovo odmítají a jaké má jejich odmítání důvody. Jistě i zde platí obecné pravidlo, že Ježíš neříkal věci jen tak, z ničeho nic. Co se tedy stalo předtím? Jaké události, jaká jednání vyslovení slavného podobenství předcházela? Na co jím Ježíš navazuje? Podobenství „O rozsévači“ uvádí výrok „v ten den vyšel Ježíš“, jenž nás pobízí podívat se do předchozího oddílu Matoušova evangelia, do kapitoly dvanácté, a hledat, kde dochází k časovému dělení, tj. zda se dozvíme, kde „ten den“ začíná a co dalšího nám o něm Matouš sděluje. Pochopení předchozích událostí „toho dne“ nám nejen pomůže objasnit, proč Ježíš podobenství „O rozsévači“ říká, ale odhalí nám i další závažné sdělení.
Dvanáctá kapitola Matoušova evangelia popisuje události od chvíle, kdy Ježíšovi učedníci vymínali zrna z klasů, aby se najedli, přes obvinění Ježíše ze strany farizeů, až těsně před vyslovení podobenství „O rozsévači“, jako by se tu vše stalo najednou, v jediný den. Od začátku dvanácté kapitoly do konce podobenství „O rozsévači“ ve třinácté kapitole nevidíme žádný jasný časový dělící bod.
Z ostatních evangelií je ovšem patrné, že se popisované události najednou nestaly. Zejména Markovo evangelium to dokládá velice zřetelně. V druhé kapitole Markova evangelia1 čteme, že Ježíš nějaký den, když pobýval doma, uzdravil ochrnutého člověka, kterého k němu přinesli. Když nemocnému odpustil jeho hříchy, jasně projevil, že je Bůh. Matouš však tuto událost uvádí v jiné souvislosti, v deváté kapitole. U Marka poté čteme, že učedníci vymínali a jedli v sobotu obilí,2 což je uvedeno slovy „i stalo se“. Tedy že se to stalo jednou, někdy. Marek dále píše, že Ježíš „všed opět do školy“.3 Slovo opět ukazuje, že evidentně v nějakou další sobotu. I z dalšího textu4 je zřejmé, že se toho událo mnoho, a to nikoliv za jediný den.
Zde si dovolím malou odbočku, kterou podrobněji rozvinu v jiném výkladu: Proč se přehled událostí v jednotlivých evangeliích liší? Proč pisatel někdy něco zcela vynechá, jindy třeba popis sledu událostí výrazně zestruční? Činí tak proto, aby vyniklo potřebné poselství. Dotýkáme se zde samotné podstaty a účelu Písma, Božího slova. To je totiž Božím poselstvím lidem. Uvědomme si: Bůh nemá potřebu psát kroniku či „deníček“ svého jednání. Absolutně nic v Písmu tomu nenasvědčuje. Dokonce ani to, že se dvě knihy v některých jazycích nazývají „kroniky“ (1. a 2. Paralipomenon). Ba naopak! Z událostí, životů osobností, historie, je vybráno jen něco. Celé obrovské úseky – někdy i celá desetiletí dlouhá období – jsou pominuty, vynechány, ani slovem nezmíněny. Proč? Neb jde o něco jiného – o poselství. To samozřejmě není nic objevného. Přesto se objevují neustálé snahy o chronologizaci, jinými slovy o sestavení kroniky5 událostí – i tam, kde je to téměř nemožné.
Nejlépe patrné je to právě na evangeliích. V Písmu se nacházejí čtyři, ale právě z pohledu chronologie je časté pojetí 3 (takzvaně synoptická)6 + 1 (Janovo). Pro podobnost tří z nich se dokonce vedou spory, které je prvotní, ze kterého ostatní evangelisté čerpali. A neustále se bádá nad chronologií. Těžko nalézt knihu o Novém zákoně, ve které by se takové pojednání nenacházelo. Dodejme, že to samo o sobě nemusí být ke škodě, pokud se jedná jen o studijní pomůcku. Pokud to ale vede k vytvoření jakéhosi pátého „superevangelia“ (vlastně toho „pravého“, chronologicky správně sestaveného), pak jde o naprostou pomýlenost – právě kvůli pominutí smyslu Písma, který spočívá ve sdělení, poselství. Nalezení „chronologie“ alespoň části událostí může pomoci a má pomoci k pochopení poselství. Pokud ovšem vyvstane pouhá chronologie, poselství se kvůli ní vypaří a zbude jen „bezduchá hmota“, tabulka, pak se badatel dopustil zásadní chyby.
