Předchozí, přes vícero veršů rozprostřená slovní hříčka (Jer 6:1.3.8) ilustrovala Boží „poslední“ varování. Zbytek šesté kapitoly popisuje, že zkaženost a bezbožnost se týká všech – mládeže, mužů i žen, lidí všeho postavení. Slova proroka nabádající ku pokání už nikoho ani nevzrušují. Proto přichází definitivní potvrzení toho, čím bylo hrozeno: zkáza přijde, neodvratně. Všechny snahy o nápravu zklamaly, pročež se Bůh lidu zříká.
V sedmé kapitole nejprve Jeremiáš zpochybňuje přesvědčení Jeruzalémských, že se nacházejí v bezpečí díky přítomnosti Chrámu v jejich městě. Jakkoli jde o svaté Boží místo, prorok upozorňuje, že podobně jako Hospodin neochraňoval za každou cenu svatyni v Sílo, nebude tváří v tvář nenapravitelnosti, vytrvalé neochoty vzdát se modloslužby a zkaženosti Judských ochraňovat Jeruzalém pro svůj Chrám. Bůh dokonce napomíná Jeremiáše, aby se za Judské už ani nepřimlouval!1 Již od vyvedení z Egypta byli napomínáni a poučováni – a nikdy si nedali říct. Bohu „již“ (po více jak půltisíciletí) došla trpělivost a Judské zavrhl: čeká je potupa a utrpení (viz začátek osmé kapitoly).
Osmá kapitola dále obsahuje výroky, které můžeme vyhodnotit snad až jako Boží údiv. Údiv nad mírou zkaženosti Judských. Vyjadřuje podivení se nad tím, jak je vůbec možné být tak nenapravitelně zkažený. Judští si libují ve zlém, nemají dokonce ani pochybnosti o svém jednání, natož aby cítili lítost. O Božím zákonu dobře vědí, ale vůbec je nezajímá jeho plnění.
Osmou kapitolu zakončuje prorokův nářek, vykazující jasné Jeremiášovo vědomí, že tentokrát již nepůjde o jednorázový či krátký trest s účelem napomenutí a vedení k pokání, k nápravě, ale vskutku zkáza.
Další slovní hříčka se nachází v deváté kapitole, a to na jejím začátku. První verš deváté kapitoly v Bibli kralické je lépe spolu s mnoha jinými překlady klást na závěr kapitoly osmé. Další sdělení tak započíná až kralický v. 2. Po předchozím nářku Jeremiáš vyjadřuje přání opustit Judské a přebývat na poušti, daleko od zkaženého, lživého a zrádného Božího lidu. Popisuje, že se lid odvrátil od Boha a nikdo nikomu nemůže důvěřovat, neboť všichni jsou plní úskoků, lstí, lží a pomluv. Spolu s předchozím nářkem je tak dobře patrné, jak Boží muž trpí jak zkažeností, tak zkázou Božího lidu: stav Judských je k nevydržení, ale představa, že už Judsko nebude, je nesnesitelně bolestivá.
Jeremiáš ve čtvrtém verši (podle kralického znění) varuje, aby si každý dal pozor na svého bližního a nedůvěřoval nikomu ze svých příbuzných. A právě ke zdůraznění tohoto varování využívá slovní hříčku. Píše totiž, že „každý bratr hledí všelijak podtrhnouti“.
Kralické „hledí všelijak podtrhnouti“ je překladem dvou sloves odvozených od stejného kořene (עָקוֹב יַעְקֹב), což je v hebrejštině poměrně běžný způsob zdůraznění, zintenzivnění daného slovesa.
Nejde však o ledasjaké sloveso, ale o sloveso, kterým v knize Genesis Ezau „vykládá“ Jákobovo jméno. V Gn 27:36 je napsáno: „Právětě nazváno jméno jeho Jákob (יַעֲקֹב); nebo již po dvakráte mne podvedl (וַיַּעְקְבֵנִי).“
Kořen, od kterého je slovo odvozeno, nese význam související s patou („uchopit za patu“) a posléze přeneseně a obrazně se zradou a podlou lstí (tento význam se zřejmě vyvinul přes „podražení nohy/paty“).
Jménem Jákob (daným v upomínku na Jákobovo držení se za patu Ezau při porodu, Gn 25:26; a poté Ezauem alternativně „vyloženým“) se pozdější Izraelité (i Judští) rádi označovali a chlubili – a to již od doby putování po poušti. Brali je tedy (poměrně pochopitelně) za vlastní.
Toho Jeremiáš využívá, když každého člena Božího lidu své doby usvědčuje ze lstivosti a zrádnosti. Sděluje jim vlastně: ano, velmi správně se sami označujete za „Jákobovce“, jste vskutku pravými „Jákobovci“ – všichni do jednoho jste totiž podvodníci.
