Artikul VI „O Kristu Spasiteli a ospravedlnění skrze víru v něho“ je součástí Vyznání víry Jednoty bratří českých podle vydání J. A. Komenského z roku 1662.
 |
Šestý hlavní stupeň učení křesťanského u nás jest o víře celé a živé v Pána Jezu Krista a ospravedlnění skrze tu víru. Nebo přejisté jest, že po pádu rajském žádný z lidí k míru s Bohem a vysvobození z otroctví hřícha, smrtí, ďábla a zatracení přijíti nemůže bez prostředníka mezi Bohem a lidmi, jenž jest sám Ježíš Kristus, kterýž obětí smrti své, svatý jsa a nevinný, viny naše zaplativ, krví svou viny naše zmyv a smrtí svou smrt naši přemoha, spravedlností a životem nás darovati může, od Boha nám učiněn jsa moudrost, spravedlnost a posvěcení i vykoupení (1 Kor. 1:30).
2. Věříme pak o Pánu Kristu podle Písem, že pravý, věčný, přirozený a jednorozený Boha Otce nebeského Syn jest spolu s ním a s Duchem svatým nerozdílný Bůh, věčné a nestvořené Slovo, skrze nějž všecko stvořeno, blesk a obraz podstaty Otcovy etc., tolikéž člověk pravý, bratr náš, duši a tělo jako i my mající, totiž pravé a plné lidské přirození, kteréž z Marie Panny, matky své, vzal, (jakž evanjelista dí: „A to věčné slovo tělem učiněno“ (Jan 1: 14).
To pak obojího přirození v Kristu spojení, věříme, že stalo se bez smíšení jich, aneb ztracení vlastností jednoho neb druhého přirození, takže jedna a táž nedílná osoba, jediný Kristus, Bůh i člověk jest, Immanuel (s námi Bůh), král, kněz, prorok, vykupitel náš, prostředník a smírce nejdokonalejší i zástupce, plný milosti a pravdy, abychom všickni z něho bráti mohli milost za milost. „Nebo zákon skrze Mojžíše dán jest, milost pak a pravda skrze Ježíše Krista“ (Jan 1:14,16,17).
4. Tu pak milost a pravdu jeho učíme se znáti a věrou spatřovati ve všech jeho spasitedlných skutcích, vtělení, narození, umučení, pohřbení, z mrtvých vstání, na nebesa vstoupení, na pravici Boží sedění a příchodu k soudu živých i mrtvých. V těch skutcích jako v pokladnici že všickni snasitedlní užitkové složeni jsou a věrným v účastnost skrze víru dáváni bývají i plně při blahoslaveném vzkříšení dání budou, věříme.
5. O kterémž základu ospravedlnění a spasení svého, víře v Krista živé a ospravedlňující, věříme podle Písem předně, že žádný z lidí sám od sebe, z vůle své vlastní aneb z vůle těla a krve, jí dojíti a míti nemůže, ale sám toliko ten, komuž ji Bůh, dárce milosti, skrze Ducha svého a přisluhování evanjelium svatého v srdce dáti ráčí k dověrnému všeho přijímání, což se mu skrze zjevné slovo Boží a svátosti Kristovy podává a svědčí k spasení. O čemž Jan Křtitel dí: „Nemůže sobě člověk vzíti ničeho, leč by mu dáno bylo s nebe.“ (Jan 3:27). A Kristus sám: „Žádný nemůže přijíti ke mně, jediné leč Otec můj přitrhne jej“ (Jan 6:44). A k Petrovi víru svou vyznávajícímu: „Tělo a krev tobě toho nezjevilo, ale Otec můj“ (Mat. 16:17).