Vidíme-li tedy u Matouše jiné řazení událostí než u Marka, nespočívá příčina v tom, že by Matouš něco špatně opsal z prvotního evangelia, ale v tom, že skrze něj chtěl Bůh v tomto momentě vyjádřit jiné poselství. Šlo o to, aby poselství bylo jasné, srozumitelné, pochopitelné. Tedy aby se vše potřebné nacházelo pohromadě a aby příliš podrobností neodvedlo pozornost čtenáře jinam. To mimochodem představuje zcela normální postup při každém výkladu a úsilí předat jasné sdělení. Když nějaké téma vykládáme, shromáždíme a uspořádáme vše podstatné a snažíme se nic nevynechat. Současně se záměrně vyhýbáme tomu, abychom podklady nerozšiřovali o materiály méně relevantní či o souvislosti, které pro samotný výklad nejsou nezbytné. Jinak bychom pro přílišnou snahu o úplnost a vystihnutí všech souvislostí dosáhli nepřehlednosti výkladu.
Z uvedeného je evidentní, že Matouš vše poskládal za jistým účelem. Tak, aby se vše potřebné nacházelo pohromadě a aby nic nerušilo zamýšlené poselství. Jaké poselství tedy dvanáctá kapitola Matoušova evangelia sděluje? Je jím sdělení o stupňujícím se odmítnutí Krista. Podívejme se na jednotlivé oddíly, odhalující tři fáze, stupně či úrovně odmítnutí Krista, zde ze strany židů. Celá událost je popsána jako tři kola konfrontačního hovoru, který od celkem mírného začátku dojde až k závěrečnému vyjádření naprosto nesmiřitelného nepřátelství.
Celý rozhovor se dělí do tří částí:
Mat 12:1-9
Mat 12:9-21
Mat 12:22-50
1. Mat 12:1-9 „Jsem Boží muž, který naplnil Zákon“
Ježíšovi učedníci, nikoliv on sám, cestou trhali obilí, vymínali ho a jedli. Toho se chopili přítomní farizeové, protože k tomu došlo v sobotu. Vysvětlení popisované události není tak snadné, jak se na první pohled může jevit. Sám Ježíš ale očividně neměl s počínáním svých učedníků žádný problém.
Nabízí se ovšem odlišná otázka: co farizeové u onoho pole dělali? Neměli by se snad v sobotu podle svého přesvědčení zabývat něčím docela jiným? Měli se přece především věnovat studiu Zákona. Odpověď je nasnadě. Sledovat Ježíše, číhat na cokoliv, co by se proti němu dalo použít, bylo jejich prvořadou potřebou. Místo, aby v sobotu studovali Zákon, aby mu lépe porozuměli, se jen snažili nalézt cokoliv, co by se dalo použít proti Ježíšovi – ideálně něco, co lze jakkoliv doložit Zákonem. A tak se pochopitelně chytili toho, že Ježíšovi učedníci v sobotu trhali a vymínali klasy a jedli obilí. „To se v sobotu nesluší!“
Ježíš jim odpovídá poukazem na událost, kdy si David vzal chleby předložení, obětinu, která rozhodně nebyla určena ke konzumaci jemu a jeho lidem.7 David udělal Zákonem jasně zakázanou věc. Chleby předložení měly zcela jednoznačný účel, bylo zcela jednoznačně určeno, kdo je mohl sníst, když byly sňaty ze stolu, na který se před Hospodina předkládaly.8 Není zde žádného sporu, žádná dvojznačnost. To, že kněz ustoupil, ve skutečnosti nic neznamená, jen to, že se bál krále. David nejenže vědomě porušil ustanovení Zákona, ale dokonce u toho i lhal, když tvrdil, že má důležité poslání od krále. Před králem přitom prchal. Popravdě: David své počínání dostatečně nevysvětluje a ani Písmo důkladný výklad této události neposkytuje. Naznačuje, že se tak stalo kvůli hladu. Z toho je ovšem riskantní vyvozovat dalekosáhlé závěry. Co vše se do argumentace hladem či jinou potřebou vejde? Takto by se pak mohlo ospravedlnit skutečně ledacos. Tím, že nezaznívá žádné odsouzení Davidova jednání ani ve starozákonním textu, ani z Ježíšových úst, je de facto sděleno, že David nejenže neporušil Zákon, ale že jej správně pochopil.
