Žijeme v době paradoxů a protichůdných požadavků. To se týká i pohledů na církev. Na jednu stranu společnosti vadí téměř jakákoliv odlišnost od průměru (a v Čechách je to obzvlášť výrazné, jak uvádějí i různé sociologické výzkumy), na stranu druhou třeba právě vůči církvi dle potřeby argumentuje slovy: „Vždyť jste stejní jako ostatní". Když křesťan například nejde s ostatními opít se do hospody, je divný, případně je označen za fanatika. Když naopak jde, je to kvitováno s povděkem, ale pokud by pak chtěl v nějaké záležitosti vyjádřit odlišný postoj, je pochopitelně umlčen: „Co ty nám budeš povídat, jen se podívej, co sám děláš!" Příklad s hospodou je samozřejmě jen ilustrací - podobné je to ohledně sexuálních a dalších hříchů.
Tento paradox je ovšem jen zdánlivý a nakonec dobře vysvětlitelný. Lidé - třeba jen podvědomě - očekávají, že křesťané budou jiní: lepší, čistší, čestnější než nevěřící. Toto očekávání je zcela legitimní, pochopitelné a správné. Stejné činy, stejné chyby, drobné prohřešky či velké pády hodnotí u křesťanů jinak než u ostatních lidí. Na druhou stranu církev ani nemusí mluvit a lidé ji vnímají jako nějaké vyčítavé svědomí. Už pouhá její přítomnost působí tak, že poukazuje na existenci hříchu, a to i velice osobně. Když navíc ještě promluví, vyvolá to většinou odpor, posměch, averzi. Obsahem této nervózní reakce je: „Proč jste jiní než my?!" a hlavně: „Proč nám říkáte, že děláme něco špatně??!!".
Kdykoliv to jde, svět využije příležitosti, aby církvi vyčetl její selhání a případné hříchy. Na druhou stranu i jen mlčenlivá odlišnost a odmítání hříšného života vyvolává často alergické, až hysterické reakce typu „Jsi fanatik!!".
Rolí církve skutečně není moralizování a vyčítavé poukazování na všechny hříchy světa. To by jí ani na nic jiného nezbyl čas, a navíc by se stala depresivní a zahořklou. Církev ovšem ani nemůže se světem splynout; nemůže ignorovat hřích a posléze do hříchu zabřednout, protože pak ztratí smysl své existence ve společnosti. Může potom zastávat nanejvýš nějakou roli v oblasti sociálních služeb či vykonávat dočista prázdné rituály.
„Vy jste sůl země. Jestliže sůl ztratí chuť, čím bude osolena? Nehodí se již k ničemu, než aby byla vyhozena ven a lidé po ní šlapali."(Matouš 5:13)
O tom, že takovéto rozpory nejsou ničím novým, svědčí i slova apoštola Petra:
„Proto se diví, že s nimi neběháte do téhož proudu prostopášnosti, a uráží vás." (1. Petrova 4:4)
„Milovaní, prosím vás jako cizince a přistěhovalce: zdržujte se tělesných žádostí, které vedou boj proti duši; veďte dobrý život mezi pohany, aby v tom, v čem vás pomlouvají jako zločince, uviděli vaše dobré skutky, a oslavili Boha v den navštívení." (1. Petrova 2:11-12).
Církev musí smysl své existence čerpat z Božího Slova. Mít víru, že nejlepší je hledat, jak se líbit Bohu, jak vést život skutečně Bohu příjemný. A také mít naději, že tak nejen obstojí před Bohem, ale že bude i nejplatnější lidem.
