Pro zlepšení vzhledu použijte prosím prohlížeč s podporou CSS.

Svědectví o obnově

H.K., 18.08.2020

Když mi bylo dvanáct let, moje máma se náhle úplně změnila. Ptala jsem se, co tuto proměnu způsobilo, a její odpověď zněla: „Setkala jsem se s živým Bohem.“ Prý dal jejímu životu smysl a řád. Přestože jsem moc nechápala, o čem to mluví, a otazníky mi spíše přibyly, než ubyly, věděla jsem s jistotou, že v tom případě chci Boha také poznat. Mámy proměna, její nové chování, to, jak začala naše domácnost fungovat, to vše se mi velmi líbilo. Jestliže tyto změny způsobilo to, že máma poznala Boha, říkala jsem si, že Jej musím znát také. Asi rok na to jsem se proto k Bohu obrátila i já.

 

Několik let po obrácení se ovšem můj život změnil. Nevzkvétal, nebyl radostný, z osobního vztahu s Bohem zbyla jen matná vzpomínka. Stala jsem se pouhým pasivním účastníkem církevních shromáždění, tím, kdo „chodí do církve“, ale necítí se plně patřit ani do církve ani do světa, jelikož se mu v něčem líbí obojí a jako celek ani jedno. Poslechla jsem si kázání, občas přečetla něco v Bibli, přitakala cizí modlitbě, ale Bohu se vydat a poslouchat Jej, to se mi nechtělo. Chtěla jsem si žít po svém, sama si určovat, co je pro mne dobré, ne poslouchat Boha – respektive jen tehdy, když to, co chtěl, souznělo s tím, co jsem beztak chtěla sama.

 

V průběhu let mnou občas „pohnulo“ nějaké kázání či pastorační rada, poukazující na to, že křesťanství je více než takovéto rozpolcené přežívání. Rozpomenula jsem se na časy, kdy jsem mohla pravdivě říci, že znám Boha, že Jej poslouchám, na radost pramenící z ujištění, že žiju podle Jeho vůle. Opakovaně se ale jednalo jen o krátkodobý záchvěv a záhy ve mně zvítězila touha si sama určovat, co je dobré a co ne, nenechat v tom rozhodující slovo Bohu.

 

Před pár lety byla v církvi řeč o tom, kdo je Bůh. Bůh je Stvořitel, Bůh je Soudce, který bude soudit své stvoření. To jsem sice věděla, neodbytně se však vtírala otázka: jak Bohu obhájím to, jak nyní žiju? Jak před Ním obstojím? Zkoušela jsem se sama před sebou různě vymlouvat a hájit, ale nakonec nezbylo než uznat, že je to ubohý život a že před svým Stvořitelem bych neměla šanci obhájit to, jak nerespektuji Jeho řád a jak považuji sama sebe za měřítko toho, co je dobré a co ne. Při tomto pohledu se mi zároveň vůbec nezamlouvalo, kam jsem to svým jednáním dopracovala, co z mého života bylo. Rozhodla jsem se, že takovýmto způsobem již dále fungovat nebudu. Bohu jsem se omluvila, uznala svou vzpurnost vůči Němu i to, k čemu vedla, a řekla, že poslechnu cokoli, co On řekne. Netrvalo dlouho a Bůh ukazoval, co je potřeba dále udělat. Opět mohu říci, že Jej znám a že žiju v souladu s Jeho řádem a v poslušnosti Jemu. Opět mohu říci, že opravdu žiju!

 

Je tomu už více let, co jsem toto své rozhodnutí udělala a nejenže nelituji, ale rozhodně na něm nehodlám nic měnit. Jsem vděčná za Boží milosrdenství, když mne i přes dřívější léta vzpurnosti a rozpolcenosti přijal. Jsem vděčná za církev, že mohu být její součástí, a za autority v ní, které mi dopomohly k obnově. Raduji se z toho, že znám Boha a že žiju tak, že se Jemu líbím.

© Církev Nový Život, všechna práva vyhrazena. Všechny publikované materiály jsou chráněné autorským právem a jejich vnější užití je možné jen s písemným svolením autora.