Zde je na místě zdůraznit, že na rozdíl od Davida, který se dopustil něčeho, o čem je v Zákoně výslovně napsáno, že se to nesmí, učedníci udělali něco, co je z pohledu Zákona značně nejasné a v čem se ani všichni farizeové neshodli. Co říká samotný Zákon? Zakazuje sbírat v sobotu manu, která se ostatně v sobotu ani neobjevovala.9 Dále v sobotu zakazuje sklízet a také sbírat dřevo k uvaření jídla.10 Nebylo tedy dovoleno sklízet ani připravovat jídlo, to se mělo udělat v předstihu před sobotou. Jíst ale zakázáno nebylo. Problém tak není s jedením obilí, dokonce snad ani s trháním „přímo do pusy“, vždyť nikde v Zákoně není přímo uvedeno, že by si člověk nesměl v sobotu utrhnout ovoce a sníst ho. Problém spočíval ve „vymínání klasů“, což byla z pohledu některých farizeů „práce“. Jednalo se ovšem o natolik jemnou nuanci výkladu Zákona, že ani farizeové mezi sebou v tomto nebyli zcela zajedno.
Vzhledem k Ježíšově argumentaci na obranu učedníků Davidovým vzetím a jedením chlebů předložení bychom očekávali, že poskytne jasný výklad události, na kterou se odvolává, jasné vysvětlení, kde se nachází hranice v porušení soboty v tak sporné situaci, jaká zde právě nastala. Ježíš to však nijak nevysvětluje! Událost s Davidem jen konstatuje. Smyslem jejího zmínění tedy je, aby farizeům sdělil: „Jestli vám nevadí to, co udělal David, tak proč vám vadí něco, co je oproti jeho činu zanedbatelné. Natolik, že se v tom ani neshodnete. Anebo tedy odsuďte i Davida…“ Ježíš přesně vystihl, o co šlo. Farizeové se nezajímali o skutečné vysvětlení a pochopení této sporné záležitosti. Šlo jim jen o nachytání a obvinění Ježíše. Matouš popis této události uzavírá prostým sdělením, že se Ježíš sebral a odešel od nich. To znamená, že oni jeho vysvětlení nepřijali, jen nedovedli hned pokračovat v obviněních, neboť v tu chvíli nenacházeli další argumenty.
Zde si je třeba uvědomit, že to zdaleka nebyla první příležitost odmítnutí Krista! Dělo se tak již od začátku jeho služby, například tím, že židé odmítli jak Jana („Je to asketický blouznivec!“), tak Ježíše („Je to žrout a opilec!“).11 Už tehdy se projevilo to, o čem čteme zde. Totiž, že je celkem jedno, co se použije, hlavní je najít obvinění. Dvanáctá kapitola Matoušova evangelia tedy neobsahuje celý vývoj odmítnutí od počátku, ukazuje princip, jak funguje. Znázorňuje postupný vývoj od malého, ještě vlastně obhajitelného, vysvětlitelného odmítnutí, až ke konečnému, nezvratnému. A podstatou sporu zjevně nebyl spor o výklad Písma. Takový spor či diskuze vypadají docela jinak.12 V jejich případě šlo o to, že se jim osobně nelíbilo, co Ježíš říká – velmi osobně! Nechtěli jej poslechnout, nechtěli se pokořit. A tak odmítali. Alespoň zpočátku ale měli potřebu své odmítnutí nějak ospravedlnit, najít nějaký „biblický“ důvod, proč nechtějí poslechnout. A tak Ježíše sledovali. Když dělal či říkal něco, co napadnout nedovedli, mlčeli a čekali na příležitost. Nesnášenlivost k jeho službě byla stále v nich, ale nemohli a snad ani nechtěli zcela otevřeně říct: „prostě neposlechneme, ať si Bůh říká, co chce“. Přece jen potřebovali mít pocit, že Boha vlastně poslouchat chtějí.