6. Učíme se pak znáti, že víra ta ospravedlňující vlastně jest srdečné povolování každé pravdě Boží v evanjelium zvěstované, kteréž člověka v mysli jasně osvěcuje a v srdci mocně pohybuje, aby Boha a Spasitele svého Krista právě poznaje, zamiloval a za svého jedinkého Spasitele přijma a spasení svého samému se cele dověře, jeho se stále přidržel, ve všem následoval, z něho se těšil, a že pro něho samého a zasloužení jeho Boha k sobě milostivého má a v něm i skrze něho život věčný míti bude, plné naděje a doufání požíval podle slibů jeho: „Amen, amen, pravím vám, kdo věří ve mne, má život věčný“ (Jan 6:47). A málo výše: „Tato jest vůle toho, kterýž mne poslal, Otcova, aby každý, kdož vidí Syna a věří v něho, měl život věčný, a jáť jej vzkřísím v den nejposlednější“ (Jan 6:40). A Pán Bůh sám o něm: „Známostí svou služebník můj spravedlivý ospravedlní mnohé“ (lz. 53:11).
7. Podle čehož věříme, že taková tato víra a silné v Pána Jezukrista doufání člověka před Bohem ospravedlňuje (t. spravedlivým činí) beze všech jeho vlastních skutků a zásluh. O čemž apoštol dí: „Tomu, kterýž nemá skutků, ale věří v toho, kterýž ospravedlňuje hříšníka, víra jeho počtena bývá za spravedlnost“ (Řím. 4:5). A před tím (kap. 3:21): „Nyní bez zákona spravedlnost Boží zjevena jest, osvědčená zákonem i proroky, spravedlnost totiž Boží skrze víru v Ježíše Krista ke všechněm a na všecky věřící.“ Tak i jinde: „Skrze tohoto každý, kdož věří, ospravedlněn bude“ (Skut. 13:39).
8. To pak ospravedlnění, věříme, že jest odpuštění člověku kajícímu a věřícímu hříchů jeho a snětí s něho pokut věčných a oblečení ho v spravedlnost Kristovu a smíření skrze to s Bohem a učinění ho vzácným a milým Bohu a dědicem věčného života a k utvrzení té naděje dání jemu závdavku Ducha svatého k novému rození a hojnějších den po dni darů milosti z Krista nabývání. Nebo nás tak o tom i smýšleti i mluviti učí Písmo svaté. Řím. 4:7: „Blahoslavení, jichž odpuštěny jsou nepravosti“ (viz celou tu kap. a Žal. 32). A jinde: „Poslal Bůh Syna svého, abychom právo synů přijali“ (Gal. 4:4,5), „A že jste synové Boží, poslal Bůh Ducha Syna svého v srdce vaše, volajícího Abba, Otče“ (Gal. 4:6, Řím. 8).
9. Nebo kteréžkoli Bůh ospravedlňuje, těm Ducha svého svatého dávaje, skrze něho je k obrazu svému znovu formuje, jakž hned skrze proroky sliboval (Ezech. 11:19,20 a 36:26 a Jer. 31:33), aby jakož v nich prve kraloval hřích a smrt, tak již kralovala spravedlnost k životu věčnému skrze Ježíše Krista Pána našeho (Řím. 5:21). A toť jest předrahá účastnost milosti Boha Otce nebeského a zasloužení Pána Jezukrista a posvěcení Ducha svatého, to zákon víry, zákon Ducha, zákon života, psaný Duchem svatým na srdci lidí k Bohu pokáním a věrou obrácených, jakž zaslibováno (Jer. 31, a Ez. 36).
10. Tohoto ospravedlnění studnice plná, věříme, že jest sám toliko Pán náš Ježíš Kristus v skutcích svých spasitedlných. A studnice, z níž všichni svatí od počátku světa před vydáním Zákona i pod pěstounstvím jeho i ovšem pod evanjelium již vážili a váží milost za milost, odpuštění totiž hříchů a ospravedlnění pro samu toliko oběť smrti jeho, dostatečnou k shlazení a očištění všech hříchů všeho světa (Jan 8:56; Skut. 4:12 a 10:43; Žid. 1: 3; Efez.1:6; 1 Jan 2:2; Žid. 10:12,14). Kteráž všecka místa přečtěte sobě, věrní čtenáři, a rozvažte a svědectví Boží dověrně přijímejte, i vzejde jasná víry ospravedlňující dennice v srdcích vašich (2 Petr. 1:19).
