V 10. kapitole knihy Kazatel se nachází zmínka o slovech moudrých a slovech bláznů. Zmíněné téma je zřetelně přítomné ve dvanáctém, třináctém i čtrnáctém verši, jakkoli spojení třináctého a čtrnáctého verše se může zdát dosti nejasné. Pokud působí čtenáři potíže porozumění již souvislosti mezi třináctým a čtrnáctým veršem, následující, patnáctý verš přináší zmatek o to větší – působí na svém místě natolik cizím dojmem, že jej mnozí považují za samostatný mudroslovný výrok bez přímého vztahu k předchozím či následujícím veršům. Bylo by však omylem považovat Kazatele za autora vršícího jednotlivé výroky „bez ladu a skladu“ na styl „sbírky přísloví“. Obdobně jako i ve zbytku knihy Kazatel, totiž ani zde nejde o osamocené „výkřiky do tmy“, nýbrž o ucelené sdělení. Ovšem, jaký je tedy smysl Kaz 10:12-15?
První dva verše oddílu jsou poměrně srozumitelné, proto je vhodné začít u nich. Ve dvanáctém je představen protiklad slov moudrých lidí a slov bláznů. O řeči moudrých je pouze velmi stručně konstatováno, že „je příjemná“ – a je postavena do kontrastu k řeči bláznů. Kazatel totiž pokračuje „ale rty blázna jej pohlcují“. Blázna hubí jeho vlastní mluvení.
Jak toto ponaučení Kazatel míní? Vysvětluje to v následujícím, třináctém verši: „počátek slov jeho úst je bláznovství a konec jeho úst zlé šílenství“. Celé bláznovo mluvení je podle Kazatele jedna velká tragédie: začíná to bláznivými výroky a výsledkem je „zlé šílenství“.
Čtrnáctý verš je uveden spojkou obvykle překládanou jako „a“, která však může znamenat i „ale“ či „vždyť“. Jednoznačně však tato spojka dává najevo souvislost textu s předchozím veršem. Čtrnáctý verš proto nemůže začínat nové téma, představuje pokračování dosavadního sdělení. Přestože je bláznovo mluvení od samého počátku i pro něj samotného zhoubné, blázen hovořit nepřestává, „množí slova“ (v. 14a).
Ve zbytku čtrnáctého verše následuje zdánlivě naprosto nesouvisející „vsuvka“: „Člověk neví, co nastane. A kdo mu oznámí, co bude po něm?“ Jak toto sdělení souvisí se začátkem verše, kde je řeč o bláznově vršení slov? Vysvětlení napomůže zbytek oddílu, patnáctý verš.
V posledním verši oddílu je řečeno, že „námaha bláznů je vyčerpává, takže neví, jak dojít do města“. Kazatel zde nevkládá nesouvisející výrok – ten by v takovéto podobě byl naprosto nepochopitelný. Pokud však patnáctý verš souvisí s předchozími, musí být zmíněnou námahou právě jejich mluva – a to konkrétně bláznovo vršení slov o něčem, o čem „člověk neví“ a co mu nikdo nemůže oznámit (jako například, co se stane v budoucnosti, jak to ilustruje sám Kazatel ve čtrnáctém verši).
A co je míněno slovy „neví, jak dojít do města“? Opět jde o příklad. O příklad čehosi naprosto samozřejmého. Volně bychom mohli výrok parafrázovat: „netrefí ani domu“.
Kazatel sděluje, že obsáhle mluvit o něčem, o čem nic nevíme, potažmo ani vědět nemůžeme, je bláznivé. A jde o činnost, která vede k tomu, že se pak člověk nevyzná ani ve věcech naprosto základních, prostých a samozřejmých. Bláznivým mluvením to začíná, neschopnost vyznat se v nejprostších věcech, tj. „zlé šílenství“, je výsledek. Bláznova slova jsou zhoubná, jeho samotného „pohltí“.