2. Mat 12:9-21 „Konám dobro (v sobotu)“
Druhý oddíl dvanácté kapitoly ukazuje další, vystupňovaný vývoj jejich odmítání. Čteme, že Ježíš přišel v sobotu do jejich synagogy. To je sám o sobě zvláštní výraz, jejich synagoga. To slovo tam není náhodou. Poněkud navozuje dojem, že tam Ježíš šel schválně. Nejen kvůli muži s odumřelou rukou. Toho by mohl vyhledat kdykoliv, jistě byl celkem snadno k nalezení kterýkoliv den. Ježíš ovšem věděl, co v synagoze nastane. Farizeové okamžitě využili situaci a snažili se Ježíše opět nachytat a dokázat mu údajné porušování Zákona. Ve skutečnosti ale nešlo o to, zda poruší Zákon, ale o možnost jej odmítnout. A tak se zeptali, jestli prý je náležité v sobotu uzdravovat. Ani nečekali, jestli to udělá. Záměrně Ježíše provokovali. To už je zřetelný „pokrok“ oproti první situaci, kterou nijak nevyprovokovali. Ježíš jim jasně odpovídá, že přece je náležité v sobotu konat dobré, že to žádným porušením Zákona není. „Vždyť když vám spadne ovce do jámy, tak ji tam nenecháte zdechnout, ale vytáhnete ji i v sobotu, ne?“
V sobotu je tedy náležité konat dobro! Jistě, dá se argumentovat, že když to není zcela neodkladné, tak je lépe počkat a v sobotu to nedělat. A v případě tohoto muže s odumřelou rukou nebezpečí „z prodlení“ zjevně nehrozilo. Taková argumentace však jen ukazuje naprosté nepochopení soboty. Vždyť sobota byla dána právě k tomu, aby Izraelité odpočinuli v Bohu – aby konali bohoslužbu a byli před Bohem. Sobota byla obzvláště vhodným dnem k tomu, aby s nimi Bůh jednal. Byla z logiky věci nejnáležitějším, ideálním časem na prosbu o Boží zásah, na požádání Boha o uzdravení.
Ježíš jim to vysvětluje zcela jasně, jednoduše, srozumitelně. Ale oni i toto odmítli. Pokrytecky se tvářili, že proti uzdravení samotnému nic nemají, ale „ať ho nedělá v sobotu“. Stále se však snažili své odmítnutí alespoň nějak opřít o Písmo. Bylo to chabé, ale alespoň navenek se snažili toto zdání udržet. Ve skutečnosti se ovšem jen znovu projevila jejich osobní neochota se Bohu podřídit, poslechnout Ježíšovo učení. A tak se vývoj jejich odmítnutí vystupňoval do další fáze.
3. Mat 12:22-50 Uzdravil někdy, spíše ani ne v sobotu
Zde se dostáváme k poslední fázi jejich odmítnutí. Čteme, že „tehdy“, tj. jednou, jindy, k Ježíšovi přivedli posedlého, který byl slepý a němý. Není zde napsáno, že by se to stalo v sobotu. Ježíš jej uzdravil, takže ten člověk viděl i mluvil. Přítomní reagovali tak, že „toto přece musí být ten syn Davidův!“ Člověk by řekl, že po minulém konfliktu, kdy Ježíšovi vytýkali, že uzdravil v sobotu, tentokrát, když to v sobotu nebylo, nebudou nic namítat. Ale opak je pravdou. Když nemohli použít oblíbený argument porušování soboty, zvolili, nebo spíše je to přinutilo zvolit mnohem radikálnější, demagogičtější a také „nevyvratitelnější“ obvinění. Ježíš vymítá démony mocí ďábelskou, mocí Belzebuba.13 Prohlásili jej za okultistu.
Ježíš jim marně vysvětluje, proč to není možné. Překročili poslední hranici a již nebylo návratu. Ježíš je odhalil, oni se odhalili. Jinak řečeno: „je jedno, co a jak udělám, stejně už máte jasno a jste proti“. Argumentace o sobotě byla pouze zástupná. I argumentace okultismem byla zástupná, vynucená. Protože předchozí obvinění, ve kterých se alespoň navenek snažili o jejich biblické podložení, neobstála, museli přijít s něčím, co se vlastně nedá nijak vyvrátit. Tedy to, že je okultista, kouzelník. Čirá demagogie.
Dvanáctá kapitola Matoušova evangelia není jediným místem, které nejenže hovoří o tom, jak židé Ježíše odmítli, ale ukazuje i vývoj tohoto odmítnutí. Podobně to vidíme například v osmé kapitole Janova evangelia. Také zde pozorujeme tři fáze konfrontace a odmítnutí. „Jsme synové Abrahamovi… My nejsme ze smilstva… Ty jsi samařský bludař!“ V každém případě na těchto zdokumentovaných odmítnutích vidíme, že šlo o odmítnutí od počátku a že se zpočátku jen ještě drželi či snažili držet alespoň zdání nějaké seriózní kritiky. Naprosto pomíjeli cokoliv, co se jim pro jejich odmítnutí nehodilo. Vždyť mnozí jistě pamatovali Ježíše, když je ve dvanácti letech v chrámě svým výkladem Písma zahanbil. Ostatně, nikdy se jim nepodařilo jej nachytat, že by nedovedl nějaký oddíl Písma vyložit. Nedovedli, a to ani při závěrečném soudu, nalézt nic zlého, co by provedl. Jak je možné, že jej tak zarputile odmítali? Měli totiž jasno již dopředu, tak se uchýlili k falešným obviněním. Jejich srdce bylo celou dobu zlé, ve vzpouře vůči Bohu a jeho Slovu.
