První dvě kapitoly spisu Jana Amose Komenského "Přemyšlování o dokonalosti křesťanské", který byl vydán roku 1622 a celkem má dvanáct kapitol.
Jan Amos Komenský
Přemyšlování o dokonalosti křesťanské
KAPITOLA I.
V čem dokonalost křesťanská záleží.
Každý to v Boží škole vycvičený a skrze Ducha pravdy znovu porozený člověk to sám u sebe najde a vyzná, že pravé křesťanství a libá Boží služba ne na samé známosti Boha a povědomosti věci jeho, ale také a více v skutečném činění vyjevené Boží vůle a v ostříhání svatosti, bez níž žádný neuzří Pána, záleží. Nebo k tomu cíli člověk všemohoucí mocí Boží podlé přehluboké a divné moudrosti jeho stvořen jest, aby téhož Stvořitele svého, s ním na věky věků spojen jsa, všemi mocmi svými miloval, ctil, velebil a chválil. Sic co by člověku i veliké osvícení pomohlo, kdyby svatosti a plnění ve všem vůle Boží nenásledoval?
Byť kdo celou biblí z paměti uměl, a necítil by vnitřního potěšení, milosti Boží, co jemu to prospěje? Marnost jest. Ovšem pak marnost jest, čímkoli jiným v světě lidé se zanášejí. Bohatu býti, slávu, čest a lidskou přízeň míti, rozkošemi a pohodlím oplývati, dlouho ve zdraví a bezpečnosti s milými přátely živu býti; summou, libých v světě věcí užívati, není-li při tom plné lásky Boží, všecko jest marnost, všecko pominutedlné, všecko nestálé, všecko nejisté, všecko neplnou radost, nýbrž ne radost, než podobiznu a stín radosti dávající.
 |
|
| Jan Amos Komenský zdroj: wikimedia.org |
A protož člověk, jakožto vzácný a ku podobnosti nesmrtelného Boha sformovaný tvor, s právem se o něco dokonalejšího přičiniti a žádosti své ode všeho toho, což a neb příliš rychle s šustem světa pomíjí, a neb ovšem škodu, tesknost a pykání přináší, odvraceti má; mysliti pak na to, aby k stálé, pravé, plné a dokonalé radosti a upokojení se v srdci svém přijíti mohl, tak aby s svatým Pavlem mohl, pro vyvýšenost toho Božího pokoje v sobě, cokoli svět za slavné i divné sobě počítá, všecko za lejno klásti, a pro sladkost tuto vnitřní zevnitřních jakýchkoli, odkudkoli přicházejících utrpení za nic nevážiti a jich ani necítiti.
To jest hle svatá ta a drahá vyvoleného člověka v životě tomto dokonalost, k níž a hledání jí když my lidé sami z sebe nezpůsobni a váhaví jsme, Pán Bůh rozličnými útrpnostmi vyvolené své k tomu doháněti má obyčej; jakž se i nyní při nás děje.
Záleží pak (ať se již blíže k věci přistoupí) ta dokonalost v tomto trém:
- V plném Boha milování.
- V povolném jemu se ve všem poddávání.
- V ustavičném s ním se obírání.
Kteréžto věci tři kdo má, přešťastný a blahoslavený jest člověk, má vrch moudrosti lidské, má začátek věčného života v sobě, nýbrž již jest přenesen z smrti do života; nebo v Bohu přebývá a Bůh v něm, což radost nevypravitedlnou působí.
Každý tedy, kdož toho slyší, má sobě všemi mocmi srdce svého žádati, nýbrž všemi mocmi života svého se vynasnažiti, aby i sám k svaté té drahé i žádostivé dokonalosti přijíti mohl. Pro kterouž příčinu nejprv posouditi sluší:
KAPITOLA II.
Jak se člověk k hledání a dosažení dokonalosti způsobovati a připravovati má.