11. Věříme tedy a vyznáváme, že všickni hříšní kající lidé vždycky po všecken života svého čas k samé této v domu Davidovu k obmytí hříchů otevřené studnicí, Kristu (Zach. 13:1) o odpuštění hříchů svých a všecku spasitedlnou milost utíkati se mají a ne jinam. Podle toho, jakž apoštol dí: „Protož majíce biskupa velikého, kterýž pronikl nebesa, Ježíše Krista, Syna Božího, držmež vyznání naše“ (Žid. 4:14). A hned zatím: „Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný“ (v. 16). A sám Kristus volá: „Žízní-li kdo, pojď ke mně a napij se“ (Jan 7:37). Item: „Já jsem chléb života, kdo ke mně přijde, nebude lačněti, a kdo ve mne věří, nebude žízniti nikdy“ (Jan. 6:35).
12. Kdož pak již skrze takovou v Krista víru ospravedlnění dojdou, takoví že před Bohem dobrého a pokojného svědomí užívati, z milosti Boží sobě stalé se těšit, spasením svým se ujišťovati a bezpečiti mohou a mají, věříme. Nebo tak věřiti apoštol nás učí, že nás mrtvé vinami Bůh s Kristem Ježíšem obživíl a s ním vzkřísív na nebesích posadil. Nebo prý „milostí“ (již) jsme spaseni skrze víru, ne sami z sebe, darť jest to Boží“ (Efez. 2:4-9). A jiný apoštol, Jan: „Pohleďte, jakou lásku dal nám Otec, abychom synové Boží slouli. Nyní synové Boží jsme, ačkoli se ještě neukázalo, co budeme; víme pak, že když se ukáže, podobni jemu budeme“ (1 Jan 3:1,2). A hned za tím: „My víme, že jsme přenesení z smrtí do života“ (v. 14). Třetí pak apoštol, odkud tato spasení jistota jde, ukazuje, že prý moc Boží ostříhá věřících k spasení (1 Petr 1:5).
13. A pro tyť příčiny artikul tento (o ospravedlnění) za nejhlavnější a k spasení nejpotřebnější u nás se drží a že správcové církevní největší o to snažnost míti mají, aby jej v lidské srdce uvodili a jako ratolístku z stromu života v ně štěpovali a vkořeňovali, poněvadž na tom všeho křesťanství summa záleží.
14. Ještě o Kristu Spasiteli svém věříme, že ačkoli vykonav dílo spasení odsud z světa k Otci se odebral v nebe, (kamž ho apoštolé vstupujícího viděli a anjelé, že odtud zase na skonání dnů přijde, svědčili, Skut. 1:11-12) s námi však také a církví svou na zemi předce jest a zůstává až do skonání světa (Mat. 28:20). Ne tak, jakž prve s apoštoly byl, viditedlně a tělesně, ale duchovně a neviditedlně mocí Ducha svého, jehož za náměstka církvi své poslal, a mocí věčného Božství svého, kterýmž byl i prve než Abraham byl (Jan 8:58) a prochází se uprostřed církví (Zjev. 2:1). Až i skrze služebné náměstky své, služebníky církve, slovo a svátostí, skrze kteréž s věrnými svými se pojí, aby v nich přebýval a oni v něm, tajně a před světem ukrytě, mocně však a duši věřící čitedlně.
15. Kterýž smysl o Krista Boha-člověka nám přítomnosti i nepřítomnosti (vedle rozdílnosti dvojího přirození) jest starodávní církve smysl, jakž i v dekretu o tom psáno stojí těmito Augustina svatého slovy: „Dokud se svět neskoná, nahoře jest Pán, ale však i s námi jest pravda Páně. Nebo tělo, v kterémž vstal, na jednom místě býti musí, pravda pak jeho všudy rozlita jest“ (De Consecr. Dist. 2. Capite, Prima quidem).