Pozoruhodné je, jak jim Ježíš ustupoval, ale současně i přitvrzoval: „Jestli opravdu máte pochyby, že mohu takto jednat v sobotu, tak dobře – budu dělat jen tolik, co v sobotu děláte i vy.“ „Vadí vám, že něco dělám v sobotu? Dobře, udělám to jindy.“ Ale na druhou stranu přešel od obyčejného jídla k uzdravení a pak k vymítání s uzdravením. Tedy přitvrdil. A vlastně jim nedal možnost se schovat za nábožné formule. Nakonec se museli buďto pokořit, nebo se dopracovat k nejtvrdšímu odmítnutí: „jsi zlý, jsi služebníkem toho Zlého!“ Zvolili to druhé.
Uvedený princip odmítání Krista je stále platný
Vidíme, že odmítání se před Bohem pokořit, poslechnout Jeho slovo, nemá moc řešení. Prvním je prostě odejít do světa a neslyšet. Konstatovat, že žádný Bůh není. Pokud někdo již Boha poznal, je toto docela nesnadné udělat. Vědomí odpadnutí je jistě drtivé. Ale pokud se někomu povede vše přehlušit, třeba dostatečně bujarým životem, užije si třeba i docela „plný život“. Druhou možností je svět iluzí. Jde o to nalézt takové místo, kde člověk slyší jen to, co se mu líbí, co nijak jeho odmítání poslušnosti nenapadá, kde je uchlácholen v tom, že vše je přece v pořádku. Výsledkem je jakési mělké zdání života s Bohem, které pokud není nijak dále konfrontováno, může být celkem spokojené. Jaký však může být konečný výsledek takové existence? Třetí možností je vymyslet pořádné odmítnutí. Jenže to se musí stále stupňovat, neboť i sám dotyčný je si vědom své tvrdošíjnosti, neochoty Boha poslechnout a myšlenky na to, jak vše zhatil, musí přehlušit.
Pochopitelně lze tyto možnosti dle libosti kombinovat a variovat.
Na samotný závěr dodejme, že v tomto světle je mnohem jasnější, proč Ježíš vyslovil podobenství „O rozsévači“, proč ho vyřkl právě po událostech popsaných ve dvanácté kapitole Matoušova evangelia. Jde o poukaz na to, jak to s přijímáním či odmítáním slova skutečně je. Přičemž nás i toto podobenství zbavuje jakýchkoliv iluzí o důvodech odmítání. O tomto podobenstvích ale pojednáme v jiném článku.
1. Mk 2:1-12.
2. Mk 2:23-28.
3. Mk 3:1.
4. Mk 3:7-13.
5. Slovo „kronika“ je odvozeno od slova chronos, stejně jako slovo „chronologie“, tedy časová souslednost.
6. Pojem „synoptický“ by bylo možné přeložit jako „porovnatelný“, má jím být vyjádřena tak výrazná podobnost těchto evangelií, že jejich znění lze jakoby průběžně „porovnávat“, přičemž za tímto záměrem bývá někdy vytvořena jakási porovnávací tabulka, kladoucí vedle sebe paralelní pasáže těchto evangelií.
7. 1Sam 21:1-10.
8. 3M 24:1-9.
9. 2M 16:25-30.
10. 4M 15:32-36.
11. Mt 11:18-19.
12. Takové diskuze či dohady se v evangeliích vyskytují také, a to na různých úrovních. Vysoce intelektuální diskuzí byl rozhovor mezi Ježíšem a Nikodémem (Jan 3). Prostšími příklady jsou třeba Ježíšovy rozhovory se samařskou či tyrskou ženou (Jan 4; Mat 15).
13. Satan vládce démonů. Řecká forma hebrejského výrazu Baal-Zebul (Kníže Baal). Hebrejský přepis Baal-Zebub (Kníže much) je záměrným výsměchem pohanského božstva.
