Označení „Lucifer“ bývá běžně chápáno jako vlastní jméno ďábla, Satana, ačkoli v původních textech Bible se toto slovo nikde nevyskytuje. Jakým způsobem tedy došlo ke spojení tohoto označení s osobou Satana v křesťanském povědomí?
„Když ku předu jsme prošli stíny těmi, kde zlíbilo se vůdci ukázati mně tvora, jenž dřív krášlen vděky všemi… Neb císař toho kraje bolestného od ňader středu trčel z ledu cele, a obru já spíš, nežli pažím jeho se obr rovnat můž, a rovněž směle, by rovnalo se takovému údu, jak velké asi bylo tělo celé! Tak sličný byl-li, jak teď hrozný, v bludu přec brvy zchmuřiv proti Stvořiteli, rád věřím, že jest zdrojem všeho trudu… Pod každým křídla dvě se pozvedají, jak slušno ptáku takému, se šíří; na moři také plachty nebývají. Bez peří byla v způsob netopýří, jak třepal jimi, ihned vítr trojí z nich po okolí celém bouřně víří… Já oči zved’ a mnil jsem, posud v dáli že Lucifera zřím, jak jsem jej minul, jen jeho nohy zřel jsem, – vzhůru stály…“1
Dantův popis Satanova vzezření i originální způsob trestu, o němž se ve své básni zmiňuje (tj. uvěznění Satana po pás v ledu uprostřed pekla), můžeme připsat básnické licenci. To však, že Satana označuje jménem Lucifer, se zdá být takovou biblickou samozřejmostí, že snad bude stát za to si osvětlit cestu tohoto pojmenování až do křesťanského povědomí.
Ve Starém zákoně není o Satanovi mnoho zmínek. Ty výslovné jej shodně označují právě termínem „Satan“ (zejména v knize Job a Zachariáš). Z míst, která se chápou jako zmínky o něm i bez výslovného jmenování, je jednoznačná 3. kapitola Genesis. Satan je totožný s hadem, jenž svedl Adama a Evu. Problematičtější jsou zbylá dvě místa se Satanem spojovaná bez toho, aby na nich byl výslovně jmenován. Jde o 14. kapitolu knihy proroka Izaiáše a 28. kapitolu knihy proroka Ezechiele. Primární („doslovná“ či „dobová“) rovina prvního textu však hovoří jednoznačně o babylonském králi, druhého o králi tyrském.
V Novém zákoně je situace kolem Satana ještě komplikovanější. Jednak bývá užit termín „Satan“ (resp. řecké „satanas“),2 jednak „ďábel“ (řecky „diabolos“).3 Dále „ten Zlý“,4 „Pokušitel“,5 „Bůh tohoto světa“6 a „kníže tohoto světa“,7 „kníže mocný v povětří“,8 „drak“ a „ten dávný had“.9 Otázkou je, zda je Satan míněn vždy i při výskytu jmen Belzebub a Beliál, alespoň někdy však zřejmě ano.
Nyní již jistě nepřekvapí, že slovo „Lucifer“ se v této podobě nikde v originálním (tj. hebrejském, aramejském a řeckém) textu Písma nenachází. Takovéto (ani shodného významu) pojmenování Satana nezná ani mimobiblická židovská tradice.
Jak je tedy možné, že se označení Lucifer běžně chápe jako Satanovo vlastní jméno?
K vysvětlení se budeme muset navrátit k textu 14. kapitoly knihy proroka Isaiáše: „Aj, jak přestal násilník! … Mrskajícího lidi v prchlivosti mrskáním ustavičným, panujícího v hněvě nad národy, kteříž ssužováni bývali bez lítosti. Odpočívá, jest v pokoji všecka země, zvučně prozpěvují… I peklo zespod zbouřilo se pro tebe, k vyjití vstříc přicházejícímu tobě vzbudilo pro tebe mrtvé, všecka knížata země; kázalo vyvstati z stolic jejich i všechněm králům národů. Všickni tito odpovídaje, mluví tobě: ,Což ty také jsi zemdlen jako i my, a nám podobný učiněn? Svrženať jest do pekla pýcha tvá, i zvuk hudebných nástrojů tvých; moli tobě podestláno, a červi tě přikrývají. Jakž to, že jsi spadl s nebe, ó lucifeře v jitře vycházející? … Však jsi ty říkával v srdci svém: Vstoupím do nebe, nad hvězdy Boha silného vyvýším stolici svou, a posadím se na hoře shromáždění k straně půlnoční. Vstoupím nad výsosti oblaku, budu rovný Nejvyššímu. A ty pak stržen jsi až do pekla, pryč na stranu do jámy…“ Kralický překlad tedy slovo „lucifer“ obsahuje.
V originále je ve dvanáctém verši napsáno הֵילֵל בֶּן־שַׁחַר (Ḥejlel ben Šaḥar). Spojení by bylo možné doslova překládat „zářící, syn jitra“, jde však o termín označující Jitřenku, tj. planetu Venuši, vycházející zjitra nad obzor. Vzhledem ke svému rannímu východu je Jitřenka jakýmsi „poslem světla“, pročež Jeroným při překladu Písma do latiny výraz přeložil: lucifer.
Latinské slovo lucifer znamená doslova „světlonoš“ (případně: „přinášející světlo“), ale i v latině bylo užíváno také pro Jitřenku. Jeroným při svém překladu tedy neměl v plánu vymyslet či vyjevit Satanovo vlastní jméno.
Problém s označením Lucifer pro Satana je v zásadě trojí: první spočívá v interpretaci 14. kapitoly Isaiáše, resp. v tom, zda vůbec a případně jak daný text hovoří o Satanovi; druhý v tom, zda jej lze chápat jako vlastní jméno; a třetí spočívá v tom, že termín lucifer se objevuje i jinde v latinském překladu Písma, avšak jinde neoznačuje Satana.