Troje toto při člověku, kterýž dokonalosti dojíti chce, býti musí:
Jedno, aby věře, že nade všecky šťastný bude, dosáhne-li jí, všecku mysl, žádost a toužení své po ní obrátil. Nebo písmo dí: Kdo hledá moudrosti, nalézá ji, a kdo ji zamiluje nade všecko, tomu vychází vstříc a potkává se s ním (Moudr. 6). A bez toho ve všech věcech lidských to jest jisté, že kdo co zamiluje, po tom mysl pouští, aniž sobě odpočinutí dá, leč až dosáhne. Co Jákoba patriarchu v tak dlouhé a pracné službě zdržovalo? Milost k Ráchel. Co oráče, vojáky, kupce a jiné lidi po nesnadných cestách a skrze rozličné práce od jednoho těžkého kvaltování k druhému, nýbrž z jednoho nebezpečenství do druhého vodí? Milost k statku, penězům, cti a podobným věcem. Tuto pak není o Ráchel, není o marné peníze, není o nestálou slávu světa činiti, ale o Boží tajnou moudrost, o přesladké Boží potěšení, o pravý a všeliký lidský rozum převyšující vnitřní pokoj a radost, a tak summou o svrchované dobré, na němž člověku všecko záleží. A protož k tomu ne nějaká chladná a vlažná, ale vroucí žádost býti musí, aby člověk ani očím svým usnouti, ani víčkám svým zdřímati nedal, dokavádž by nenašel místa v srdci svém Hospodinu, k přebývání tam nejsilnějšího Boha Jákobova, jakž o Davidovi psáno stojí v Žal. 132. Kdož tak Pána hledá, ten ho nalézá.
Druhá příprava jest, aby člověk vyčistil srdce své jako nádobku nějakou, do níž nebeskou vonnost klásti strojí. Nebo v nešlechetnou duši, dí písmo, nevchází nebeská moudrost, aniž přebývá v těle podmaněném hříchu (Mou. 1).
Musí pak srdce od dvojí nešvary aneb překážky vyčištěno býti: Předně, od zbytečných, toulavých, neužitečných myšlení. Potom, od nezřízených vášní, jenž jsou přílišné věcí časných milování, hněv, závist, bázeň, zármutek a pod.; kteréž jsou jako kalná mračna, oblohu srdce zatemňující a zanečišťující, aby se v něm hvězd nebeského potěšení spatřovati nemohlo.
Srdce naše jest z přirození nepokojné, ledčehos se leká, ledčemus se raduje, ledacos oblibuje, na ledacos se zpouzí. Ale kdo se o Boží toliko lásku a milost starati chce, ten musí tiché a pokojné srdce míti. Nebo takovým srdcím zjevuje se Bůh; jakž to na onen čas Eliášovi, proroku Páně, u figuře ukázáno, jemuž se ne v země třesení, ani v bouřce větru, ani v ohni plápolajícím, ale v tichém větříčku ozval Hospodin a s ním mluvil (1. Král. 19). Protož snažuj se, člověče! pokojné srdce míti, aby ničeho v světě příliš nemiloval, ničemu se příliš neradoval, nad ničím příliš se nermoutil, na nic zlobivě se nehněval etc.; tak k tobě vejde tajná Boží moudrost a učiní tě dokonalého.
Třetí, místo přípravy potřebí jest, abychom poznali, že taková dokonalost ne lidskou snažností se dosahuje, než pouhý dar Boží jest. Nebo on dí: Slituji se, nad kýmž se slituji, a milostiv budu, komuž mi se dobře viděti bude (Řím. 9:15). Myť z přirození nejsme způsobní než k odstupování srdcem od Boha a věčných věcí. Protož takovou svou nebezpečnou mdlobu poznávajíc, povinni jsme jako mdlé dítky v pokoře a sprostnosti před něj předstupovati, důvěrně žádajíce, aby lítostivé své oči k nám obrátil a drobtů, kteříž z stolu nevýmluvného milosrdenství jeho padají, nám příti a nám jimi se v srdcích našich krmiti dáti ráčil. Kdož tak činí a s mdlobou svou jemu k nohám padá, při tom on jistě spasitedlné své dílo koná a v mdlobě lidské, na odivu ďáblu, Božskou svou moc dokonává, jakž se, mluvě s svatým Pavlem, vysvětlil (2. Kor. 12).