Stranou můžeme ponechat verš Job 11:17, kde je latinský překlad trochu volnější a Jeroným termínem přeložil spojení „budeš jako jitro“. Obdobně také v případě Žalmu 110:3, kde je doslova „z lůna svítání“ (Jeroným píše: ex utero ante luciferum). V případě Joba 38:32 slovem Jeroným překládá to, co by bylo vhodnější přeložit jako „souhvězdí zvěrokruhu“, neboť se nejedná o jedinou hvězdu. Podstatné místo se však nachází v 2Pt 1:19, kde je v řeckém textu doslova zmíněna Jitřenka, ale v jednoznačně positivním smyslu, v úzkém spojení s prorockou řečí a Kristem.
Jitřenka se v Písmu objevuje ještě na dalších místech, ačkoli Jeroným v latinském překladu (Vulgátě) již nemluví o luciferovi, ale používá jiný termín pro Jitřenku: stella matutina (tj. „jitřní hvězda“). Překládá tak řecké označení pro Jitřenku ve Zj 2:28 a 22:16. V prvním případě je Jitřenka Bohem přislíbena těm, kdo zvítězí, v dopise sboru v Thyatirech. Ve druhém případě o sobě říká sám Ježíš Kristus, že je „hvězda jitřní“.
Ostatně, některé latinské církevní hymny, označují jako „světlonoše“ či „jitřní hvězdu“, tj. slovem lucifer, právě Ježíše Krista. Například hymnus Lucis largitor splendide, který složil biskup Hilarius z Poitiers oslavuje Krista jako „verus mundi lucifer“ („pravého světlonoše světa“).
Jako Lucifer je tedy označován v křesťanské tradici jak Satan, tak Kristus. Nedává příliš smysl, aby se sám Ježíš (ve Zj 22:16) dobrovolně označoval termínem Jitřenka (tj. vlastně Lucifer), pokud by tento byl vlastním jménem Satana. Již nyní lze proto konstatovat, že Satan se nejmenoval a nejmenuje Lucifer.
Ostatně, pokud se vrátíme do 14. kapitoly knihy proroka Isaiáše, oslovení „zářivá hvězdo, synu úsvitu“10 není důvod brát jako vlastní jméno oslovované postavy o nic více než brzy následující „vítězi nad národy“11 či označení „násilník“ ze čtvrtého verše. Spíše než o vlastní jméno jde prostě o ilustrativní označení slávy, důležitosti a nadřazenosti oslovené postavy.
Nehledě na fakt, že nejde o vlastní jméno, nepanuje shoda na tom, zda text vůbec hovoří o Satanovi. Za zmínku stojí například názor Jeana Calvina a Martina Luthera: Oba ve svých komentářích shodně sdělují, že text evidentně hovoří o babylonském králi a vyjadřují své přesvědčení, že spojení veršů se Satanem je hrubým omylem, resp. projevem neznalosti.
Proč je tedy vůbec pasáž chápána jako mluvící o Satanovi?
Důvodem je blízkost k některým novozákonním vyjádřením. Konkrétně k Lk 10:18, kde Ježíš říká: „Viděl jsem satana jako blesk padajícího s nebe.“; k 2Pt 2:4 („… Bůh andělům, kteříž zhřešili, neodpustil, ale strhna je do žaláře…“) a k Zj 12:7-9, kde je výslovně řeč o svržení Satana s jeho anděly s nebe na zem.
Podobnost (spočívající v pádu s nebe na zem) je zcela evidentní, neznamená však nutně, že je v Is 14 řeč o Satanovi. I pokud však ano, očividně ne v celé této pasáži (Is 14:3-23): vždyť Satan nešel a nepůjde do šeolu (v Kralickém překladu: pekla), místa, kde přebývají mrtví lidé, ale do ohnivého jezera, Gehenny (Zj 20:10). Teprve ve věčném zatracení (Gehenně) by snad mohla být řeč o tom, že tam bude Satan „podobný učiněn“ zatraceným lidem; zatímco Is 14 hovoří o „zemdlení“, o „podestlání moli“ a „přikrytí červy“, tj. o přirozené smrti, které byli vystaveni všichni světští králové, Satan však nikoli. V šestnáctém verši je dále oslovená postava výslovně označena jako „muž“ či „člověk“. Dvacátý verš hovoří o trestu nepohřbení, jednadvacátý o „jeho synech“. Zejména však čtvrtý a dvaadvacátý verš (tj. úvod i závěr celé pasáže) hovoří výslovně o králi babylonském.
Tím není řečeno, že se text nemůže vztahovat i k Satanovi, jednak však primárně hovoří o babylonském králi, jednak jej nelze vztáhnout k Satanovi v jeho celku: přinejmenším některé části textu mluví výlučně o babylonském králi, a nikoli o Satanovi.
Z jiných míst Písma je zřejmé, že Satan byl svržen s nebe na zem, není však žádný důvod mu přičítat například jakékoli hudební dovednosti (na základě Is 14:11) – a stejně tak ani vlastní jméno Lucifer.
1. Dante Alighieri, Božská komedie: Peklo, canto 34.
2. Celkem třicetkrát.
3. Celkem dvanáctkrát.
4. Mt 13:19; 1J 5:19 a zřejmě také Mt 6:13.
5. Mt 4:3 a 1Te 3:5.
6. 2Kor 4:4.
7. J 12:31 a 14:30.
8. Ef 2:2.
9. Obojí Zj 20:2.
10. Tak překládá Pavlík. Kraličtí překládají dle Vulgáty: „ó lucifeře v jitře vycházející“.
11. Tak překládá Pavlík. Kraličtí překládají: „ještos zemdlíval národy“.